Rusko-turecká válka (1877–1878), známá také jako bulharská osvobozenecká válka, byl válečný konflikt mezi Ruskou říší a Osmanskou říší. Na straně Ruska se do něj zapojilo Rumunsko, Srbsko, Černá Hora a bulharští opolčenci. Osmanské Turky nepřímo podporovali hlavně Britové. Propukla jako vyústění Velké východní krize, která se skládala z dalších konfliktů a povstání, jako bylo hercegovské povstání, dubnové povstání, srbsko-turecká válka či razložsko-kresenské povstání, a i konferencí a mírových dohod jako byla Cařihradská konference, Londýnská konference či Berlínský kongres. Válka skončila ruským vítězstvím, uzavřením předběžného míru v San Stefanu, kterým bylo vytvořeno osvobozené novodobé Velké Bulharsko, jehož hranice a suverenita byly drasticky omezeny nátlakem velmocí během Berlínského kongresu.
Předcházející události, motivace důležitých účastníků
Velká východní krize, povstání v Bosně a Hercegovině, Dubnové povstání Již v zimě 1874/75 se hospodářství Osmanské říše dostalo do hluboké krize, ke které spělo již od krymské války. Pokusy stabilizovat státní pokladnu, kterou velice významně zatěžovalo splácení zahraničních dluhů, novými dávkami, tuhá zima a neúroda vedly k nepokojům v národnostně a nábožensky různorodém státě. Povstání v Bosně a Hercegovině začalo v červnu 1875. Bulhaři inspirováni bosenskými událostmi se připravili k povstání v jaře 1876, jejich dubnové povstání bylo drasticky potlačeno, což vedlo k příklonu evropského veřejného mínění k podpoře národně-osvobozeneckých bojů či alespoň požadavků větší míry autonomie a náboženské svobody pro balkánské křesťany. Ač se mínění širokých vrstev evropské veřejnosti stavělo k problémům téměř jednoznačně, tak postoje jednotlivých velmocí ke krizi byly velice různorodé. Hlavní rozpory mezi velmocemi se táhly již od krymské války. Rusko se snažilo obnovit minimálně své předkrymské pozice na Balkáně a v oblasti Černého moře, požadovalo autonomii pro Bulharsko či Bosnu a Hercegovinu. Británie měla naopak snahu čelit ruskému vlivu, zastavit rozrůstání ruského impéria směrem na jih a udržování nárazníkových států mezi britskou a ruskou sférou vlivu bylo součástí jejích geopolitických plánů. V dalších evropských zemích si často protiřečily zájmy finančníků, kteří potřebovali udržet tureckou říši už kvůli příjmům ze zahraničních půjček, s názory široké veřejnosti.
Srbsko-turecká válka a její ohlas
V knížectvích Srbsko a Černá Hora se asi dva měsíce po nezdaru Dubnového povstání prosadila vůle pomoci bosenskohercegovským povstalcům. K 16. červnu 1876 uzavřela knížectví spojenectví a již 26. června 1876 vyhlásil kníže Nikola válku Turecku, což následoval 30. června 1876 srbský kníže Milan Obrenovič stejným krokem. „Přes značnou materiální i morální pomoc Ruska se válka nevyvíjela ve prospěch slovanských spojenců. Turci měli značnou převahu. V kritických chvílích zasáhlo Rusko, které ultimativně vyzvalo Turecko, aby zastavilo boje a uzavřelo příměří.“Amort, Čestmír: Dějiny Bulharska. Nakladatelství Svoboda, Praha 1980. s. 266
Tato srbsko-turecká válka měla značný ohlas v bulharské politické emigraci. V červnu 1876 vyslal Slovanský výbor v Moskvě Vladimira Jonina do Bukurešti, kde 10.(22.) července probíhalo zasedání bulharských dobročinných spolků. Ty se sjednotily do Bulharské ústřední dobročinné společnosti (bulharsky Bălgarsko centralno blagotvoritelno obštetstvo), jejímž předsedou byl Kirjak Cankov a jednatelem Petr Enčev. Tato organizace se snažila plnit funkce BRÚV, který byl po Dubnovém povstání v jistém stupni rozkladu. BÚDS vyzýval Bulhary i turecké rolníky k dalšímu povstání na pomoc Srbům a Černohorcům. To však vzhledem k situaci, kdy byla značná část bulharského obyvatelstva stižena následky tureckých represí, nebylo příliš reálné. Jinak však byli velmi aktivní bulharští emigranti, kteří dali dohromady v několika dnech 5 000 dobrovolníků v Srbsku a spolu s ruskými dobrovolníky vytvořili úplnou brigádu. Po srbsko-tureckém příměří se přesunuli dobrovolníci do Rumunska, kde zůstali v pohotovosti, v očekávání dalšího vývoje.
