Jan či Johánek z Pomuka (mezi 1340 a 1350, Pomuk – 20. března 1393, Praha) byl generální vikář pražského arcibiskupa, později uctívaný jako svatý Jan Nepomucký, mučedník katolické církve a jeden z českých zemských patronů.
Kariérní klerik Jan se stal obětí sporů krále Václava IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Král chtěl omezit jeho moc povýšením kladrubského opatství na biskupství, plán mu Jan jako zástupce arcibiskupa překazil a tím na sebe uvalil králův hněv. Byl zajat, mučen a shozen z Karlova mostu do Vltavy. Dle novodobých poznatků se neutopil, zemřel již na následky mučení.
Kult Jana Nepomuckého se rozvinul v období baroka od 17. století a navazoval na starší tradici a pověsti, která ho představovala jako mučedníka zpovědního tajemství královny Žofie. Důležitou událostí bylo vztyčení sochy na Karlově mostě v roce 1683, která se stala vzorem pro jeho zpodobnění, ke kterému patří pětice hvězd na svatozáři. Oficiálně byl svatořečen v roce 1729. Stal se typickým světcem českého baroka, jeho kult pronikl i do dalších katolických zemí nejen střední Evropy a díky jezuitským misiím i do Latinské Ameriky.
Život
Mládí náhled|upright|vlevo|Kostel na domnělém místě Janova rodného domu v Nepomuku
Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 v Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velflín (či Welfin, Iohannes natus quondam Welflini de Pomuk) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem a jednalo se pravděpodobně o Čecha německého původu. O matce není nic moc známo, ovšem byla pravděpodobně Češka, neboť Jan již odmala mluvil plynně česky a jeden z nepodložených důvodů jejího českého původu je, že pocházela z českého pomuckého rodu Hasilů. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, barokní legendy uvádí, že studoval u cisterciáků v blízkém klášteře, dále studoval na pražské univerzitě.
Studia Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze. Poté působil jako hlavní písař u právě vytvořených soudních akt generálních vikářů. Mezi lety 1373–1383 požíval titulů notarius, prothonotarius cancellarie a domesticus commensalis arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi. Od roku 1380 byl oltářníkem u sv. Erharda a sv. Otilie ve svatovítském kostele a farář u sv. Havla. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo na Padovské univerzitě a studium ukončil jako doktor dekretů. Vrátil se roku 1387 a vyměnil svoje oltářnictví za místo kanovníka u sv. Jiljí. O dva roky později se stal kanovníkem a advokátem vyšehradské kapituly.
Generální vikář V září 1389 byl jmenován generálním vikářem pražského arcibiskupa po Kuneši z Třebovle. Během Janova vikariátu měl pražský arcibiskup pouze dva generální vikáře (oba in spiritualibus, ve věcech duchovní správy; zástupce in temporalibus se v českých zemích vlastně ani nevyvinul). Druhým byl M. Mikuláš Puchník, který také zastával úřad oficiála. Následujícího roku vyměnil Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna.
Jan zastával úřad generálního vikáře, který již v 80. letech 14. století díky svým pravomocím hrál podstatnou roli ve správě arcibiskupství, v neklidné době sporu mezi arcibiskupem a králem. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniklo nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů.
Spor o Kladruby
K zásadnímu vývoji ve sporech o obsazování úřadů došlo po smrti Racka, opata kláštera v Kladrubech. Král totiž mínil vytvořit z kláštera nové biskupství obsazené sobě věrným biskupem a tím zmenšit arcibiskupovu moc. Jan však 10. března 1393 potvrdil nového opata, zástupci kláštera navrženého Olena. Václav IV. tehdy pobýval na Křivoklátě a nestihl proti volbě včas podat námitky. Jednalo se o delikátní věc a opatrná formulace potvrzovací listiny dokazuje, že generální vikář Jan o tom věděl.Hledíková, s. 64 Spor o Kladruby a potvrzení listiny bylo nejspíše hlavním důvodem, proč byl Jan zajat a mučen.
Historicky nedoložená a nepravděpodobná je role Jana Nepomuckého jako důvěrníka či zpovědníka královny Žofie, který nechce prozradit zpovědní tajemství, která je známá např. z Hájkovy kroniky. Takto důvěrná dvorská funkce je nepravděpodobná již z důvodu Nepomukovy příslušnosti ke královi znepřátelené skupině okolo arcibiskupa.Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí – díl čtvrtý, Baronet 1995, kap. Svaté Čechy, podkapitola Svatý Jan Nepomucký, str. 191
Mučení a smrt náhled|vlevo|Tělo sv. Jana Nepomuckého od Františka Xavera Palka cca 1760 náhled|upright|Kenotaf označující místo svatovítské katedrály, kde je uvnitř Janův hrob Dne 20. března 1393 se brzo ráno sešel král Václav IV. s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Po krátké hádce nechal král zajmout čtyři muže z arcibiskupova doprovodu, Jana z Pomuka, Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha a laika arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova. Ti byli vyslýcháni na Pražském hradě, poté na Staroměstské radnici, kde byl posléze držen Něpr a ostatní byli přesunuti do staroměstské rychty (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), kde byli mučeni. Jan zemřel během tohoto mučení, ostatní byli propuštěni. Okolo deváté večer pak bylo jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. Až do průzkumů tělesných pozůstatků antropologem Emanuelem Vlčkem se předpokládalo, že Jan zemřel utonutím, Vlček objevil poranění hlavy, která vznikla pravděpodobně při mučení a vedla ke smrti ještě před svržením do řeky.
