thumb|Plastika Davisova poháru na Náměstí mušketýrů v areálu Stade Roland-GarrosHistorie Davis Cupu, do roku 1946 známého jako International Lawn Tennis Challenge, popisuje chronologický vývoj Davis Cupu, mezinárodní tenisové soutěže mužských týmu od vzniku myšlenky v roce 1899 a prvního ročníku v následujícím roku.
1900–1971: Formát vyzývacího finále – obhájce hrál jediný zápas Podle pravidel měl v letech 1900–1971 nejlepší tým daného ročníku právo vyzvat obhájce trofeje, držícího salátovou mísu, ve vyzývacím finále (challenge round). Obhájce tak nastupoval pouze k jedinému mezistátnímu utkání, což jej v soutěži zvýhodňovalo. V rané fázi tento formát praktikovaly turnaje jednotlivců, včetně Wimbledonu a US Championships.
V roce 1923 se uskutečnilo rozdělení soutěže do dvou skupin podle zeměpisných pásem. Vzniklo tak americké pásmo a evropské pásmo. Jejich vítězové hráli mezipásmové finále a vítěz duelu se poté utkal ve vyzývacím finále s obhájcem titulu. Atraktivita tenisu po druhé světové válce rostla, což se projevilo i ve zvýšení účastníků soutěže. Jejich počet se do 50. let dvacátého století zvýšil na třicet, čímž ke dvěma existujícím pásmům přibylo roku 1955 nové, tzv. východní pásmo. V roce 1966 již pohár hrálo čtyřicet šest států, což vedlo k rozdělení evropského pásma na zóny A a B. O rok později následovalo také rozčlenění amerického pásma do dvou zón.
Počáteční období do první světové války Myšlenka přátelského mezinárodního týmového střetnutí mezi Spojenými státy a Velkou Británií v tenise vznikla roku 1899 v tenisovém klubu Harvardovy univerzity z iniciativy čtyř členů akademické obce. Americký tenista a politik, tehdy stále student Dwight F. Davis, vytvořil hrací schéma, zakoupil a věnoval putovní cenu. Jednalo se o pozlacenou stříbrnou mísu na salát z bostonského klenotnictví Shreve, Crump & Low, známou jako „salátová mísa“, jejíž cena byla přibližně jeden tisíc dolarů. Záměrem bylo zřídit soutěž družstev všech členů Mezinárodní tenisové federace.
thumb|Družstvo Spojených států v červenci 1929, zleva: Francis Hunter, Bill Tilden, Wilmer Allison a John Van RynV roce 1900 byla soutěž založena v severoamerickém Massachusetts pod názvem The International Lawn Tennis Challenge. Do premiérového ročníku hraného v bostonském Longwood Cricket Clubu na počátku srpna nastoupily Spojené státy a Velká Británie bez nejlepších hráčů. Použito bylo herní schéma dvou úvodních dvouher, čtyřhry a dvou závěrečných dvouher, které přetrvalo i do moderní éry. Za americký tým hrál zakladatel soutěže Dwight F. Davis. Spojené státy zvítězily 3:0 na zápasy, když se dva poslední singly nekonaly pro nepřízeň počasí.
V roce 1901 britské družstvo nebylo sestaveno a ročník se neuskutečnil. V navazující sezóně 1902 Britové Američanům těsně podlehli před 10 tisíci diváky 2:3 na zápasy. Ročník 1903 byl posledním, jehož se zúčastnily jen dva celky. Poprvé se v něm prosadila Velká Británie, když bratři Reginald a Laurie Dohertyovi dokázali v Bostonu zvítězit 4:1 na zápasy. Salátová mísa poté setrvala čtyři roky na britských ostrovech.
Protože měl vítěz právo hrát vyzývací finále na vlastní půdě, stala se soutěž přitažlivější pro více evropských tenisových svazů. Odpadla také komplikace nákladného cestování za Atlantský oceán. Britové zvolili za dějiště vyzývacího finále 1904 wimbledonský areál v All England Lawn Tennis and Croquet Clubu. Do ročníku nastoupily vedle britských obhájců i družstva Belgie a Francie, naopak nezúčastnily se Spojené státy. V roce 1905 startovaly Spojené státy, Rakousko, Francie a Australasie, která do roku 1923 sdružovala reprezentace Austrálie a Nového Zélandu. V roce 1907 pak poprvé triumfovala Australasie, když se především díky Normanu Brooksovi probojovala do vyzývacího finále. V něm porazila Velkou Británii. Další čtyři ročníky pak měla salátovou mísu v držení. Ročník 1910 se neodehrál, když žádný celek Australasii nevyzval. Až v sezóně 1912 ji v melbournském finále zdolala Velká Británie.
