upright=1.0|náhled|Parthenón na athénské akropoli sloužil ve starověku jako chrám zasvěcený bohyni Athéně
Pohanství (z latinského pagānus, „venkovský“) je termín vzniklý v pozdní antice, kterým latinsky hovořící křesťané označovali jakékoliv jiné náboženství kromě svého a židovského. V době svého vzniku se termín vztahoval zejména k pozdně antickému náboženství, římskému a řeckému tradičního náboženství. Vyznavači většiny náboženství, která křesťané označovali jako pohanství, neměli pro svou víru a kulty žádné zvláštní označení. Až potřeba po slově označujícím člověka nevyznávajícího křesťanství vedla ke vzniku výrazů, jako je latinské paganus, staroanglické hǣthen, řecké hellén nebo starocírkevněslovanské iazykъ, s významem „nekřesťan“. Všechna tato slova jsou tak původně exonymy, poprvé užitými křesťany a zpravidla užívaná s hanlivou a negativní konotací. Taktéž se jedná o obecná označení, která neberou ohled na rozdílnost jednotlivých „pohanských“ náboženství a všechna je chápou jako v základě stejná.
Výskyt a užití Podle zastaralého křesťanského světonázoru se celé lidstvo dělí do dvou velkých skupin – to, která čerpá svou víru z biblických textů (křesťané, židé a také heretici), a na ty ostatní (takzvaní „pohané“), kteří přebývají v nevědomosti, nemají víru, za to udržují širokou škálu nejrůznějších pověr. Pohan je člověk (mohou to být celé národy) neznalý Boha, žije tedy „ve lži“, jeho typickým příznakem je absence víry a udržování podezřelých pověr, které jsou projevem zaostalosti apod. Výraz byl však používán velmi vágně a jako pohanství může být chápáno například následující:
polyteismus (mnohobožství), opak monoteismu, což jsou obecně všechna domorodá náboženství, ale mohou to být i východní světová náboženství jako hinduismus, buddhismus aj., všechna náboženství kromě křesťanství, judaismu a jejich herezí, tedy i islám (v minulosti byl považován za pohanství i za křesťanskou herezi) nebo jiná monoteistická náboženství, ateismus (bezbožnost), nějaký projev chování, který je v rozporu s křesťanskou morálkou.
Pojem má negativní, pejorativní konotace, a proto začal po druhé světové válce z odborné literatury mizet. V moderní době pojem pohanství v křesťanství vyšel z užití. Od 20. století se ale k termínu sami hlásí příslušníci nových náboženských hnutí známých jako novopohanství či moderní pohanství.
Výrazy obdobné pojmu pohan se objevují i dalších abrahámovských náboženstvích: v judaismu je to gój, v islámu káfir.
Původ a vznik slova paganus České slovo pohan vychází z latinského adjektiva pagānus „venkovský“ a to zase z pagus „venkovský okres, venkov“. Důvod, proč se stalo z adjektiva pagānus mezi lety 360 až 420 v latinské části římské říše substantivum pagānus „pohan“, není zcela jasný. Podle tradičního výkladu zastávaného ve středověku, ale převládajícího i na počátku 21. století, došlo ke změně významu v situaci, kdy předkřesťanská náboženství přežívala na venkově, a je to označení hanlivé a pohrdavé, které mělo poukázat na nekulturnost a barbarství vyznavačů starých náboženství. Problémem takového výkladu je však fakt, že na počátku 4. století zůstávalo „pohanství“ v Západořímské říši stále náboženstvím městským a vyznávaným elitami. Slovo pagānus, pokud bylo užito ve významu „venkovský“, navíc mělo pozitivní či neutrální konotaci, na rozdíl od běžnějších výrazů rusticus a agrestis, tedy nevyjadřovalo nekulturnost či neotesanost.
