Stoletá válka byl konflikt mezi Anglií a Francií v letech 1337 až 1453. Válka oficiálně začala, když francouzský panovník Filip VI. z Valois zabavil anglickému králi Eduardovi III. jeho državy ve Francii, konkrétně vévodství Guyenne na jihozápadě Francie a v hrabství Ponthieu na severu Francie. Jako záminka, která Angličanům umožnila válku vyhlásit, jim posloužilo to, že Francouzi odmítli uznat nárok anglického krále Eduarda III. na francouzský trůn po tom, co o pár let dříve vymřela hlavní francouzská královská dynastie. Rovněž argumentovali problémy ve Flanderském hrabství, které sice bylo významným anglickým obchodním partnerem, ale francouzský král tam měl značný vliv, neboť flanderský hrabě byl leníkem francouzského panovníka. Zároveň Angličanům vadila francouzská podpora Skotska, které přitom bylo již delší dobu v konfliktu s anglickou monarchií.
Tzv. „stoletá válka“ skončila tím, že s výjimkou Calais a Normanských ostrovů Angličané ztratili všechna francouzská území, která před válkou spravovali.
Samotné označení (tj. stoletá válka) pochází z 19. století. Je odvozeno od faktu, pokud se vychází z oficiální datace, že válka trvala fakticky celých 116 let. Nešlo však o nepřetržitý sled bojových akcí, ale o střídavá období prudkých bojů následovaná roky příměří, což je ostatně pro středověké války relativně typické. Z toho důvodu bývá válka často členěna na několik fází. Jedno z nejvíce používaných členění je na tři hlavní fáze, které jsou ohraničeny několika významnými mezníky.
Pro české dějiny je válka známa například i tím, že jako její součást proběhla roku 1346 bitva u Kresčaku, kde na straně Francie bojoval český král Jan Lucemburský. Bitva skončila vítězstvím Anglie a smrtí Jana Lucemburského, kterého následně na českém trůně vystřídal jeho syn Karel.
Příčiny Historicky byly Anglie i Francie dvě suverénní království. Nicméně angličtí králové spravovali jako léno značnou část francouzského území. Za tato území museli skládat francouzskému panovníkovi hold, tedy uznat, že statky ve Francii mohou spravovat jen se souhlasem francouzských vládců. O tento stav se prvně "přičinil" roku 1066 normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel, který se po bitvě u Hastings (1066) stal anglickým králem a při tom si ponechal své původní francouzské državy. O tyto oblasti držené Angličany ve Francii se sváděly boje se střídavým úspěchem obou stran. Roku 1259 byl prvně smluvně, tak zvanou pařížskou smlouvou potvrzen lenní vztah, kterou jako lenní pán podepsal francouzský panovník Ludvík IX. Francouzský a jako leník pak anglický král Jindřich III. Plantagenet. Anglický král tedy mohl daná území ve Francii držet jako léna. Při každé změně panovníka (ať už na anglické či francouzské straně) měl povinnost znovu složit hold za tato území. V předvečer války zbylo Angličanům z těchto oblastí jen většina Gaskoňska. Na počátku konfliktu francouzský král Filip VI argumentoval tím, že mu anglický vládce Eduard III. jako novému nastupujícímu králi odmítl znovu vzdát hold za daná francouzská území, a proto Eduardovi III. právě tyto državy zabavil. Eduard III. mu tedy vyhlásil válku. Jako záminka mu sloužil ten fakt, že Filip VI. nastoupil roku 1328 na trůn jako člen vedlejší větve Kapetovců, která v ten rok v hlavní linii vymřela po meči. Eduard III. byl ale přes svou matku příbuzným Kapetovců a jeho právníci tvrdili, že právoplatným králem by měl být on, nikoliv Filip VI. z Valois. Problém ale mimo jiné tkvěl v tom, že ve francouzském království se tradičně dědilo království pouze přes mužskou, nikoliv přes ženskou linii, takže anglický nárok byl rychle odmítnut. Navíc se nenarodil ve Francii a byl tedy vnímán v tehdejším smyslu slova jako cizinec. Dalším problémem bylo, že Eduard III. těsně po nástupu Filipa VI. hold složil, odmítal tak ale činit opakovaně. Stoletá válka tedy započala jako lenní konflikt (spor o území), který se pak vyvinul v konflikt dynastický (spor o to, kdo má ve Francii vládnout).
