vpravo|náhled|Mapa anglosaského osídlení ve Velké Británii, kolem roku 600
Gregoriánská misie či též misespatřil byla misionářská výprava vyslaná z Říma papežem Řehořem Velikým roku 596 do Británie; jejím vedením byl pověřen převor Augustin a cílem byla christianizace Anglosasů. Po smrti posledního římského misionáře roku 653 již byla vybudována církev v jižní Anglii. Vedle irských a franských misionářů Řehořovi misionáři christianizovali Británii a pomohli pronikat iroskotským misionářům i na evropskou pevninu.
Poté, co Římská říše roku 410 odvolala své legie z provincie Britannia, ostrov vzápětí napadly pohanské germánské kmeny Anglosasů. Ke konci 6. století papež Řehoř vyslal do anglosaského království Kent skupinu misionářů, kteří pokřtili kentského krále Æthelberhta; jeho žena Bertha byla původem franská princezna a byla křesťanka. Stejně jako delegace misionářů, tak i papež Řehoř doufal, že se mu nově pokřtěná území podaří dostat pod autoritu papežství. Augustin byl v Římě převorem Řehořova vlastního kláštera a Řehoř jednáním s franskými vládci, jejichž územím měli misionáři projít, připravoval cestu.
V roce 597 do Kentu dorazilo 40 misionářů, kterým král Æthelberht povolil svobodně kázat křesťanskou víru v hlavním městě Kentu, Canterbury. Misionáři tak brzy byli schopni napsat papeži o svých úspěších v šíření křesťanství. Druhá skupina mnichů a duchovních do Británie dorazila roku 601 a přivezla s sebou knihy a další předměty věci pro misijní činnost. Řehoř Veliký měl v úmyslu jmenovat Augustina metropolitním arcibiskupem pro jižní část Britských ostrovů, čímž by Ital Augustin získal autoritu nad rodilými Anglosasy. Nicméně jednání mezi Augustinem a anglosaskými biskupy nedospěla k žádné dohodě.
Před smrtí krále Æthelberhta v roce 616 byla na území jeho království zřízena řada biskupství, avšak po jeho smrti se v zemi zdvihl odpor pohanů proti křesťanům, mnozí (mezi nimi např. londýnský biskup Mellitus) uprchli na kontinent. Æthelberhtova dcera Æthelburga byla provdána za pohanského krále Northumbrie Edwina. Roku 627 však biskup Paulinus, který byl součástí Æthelburžina doprovodu, krále Edwina i mnoho jeho poddaných pokřtil. Když však roku 633 Edwin zemřel, královna vdova Æthelburga i Paulinus byli nuceni uprchnout z Northumbrie zpět do Kentu. Ačkoliv se křesťanským misionářům nepodařilo udržet křesťanství ve všech zemích, které pokřtili, v době smrti posledního římského misionáře roku 653 bylo již křesťanství zakořeněno v Kentu a přilehlé oblasti, což přispělo k zapuštění tradice římského ritu na Britských ostrovech.
Pozadí náhled|upright|alt=Illuminated manuscript page; most of its top half is covered by the three letters "his"; inside the arc of the "h" is a bust portrait of a haloed man carrying a red book and a cross with a long handle.|Portrét s nápisem „AUGUSTINUS“ z poloviny 8. století, ač nejspíše znázorňuje Řehoře Velikého
Roku 313 vydal římský císař Konstantin Veliký Edikt milánský, jímž zrovnoprávnil do té doby pronásledované křesťanství s římským kultem. Během vlády císaře Theodosia I. (edikty z roku 391 a 392) došlo k postavení pohanství mimo zákon a křesťanství se stalo jediným římským náboženstvím;Zamarovský, str. 350. římská provincie Britannia byla christianizována ve 4. století a dokonce z Britannie vzešlo pelagianistické kacířství. Z Britannie byli vysláni tři biskupové na koncil v Arles roku 314 a roku 396 na ostrov dorazil biskup z Galie, aby zde pomohl utužit křesťanskou disciplínu. Materiální pozůstatky, jako stavby s vytesanými křesťanskými symboly a olověné nádrže používané pro křty, svědčí o sílící křesťanské přítomnosti, a to až přibližně do roku 360.Frend, str. 82–86.