Na základě faktu, že významem slova pagānus bylo v období raného císařství nikoliv „venkovský“, ale „civilní“ jako opak k „vojenský“, již v 16. století spisovatel Andrea Alciato navrhl odlišný důvod k užívání slova pagānus: kontrast pohanů „civilistů“ s křesťany jako vojáky Kristovými. I takový výklad je však problematický – výraz milites Christi byl opravdu hojně užíván například Tertulliánem (160–220), ten však užíval pro nekřesťany výrazy gentes, nationes, ethnici, zatímco výrazu pagānus užil jen dvakrát, a to vždy zjevně ve smyslu civilisty, v jednom z těchto případů dokonce výslovně ve smyslu křesťanského civilisty. Klasický badatel Alan Cameron poukazuje na fakt, že ještě na přelomu 4. a 5. století Aurelius Augustinus uvádí výraz pagānus, ač jej sám s oblibou užíval, jako výraz lidový či nový. Po vzoru klasické badatelky Christine Mohrmann považuje význam „nekřesťan, pohan“ za odvozený z dalšího významu pagānus, a to „nepatřící ke skupině, nečlen, osoba bez úřadu, soukromá osoba“ a považuje jej spíše za neutrální výraz původně označující jen fakt, že daná osoba není členem křesťanské církve.
Obdobná označení V některých jazycích se objevily i alternativní výrazy ke slovu pohan, jedná se především o anglické heathen a jeho obdoby v dalších germánských jazycích, řecké hellén (Ἕλλην) a ruské jazyčnik (язы́чник).
Anglické slovo heathen vykládá The American Heritage Dictionary jako hanlivý výraz pro toho, „kdo není křesťan, muslim ani žid“, nebo „vyznavače germánského novopohanství“, případně hovorově „člověka nábožensky lhostejného, necivilizovaného, neosvíceného“. Oxford Lexico vykládá toto slovo jako „osoba, která nenáleží k náboženství většiny (především taková, která není křesťan, žid či muslim)“, případně „polytheista, pohan“ nebo hovorově „člověk postrádající kulturu či morálku“.
Slovo heathen má své protějšky v dalších germánských jazycích jako nizozemské heiden, německé Heide nebo islandské heidhin a vychází ze staroanglického hǣthen „obyvatel otevřené krajiny, divoch“ a to zase ze hǣth „neobdělávaná zem, vřesoviště“. Význam „nekřesťan, pohan“ vychází nejspíše z Wulfilova překladu Bible do gótštiny, v kterém je užito výrazu haiþno „pohanka“ jako překladu pro řecké gune hellenis. Lze předpokládat, že právě z toho překladu se rozšířilo posunutí významu do dalších germánských jazyků, stejně jako se stalo v případě dalších výrazů základní křesťanské slovní zásoby. Slovo haiþno „pohanka“ tak může být odvozeno od haiþi „obyvatel divoké krajiny, vřesoviště“, přičemž tím byla po vzoru latinského paganus vyjádřena necivilizovanost pohanů, zároveň je však možný vliv vnější podobnosti s řeckým ethné užívaném pro „(pohanské) národy“ v překladech Bible. Haiþno dokonce může být přejímkou tohoto řeckého slova prostřednictvím arménského hethanos, snad jen lidovou etymologií spojeného s haiþi. Germanista Dirk Boutkan se naopak domnívá, že haiþno vychází z pragermánského *haiþana, jehož význam „obyvatel vřesoviště“ však vykládá jako „žijící na společné půdě, člen komunity“ a považuje jej za neutrální výraz, který sami pro sebe používali vyznavači tradičních náboženství, nikoliv hanlivé označení vzniklé v křesťanském prostředí.
Řecké slovo hellén (Ἕλλην), původně „Řek“, se stalo slovem pro nekřesťana a vyznavače starých náboženství ve 4. století. Historii tohoto významu lze sledovat již do období makabejského povstání (167–161 př. n. l.) a Pavla z Tarsu (5–64/67), a to jako opozici Židů a „nevěřících“ Řeků. Ve 4. století jej ve smyslu nekřesťana začali používat křesťané, ale v době vlády Juliána (360–363) se pro sebe tak sami začali ze vzdoru nazývat sami někteří pohané. Nakonec toto slovo v běžném užívání prakticky ztratilo svoji spojitost s kulturou, ač nad tím mnozí doboví autoři, křesťanští i pohanští, hořekovali. Tento vývoj se odrazil i v latině, kde bylo někdy užíváno užíváno graecus „Řek“ jako synonymum k paganus a hellén překládáno jako paganus.
