náhled|Rekonstrukce zahrady v Pompejích
Římské zahrady byly zahrady, jejichž architektonický způsob výsadby a technické metody údržby byly používány a rozvíjeny Římany. Římské zahrady se staly díky osobitému vkusu Římanů vrcholnými zahradnickými díly své doby. V dobách kolem 1. století n. l. Římané jasně odlišovali stylově, umístěním, skladbou a použitím zeleninové zahrady, užitkové sady, výsadby v okolí venkovských vil, rozsáhlé parky a malé městské zahrady. Nejznámější městské zahrady měly často pravidelný tvar a obvykle byly založeny jako pravidelné, geometrické zahrady. V zahradní architektuře římských zahrad zjevně působily vlivy perské a řecké kultury. Využití zahrady jako součásti obydlí bylo ještě častější než u Řeků. V zahradách se i spávalo. Uprostřed pravidelně členěného peristylu stála kašna anebo vodotrysk, cesty byly dlážděné, lemované květinovými záhony. Na pravidelný architektonický styl římské zahrady výrazně odkazují zahrady a zahradní styly v celé Evropě až do konce 18. století.
Větší parky měly části podobné holandským a francouzským barokním zahradám, avšak v dalších částech jsou podle popisů se zahrady nápadně podobají přírodně krajinářským parkům utvářeným podle zásad sadovnické tvorby. V okrasných zahradách se ovocné dřeviny nacházely zcela výjimečně. Prakticky u každého obydlí byla zeleninová zahrada, za jejíž stav zodpovídala hospodyně. Při pěstování květin i zeleniny Římané používali rychlení a oddalování kvetení a plodnosti, stejně jak je tomu dnes. náhled|rekonstrukce zahrady Vettii, září 2000
Zahrada v starověkém Římě představuje stejně jako v starověkém Egyptě nedílnou součást obydlí, vil, prostých domů, společenských a kulturních staveb. Výstavba parků pro veřejnost byla také výrazem politické prestiže zadavatele a způsobem politického boje. Rozsáhlé soukromé okrasné zahrady byly předmětem dobové kritiky jako projev rozmařilosti. Obliba zahrad a kvetoucích rostlin byla rozšířena mezi všemi vrstvami obyvatelstva a pěstování kvetoucích rostlin muselo být dokonce omezováno zákonem. náhled|Canopus Hadriánovy vily, Hadriánova vila v Tivoli, Řím
Vývoj v souvislostech Římské zahrady byly ovlivněny perskými a řeckými zahradami, jejich architekturou a způsoby, což souvisí s prolínáním kultur i válečnými výpravami. John Claudius Loudon (1783 – 1843) v rozsáhlé publikaci zabývající se mimo jiné historií zahradnictví píše: Římané se naučili zahradnictví od Řeků a Řekové od Peršanů a tak postupovalo jako každé další umění od civilizací východu na západ. Z dalších informací v encyklopedii vyplývá, že je tím míněno jak využití zahrad jako míst odpočinku, ale zejména jako míst sloužící k reprezentaci. Lze pouze předpokládat vysoce pravděpodobné ovlivnění egyptskými zahradami. náhled|Villa urbana, městská vila s podrobným popisem svých částí.
Podobně jako v řecké civilizaci i v Římě zahrady sloužily ke zkrášlení chrámů, stejně jako rekreační prostory. V Řecku se poprvé objevily i veřejné zahrady a parky a odsud je zřejmě převzali i Římané. Kimón v Athénách prý dal strhnout zdi své zahrady a přeměnit ji ve veřejný prostor. 431. Ve starověkém Latiu tvořila zahrada součást každého vesnického sídla. Podle Cato staršího by měla být zahrada poblíž každého domu a měla by mít květinové záhony a okrasné stromy. Horatius napsal, že během jeho časů zahrady staly národní zálibou. Augustus postavil Porticus Liviae, veřejnou zahradu na kopci Equitine v Římě. Mimo Řím se zahrady šířily v bohatých městech.