V listopadu 1876 schválil Bulharský národní sněm v Bukurešti nový politický program. Také bylo rozesláno tzv. bulharské memorandum (hlavně velmocem, delegace Dragana Cankova a Marka Balabanova směřovala do několika evropských hlavních měst), v něm se již v úvodu pravilo, že turecké reformy jsou k ničemu, že ochranu křesťanů a pořádek v zemi může zajistit jedině přítomnost cizích vojsk, také bylo žádáno, aby nové hranice byly určeny mezinárodní komisí. Tisíce Bulharů podepsaly slavnostní adresu ruskému carovi, která nadšeně vítala rozhodný postoj Ruska, který sděloval car ve svém projevu.
Cařihradská a londýnská konference, vyhlášení války, bulharští opolčenci náhled|Zvěrstva tureckých bašibozuků v Makedonii Velmoci se snažily vyřešit krizi během konference v Cařihradě, která proběhla na konci prosince 1876 (začala 11. (23.) prosince). Zájmy Ruska zastupoval cařihradský vyslanec hrabě N. P. Ignaťjev, britský pohled prosazoval ministr pro Indii lord Salisbury, Osmanskou říši hájil turecký ministr zahraničních věcí Saffet paša a dále se účastnili zástupci Francie, Německa, Itálie a Rakousko-Uhersko. Nakonec bylo dosaženo shody na nutnosti autonomie Bosny, Hercegoviny a Bulharska (její provádění mělo být v rukou zahraničních komisařů). Po dlouhém, těžkém, obtížném jednání, bylo dosaženo společného rozhodnutí, jež navrhl francouzský delegát: autonomní správa Bulharska měla být rozdělena do dvou oblasti (východní vilájet v Trnově, západní se sídlem v Sofii), každé v čele s křesťanským valijou (hlavní guvernér) jmenovaným sultánem (k tomu byl nutný souhlas velmocí) na 5 let, obyvatelstvo mělo mít podíl na rozhodování prostřednictvím oblastního shromáždění (to mělo určovat výši daně), 30 % daní mělo být odvedeno turecké vládě. Policie měla být tvořena muslimy a křesťany, političtí trestanci (i vyhnanci) amnestováni a kontrolu provedení všech podmínek měla zajistit mezinárodní komise.
Lord Salisbury sice dohodu odsouhlasil, avšak mnohé britské kruhy se chovaly značně turkofilně a vyslovily podporu Turecku. Jiný britský diplomat Elliot silně ovlivnil další sultánovo rozhodnutí, které bylo velice překvapivé. Sultán jmenoval velkým vezírem Midhata pašu (konstitucionalistu) a vyhlásil ústavu (tou podle tureckého názoru zajistil reformy: obyvatelé měli volit sandžakovou (krajskou) radu a ta měla vybrat zástupce do Národního shromáždění v Cařihradu; za bulharskou provincii to měli být 4 křesťané a 4 muslimové, obdobné počty měly zastupovat Bosnu a Hercegovinu). V Bulharsku byla muslimskými kruhy zorganizována „děkovná akce“ (ne autonomii, ano konstituci, ale účastnil se jí jen turkofilní zlomek obyvatelstva). Ignaťjev nato navrhl donutit silou Turky, aby rozhodnutí konference realizovali, proti čemuž se postavil Salisbury, a tak konference skončila bezvýsledně. Koncem března 1877 se ještě konala londýnská konference, na níž bylo úsilí diplomatů završeno 19. (31.) března uzavřením protokolu, kterým bylo Turecko vyzváno k provedení reforem. Avšak opět zásluhou Británie vyšly snahy naprázdno.
Pod vlivem neúspěchů obou konferencí zorganizovalo Rusko dvě armády (dunajskou o 185–190 tisících mužích /postupně pak během války byla doplňována/, kterou vedl carův bratr Nikolaj Nikolajevič, a kavkazskou s 60–75 tisíci muži, již vedl carův bratr Michail Nikolajevič) a uzavřelo dohody s Rumunskem (o průchodu vojsk a posléze se mělo stát i spojencem Rusů v plánované válce, a tak souhlasilo s navýšením stavu armády na 59 700 vojáků). Další vojska, s nimiž Rusové počítali v připravované válce, bylo černohorské o cca 30 tisících a srbské o 56 tisících mužích.