Po stažení římských legií z Britannie za vlády císaře Honoria roku 410 zůstali místní obyvatelé ponecháni osamoceni napospas útokům germánských kmenů Anglů, Sasů a Jutů. Pohanské kmeny hrnoucí se na Britské ostrovy, obvykle označované souborně jako Anglosasové, se usadily v dnešní jižní Anglii poté, co římské legie odešly. Avšak západní Británie, kam nesahala moc anglosaských království, zůstala křesťanská. Množství různých křesťanských tradic, souhrnně nazývané jako keltské křesťanství, se dále vyvíjelo bez vlivu Říma a bylo typické tím, že jeho centra se soustředila v klášterech a nikoliv v biskupstvích. Dalšími odlišnostmi mezi keltskou a římskou církví byla odlišná metoda vypočítávání každoročního data Velikonoc, styl stříhání vlasů a tonzury u keltských duchovních.Mayr-Harting, str. 78–93. Důkaz pro přetrvávající existenci křesťanství ve východní části Velké Británie představuje přetrvávající kult svatého Albana a výskyt výrazu eccles – odvozené z latinského výrazu ecclesia, církev – v názvech sídlišť.The Conversion of Britain: Religion, Politics and Society in Britain c. 600–800, str. 121. Neexistuje žádný důkaz, že by se rodilí keltští křesťané pokusili pohanské Anglosasy obrátit na křesťanství.Mayr-Harting, str. 32.
Časová datace anglosaských invazí se shoduje se zánikem většiny pozůstatků římské civilizace, včetně ekonomických i náboženských vazeb, na území, která dobyli Sasové či jejich germánští příbuzní. Zůstává nejisté, zdali to opravdu byl důsledek samotného germánského vpádu, jak tvrdí britský raně středověký autor sv. Gilda, či zda je to pouze shoda s úpadkem římské kultury v pozdním císařství, který nastal ve stejné době, kdy se na Britských ostrovech usadili Germáni. Archeologie naznačuje, že bylo více způsobů, jak germánské kmeny Velkou Británii osídlily, což se stalo souběžně se zmizením římské urbánní kultury.Kings and Kingdoms of Early Anglo-Saxon England, str. 5–7. Když tak roku 597 do Británie dorazili první Řehořovi misionáři, měly anglosaské státy jen malou kontinuitu na předchozí římskou civilizaci.
Prameny náhled|vlevo|James Doyle Penrose: Beda Ctihodný (1902) Většina informací o gregoriánské misi pochází od středověkého učence Bedy Ctihodného (672–735) a jeho díla Historia ecclesiastica gentis Anglorum.Mayr-Harting, str. 40. Pro svou práci Beda žádal pomoc od mnoha lidí, včetně soudobých opatů z Canterbury, stejně jako budoucího canterburského arcibiskupa Nothhelma, který Bedovi poskytl kopie papežových dopisů římským misionářům i dalších dokumentů z Říma.Mayr-Harting, str. 69. Dalšími prameny jsou životopisy Řehoře Velikého, včetně jednoho napsaného v severní Anglii kolem roku 700. V Knize papežů (Liber Pontificalis) je o Řehořovi a jeho misi psáno pouze krátce, avšak i sám Řehoř byl spisovatel a jeho vlastní práce vrhá světlo na Gregoriánskou misi; navíc po roce 850 se zachované Řehořovy dopisy staly významným zdrojem pro studování dějin Gregoriánské misie.Mayr-Harting, str. 52. Několik dalších spisů, jako dopisy anglosaského misionáře Bonifáce z 8. století, přidávají další podpůrné detaily k Bedově dílu; některé z nich jsou v Bedově dílu uchovány.
Beda vysvětluje porobení rodilých Britů Anglosasy jejich hříšností a zkažeností; tento námět Beda převzal od raně středověkého učence sv. Gildy a ve svém díle jej dále rozvíjel. Ačkoliv Beda shledával některé britské duchovní úctyhodnými, kritizoval keltské křesťany za jejich selhání při christianizaci pohanských dobyvatelů a za jejich vzdor římské církevní autoritě. Tato zaujatost poté vedla k jeho zlehčování misijních aktivit keltských křesťanů. Beda pocházel ze severní Anglie, což mohlo vést k jeho předsudku vůči událostem blízko jeho vlastní zemi.The Conversion of Britain: Religion, Politics and Society in Britain c. 600–800, str. 21. Beda svá díla psal více než století po událostech, jež popisoval, což znamená, že od pamětníků měl jen málo informací o misijních činnostech.