V předválečné éře nejvyšší počet pěti trofejí vybojovaly celky Velké Británie a Austrálie. Nejvíce účastníků v počtu osmi nastoupilo v ročníku 1913. Během první světové války se soutěž nekonala.Lichner, I., ss. 49–73
20. léta 20. století Úvodní ročník po přestávce způsobené světovým konfliktem 1919 vyhrála Australasie, když ve vyzývacím finále přehrála Velkou Británii 4:1 na zápasy. Od roku 1920 však nadvládu převzal americký tým, jehož dvě opory „Velký Bill“ Bill Tilden a „Malý Bill“ Bill Johnston dokázaly do roku 1926 vybojovat sedm titulů v řadě, z toho pětkrát finálovým poměrem 5:0 a dvakrát 4:1. Bill Tilden za šest let neztratil ani jeden zápas v singlu, porazit jej dokázal až mladý René Lacoste v roce 1926 za rozhodnutého stavu 4:0 ve prospěch Američanů nad Francií.
thumb|vlevo|Američan Bill Tilden a Australan James Anderson v newyorském finále 1922. V tomto ročníku naposledy startovala Australasie.Počet účastníků rostl s vyšší prestiží soutěže. V roce 1920 nastoupilo šest zemí, 1921 jedenáct včetně debutujícího Československa, v ročníku 1923 startovalo sedmnáct zemí, 1924 dvacet dva a roku 1928 již třicet tři družstev.
Od roku 1923 se formovalo silné francouzské mužstvo z tenistů, kteří získali později označení „čtyři mušketýři“. Do premiérového finále Francouzi postoupili v roce 1926 proti Spojeným státům. Ve filadelfském Germantown Cricket Clubu na trávě prohráli. Další ročník 1927 si však z téhož areálu již odvezli salátovou mísu, a to především díky výkonům René Lacosta. Francouzský tým se stal čtvrtou vítěznou zemí Davis Cupu. Nikdo další než Američané, Australané, Britové a Francouzi poté soutěž nevyhrál až do roku 1974. Pro nadcházející pařížské finále 1928 vybudovali francouzští tenisté nový Stade Roland-Garros. Finálový duel se premiérově konal v kontinentální Evropě a na jiném povrchu než trávě, když připraven byl antukový dvorec. To nahrávalo domácímu družstvu, neboť zbylé tři silné celky byly specialisty na trávě. Francie soutěž ovládla šestkrát v řadě mezi lety 1927–1932. Od roku 1929 však bez nejmladšího z mušketýrů Reného Lacosta, jenž ve dvaceti třech letech ukončil sportovní kariéru ze zdravotních důvodů.
30. léta 20. století náhled|Australané John Bromwich s Adrianem Quistem, kteří odehráli všechny zápasy finále 1939 proti Spojeným státům, v Sydney. Austrálie vyhrála salátovou mísu po 20 letech. Na počátku třicátých let 20. století se silné družstvo zformovalo ve Velké Británii, jehož kostru tvořili Fred Perry a Bunny Austin. Britové ve vyzývacím finále 1932 na Roland-Garros s francouzskými obhájci ještě prohráli. Ovšem následující rok 1933 již v Paříži dominovali a po dvaceti jedna letech získali salátovou mísu.
Finále se v období 1934–1937 přesunulo na wimbledonský Centre Court, kde britští reprezentanti ovládli tři ročníky v řadě. Roku 1937 však podlehli Američanům zejména díky výkonům Dona Budgeho, jednoho ze dvou držitelů čistého Grand Slamu v historii tenisu. Budge po vzoru Perryho přešel k profesionálům, což nahrálo Austrálii, která v roce 1939 v pensylvánském Haverfordu dobyla po dvaceti letech titul.
O salátovou mísu se pak v době druhé světové války nehrálo (1940–1945). Během obou světových konfliktů měli trofej v držení Australané.
