Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis), někdy též nosorožec černý, je druh nosorožce, který se přirozeně vyskytuje v jižní a východní Africe. Společně s nosorožcem tuponosým představují jediné zástupce afrických nosorožců, další tři druhy obývají Asii. Nosorožec dvourohý byl ještě kolem roku 1700 široce rozšířen i ve středozápadní Africe a jeho celková populace se odhadovala na 850 000 jedinců, avšak masivní lov v 19. a 20. století populaci zdecimoval na pouhých několik tisíc. Hlavním cílem lovců býval hlavně nosorožcův roh, pro který je už po tisíce let poptávka v asijském (zejména čínském) tradičním lékařství. Současná populace čítající přes šest tisíc jedinců má kapsovité rozšíření ve veřejných i soukromých rezervacích s těžištěm výskytu v Jihoafrické republice, Keni, Namibii a Zimbabwe.

S výškou kolem 1,3–1,8 m se jedná o jednoho z menších druhů nosorožců. Jeho tělo pokrývá tlustá šedá neosrstěná kůže. Dominantu hlavy utváří dva rohy, z nichž ten přední bývá delší než zadní. Roh z keratinu začíná růst ve věku několika měsíců a roste průběžně po celý život. Je to polygynní druh, samice rodí jen jedno mládě jednou za několik let. Doba březosti je asi 15 měsíců a mládě zůstává v blízkosti samice 2–3,5 roku, někdy déle. Je to typický okusovač, živí se různými dřevnatými rostlinami a bylinami, trávu požírá výjimečně. Tím se liší od nosorožce tuponosého, který je primárně spásač, čemuž odpovídá i to, že jeho hlava je položena velmi nízko, zatímco hlava nosorožce dvourohého je více v horizontální pozici. K přitahování potravy pomáhá nosorožci dvourohém jeho horní pysk, který má úchopnou funkci podobně jako sloní chobot.

I přesto, že populace nosorožce dvourohého od 90. let 20. století stoupá, jedná se o kriticky ohrožený druh. Hlavní hrozbou je pytláctví pro nosorožčí roh. Nosorožec dvourohý byl na řadu lokací reintrodukován, což pomáhá v navyšování jeho početnosti. Lze jej spatřit v řadě zoologických zahrad, v Česku to je Zoo Dvůr Králové, která zaznamenala již desítky odchovů a patří k nejúspěšnějším chovatelům mimo území Afriky.

Systematika Formální popis druhu se datuje již do roku 1758, kdy profil nosorožce dvourohého vyšel v 10. vydání Systema Naturae švédského přírodovědce Carla Linného. Linné druh pojmenoval jako Rhinoceros bicornis. Rod Rhinoceros v původním Linného pojetí seskupoval nosorožce se dvěma předními zuby a jedním nebo dvěma rohy; vedle nosorožce dvourohého zahrnoval ještě nosorožce indického (Rhinoceros unicornis). Linné svůj popis založil na svědectvích evropských cestovatelů a objevitelů afrického kontinentu, kteří se o nosorožcích dvourozích zmiňovali. Jako lokalitu výskytu druhu však Linné označil Indii, a to patrně na základě lebky nosorožce z Indie, kterou měl Linné možnost zahlédnout v Londýně. Tato lebka měla dva rohy – jednalo se nicméně o lebku nosorožce indického, na níž byl přilepen další roh, aby se zvýšila tržní cena lebky. V roce 1911 byla typová lokalita druhu opravena na Mys Dobré naděje. Nosorožec dvourohý byl později přeřazen do rodu Diceros. Vědecké rodové jméno Diceros se skládá z řeckých slov di („dva“) a cerato („roh“). Druhové jméno bicornis pochází z latinského bi („dva“) a cornis („roh“). Doslova tedy „dvourohý dvourohý“.

Fylogeneze Nosorožec dvourohý (Diceros bicornis) představuje jednoho ze dvou žijících druhů afrických nosorožců – druhým je nosorožec tuponosý (Ceratotherium simum). I když oba tito nosorožci nepatří do stejného rodu, utváří spolu tribus Dicerotini. Jedná se o nejbližší příbuzné neboli sesterské taxony. Nejstarší fosilie tohoto tribu byly popsány již z raného miocénu z Afriky i Eurasie (Řecko, Anatolie, Írán, Čína). Podle moderních genetických výzkumů se linie afrických nosorožců vydělila od svých euroasijských předků někdy před 16 miliony lety a k rozdělení nosorožce tuponosého a dvourohého došlo v pozdním miocénu někdy mezi 7,3–5,3 miliony lety. To by souhlasilo i s fosilním záznamem, jelikož nejstarší fosilie nosorožce dvourohého pocházejí z přibližně stejné doby. Společným předkem nosorožce tuponosého a dvourohého je patrně Ceratotheirum neumayri, který je dobře znám z pozdně miocenních fosilií ze středomořské oblasti.

