Lukavec () je obec v okrese Litoměřice v Ústeckém kraji. Žije v ní obyvatel.
Historie Lukavec se nazýval v dřívějších pramenech také Lukovce, Lukawetz, Lukavice, Lukovici nebo Lukowitz. Název vsi byl odvozen od množství luk, které se rozprostíraly a jejich zbytky dosud rozprostírají kolem obce. Český živel se v Lukavci udržel po celou dobu historie obce. Názvy zdejších katastrů, vesměs českých, jsou toho dokladem, např. U bílých muk, Na hlíně, Na cihelně, u Michala, Ve vinicích, Na výhoně, Na keblické, Na siřejovické, Na bohušovické, Na čížkovické, Na brozanské (cestě).
První písemná zmínka o Lukavci je uvedena v darovací listině Spytihněva II. kapitule litoměřické z let 1056–1058 (kostel obdržel v Lukavci jednoho člověka). Osídlení obce Lukavce je ale mnohem starší, což dokazují četné archeologické vykopávky, například nález pokladu 40 bronzových hřiven z období doby bronzové (2000–700 let před Kr.). Prvotní známé osídlení lukaveckého katastru na březích potoka Modly je archeology položeno do období kolem 5. století před naším letopočtem, kdy zde sídlily keltské kmeny. Místo bylo posléze opuštěno a další nálezy pocházejí až ze slovanského období v osmém století. V letech 1894–1895 zde byly při stavbě silnice z Lovosic na Lukavec objeveny čtyři žárové hroby. Při dalších vykopávkách byla nalezena lebka se železnými obručemi dřevěného vědérka a také hliněná nádobka s vlnovkou a jiné předměty.
Starší dějiny vlevo|náhled|Kaple svatého Prokopa v Lukavci Část Lukavce patřila od počátku litoměřické kapitule a část od roku 1400 Janovi z Vartenberka, držiteli Děčína a Střekova, který podstoupil své zboží Ješkovi z Vchynic, za což dostal mimo jiné i půl vsi Lukavce. Pozdější majitelé Kaplířové ze Sulevic sami rozdělili svůj díl na část košťálovskou a část čížkovickou. Poté získali část Lukavce koupí litoměřičtí měšťané Valentin Kuneš a Mikuláš Tábor Kuneš. Poslední měštěnín a první vladyka byl Valentin Kuneš, který byl roku 1508 zároveň s Mikulášem Táborem povýšen do vladyckého stavu a začal se psát Kuneš z Lukavce. Od krále Vladislava dostal erb s jednorožcem. Valentin zemřel v pondělí po svatém Duchu roku 1532, a je pohřben v litoměřickém kostele Všech svatých. I přes spory s městem si Kunešové zachovali úzké vztahy k Litoměřicím a byli pohřbíváni v tamním děkanském městském kostele.
Další Kunešové drželi mimo části Lukavce i Cítoliby u Loun, kde se stal zakladatelem místní tvrze Prokop Kuneš z Lukavce a vlastnili i další vsi. Kunešové sídlili rovněž na renesanční tvrzi, kterou si ve své části Lukavce vystavěl nejpozději kolem roku 1543 Mikuláš (před tím zde byl pouze poplužní dvůr). Po jeho smrti si někdy kolem roku 1556 rozdělilo rodinný majetek jeho šest synů, Jan, Václav, Albert, Jiří, Adam a Oldřich, kteří ještě roku 1549 koupili Chlumčany a Vlčí. Všechny jejich díly nejsou známy. Zejména se neví, kdo dostal Lukavec, později ho ale držel Albrecht (také Albert) Kuneš, kterému patřila i blízká ves Boreč. Albertův bratr Adam záhy zemřel a zůstala po něm vdova Eliška Oplová z Velikého Feltnu, kterou roku 1584 Albert opatřil tak, že jí nechal zapsat 600 kop grošů na Borči a Lukavci.
Část vsi patřící kapitule byla spravována spolu se Starým Týnem, jenž od počátku 16. století patřil děkanu litoměřickému. V roce 1620 ji koupil od direktorů Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který pak byl 21. června 1621 popraven na Staroměstském náměstí v Praze za účast na stavovském povstání. A tak kapitula získala svůj majetek nazpět. Lukavecká tvrz byla v prvních letech třicetileté války opuštěna a zcela zpustla již ve 20. letech 17. století. Naposledy se připomíná ještě roku 1629 v kopiáři města Litoměřic. Dále osudy této části vsi s tvrzí splývají s osudy Borče – v roce 1802 byla i s Borčí připojena k Lovosicím. Lukavec byl tedy rozdělen do tří panství (kapitula, Lovosice, Litoměřice). Jeden z dílů Lukavce jako konfiskát v roce 1627 koupil Adam z Valdštejna a od té doby tato část vsi patřila k Lovosicím. Další díl koupilo město Litoměřice v roce 1721 od svobodného pána hraběte Václava Chotka za 17 tisíc zlatých a drželo ji až do roku 1850. Tato část vsi byla připojena ke keblickému dvoru.
