náhled|Vliv islámského prostředí na židovskou kulturu se projevoval nejen ve filozofii, ale například také v architektuře; synagoga v Toledu Středověká židovská filozofie je označení filozofické zkoumání, jež se nějakým způsobem odkazovalo na tradiční židovské texty (zejména na Bibli a Talmud) a jež se tyto texty snažily s filozofií uvést v soulad. Produktem středověké židovské filozofie byly zřídkakdy čistě filozofické texty, mnohem častěji se jednalo o biblické či talmudické komentáře.
Středověká židovská filozofie se vyvíjela ve čtyřech fázích. Zrodila se v 9. století v islámském prostředí, v němž se inspirovala zejména islámským racionalistickým proudem nazývaným kalám. Židé se snažili prostředky vytvořenými kalámem obhajovat svou víru nejen proti ostatním náboženstvím, nýbrž také proti konkurenčním proudům uvnitř judaismu (soupeřili spolu zejména rabanité a karaité). Hlavním představitelem židovského kalámu se stal Saadja Gaon.
Druhou fází se stal židovský neoplatonismus, jenž přijímal podněty mnohdy zprostředkovaně přes muslimské myslitele. Židovský neoplatonismus reprezentoval Šlomo ibn Gabirol, jenž originálním způsobem přetvořil neoplatonský emanační princip.
V polovině 12. století byl neoplatonismus zatlačen do pozadí aristotelismem. Přejmutím principů řecké filozofie se v židovském aristotelismu ještě více než v neoplatonismu ukázal rozpor mezi židovským náboženstvím a filozofií. Židovští filozofové jako například Maimonides se pokoušeli tyto rozpory překlenout, na počátku 14. století však byl neúspěch této snahy jasný.
V poslední fázi se někteří filozofové ještě snažili najít novou cestu, jak smířit filozofii s judaismem, židovští myslitelé však stále více věnovali spíše než filozofii pozornost mystickému kabalistickému proudu. Filozofii navíc nepřály ani vnější podmínky, neboť centrem židovské filozofie bylo Španělsko, kde židé stále silněji zažívali útlak ze strany křesťanů, kteří nakonec židy roku 1492 ze Španělska zcela vypověděli.
Znovu se židovská filozofie začala rozvíjet až s příchodem osvícenství a se vznikem haskaly v 18. století.
Židovský kalám
Vznik středověké židovské filozofie Se zánikem židovské helénistické filozofie nevzniklo v rámci židovství až do 9. století žádné další filozofické hnutí. Novým impulsem pro filozofické zkoumání se pro židy, kteří většinou žili na území ovládaném muslimy, stalo setkání s islámským kalámem, skupinou islámských teologických škol, jež se snažily vytvořit racionalistickou koncepci islámu. Židé se inspirovali především školou mu'tazili, jež se snažila dokázat tyto především tyto principy:Sirat (1990). s 15-17. „sjednocení“ Boha – dokonalá jednota a jedinnost Boha, namířeno zejména proti náboženskému dualismu; spravedlnost Boží – Boží činy jsou vždy dobré a spravedlivě odměňuje či trestá lidi podle jejich chování; potřebnost zjevení – inspirovaný původ Koránu, což židé přetvořili v inspirovaný původ hebrejské bible; morální rozum – tento rozum se nesoustředí na hledání pravdy či nepravdy, nýbrž na rozlišení dobra a zla.
Argumenty kalámu pak židé používali k obraně své víry. Hlavní těžiště sporu s islámem spočívalo v otázce zjevení – židé argumentovali tím, že Mohamedovo zjevení nemůže nahradit starší Mojžíšovo zjevení, neboť by to znamenalo, že Bůh změnil své smýšlení. Na to muslimové odpovídali, že se o změnu smýšlení nejedná, nýbrž že různé doby si vyžadují různou podobu zjevení. Argumentační metodu kalámu židé využívali také proti dualistům, skeptikům a relativistům.Guttmann (1966). s. 57-60.
Filozofické myšlení nakonec až na výjimky proniklo veškerou židovskou náboženskou literaturu (biblickou exegezi, náboženskou poezii). Židovští filozofové usilovali nejen o obhájení judaismu, nýbrž také o adaptaci metafyzických idejí na posvátné texty judaismu.Guttmann (1966). s. 54n, 61-63. To bylo umožněno tím, že stěžejní dílo rabínského judaismu Talmud nepředstavovalo ucelený teologický systém, nýbrž dovolovalo širokou škálu interpretací. Alegorická metoda, kterou ve starověké židovské filozofii využíval zejména Filón Alexandrijský, tak umožňovala různým myšlenkovým proudům (filozofii, kabale i karaitům) setrvat v rámci židovství.Sirat (1990). s. 3n.