Níže jsou zobrazeny fylogenetické vztahy většiny druhů pozdně pleistocenních nosorožců podle rozsáhlé genetické studie z roku 2021, která byla vypracována na základě kompletních jaderných genomů:

Hlavní morfologické rozdíly mezi nosorožcem tuponosým a dvourohým jsou založeny na jejich rozdílném jídelníčku. Nosorožec tuponosý je typický spásač; živí se trávou a jeho hlava směřuje ve výrazném úhlu směrem dolů, čemuž jsou přizpůsobeny lebeční kosti a pozice mozkovny, která je jen mírně nakloněna vzhledem k pozici obličeje. Nosorožec dvourohý je okusovač; živí se keři, listy aj., a hlavu drží více vodorovně a jeho mozkovna je vzhledem k obličeji výrazně nakloněna vzhůru. Oba druhy se mezi sebou mohou křížit.

Poddruhy náhled|Lebka nosorožce dvourohého (Národní přírodovědné muzeum v Paříži) Ještě někdy do poloviny 20. století byl nosorožec dvourohý považován za poměrně ucelený druh. Poddruhy sice byly občas popisovány, avšak typicky poté, co se nosorožec dvourohý objevil v evropském muzeu či zoologické zahradě a na tyto rané popisy nebylo bráno příliš zřetele. V tom ohledu byla přelomová práce L. Zukowského z roku 1965, který z velkého množství vzorků z muzeí, zoologických zahrad i dat z literatury systematicky popsal 17 poddruhů. Zukowského práce však byla založena na starším konceptu poddruhu, proto britsko-australský biolog Colin Groves (1967) jeho závěry zrevidoval a počet poddruhů snížil na 7. Jeho příspěvek byl nicméně v zásadě ignorován dalších 20 let, načež Skupina odborníků na africké slony a nosorožce () po kritice Grovesovy práce navrhla roztřídit nosorožce dvourohého do čtyřech ochranářských skupin (; CU), podle jejich geografického výskytu. Časem se začaly těmto skupinám (někdy též označovaným jako ekotypy) přiřazovat trinomická jména (tzn. začaly být považovány za poddruhy). Rozdělení do čtyř poddruhů potvrdila i analýza zabavených rohů upytlačených jedinců a hojně se používá při ochraně nosorožců – pro své potřeby jej převzal i Mezinárodní svaz ochrany přírody. K těmto čtyřem poddruhým / ochranářským jednotkám / populacím / ekotypům patří:

Diceros bicornis bicornis (Linnaeus, 1758) – nosorožec dvourohý jihozápadní; † Diceros bicornis longipes Zukowsky, 1949 – nosorožec dvourohý severozápadní; Diceros bicornis michaeli Zukowsky, 1964 – nosorožec dvourohý východní; Diceros bicornis minor (Drummond, 1876) – nosorožec dvourohý jižní.

V roce 2011 Colin Groves svou více než čtyřicet starou práci společně s britským kolegou Peterem Grubbem zrevidovali a rozeznávají nově 8 poddruhů, z nichž hned 3–4 jsou vyhynulé:

† D. b. bicornis (Linnaeus, 1758) – Jihoafrická republika, jižní Namibie. Jednalo se o největší z poddruhů. Vyhynul kolem roku 1850. † D. b. brucii (Lesson, 1842) – Somálsko a od Etiopie po Súdán. Reliktní populace ze severního Somálska vyhynula počátkem 20. století. †(?) D. b. chobiensis Zukowski, 1965 – namibijská část oblasti kolem řeky Okavango. Vyhynulý či takřka vyhynulý. D. b. ladoensis Groves, 1967 – od Keni po Súdán. † D. b. longipes Zukowsky, 1949 – západoafrický poddruh; původně rozšířen od Čadu po Nigérii. V roce 2002 již zbývalo jen posledních 10 jedinců, 2003 byl spatřen naposledy. Terénní výzkum z roku 2006 již nenašel žádného zástupce a v roce 2011 byl poddruh prohlášen za vyhynulého. D. b. Michael Zukowsky, 1965 – východoafrický poddruh; původně rozšířen v jižním Súdánu, Etiopii a na jih přes Keňu do středo-severní Tanzanie. D. b. minor (Drummond, 1876) – od Jihoafrické republiky po Keňu. D. b. occidentalis (Zukowski, 1922) – Namibie a Angola. Malý poddruh přizpůsobený životu v poušti a polopoušti. Tento poddruh je někdy považován za součást poddruhů bicornis a minor.

