náhled|Znak Pruska Dějiny Pruska začínají již před naším letopočtem, když se ve východním Pobaltí usazují Prusové od nichž získalo území svoje jméno. V roce 1226 přišel do Pruska proti pohanským Prusům bojovat Řád německých rytířů, ten však v roce 1525 o území Pruska přišel díky sekularizací území, z něhož bylo utvořeno pruské vévodství, které bylo od roku 1618 spojeno s Braniborskem. V roce 1701 bylo povýšeno na království, jehož se stalo spíše součástí i když neslo jeho jméno. Toto pruské království se v roce 1871 stalo vedoucím státem Německého císařství a po jeho zániku v roce 1918 se Prusko stalo svobodným státem v rámci nové Výmarské republiky. V roce 1947 bylo oficiálně rozhodnutím spojenecké kontrolní komise Prusko zrušeno.
Pohanské Prusy náhled|Obrázek chrámu Romuva (Romowe) v pohanském Prusku podle nespolehlivého popisu Simona Grünau Již v době před naším letopočtem sídlily ve východním Pobaltí (na území dnešního severovýchodního Polska, a Kaliningradské oblasti baltské) kmeny Prusů. Proto neslo toto území ve středověku název Prusy.
Na počátku 1. tisíciletí n. l. se prostřednictvím obchodu s jantarem, nazývaným též „zlatem severu“, dostala obzvláště západnější baltská oblast obývaná Prusy (které Římané nazývali Aistové) do živého kontaktu s okolním světem a středomořskými civilizacemi – jantar byl z baltské oblasti prodáván do Římské říše. Během stěhování národů zůstala baltská oblast uchráněná přímých velkých migračních změn, zničeny však byly předchozí obchodní a kulturní vazby s okolní Evropou.
Za vlády polského knížete Boleslava Chrabrého (vládl 992–1025) se síly Polska zaměřily na podmanění a christianizaci Prusů. Boleslav tak spolupracoval s Otou III. na politickém programu vytvoření univerzální křesťanské monarchie, jejíž součástí mělo být (kromě Německa, Burgundska, Lotrinska a Itálie) i Polsko a zaměřením jeho sil na Prusy sledoval císař Ota III. uvolnění německých sil pro válku v Itálii. Boleslav přesvědčil pražského biskupa Vojtěcha, jenž roku 997 pobýval na jeho dvoře s cílem vydat se na misie k Luticům, aby zvolil za cíl své misie Prusy. Již při prvních setkáních dali Prusové Vojtěchovi ultimátum, že pokud jejich území jakožto nežádoucí misionář neopustí, bude zabit. Vojtěch neuposlechl a poté, co (možná nevědomě) překročil zákaz vstupu do posvátného háje Kunter, do něhož byl vstup zakázán i samotným Prusům, byl 23. dubna 997 chycen, zajat a rituálně zabit, za což je považován za mučedníka.Jak a kde zahynul svatý Vojtěch , Petr Zahnaš, OPAVA 2007
V letech 1030–1039 využili Prusové a Pomořané oslabení Polska, způsobeného vnitřními boji, protikřesťanským povstáním a následným vojenským nájezdem Čechů vedených knížetem Břetislavem, a podnikli na polské území loupežný nájezd.Dějiny Polska (1975), S. 50 V následném období konsolidace poměrů v Polsku stáli Prusové a Pomořané na straně Mazovského knížete Maslava v jeho dlouholetém zápasu s Kazimírem I., jenž ale nakonec roku 1047 s přispěním kyjevského knížete Jaroslava Moudrého nad Maslavem a zvítězil.Dějiny Polska (1975), S. 50-51
V období let 1000–1200, tzv. protohistorickém období, někdy charakterizovaném jako druhý zlatý věk Baltů, dochází v Prusku ke vzniku kmenových knížectví, které nahrazují dosavadní rodové instituce. Z menších knížectví se dále formovaly kmenové svazy. Proces proměny pobaltských kmenů (včetně kmenů Pruských) ve větší politické celky probíhal ve srovnání s vývojem většiny Evropy pomaleji, což bylo dáno pozvolnějším tempem hospodářského a sociálního vývoje a geografickou polohou, chránící zdejší obyvatele před agresí mocných sousedů. Svou roli hrála i absence jediné sjednocující ideologie, jakou představovalo v okolní Evropě křesťanství. Na vrcholu společnosti stála vrstva kmenové aristokracie, odlišující se původem i bohatstvím, označovaná v pramenech jako starší (seniores).