Dalším bodem sporu, který vedl k zostření situace na počátku stoleté války, byly neshody obou království ohledně důležitého obchodního centra, Flander. Flandry podléhaly jako lenní država francouzskému králi. Na druhou stranu Flandry, známé svým textilním průmyslem, potřebovaly dovážet anglickou vlnu, aby vůbec měly co zpracovávat. Francouzský král Filip VI. z Valois se pokusil Anglii ekonomicky oslabit a již roku 1336 vyhlásil sankce vůči anglickým obchodníkům s vlnou, v čemž ho, jako jeho věrný leník, podpořil flanderský hrabě Ludvík. Následovalo odvetné opatření ze strany Angličanů: zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků (především sukna) do Anglie. Flanderský hrabě reagoval tvrdě a uvěznil některé anglické obchodníky, kteří pobývali v jeho království. Anglický král mu oplatil stejnou mincí. Ve Flandrech následně z ekonomických důvodů vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede. Povstalci požadovali obnovení obchodu s Anglií. Flandry nakonec vyhlásily v anglicko-francouzském konfliktu neutralitu, kterou francouzský král, zaneprázdněný propuknuvší válkou s Anglií, musel nakonec uznat.
Ke zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi vedl také jejich poměr ke Skotsku, a byl tak jedním z důvodů, proč byl nový anglo-francouzský konflikt tak intenzivní. Anglické království mělo dlouhodobě komplikované vztahy se Skoty, čehož Francie dlouhodobě využívala. Často se zmiňuje skotsko-francouzská smlouva z roku 1295 jako jakýsi počátek této proti-anglicky zaměřené aliance. Smlouva pak byla opakovaně obnovována. Tato dynamika byla posílena složitými anglo-skotskými vztahy. Skotsko bylo sice původně samostatné království, ale angličtí králové, počínaje Eduardem I., zde ke konci 13. století čím dál tím více posilovali svůj vliv. Anglické zásahy započaly ve větší míře roku 1286, kdy zemřel skotský král Alexandr III. Skotský, aniž by zanechal mužského potomka. Skotští předáci si proto vybrali Eduarda I., aby je pomohl rozsoudit a pomohl jim vybrat nového skotského krále. Eduard I. vybral Jana Balliola za následovníka na trůn. Balliol mu jako první skotský král vzdal hold za celé království, což spousta Skotů vnímala jako zradu, protože Skotsko tím ztratilo status samostatné monarchie. Do té doby bylo totiž tradicí vzdávat hold jen za majetky skotského krále, které měl na území Anglie, nikoliv za Skotsko jako takové. Vztah anglického a skotského krále tedy v mnoha ohledech připomínal ten mezi anglickým a francouzským panovníkem. Skotská šlechta si proto vybrala na jeho místo jako protikrále Roberta Bruce, který byl 1306 korunován ve Scone, tradičním korunovačním místě skotských králů. Nicméně ačkoliv si Bruce vydobyl několik vítězství (nejslavněji asi 1314 v bitvě u Bannockburnu), angličtí králové jej až na výjimky dlouho odmítali označovat jako suveréna, což se moc nezměnilo ani po nástupu jeho syna Davida II. (roku 1329). Eduardovi III. se nakonec povedlo dočasně na trůn dosadit Eduarda Balliola, syna původního pretendenta Jana Balliola, který Eduardovi III. opět slíbil vzdát hold a uznávat ho jako suverénního vládce. Spory mezi Anglií a Skotskem neutichly až do počátku stoleté války a v omezené míře pokračovaly i během ní. Koneckonců francouzský král opakovaně zaslal Skotům před vypuknutím stoleté války materiální pomoc. Podobné jednání samozřejmě logicky vedlo jen ke zhoršení vztahů mezi Anglií a Francií.
Ke zhoršení vztahů rovněž přispěl ten fakt, že papež Benedikt XII. společně s Filipem VI. plánoval vést křížovou výpravu, které se měl účastnit i Eduard III. Získali na to značnou část prostředků. Nicméně k žádné výpravě nakonec nedošlo. Oba panovníci se opakovaně obviňovali z toho, že si peníze získané od církve na výpravu buď nechávají anebo je utrácí na jiné účely. Papež tak nakonec roku 1336 výpravu odložil, čímž byla fakticky zrušena. Jasně se tak ukázalo, že anglický a francouzský panovník budou jen velmi těžce hledat cestu ke spolupráci. Zároveň loďstvo, původně vystavěné na křížovou výpravu, bylo nakonec použito na první akce stoleté války.