Obecně se předpokládá, že raný anonymní spis Život Řehořův je založen na ústní tradici, přinesené do severní Anglie buď z Canterbury, nebo z Říma, a bylo v letech 704–714 dokončeno ve Whitbyském opatství. Dílo zkoumal britský historik Alan Thacker, který tvrdí, že Život Řehořův vychází z dřívějších psaných děl, většinou pak z díla sepsaného v Římě krátce po smrti Řehoře Velikého.Thacker, str. 59–71.
Ačkoliv se z doby Gregoriánské misie zachovalo několik hagiografií či životopisů rodilých britských svatých, žádný z těchto pramenů nepopisuje keltské křesťany jako aktivní misionáře mezi pohanskými Anglosasy. Většina informací o britské církvi tohoto období pochází ze západních částí Velké Británie a Gregoriánskou misií se nezabývají. Dalšími prameny informací, včetně Bedových chronologií, jsou soubory zákonů Æthelberhta z Kentu či Anglosaské kroniky, která byla zkompilována později v 9. století.The Conversion of Britain: Religion, Politics and Society in Britain c. 600–800, str. 6–7.
Řehoř Veliký a jeho cíle Bezprostřední historické pozadí náhled|Řehoř Veliký z rukopisu z 10. století V roce 595, když se papež Řehoř Veliký rozhodl vyslat misii, která by christianizovala Anglosasy,Stenton, str. 104–105. vládl v anglosaském kentském království král Æthelberht, který se před rokem 588 (či snad dokonce před rokem 560) oženil s křesťanskou princeznou Berthou.Stenton, str. 105–106. Bertha byla dcerou franského krále Chariberta I. z merovejské dynastie. Jednou z podmínek uzavření manželství bylo, že si s sebou Bertha do Británie může přivést svého kaplana, jímž byl biskup Liudhard. Nová královna a její kaplan v Canterbury obnovili zničený kostel, pocházející z římských dob,Hindley, str. 33–36. možná současný kostel svatého Martina. Sám Æthelberht byl toho času pohanem, nicméně své manželce nebránil ve vyznávání křesťanství, Nezdá se, že by Luidhard šířil křesťanství mezi Anglosasy, ale i kdyby ne, jeho existence nemůže být vzhledem k nálezu zlatých mincí nesoucích nápis Leudardus Eps (Eps je zkratka latinského výrazu Episcopus, biskup) zpochybněna. Podle jednoho z Berthiných životopisců požádal král Æthelberht, ovlivněn svojí manželkou, papeže Řehoře o vyslání misionářské výpravy. Podle historika Iana Wooda iniciativa vycházela od kentského dvora, stejně jako od královny.
Motivy Většina historiků nahlíží na Řehoře Velikého jako na toho, kdo akci zahájil, ačkoliv nezůstává zcela objasněno, proč. Podle slavného příběhu zaznamenaného Bedou, který sepsal historii britské církve, spatřil Řehoř na římském trhu s otroky plavovlasé anglosaské otroky z Británie, což mu vnuklo myšlenku na obrácení těchto lidí na křesťanství. Pravděpodobně se Řehoř zeptal na identitu otroků a bylo mu řečeno, že se jedná o Angly z ostrova Velká Británie. Řehoř odvětil, že oni nejsou Anglové, nýbrž andělé („non Angli, sed angeli“Morgan, str. 65.).Mayr-Harting, str. 57–59. Nejstarší verze tohoto příběhu pochází z anonymního Života Řehořova, sepsaného v opatství ve Whitby kolem roku 705. Beda, stejně jako Život Řehořův, poznamenal, že Řehoř sám se pokoušel odejít na misi do Británie před tím, než se stal papežem. Roku 595 Řehoř napsal jednomu ze správců svých statků v jižní Galii, v němž jej žádal, aby nakoupil v Británii nějaké otroky, aby poté mohli být vzděláváni v klášterech. Někteří historikové v tom vidí známku, že Řehoř již v té době plánoval misi do Británie, přičemž misionáři měli být vzdělaní britští otroci, ačkoliv tento dopis je přístupný různým výkladům.Fletcher, str. 113–114.