Pohanské náboženství se v Prusku a pobaltských zemích udrželo nejdéle v Evropě – na konci 12. století se po podrobení polabských Slovanů stávali pobaltští pohané (Prusové, Estonci, Lotyši, Livonci, Kurové, aj.) výjimečným úkazem, jenž provokoval k aktivitě okolní křesťanskou Evropu. Prusové úspěšně vzdorovali pokusům polských knížat, která už ve 12. století často útočila na pruské země s cílem vnutit jim poplatnou závislost a christianizovat je.Dějiny Polska (1975), S. 66–67 Například roku 1166 zahynul na své výpravě proti Prusům sandoměřský kníže Jindřich.Dějiny Polska (1975), S. 59
Politickou závislost měla upevnit i christianizace Prusů zahájená roku 1206 z velkopolského cisterciáckého kláštera v Łekně – arcibiskup Henryk Kietlicz byl roku 1214 jmenován papežským legátem v Prusích. Roku 1216 bylo na podporu šíření křesťanství do Pruska založeno zvláštní biskupství v polském Chełmnu – v jeho čele stál cisterciácký mnich Kristián, kterého papež pověřil organizováním křížových výprav proti Prusům. Roku 1217 přešli Prusové do protiútoku a napadli východní Pomoří, Chełmiňsko a Mazovsko. Roku 1218 biskup Kristián vypravil křížovou výpravu, jejíž účastníci se shromáždili ve Slezsku a odtud se vydali do Pruska – o jejím výsledku však není nic známo. Roku 1219 podřídil papež pruské biskupství přímo Římu. Další polské výpravy proti Prusům proběhly v letech 1222 a 1223.
Polský kníže Konrád I. Mazovský neměl dost sil, aby Prusy ovládl a nedokázal čelit ani odvetným pruským nájezdům, které ohrožovaly sám Płock (v centru Mazovska). Proto se pokusil dobýt Pruské země pomocí rytířských řádů. Záměry dobýt Prusko pomoci Řádu Kristových rytířů, zvaného též Řád dobříňských rytířů (založený r. 1208), jemuž Konrád I. Mazovský daroval oblast Dobrzyňska, se však nezdařily. Mazovský kníže Konrád proto v letech 1225–1226 pozval na obranu svého území do země Řád německých rytířů a za závazek obrany pruského pohraničí jim daroval chelmiňskou zemi.
Pruský řádový stát
náhled|Středověký Pruský řádový stát
Než se Řád německých rytířů v Polsku usadil, dal si potvrdit darování Chełmiňska od císaře Fridricha II., který také v březnu 1226 Zlatou bulou z Rimini přiznal řádu právo říšských knížat a odevzdal mu celé, ačkoli dosud nepodmaněné, Prusko – císař se totiž považoval za majitele veškeré pohanské půdy, která byla vnímána jako půda bez vlastníka. Roku 1228 provedl Konrád slíbenou nadaci Chełmiňska a řád se v ní roku 1230 usadil. Budoucí kořist pruského území si řád rozdělil s chełmnským biskupem Kristiánem tak, že řád obdrží 1/3 půdy a biskupství 2/3. Když však padl Kristián roku 1234 do Pruského zajetí, padělal řád nadační listinu (datovanou r. 1230 v Kruszwici) ve smyslu, že kníže Konrád jim kromě Chełmiňska daroval do vlastnictví i celé Prusko. Na žádost řádu pak ještě roku 1234 prohlásil papež Prusko za "vlastnictví sv. Petra" a daroval je řádu. Roku 1235 Řád německých rytířů do svých řad včlenil Řád dobříňských rytířů a připojil tak Dobrzyňsko ke svým územím.
Roku 1233 zahájily vojska řádu za podpory mazovských knížat systematické dobývání Pruska. Postup proti houževnatě ale rozptýleně vzdorujícím Prusům byl založen na taktice spálené země a postupném budování opěrných bodů – v dobytém území řád budoval hrady a usazoval německé kolonisty (Toruň r. 1233, Kwidzyn r. 1234, Elblag r. 1237 a další). Němečtí osadníci zaplňovali mezery v místní populaci, masakrované během válečných tažení nebo ustupující do ještě nedobytých baltských krajin. Roku 1237 se Řád německých rytířů spojil s Řádem mečových bratří, který operoval v Livonsku (na území dnešního Lotyšska a Estonska). Pruské území se tak dostalo do kleští a bylo během následujících 50 let po částech velmi bezohledně dobyto. Křížových výprav proti Prusům se účastnili i čeští panovníci Přemysl Otakar II. (ten zde zakládá r. 1256 město Královec) a Jan Lucemburský. Na dobytých územích bylo nutné potlačovat vzpoury Prusů, poslední odpor byl zlomen až roku 1295. V Prusku proběhla christianizace a germanizace. Po dobytí Pruska se počet místních obyvatel snížil z 170 000 na 100 000 a v roce 1400 tvořili Prusové polovinu z 270 000 obyvatel Pruska. Pohanské náboženství ustupovalo jen pomalu, přetvářelo se do synkretismu s křesťanstvím, nebo do dvojvěří a přežívalo až do 16. století (např. r. 1520 žádali Prusové velmistra Albrechta, aby mohli hrozící polský vpád zažehnat obětí starým bohům).