Anglický panovník navíc na svém dvoře nechal v době vypuknutí stoleté války hostit Roberta z Artois, šlechtice, který byl v minulosti Filipem VI. kvůli vzájemným sporům vyhnán z Francie. Jeho uvítání na anglickém dvoře francouzský král samozřejmě chápal jako další provokaci.
Nic tak již nebránilo tomu, aby mohl vypuknout nový konflikt, který je dnes znám jako tzv. "stoletá válka".
Etapy a průběh války Stoletou válku lze rozdělit na tři etapy: První etapa (1337–1360) Druhá etapa (1360–1415) Třetí etapa (1415–1453)
První etapa (1337–1360) náhled|upright=0.6|vlevo|Jan II. na dobovém portrétu náhled|upright=0.9|vlevo|Bitva u Kresčaku – ilustrace z 15. století Na úplném počátku stoleté války měli Angličané především zájem udržet si své území ve Francii a zároveň upevnit své obchodní postavení ve Flandrech. Neměli to lehké, neboť Francie mohla mít až třikrát více obyvatel a dvakrát více vojáků než Angličané. Spojencem Francie bylo především Skotsko, které chtělo upevnit svou nezávislost, kterou angličtí králové opakovaně zpochybňovali. Anglie pro změnu měla značnou podporu v obchodních flanderských kruzích. Dalším anglickým spojencem byl například Ludvík IV. Bavor, panovník Svaté říše římské, který měl spory s papežem, kterého pro změnu podporoval francouzský král. Eduard III. slíbil Bavorovi velkou finanční odměnu výměnou za vojáky, kteří by sloužili na bitevním poli. Nakonec však Ludvík Bavor anglickému králi nijak nepomohl a místo toho uzavřel roku 1341 dohodu s Filipem VI., která pro něj byla výhodnější kvůli vlivu, který měl francouzský král na papeže. Dále se Eduard III. opíral o některá římská knížata a vévody. Někteří z nich se dokonce aktivně angažovali ve třicátých letech ve Skotsku jako vojenští stoupenci anglického krále. Jak francouzský, tak i anglický panovník se snažili hledat spojence i na Pyrenejském poloostrově. Filip VI. se dočasně dohodl s navarrským králem či Kastílií, kdežto Eduard III. spoléhal více na Portugalské království. Jejich vliv na tento konflikt v této době však asi nelze přeceňovat.
První tři roky konfliktu lze charakterizovat jako spíše období vyčkávání. Jistou roli hrály i nedořešené anglicko-skotské spory. V letech 1337 a 1338 lze například zmínit útok Skotů na anglickou posádku ve městě Stirling anebo snahu Angličanů dobýt skotskou pevnost Dunbar. První větší bitva mezi Anglií a Francií se tak konala až u Sluys téměř tři roky po oficiálním vyhlášení války. Vítězství v námořní bitvě u Sluys v roce 1340 zajistilo Angličanům dlouhodobou kontrolu nad průlivem La Manche. Od tohoto roku se také již naprosto pravidelně anglický král označoval v listinách jako ten „pravý“ král Francie, kdežto Filip VI. byl chápán jako pouhý pretendent a „falešný“ král. Zatímco se Angličanům dařilo v námořních střetech, v pozemních tolik štěstí neměli. Proto museli roku 1340 uzavřít roční příměří v Escheplin, které bylo roku 1343 prodlouženo v Malestroit. Ztratili dokonce i svého spojence Jakoba van Artevelde. Roku 1345 byl zavražděn poté, co se pokusil dosadit na flanderský trůn prince z Walesu. Mezitím navíc začal Eduardovi opět působit problémy skotský král David II., který se roku 1342 vrátil z francouzského exilu a povedlo se mu dobýt několik pevností jako například Roxburgh či Stirling. Těžiště války se přeneslo do Bretaně, kde tamější vládce Jan III. Bretaňský zemřel, aniž by zanechal dědice. Trůn si nárokoval nevlastní bratr Jan z Montfortu (1294–1345), který byl podpořen anglickým králem, a neteř Jeanne z Penthiévre (Johana Flanderská), která měla podporu Filipa VI.