Poprvé se o zahradě v římské historii podle Loudona zmínil Tarquinius Superbus, (534 př. n. l.), v souvislosti s Livy a Dionysiusem z Halicarnassu. Z toho co píše, lze vyvodit, že sousedily s královským palácem a byly plné květin, především růží a máků. Další v časovém sledu jsou zmínky o zahradách Lucullových, jež byly umístěny v Neapolském zálivu. Byly velkolepé a nákladností soupeřily se zahradami východních panovníků. Podle Plutarcha Xerxovy zahrady sestávaly obrovských ploch, teras vysoko nad mořským břehem na místech, kde předtím byly kopce. Rozsáhlé vodní plochy, které byly jejich součástí, nesly jména jako Nill nebo Neuripus. Lucullus podniknull několik výprav do východní části Asie a je pravděpodobné, že právě zde si našel vzor pro tento druh nádhery. Varro se vysmívá těmto zahradám pro jejich ohromující přepych a Cicero srovnává tato velkolepá vodní díla s přírodním proudem řeky Fibrenius, v níž leží malý ostrov. Lucullus, ať už byl jakkoliv bláznivý nebo extravagantní, introdukoval do římských zahrad třešně, broskve a meruňky z Orientu, což je přínos, který doposud přetrval. (Plútarchos ve Vita Luculli; Sallustus a Varro de Re Rustica.)
Virgilius a Propertius se zmiňují o pěstování borovice jak milované od boha Pana, ochranného boha zahrad. Upozorňuje, že stín platanu kvůli tloušťce jeho listí je obzvláště příjemný a dobře přizpůsobený k společnému stolování. Myrtu a vavřín mají v hluboké úctě pro jejich vůni. Římané dospěli k studiu složení nebo mísení vonných stromů. Studovali, jak je navzájem vysazovat, aby se jejich vůně vhodně smísily. Od Cicerona a Plinia staršího se dovídáme, že pěstování v trojsponu se v římských zahradách běžně používalo. Také způsob řezu (stříhání) stromů byl poprvé představen Cneusem Matiusem, přítelem Augusta.
Smysl pro nepravidelný styl je obyčejně přisuzován modernímu věku, avšak již některé římské zahrady císaře Nerona, například u Villa Adriana Tiburtina a Domus Aurea Nera, podle popisu od Suetonia musí být považovány za první prototypy zahradního slohu, které dnes nazýváme anglické zahradnictví. Nero zemřel 68 n. l. a jmenované zahrady lze tak datovat do 1. století n. l.
Některé vzory městských zahrad Římanů ze začátku našeho letopočtu, je možné získat z obrazů zachráněných z trosek Herculanea a Pompejí, jež byly pohřbeny pod proudy lávy z Vesuvu roku 79 n. l. Zahrady na obrazech zde jsou reprezentovány jako malé plochy pozemků před domy, uzavřené mřížovím, osázené živými ploty a ozdobené vodotrysky, vázami a jinými ozdobami. Rostliny v květináčích se objevují někdy na chodnících a postavené v oknech. Na dveřích může být někdy zpozorována popínavá rostlina. Stěny, které obklopují dvory, lze vidět v Pompejích, ale největší zahrada nemá více než čtvrt akru. náhled|Románská Tusoulanská vila, 1. století n. l., popisovaná Pliniem starším. Nárys zahrady ukazuje podobnost s pravidelnými i přírodně krajinářskými prvky
Někteří panovníci zřizovali pro nemajetné veřejné sady a upravovali okolí shromaždišť. Významné byly zahrady venkovských sídel bohatých obyvatel , ale i zahrady u městských paláců. Mezi nejobdivovanější patřily zahrady římského konzula Luculla na Monte Pincio, které však byly založené ve stylu perské zahrady, zahrady Sallustiovy, park věnovaný císařovně Livii Drusile císařem Augustem na Palatinu či zahrady Mecenatovy. náhled|Od vchodu je pohled přímo na atrium s impluviem (Villa San Marco Atrio Ingresso v Stabiae)
V časech Plinia mělo každé venkovské sídlo svoji zahradu. Římané však považovali své zahrady za méně dokonalé než své domy. Římané projevovali pozornost každé věci, která budila dojem velikosti a nádhery. Z toho plynulo nadšení pro stavbu lázní, cirků, soch, nádrží a dalších objektů, jež jsou nápadné. Tato potřeba byla snadněji uspokojena než smysl pro výsadby, které vyžadovaly čas a trpělivost.