Dne 16. listopadu 1648 vtrhlo do Lovosic na 600 Švédů generála Königsmarcka, kteří po dva dny ve městě řádili. Po jejich odchodu nebylo v Lukavci jediného domu celého a Lukavec a Sulejovice zůstaly liduprázdné. Na dovršení celé zkázy přišla do Lukavce roku 1680 morová nákaza. Moru podlehlo takové množství obyvatel, že hřbitov je nemohl pojmout a tak byli pochováváni na poli za vsí u čížkovické cesty. Na paměť morové epidemie zde byla postavena socha sv. Michala. (Do roku 1910 bylo pohřebiště označeno pískovcovým kamenem na kterém stával kříž.) Zanedlouho poté, v roce 1713, vypukla v Lukavci podle starých zápisů horečnatá epidemie, které padlo za oběť také velké množství obyvatel.
18. a 19. století Lukavec nesl také následky bitvy u Lovosic, která zde proběhla 1. října 1756. Bitva trvala pouze sedm hodin, ale nikdo netušil, že rozpoutala válku, která bude trvat dalších sedm let. Na obou stranách padlo na šest tisíc vojáků a asi tři tisíce koní, kteří většinou byli pohřbíváni u Lukavce. Dodnes se tomu místu říká Koňská díra. Bitva vstoupila do dějin jako první střetnutí sedmileté války, která se posléze rozšířila do celé Evropy. Přímo vsi Lukavce se týkaly i některé další události sedmileté války z roku 1757. Dne 25. června 1757 se na litoměřickém biskupství usadil pruský král Friedrich II. a jeho vojsko tábořilo mezi Litoměřicemi, Lovosicemi a Lukavcem, kde loupilo a plenilo celou krajinu. Na svátek svaté Máří Magdalény 22. července 1757 Prusové konečně odtáhli a již v sedmileté válce Lukavec nenavštívili.
V roce 1702 se také připomíná blízko Lukavce šibenice, která stála na poli, kde se dodnes říká Na Johance (také se mu říkalo Šibeniční). V roce 1766 Marie Terezie odňala nižší vrchnosti hrdelní právo, tedy i Lovosicím; pak už je měly jen soudy v Litoměřicích a Ústí nad Labem. Posledním oběšeným na šibenici u Lukavce, byl 18. srpna 1758 Florian Edelmann. U šibenice stávala také barokní socha svaté Barbory od Bartoloměje Edera z roku 1776 (datováno na podstavci), která byla v roce 1880 na náklad Josefa Krna, majitele hotelu U Dráhy, renovována a v roce 1889 přemístěna do lapidária za kostel svatého Václava do Lovosic. Jelikož Lukavec v té době spadal pod farní správu do Čížkovic, (až do 26. října 1890, kdy následkem biskupského dekretu bylo vyfaření z Čížkovic a přifaření k Lovosicím), jsou záznamy ze sčítání lidu z roku 1764, kterému předsedal farář Josef Žolda zapsány v Čížkovické farní knize. (Matriky Čízkovic, Lukavce i všech již zmiňovaných obcí jsou datovány od roku 1679, kdy je založil Matyáš Josef Resarcitor, administrátor a později od roku 1703 i farář v Čížkovicích.)
Čížkovice (poddanství kláštera sv. Jiří v Praze) ve 24 domech 186 duší Siřejovice (poddanství kláštera svatého Jiří v Praze) v 21 domech 170 duší Želechovice (poddanství hraběte Clary-Aldringena v Teplicích) v 6 domech 83 duší Radostice (poddanství Lovosic a barona Renského v Borči) ve 12 domech 85 duší Keblice (poddanství města Litoměřic) v 37 domech 272 duší Lukavec (poddanství markraběte Bádenského a kapitoly děkanství Litoměřice) v 25 domech 117 duší Vrbičany (poddanství slečny Kressl) v 16 domech 89 duší
V roce 1779 měl Lukavec 32 domů a v roce 1785 už 40 domů. Na počátku 19. století měl Lukavec již 44 domů s 207 obyvateli, z toho 12 domů patřilo pod lovosické panství, 14 domů k litoměřickému děkanství, 2 domy k Liběšicím a 15 domů ke keblickému velkostatku, mezitím i 1 hostinec, 1 vápenka a 2 cihelny. V roce 1869 měl Lukavec 472 obyvatel a 62 domů, v roce 1880 již 490 obyvatel a 67 domů a v roce 1910 dokonce 714 obyvatel a 84 domů (nejvíce domů měl Lukavec v roce 1950, a to 130 domů).