Počet rozeznávaných poddruhů se tedy může u jednotlivých autorit lišit a debata o vnitřní taxonomii a biogeografii druhu pokračuje i nadále. Situaci nepomáhá ani skutečnost, že hranice areálu výskytu jednotlivých poddruhů nejsou jasně definovány tak, jak je tomu např. u nosorožce tuponosého.

Výskyt a početnost

Historický náhled|Přibližný areál výskytu nosorožce dvourohého kolem roku 1700 Historická oblast výskytu nosorožce dvourohého zasahovala přes celou jižní a východní Afriku s výjimkou nejsušších oblastí severozápadní části jižní Afriky (mj. jihozápadní Namibie, severozápadní Zambie). Ve střední Africe se vyskytovali ve zhruba 500–1000 km širokém páse táhnoucím se od jižního Somálska přes Etiopii, Jižní Súdán, severní Středoafrickou republiku, jižní Čad, severní Kamerun až po severní Nigérii. Na základě existence domorodých jmen pro nosorožce dvourohého z Libérie a Burkina Faso i zpozorovaných stop se občas spekuluje, že původní areál výskytu sahal ještě dále na západ až takřka k západoafrickému pobřeží, avšak solidnější důkazy chybí.

Podle odhadů se v Africe kolem roku 1700 vyskytovalo kolem 850 000 nosorožců dvourohých. Ještě počátkem 19. století se jednalo o nejpočetnější druh nosorožce s populací čítající stovky tisíc jedinců. Od 19. století se však situace začala rapidně zhoršovat, jak evropští kolonisté na africký kontinent přinesli své ideje o obchodování a ekonomicky profitního využívání půdy. Tak např. mezi lety 1946–1948 bylo jen v keňské oblasti Makueni odstřeleno kolem tisícovky nosorožců dvourohých v rámci příprav oblasti na přeměnu na zemědělsky obdělávanou oblast. I přes drastické snížení populace následkem destrukce habitatu a odstřelů byl celkový počet nosorožců dvourohých v roce 1970 odhadován na 65 000. Keňa hostila tehdejší největší populaci s odhadovaným počtem 18 000 nosorožců dvourohých. Mezi lety 1970–1992 však došlo následkem pytláctví k redukci již tak snížené populace o 96 % a v roce 1992, kdy dosáhla populace nosorožců dvourohých početního minima, zbývalo již jen asi 2 475 jedinců. V některých zemích byl přitom druh považován již za vyhynulý. Patřila k nim Zambie, Somálsko, Uganda, Súdán, Čad či Středoafrická republika. V řadě jiných států se v polovině 90. let vyskytovala jen minimální, zbytková populace o několika jedincích. Naopak těžištěm výskytu byla Jihoafrická republika, Keňa, Namibie a Zimbabwe. Novodobý V roce 2019 se kolem 94 % nosorožců dvourohých (a mimochodem asi 97 % nosorožců tuponosých) vyskytovalo pouze ve čtyřech již zmíněných státech, a sice ve veřejných a soukromých přírodních rezervacích v Jihoafrické republice, Keni, Namibii a Zimbabwe. Zbytkové populace se vyskytují ještě v Angole a Mozambiku. Menší populace se díky reintrodukčním programům vyskytují v Botswaně, Čadu, Demokratické republice Kongo, Malawi, Rwandě, Svazijsku, Tanzanie, Ugandě a Zambii. Celková populace nosorožce dvourohého se v letech 2021/2022 odhadovala na 6487 jedinců a již od poloviny 90. let vykazuje stoupavý trend.

Popis náhled|Portrét hlavy s dobře patrnými dvěma rohy a zašpičatělým chápavým horním pyskem