Římská záliba v zahradách byla některými moderními architekty v 19. stol. n. l. označena jako zvrácená, pro jejich umělost. Římské zahrady však byly považované za scény umění, a vytvořené právě jako pravidelné a umělé, je zjevné, že vlastníci projevovali cit pro přírodní scenérii. Ale tam, kde všude kolem je příroda, umělé scény a dokonce ty nejvíce pravidelné a formální potěší. To může být v souladu s oprávněnou zálibou jejich novoty a kontrastu, tvrdí John Claudius Loudon. Jestliže veškerá starověká Itálie byla pokryta roztroušenými lesy, starověcí Římané obdivovali přírodní scenérii s ohromným nadšením, jako moderní. To je evidentní ze spisů jejich vynikajících básníků a filozofů.
Úpadek římské říše začal vládou císařů. Věk, jak poznamenává Hirschfield, který následoval po pádu republiky, násilí spáchané císaři, invaze barbarů a dravosti byl úvodem problémové doby, uhasil chuť pro život na venkově. Následoval pád nejlepších provincií Římského impéria, jedné po druhé, což brzy zničilo venkovská sídla a zahrady. Barbarství triumfovalo nad člověkem a uměním, armáda se znovu stala nejdůležitějším zaměstnavatelem a pověry se spojily se sklony k válečnictví a šířila Evropou způsob myšlení, jenž byl dalek od vznešenosti přírody. Architektura byla používána pouze v kaplích a kostelech, nebo u válečných pevností a hradů. Za církevní vlády papežů od osmého do konce dvanáctého století, bylo mnišstvo téměř jedinou třídou v Evropě který se zabýval zemědělstvím. V těchto dobách umění zahradního designu, místo toho, aby bylo velmi všeobecně rozšířeno, bylo ztraceno pro větší část Evropy. Další úsvit se objevil až se znalostí knihtisku, Lutherem, v období Jindřicha VIII, kdy obchod začal kvést v Itálii a Holandsku, kdy umění míru začalo převládat a Evropa část od toho, co bylo původně Římské impérium postupně převzala a většinou ještě udržuje. Požehnání míru a obchodu, zbytky přežívající starověké velikosti a svoboda, kterou některá města získala skrze velkorysost a nádheru nějakých papežů a knížat, spolu s ostatními příčinami, způsobila že obrození umění zahradní architektury nastalo v Itálii, dříve než v jiné zemi. náhled|Villa Laurentina.
Styl římské zahrady udal tón evropskému vkusu a stylu úprav zahrad až do konce 17. století, což je dostatečně zřejmé. Je skoro zbytečné podotknout cokoliv k pozoruhodné podobě, kterou Pliniovým zahradám ukazují zahrady francouzského nebo holandského stylu. Terasy vedlejšího domu, trávník rozprostírající se odtud, malá květinová zahrada s fontánou ve středu, chodníky lemované zimostrázem, stromy ostříhané do vrtošivých umělých forem, společně s fontánami, výklenky, a besídkami, tvořit podobnost příliš překvapující k tomu, aby strpěla jakýkoliv spor. „Ve věku“, poznamenává Lord Walpole„, kdy architektura ukázala všechnu svoji velikost, všechnu svoji čistotu a všechen svůj vkus, v době, kdy byl vystavěn Vespasianův amfiteátr, Domitianovy lázně,… a Hadriánova vila, římský konzul, uhlazený císařův přítel, sečtělý muž s vytříbeným vkusem, nachází potěchu v tom, co chátra nyní stěží obdivuje v univerzitní zahradě.“ Všechny části Plinyovy zahrady se shodují přesně s nejlepšími zahradami v Londýně a Wise založenými podle holandského stylu (dutch garden), píše John Claudius Loudon v roce 1835.
Vily popisované Pliniem Vila Laurentinum je široce známá, protože je popisovaná Pliniem starším jako zimní sídlo na Tibeře, mezi Římem a mořem, položené blízko Paterno, v místě, které se nyní nazývá San Lorenzo. Zahrada byla nevelká a je jen stručně popisována. Byla obklopena živými ploty ze zimostrázu a keři rozmarýnu. Byly zde plochy na terasách určené k pěstování ovoce jako fíky, vinná réva, a moruše. Mnozí autoři podle jeho popisu vytvářeli plány zahrady. Vila byla možná nalezena u Castel Fusano v roce 1935. Je nyní označena na mapách jako Villa di Plinius. Rozvržení budov neodpovídá slovům Plinia. Vila je však nepochybně podobného stáří a má podobné umístění. Nejpůsobivější vlastností místa je atmosféra blízkosti moře, písčité půdy, borovic a myrty.Pliniova vila