Císař Josef II. vydal dne 23. srpna 1784 dekret o zákazu pohřbívání uvnitř měst a obcí. Lze se domnívat, že od tohoto roku se také v Lukavci skončilo s pohřbíváním na starém hřbitově ve vesnici a byl založen nový hřbitov v úvozové cestě směrem na Siřejovice, který se používá dodnes. Kvůli císařskému nařízení probíhalo v okolí dosti razantním způsobem rušení i dalších hřbitovů, které stály v obcích. Tak také v roce 1824 byl zrušen hřbitov u kostela Všech svatých v Litoměřicích, a když byl kostel opravován v roce 1897, tak zbývající náhrobky, které nebyly použity jako stavební materiál, byly otočeny a použity do podlahy kostela. vlevo|náhled|Lukavecký zámeček Ve druhé polovině 18. století byl na místě tvrze uprostřed vsi postaven pozdně barokní jednopatrový venkovský zámeček, ve kterém sídlila správa velkostatku. Jednoduchá patrová budova má v hlavní ose ozdobný vstupní portál, po stranách na něj navazují postranní křídla s vikýřovými okny v mansardové střeše. V roce 1803 byl zámek připojen k lovosickému schwarzenberskému panství, jehož součástí byl až do první pozemkové reformy.
V roce 1812 byla v Lukavci založena škola. Byla to malá přízemní budova, patro bylo přistavěno až v roce 1864. Škola byla s vyučovací řečí německou a měla dvě třídy. Jak zjistil správce školy z německé pamětní knihy, byl roku 1820 prvním učitelem Čech a ve zdejší německé škole byla většina českých dětí, například v roce 1917 jich bylo 67 %. Ke konci roku 1845 zasáhla Lukavec velká povodeň a poničila 21 domů.
Od 15. února 1878 do srpna 1878 nechala postavit v Lukavci dcera Johany Teresie Gaubové, provdaná Schlesingrová z Litoměřic, na místě kde stála stará kaple, kapli větší a novou, která byla zasvěcena svatému Prokopovi. Svěcení kaple proběhlo 30. září 1878. 26. října 1890 byla obec vyfařena z Čížkovic a přifařena k lovosické farnosti, 27. října 1890 byly též do Lovosic odevzdány matriky počínající rokem 1784. Farář Jan Evangelista Kořínek z Čížkovic tu měl poslední bohoslužbu 24. října právě za Teresii Gaubeovou.
První republika Po roce 1918 získala Lukavecký zámeček akciová společnost, cukrovar v Krásném Březnu. Ale již v polovině dvacátých let koupil zámeček v Lukavci JUDr. Sterneck-Dohalský, který dal zámek v letech 1926–1927 opravit. Po roce 1945 bylo jeho jmění konfiskováno a stalo se součástí lovosického státního statku. Po roce 1989 byl vrácen v restituci paní Dagmar Fredové-Lewinové, která se do Lukavce v roce 1945 vrátila jako jediná z koncentračního tábora a žila střídavě v Kanadě a v Praze.
26. listopadu 1919 výnosem zemského školního rady v Praze byla oznámena a pořízena jednotřídní škola v Lukavci, která spadala pod dozor okresního inspektora Chvátala z Mělníka. 1. března 1920 se v obci otevřela česká škola, která měla jednu třídu. Správcem školy byl na svou žádost do Lukavce ustanoven Oldřich Stuchlík z Všestar z hradeckého okresu. Ve škole tehdy bylo 44 dětí, druhá třída byla otevřena v roce 1923. Jedna třída byla umístěna v německé škole a druhá v domku najatém od velkostatku. 24. listopadu 1924 bylo přípisem okresní politické správy nařízeno vyměření pozemku severozápadně od Lukavce pro novostavbu školy. V roce 1928 byla zřízena i česká mateřská škola.
Ještě v roce 1920 se nacházely na Kohoutu vinice o rozloze 1,34 hektaru. Hlavní hospodářské plodiny byly cukrovka, obilí, víno a ovoce. Sčítání v roce 1921: Lukavec tehdy měl 615 lidí z toho 291 české národnosti, 323 německé národnosti a 1 jiné národnosti. V Lukavci tehdy byli tři hostince. V roce 1926 se Lukavec podle velikosti katastru na Litoměřicku řadil na 75. místo s 333 ha a podle počtu obyvatel na 23. místo s 615 lidmi, ze 178 obcí. V neděli 27. června 1923 byl odhalen pomník padlým vojákům v první světové válce.