Kalám v rabínském judaismu Prvním představitelem středověké židovské filozofie, jehož dílo se dochovalo, byl David al-Mukammis (820?–890?). Ve svém spise Dvacet traktátů kombinuje kalám s aristotelismem, přejímá platónské kardinální ctnosti. V souladu s kalámem tvrdí, že atributy připisované Bohu jsou totožné s jeho esencí, která je jediná a jednoduchá. Na rozdíl od kalámu ovšem upřednostňuje negativní výpovědi o Bohu.Guttmann (1966). s. 84-86.Sirat (1990). s. 17n.
Nejvýznamnější představitelem židovského kalámu byl Saadja Gaon (882–942), jenž se snažil popsat a založit židovské náboženské ideje na racionálním základě, přičemž hojně využíval argumentačních nástrojů kalámu, aby bránil rabínský judaismus proti ostatním náboženstvím i proudům v rámci judaismu (zejm. proti karaitům). Saadja se snažil rozumovými prostředky dokázat stvoření světa z ničeho, jednotu a jedinnost Boží a prokázat, že judaismus je jediným pravým Božím zjevením. Toto zjevení ukázalo člověku posvátné příkazy, jejichž naplňováním má člověk dojít ke štěstí, kvůli němuž Bůh člověka stvořil.Guttmann (1966). s. 69-83.Sirat (1990). s. 18-37.
Samuel ben Chofni (zem. 1013) racionálně interpretoval Bibli a prorokům připsal možnost konat zázraky, jež mají potvrdit pravost jejich zjevení. Oproti tomu Hai Gaon (zem. 1038) možnost konat zázraky připisuje také zbožným a Samuela ben Chofniho obviňuje z přílišného přejímání nežidovských myšlenek. Nisim ben Jakob z Kairuánu pak zdůrazňuje důležitost zázraků, neboť smyslové důkazy jsou na rozdíl od racionálních důkazů zcela jisté.Guttmann (1966). s. 86-88.
Kalám v karaitském judaismu V karaitském judaismu, jenž v 9. – 12. století představoval vážnou hrozbu rabínské formě judaismu a odmítal Talmud, se uplatňoval kalám ještě ve větší míře. Ja’akov al-Kirkisání a Jafet ben Eli ha-Levi v 10. století obhajovali legitimitu racionální spekulace. Jejich zdroje poznání jsou velmi podobné Saadjovým zdrojům poznání.Sirat (1990). s. 37-51. Josef ben Abraham al Basir a Jošua ben Juda v 11. století zašli ve svém racionalismu ještě dále a rozum považovali za předpoklad přijetí zjevení, což je povzbuzovalo k racionálnímu zkoumání Boha. Rovněž etiku se snaží učinit nezávislou na zjevení a založit ji na rozumových základech.Guttmann (1966). s. 88-93.
Ve 12. století politické okolnosti donutily karaity přesunout své centrum do byzantské říše, kde působil také Aharon ben Elijahu z Nikomedie jenž se snažil dokázat židovský, či dokonce biblický původ kalámu, což mělo kalám legitimizovat.Guttmann (1966). s. 93n. Ve stejném století ovšem karaismus začal ztrácet na síle. V 17. a 18. století představovaly centrum karaitského judaismu Krym a Litva, v dnešní době má tato forma jen několik desítek tisíc stoupenců, žijících převážně v Izraeli.Sirat (1990). s. 55n.
Židovský neoplatonismus náhled|Šlomo ibn Gabirol
Jicchak Jisraeli Jicchak Jisraeli (okolo roku 900) nebyl příliš originálním filozofem, jeho význam ovšem spočívá v tom, že jako první po Filónovi přejímal prvky přímo z řecké filozofie, konkrétně z neoplatonismu. Jisraeli přejal především myšlenku emanace, kdy Bůh nutně tvoří první látku a první formu, jejichž spojením vzniká intelekt, z něhož pak emanuje svět duší (duše racionální, animální a vegetativní), svět sfér a sublunární svět, složený ze čtyř živlů.Sirat (1990). s. 57-63.