Němečtí rytíři se v podmaněném Pruska usídlili a ačkoliv jejich Řádový stát vznikl na polském území a díky polskému privilegiu, stal se státem na Polsku nezávislým, uznával jen svrchovanost císařovu a papežovu, a navíc začal expandovat na úkor křesťanského Polska, jemuž obsazením polského Gdaňskho Pomoří roku 1308 odřízlo přístup k Baltskému moři.Dějiny Polska (1975), S. 67-68 Polsko se proto na obranu proti Řádovému pruskému státu spojilo Krevskou unií s pohanskou Litvou (Žmuď) do jednoho státního celku (1385), kterému vládli králové z rodu Jagellonců. Roku 1410 dosáhly polsko-litevské oddíly významného vítězství nad pruskými řádovými vojsky v bitvě u Grunwaldu. Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem (1454–1466).
Poté byl uzavřen druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly Prusy královské (v podstatě pozdější Západní Prusko), s Marienburgem (Malborkem), který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, Prus křižáckých, se stal Königsberg (Královec, založený Přemyslem Otakarem II.) Postavení řádového velmistra v Prusích se stále zhoršovalo, neboť polští králové vůči němu stupňovali své nároky.
V roce 1510 byl velmistrem řádu zvolen Albrecht Braniborský z dynastie Hohenzollernů. O dva roky později byl slavnostně uveden do Königsbergu. Důvodem jeho volby byly příbuzenské vazby na polského krále Zikmunda I. Starého, který byl jeho strýcem. Mezi křižáky a krakovským dvorem tehdy panovaly od uzavření druhého toruňského míru v roce 1466 velmi napjaté vztahy a představitelé řádu se domnívali, že by tak mohli přispět k jejich vylepšení. To se však ukázalo být velkým omylem, neboť ani vztahy mezi Hohenzollerny a jejich polskými příbuznými nebyly dobré.
Sekularizace, pruské vévodství (1525–1701) náhled|Mapa pruského vévodství
Velmistr Albrecht se jako velmistr bezúspěšně snažil o mírové narovnání mezi řádem a polským králem. Ani válka, které probíhala v letech 1519–1521, nedopadla pro řád dobře. Proto Albrecht vyřešil kritickou situaci svérázným způsobem a to tak, že přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Prusy knížecí (či křižácké) se poté staly lénem polského krále.
Po smrti vévody Albrechta se pruským vévodou stal jeho syn Albrecht Fridrich, který se po jeho smrti v roce 1568 stal pruským vévodou. Ten však v roce 1577 onemocněl a tak se stal regentem Jiří Fridrich Braniborský z Braniborska-Ansbachu (a Braniborska-Kulmachu), který byl posledním mužským členem nejstarších větví dynastie. Jelikož neměl vévoda Albrecht Fridrich žádné syny, stal se následníkem muž jeho dcery, braniborský kurfiřt Jan Zikmund, který si již před jeho smrtí vzal za ženu jeho dceru Annu Pruskou. Ten se také po jeho smrti stal nakrátko v roce pruským vévodou.
Spojení Pruska s Braniborskem (1618–1701)
Potom, co se pruským vévodou v roce 1618 stali braniborští kurfiřti, byla vytvořena personální unie mezi Braniborskem a Pruskem, jenž se později přeměnila v unii reálnou, tento celek nesl označení Braniborsko-Prusko. Od té doby již byla politika pruského vévodství omezena na duplicitní s braniborskou.
Tento stát, kde vládli Hohenzollernové byl se silně německým charakterem a hlavním městem se stal Berlín. Na rozdíl od západní části nového státu (Braniborska), se východní část (Prusko) nestala součástí Svaté říše římské národa německého. Během vlády Jiřího Viléma (1619–1640) opakovaně procházela za třicetileté války hohenzollernskými zeměmi řada armád.