Ve slovanském prostředí je užíváno také výrazu jazyčník, ten je odvozen od praslovanského *językъ ve významu jak „jazyk (orgán)“ tak „jazyk (řeč). Ve staré církevní slovanštině získal tento výraz – iazykъ i význam „člen kmene či národa mluvícího určitým jazykem“ a bylo užíváno jako překlad latinského gentiles „(pohanské) národy“. Do slovanských jazyků bylo také přejato latinské paganus – pohan, to však ve východoslovanských jazycích získalo především význam „špatný, nepoživatelný“ a v náboženském významu se stalo pouze archaismem, v ruštině je tak jazyčnik běžným překladem pro slovo pohan.
Historie
Pohané starověku upright=0.8|náhled|Římský Pantheon je jedním z nejzachovalejších „pohanských“ chrámů. Původně byl zasvěcen všem bohům, v roce 609 byl přeměněn na křesťanský chrám zasvěcený Panně Marii a mučedníkům upright=0.8|náhled|Artemidin chrám v Efesu byl jedním ze sedmi divů starověkého světa; novodobá představa chrámu v parku Miniatürk Před přijetím křesťanství vyznávala polyteismus většina starověkých národů a etnik, z evropských například Germáni (a seveřané), Slované, Keltové, Římané a Řekové, z těch starověkých a biblických to byli hlavně Egypťané, Kanaánité, Babyloňané atd., nebo vyznavači šamanismu. Termínu se později nevyhnuli ani obyvatelé Ameriky. Velké civilizace Mayů, Inků a Aztéků byly přinuceny španělskými misionáři a conquistadory vzdát se své staré víry a přijmout víru křesťanskou. Mimo křesťanství se termín někdy užívá i v islámu. Prorok Mohamed při prosazování svých názorů musel čelit zástupům svých nemuslimských odpůrců z řad polyteistů, židů i křesťanů.
náhled|vlevo|upright=0.8|Vnitřní vyobrazení parohatého Cernunna na kotlíku z Gundestrupu V souvislosti s užitím slova pohanství může být používáno dalších pojmů jako stará víra, mnohobožství, (pohanské) kulty a pověry, (pohanská) modloslužba, (pohanské) obětnictví apod., které naznačují, že víra pohanů má co do činění s nevírou v jednoho Boha a je s ní v rozporu, a že souvisí s polyteistickým uctíváním idolů doprovázené oběťmi (někdy krvavými), nebo že je to víra stará a v tomto smyslu překonaná. Podle obecné víry křesťanů vycházela moc pohanů z temných a nečistých sil, zejména z praktikování magie, zaklínání a čarodějnictví, mimo to zabýváním se tzv. hadačstvím, tj. věštěním budoucnosti či odhalování vůle bohů. Ve všech případech se jedná o praktiky, které jsou po etické stránce v rozporu se zjeveným náboženstvím Písma. Navzdory předsudkům žido-křesťanské kultury se pohané těmito činnostmi skutečně zabývali. Starověké Řecko bylo poseté chrámy a věštírnami. Staří Slované a Germáni většinou stavěli pro své duchovní potřeby sakrální hradiště (též kultiště), pečlivě vybrané oplocené místo považované za posvátné a uměle oddělené od ostatního prostoru. Uvnitř mohl být umístěn oltář, posvátné stromy nebo modly bohů. Stavět dřevěné chrámy začali Germáni a Slované mnohem později ve středověku. Staří Keltové zřizovali posvátné háje, ale na rozdíl od ostatních etnik své bohy nezobrazovali, dokud se nedostali pod přímý vliv antického Říma. Takovým případem je i stříbrný kotlík z Gundestrupu zachycující keltská (přesněji galská) božstva. Jako rituální místo keltských druidů často figuruje v moderních romantických představách britský Stonehenge, je však mnohem staršího data a k jakým účelům přesně sloužilo (kdy a kým), není prokázáno.
Pohané v biblických textech náhled|upright=0.5|vpravo|Ugaritská kamenná stéla s Baalem