1946–1971 S úmrtím Dwighta F. Davise v listopadu 1945 byla soutěž na jeho počest přejmenována a získala název Davisův pohár (Davis Cup). Po druhé světové válce turnaj ovládly Spojené státy americké a Austrálie, když od roku 1946 získaly trofeje v následujících dvaceti osmi letech, až do sezóny 1973. V úvodních čtrnácti letech oba celky dokonce vždy postoupily do finále. V období 1946–1950 triumfovali Američané díky týmu postaveného okolo Teda Schroedera, Jacka Kramera a Harryho Parkera.
náhled|vlevo|Australané Ken Rosewall a Lew Hoad v sydneyském vyzývacím finále 1954 proti Spojeným státům. Austrálie odešla poražena 2:3 na zápasy. Roku 1950 se zformovala nadějná australská dvojice Frank Sedgman a Ken McGregor, která položila základ nové australské éře. Dominance Austrálie se projevila v letech 1950–1967, když z osmnácti ročníků jich družstvo vyhrálo patnáct. Během tohoto období australský tým postavil pět různých sestav, v nichž nastoupilo postupně sedm wimbledonských šampionů. Mezi lety 1950–1968 byl trenérem a nehrajícím kapitánem družstva Harry Hopman, bývalý aktivní účastník soutěže. Poté, co Sedgman a McGregor přestoupili k profesionálům, nasadil Hopman v roce 1953 dva nezkušené devatenáctileté tenisty Lew Hoada a Kena Rosewalla, kteří dokázali titul obhájit. Další ročník 1954 salátovou mísu však ztratili s Američany Vicem Seixasem a Tonym Trabertem. Navazující dva roky 1955 a 1956 ovládli vyzývací finále opět Australané bez ztráty setu.
Po odchodu Hoada s Rosewallem k profesionálům je v družstvu vystřídali Ashley Cooper a Malcom Anderson. V sezóně 1959 byl tým obměněn Nealem Fraserem a Rodem Laverem, jenž se stal dvojnásobným držitelem čistého grandslamu. Ovšem v úvodním Laverově finále 1959 prohrál Australan dvouhry s Američany Barrym MacKayem i Alexem Olmedou. Přesto Austrálie uhájila salátovou mísu díky Fraserovi. V dalších ročnících se již Laver stal základním kamenem družstva, když dokázal vyhrát všechna svá utkání. V roce 1963 obhajovali Australané trofej v novém složení, když vedle Roye Emersona nastupoval devatenáctiletý John Newcombe, v další dekádě trojnásobný šampion Wimbledonu.
Ročník 1963 ovládly Spojené státy. Trofej však neobhájily po finálové porážce 1964 od Australanů, v sestavě se singlisty Royem Emersonem a Fredem Stollem, a Newcombem s Rochem v rolích deblistů. Do roku 1967 získal australský celek čtyři tituly v řadě.
V letech 1960 a 1961 se podařilo italskému družstvu prolomit americko-australskou finálovou nadvládu poté, co dvakrát vyřadilo Spojené státy a v boji o titul vyzvalo Austrálii. Roku 1962 se do závěrečného klání soutěže jedinkrát v historii probojovalo Mexiko. Jeho klíčovými hráči se stali Rafael Osuna a Antonio Palafox. První vyzývací finále v letech 1965 a 1967 odehrálo Španělsko, jehož výkon byl postaven na Manuelu Santanovi. V ročníku 1966 se do finále podívala Indie s dvojicí Rameš Krišnan a Džaidíp Mukerdží.
V období 1968-1973 byla salátová mísa ve vlastnictví Spojených států, jejichž klíčovými hráči se stali Arthur Ashe a Stanley Smith. Od sedmdesátých let 20. století rostl vliv evropských států. Rumunsko s Iliem Năstasem a Ionem Ţiriacem odešlo z finále proti Američanům poraženo v letech 1969 a 1971. Spojené státy dokázaly v závěrečném duelu ročníku 1970 porazit i Spolkovou republiku Německo s Wilhelmem Bungertem v týmu.
Od 1972: Zrušení vyzývacího finále – z obhájce řadový účastník V roce 1972 došlo k největší změně pravidel od založení soutěže, když byl zrušen systém vyzývacího finále, v němž hrál obhájce pouze finálový zápas na domácí půdě. V novém formátu se vítěz předchozího ročníku stal řadovým účastníkem. Šampion tak musel projít vyřazovacím systémem z kontinentálního pásma do mezipásmového semifinále. Zápas o titul se pak konal v podobě mezipásmového finále.
1972–1980: Pokračující formát regionálních pásem náhled|Francouz Yannick Noah v amsterdamském kvalifikačním kole 1979 evropské zóny B proti Nizozemsku, v němž Francie vyhrála 3:2