Pohřbení
Dne 17. dubna našli Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy rybáři. Bylo to u prostranství, kterému se pak říkalo Janské náměstí, přibližně na místě dnešního nám. Curieových. Od nich jeho tělo převzali bratři křižovníci s červeným srdcem – cyriaci, kteří měli nedaleko svůj klášter (v místech, kde dnes stojí Základní škola a Gymnázium Dušní ulice). Jejichž novicové jej uctivě vyzvedli a s úctou odpovídající jeho hodnosti jej pochovali v klášterním kostele sv. Kříže většího. Generálním převorem byl tehdy bratr Jan (1373–1403), třetí generální převor řádu, od přenesení sídla řádu do Prahy.
Legenda náhled|vlevo|Vyznačené místo na Karlově mostě, z něhož měl být Jan Nepomucký svržen do Vltavy Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí – legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi.K některým aspektům svatojánské legendy ve vztahu k Václavovi IV. viz např. Lukáš M. Vytlačil: Král se špatnou pověstí. Utváření obrazu a pověsti českého a římského krále Václava IV. In: Česká literatura 67 (2019), č. 5, s. 765–769. (dostupné on-line)
Raní životopisci Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem 1416 bylo tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuku“. Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly, zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka – 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá.
Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařadil Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory.
Vznik kultu
Úcta k Janu Nepomuckému byla spojena dlouho zřejmě jen s prostředím svatovítské kapituly. V roce 1639 bylo v Nepomuku, Janově rodišti, započato na údajném místě jeho rodného domu se stavbou chrámu, zasvěceného ovšem Janu Křtiteli. V roce 1641 vychází česko-německo-latinský spisek Fama Posthuma s ilustracemi Karla Škréty, který jako první literárně zpracovává svatojánskou legendu. Druhá polovina 17. století pak byla obdobím výrazného znovuobjevení Jana Nepomuckého. Centrem úcty byl zejména hrob ve Svatovítské katedrále, který byl roku 1700 doplněn o stříbrné antependium. V té době vyšly v latině životopisy od svatovítského kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského (1668), a především od jezuity Bohuslava Balbína roku 1680, vytištěný i v antverpské edici Acta sanctorum. Roku 1683 byla na pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena bronzová socha Jana Nepomuckého odlitá v Norimberku podle dřevěné sochy od Jana Brokofa; ten ji vytvořil v roce 1682 podle malé sošky vídeňského sochaře Matthiase Rauchmüllera. V roce 1691 byla vystavěna dřevěná kaple zasvěcená Janu Nepomuckému na místě dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého na Skalce v Praze a při ní vzniklo první náboženské bratrstvo. V roce 1704 byl v kroměřížské poddanské vsi Bělidla vztyčen sloup se sochou Jana Nepomuckého. Roku 1708 byl v Hradci Králové sv. Janu Nepomuckému oficiálně zasvěcen první kostel.
Kanonizace Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku byla zahájena kolem roku 1670. Byla spojena s pouze částečně přesným Balbínovým životopisem, který vznikl za pomoci Tomáše Pešiny z Čechorodu a Jana Ignáce Dlouhoveského. V josefinské době a ve větší míře od 19. století, se začaly šířit dohady, že kult Jana Nepomuckého uměle vytvořili jezuité jako nástroj protireformace. Vyvracel je fakt, že v této době už bylo po katolické reformaci. Naopak někteří jezuité již v Balbínově době věrohodnost tohoto životopisu napadli. Pekař dodává, že Balbín přibásnil životopis ne proto, že byl jezuita, ale protože byl vlastenec.
Řím se ke snahám o kanonizaci stavěl zpočátku skepticky. Odpůrci kanonizace tvrdili, že se jedná o dvě osoby, k dalším jejich argumentům patřilo Janovo mnohoobročnictví a lichva. Mnohoobročnictví bylo ale běžné a legální v celé Evropě. Dále bylo doloženo třináct půjček, které Jan poskytl převážně kněžím, ale důkazy k tvrzení o lichvě nebyly dohledány. Dalším argumentem odpůrců bylo zastínění osobnosti Jana Husa. Teprve 15. května roku 1715 pražský arcibiskup František Ferdinand Khünburg úspěšně zahájil beatifikační proces Jana Nepomuckého. V tento den se v Praze poprvé konaly vodní slavnosti Navalis k poctě Jana Nepomuckého. 31. května 1721 papež Inocenc XIII. (1721–1724) prohlásil Jana za blahoslaveného. Následujícího roku byl zahájen kanonizační proces. Kanonizační komise uznala čtyři zázraky, zachování jazyka, jeho naběhnutí a zčervenání, zachránění Rozálie Hodánkové a uzdravení Terezie Veroniky Krebsové. Benedikt XIII. dne 19. března 1729 kanonizační bulou Christus Dominus prohlásil Jana za svatého.
Hrob a náhrobek náhled|vlevo|Hrob svatého Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta na Pražském hradě náhled|upright|Bývalý náhrobek sv. Jana Nepomuckého, rytina z roku 1692