Na rozdíl od neoplatonismu ovšem Bůh není abstraktní a zcela nedosažitelný, nýbrž je nadán moudrostí, dobrotou a láskou, kvůli níž tvoří svět. Bůh touží po štěstí svého stvoření, které spočívá v poznání Boha, jež je doprovázeno očišťováním duše.Sirat (1990). s. 63-68. Bůh lidi netrestá: splynutí individuální duše s vyšší duší je přirozeným důsledkem sebeočišťování, zatímco „peklo“ spočívá ve ustrnutí v zajetí hmoty.Guttmann (1966). s. 95-101.
Šlomo ibn Gabirol Jicchak Jisraeli nenašel žádného přímého pokračovatele a neoplatonismus začal znovu rozvíjet až Šlomo ibn Gabirol (1026?–1050/1070?), jenž byl zároveň prvním významným židovským filozofem ve Španělsku a jedním z nejoriginálnějších středověkých židovských filozofů.Sirat (1990). s. 68-71. Ibn Gabirol v něm přejímá staré filozofické koncepty, jimž ovšem mnohdy dodává zcela nový obsah. Navzdory tomu, že jeho náboženské básně dodnes užívány v sefardské liturgii, jeho filozofické dílo Fons vitae (Pramen života) neobsahuje téměř žádnou zmínku o židovství, takže teprve v 19. století byl autor náboženských básní a Fons vitae identifikován jako jediná osoba.Guttmann (1966). s. 101-105.
Podle Ibn Gabirola z nedosažitelného Boha hypostatuje Vůle, jež vtiskuje pasivní látce formu. Veškerý svět je pak tvořen spojením látky a formy, které nemohou existovat odděleně. Látka je sama o sobě nehmotná, jsou jí tvořeny rovněž duchovní jsoucna a hmotnou se stává teprve přijetím specifické formy materiálnosti. Tímto pojetím látky Ibn Gabirol překlenuje rozpor mezi duchovním a materiálním světem – látka je stále stejná, rozdíl je pouze ve formě.Guttmann (1966). s. 105-117.
Celý svět je hierarchicky uspořádán: se vzrůstající vzdáleností od zdroje emanace roste složenost jsoucen. Kombinací první látky a formy vzniká intelekt, z něhož emanuje duše (racionální, animální a vegetativní) a z ní pak příroda. Duše ovšem zapomněla na svůj nebeský původ, a jejím cílem je proto poznání tohoto principu, a dojít tak až ke svému zdroji – Vůli (Bůh sám je nepoznatelný).Sirat (1990). s. 73-80.
Bachja ibn Pakuda Bachja ibn Pakuda (zem. 1080?) ve svém díle Kniha poučení o povinnostech srdce vykazuje nejen vliv řeckého neoplatonismu, nýbrž také islámského kalámu a asketismu. Filozofie podle něj stojí nad učením Talmudu, neboť racionální poznání Boha je nutným předpokladem náboženského života. Ibn Pakuda vnáší do neoplatonského emanačního principu teleologický rozměr: svět nevzniká mimovolně, nýbrž je vytvořen podle plánu, který vytvořila Boží moudrost. Bůh sám je opět nepoznatelný, lze vypovídat pouze o jeho jednotě, bytí a věčnosti. Bůh je ovšem poznatelný nepřímo skrze své činy.Guttmann (1966). s. 117-121.
Cílem člověka je podle Ibn Pakudy být pohlcen v Bohu, čehož může být dosaženo skrze očišťování duše od sensuality. Zároveň však Ibn Pakuda neupadá do radikální askeze, nýbrž naopak zdůrazňuje, že radikální askeze je protichůdná s Boží výzvou k plození potomstva. Vztah člověka s Bohem má člověka naplňovat pokorou, důvěrou a láskou, jež se pak mají projevovat také v mezilidských vztazích.Guttmann (1966). s. 121-124.
Neoplatonisté ve 12. století Ve španělském prostředí se filozofie rozvíjela také ve 12. století. Významné dílo představovala kniha neznámého autora O podstatě duše, jež kromě neoplatonského emanačního principu a dualismu přináší také tvrzení, že neoplatonismus je identický s učením Tóry. Avraham bar Chija z Barcelony oproti Ibn Gabirolovi tvrdí, že duchovní substance jsou čistými formami, a pouze tělesný svět je stvořen z látky a formy. Josef ibn Cadik se soustředí na myšlenku, že zdrojem individuální duše je světová duše, a že tedy introspekcí je možné poznat tělesný svět, duchovní svět a nakonec i Boha. Avraham ibn Ezra se zaobíral ideou všepronikajícího Boha.Guttmann (1966). s. 124-136.
Jehuda ha-Levi náhled|vlevo|upright|Památník Samuela Haleviho