Turecké odmítnutí londýnského protokolu se stalo záminkou pro následné vyhlášení války Alexandrem II., které proběhlo 12. (24.) dubna 1877. Ihned byla vytvořena bulharská dobrovolnická domobrana (tzv. opolčení, proto byli nazýváni opolčenci) – jejím sídlem byl nejprve Kišiněv, poté Ploiești. Hlásili se k ní dřívější bulharští dobrovolníci ze Srbska, z rumunské emigrace a odjinud. Výcvik postupovali v Craiově. Počátkem války měli Rusové v bulharské dobrovolnické domobraně k dispozici 7 500 mužů v 6 družinách, velel jim generálmajor N. G. Stoletov. Byli obdarováni samarským praporem, jenž jim sloužil jako bojová zástava.
Bulharská fronta
První etapa od překročení Dunaje po bitvu u Staré Zagory vpravo|náhled|Mapa války náhled|Zajatí bašibozukové náhled|Bašibozukové se vracejí s kořistí z rumunských břehů Dunaje Překročení Dunaje se odehrálo v prostoru Zimnice a Svištova, začalo o půlnoci na 15. (27.) června 1877. Při přípravě operace byly zničeny turecké říční čluny a zaminováno ústí Dunaje, aby přepravovanou armádu nemohl překvapit námořní útok. Operaci velel generál M. I. Dragomir, velitel 14. pěší divize. Rusové pak obsadili přístav Svištov, kde si vytvořili předmostí, zatímco Turci ustupovali k Nikopoli, Tǎrnovu a Vardimu. Hlavní ruské síly byly přesunuty po pontonech, rozdělily se na předvoj generála J. V. Gurka s 12 000 vojáky a 40 děly, západní část vojska s 30 000 muži a 108 děly; a východní křídlo v čele s následníkem Alexandrem Alexandrovičem, které tvořilo 70 000 mužů vybavených 246 děly. Ti mířili do prostoru Ruse–Silistra–Varna–Šumen.
Do 25. června (7. července) 1877 dosáhl předvoj rychlého postupu a po krátkém boji Veliko Tǎrnovo, kde jim pomohli místní obyvatelé nepozorovaným navedením dragounů k tureckému táboru.
Dne 4.(16.) července 1877 proběhla na západním křídle bitva o Nikopol, po které byli Turci rozprášeni, Rusové pochytali 7 000 zajatců a zmocnili se značné materiální kořist.
Již 7.(19.) července 1877 se dostal Gurko (jeho předvoj se tehdy ocitl nekrytý, bez příslušných záloh, poněvadž bylo upuštěno od záměru rychlého postupu na jih od Staré planiny a na Cařihrad a ruské velení se přiklonilo k postupnému dobývání pevností a ohnisek odporu) až do okolí Karlova (Levskigrad), pak obsadil průsmyk a postoupil ke Staré Zagoře (na tuto událost vzpomínal ve svých pamětech komunistický vůdce Dimităr Blagoev, zvláště pak na dojetí děda Slavejkova, jež bylo vzbuzováno dlouho očekávaným osvobozením Bulharska).
Již na počátku války byla ustavena při hlavním velení Dunajské armády zvláštní kancelář, jejímž úkolem bylo organizovat na osvobozeném území civilní správu. Do jejího čela byl jmenován Vladimír Alexandrovič Čerkasský.Amort, Čestmír: Dějiny Bulharska. Nakladatelství Svoboda, Praha 1980. s. 303–304) Směřoval většinu svých kroků k zachování starého tureckého zřízení, spolupracoval hlavně s rusofilskými bulharskými velkostatkáři, snažil se vyhnout všem nestabilním lidovým prvkům, a tak byl rozpuštěn BRÚV. Bývalé sandžaky byly přejmenovány na gubernie (vedené gubernátory) – první se stal Svištov (v jejím čele stanul Najden Genov, ruský vicekonzul v Plovdivu bulharského původu). Po válce, v létě 1878 se odtud prozatímní ruská správa přemístila do Plovdivu. Z daní nechal odstranit kníže Čerkasský pouze bedel (daň z mužů – za zproštění vojenské povinnosti křesťanů), naturální daň nahradil peněžní. Po smrti knížete Čerkasského stanul v čele správy Dondukov-Korsakov, zatímco nejvyšší výkonná moc ve Východní Rumélii byla svěřena generálu Alexandru Dmitrijeviči Stolypinovi (říjen 1878). Ten byl značně oblíben, neboť se staral o péči o uprchlíky z Makedonie a Thrákie.
Od bitvy u Staré Zagory a bitvy v průsmyku Šipka až po dobytí Plevna Velení Turků po prvních úspěších Ruska rozhodlo rychle odvolat Sulejmana pašu a nejlepší jednotky z Černé Hory a co nejrychleji je přepravit pomocí britského loďstva do Bulharska. Tato síla o 40 000 mužích (spolu s bašibozuky) pak ihned táhla ke Staré Zagoře.