Chana Senešová (, Chana Seneš, či ; 17. července 1921 Budapešť – 7. listopadu 1944 tamtéž) byla židovská básnířka, sionistka a účastnice protinacistického odboje. V Izraeli je považována za národní hrdinku.
Pocházela ze známé maďarské židovské rodiny z Budapešti. Pro své sionistické nadšení a také kvůli stále sílícímu antisemitismu odešla v září 1939 ve svých osmnácti letech do britské mandátní Palestiny. Po studiu v dívčí zemědělské škole v Nahalalu se usadila v kibucu Sdot Jam. Druhá světová válka, zprávy o osudu evropského židovstva, ale hlavně strach o matku, která zůstala v Budapešti, ji přiměly k rozhodnutí vrátit se zpět do Maďarska a pomoci tamním Židům. Vstoupila do řad židovské vojenské organizace Hagana, konkrétně do jejích jednotek Palmach, a přihlásila se jako dobrovolnice do tajné výsadkářské mise v Evropě. Podstoupila výcvik vedený britskou armádou a zpravodajskou službou Special Operations Executive a získala hodnost v britském královském letectvu. Mise, které se zúčastnilo 37 židovských dobrovolníků, měla za cíl jednak pomoci Britům v jejich válečném úsilí, ale rovněž tak pomoci místnímu židovskému odboji, židovským komunitám a sionistickým hnutím.
V březnu 1944 seskočila nad Jugoslávií a po necelých třech měsících strávených s Titovými partyzány tajně 9. června překročila maďarské hranice za doprovodu tří protinacistických odbojářů. Po několika dnech však byla zatčena, mučena a převezena do věznice v Budapešti, kde byla opětovně krutě mučena, aby prozradila kódy k rádiovému vysílači, ale nepromluvila ani pod hrozbou zabití její matky. V říjnu 1944 byla souzena pro vlastizradu a poté, co odmítla požádat o milost, byla 7. listopadu 1944, navzdory absenci rozsudku, ve věku dvaceti tří let popravena zastřelením. V roce 1950 byly její ostatky převezeny do Izraele, kde byly s nejvyššími státními poctami pohřbeny na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě.
V poválečném období byly publikovány její básně a deník, který si vedla téměř deset let. Dvě z jejích básní byly zhudebněny a staly se součástí izraelského národního folklóru. V Izraeli se z Chany Senešové stala národní hrdinka a symbol celé výsadkářské operace. Postupně kolem ní vznikl až určitý mýtus a kult osobnosti. Na její počest byla pojmenována řada míst po celém Izraeli i ve světě. Její jméno je připomínáno při vzpomínkových shromážděních a ceremoniích a její životní příběh byl ztvárněn v literatuře, divadelních hrách a filmových dokumentech a pronikl i do školních osnov.
Dětství a život v Maďarsku náhled|Tříletá Chana Senešová (vlevo) s bratrem Giorou, rok 1924|alt=Malá Chana Senešová s bratrem na černobílé fotografii Narodila se v Budapešti do zámožné asimilované židovské rodiny. Jejím otcem byl známý maďarský novinář, spisovatel a dramatik Béla Szenes (původně Schlesinger). Matka Katarina, či též Katalin, rozená Zaltsbergerová pocházela ze vzdělané maďarské rodiny a za Bélu se provdala po dokončení jeho univerzitních studií ve Vídni v roce 1919. Manželé společně žili ve velkém bytě v budapešťské čtvrti Rózsadomb, kde vychovávali své dvě děti, jimiž byli Chana a její o rok starší bratr Giora (též György). K otci, který ji zdrobněle říkal Anikó, měla velmi blízký vztah a velmi k němu vzhlížela. Byla proto zdrcena, když v květnu 1927 zemřel ve třiatřiceti letech na srdeční infarkt. Na jeho smrt zareagovala tím, že začala v šesti letech psát poezii.The Testing of Hanna Senesh. s. 14–16 Svoji první báseň nadiktovala babičce krátce po otcově pohřbu.
náhled|vlevo|Chana Senešová s bratrem Giorou, cca rok 1933|alt=Dvanáctiletá Chana Senešová s vlasy do copu sedí vedle bratra V roce 1931 dokončila s vyznamenáním základní školu a začala studovat na prestižní protestantské dívčí střední škole Baár-Madas, která přijímala i katolické a židovské žačky. Pro děti z jiných než protestantských rodin platilo odlišné školné, které bylo v případě katolíků dvojnásobné a u Židů trojnásobné. Učitelé však v Chaně rozpoznali mimořádný talent, za který jí udělili několik literárních ocenění. Díky zmíněnému talentu a výbornému prospěchu byla její rodině část školného odpuštěna. Ve třinácti letech se společně s rodinou přestěhovala do velké vily v nedaleké ulici Bimbo č. 28. Stále sílící protižidovské nálady a zvěsti o osudu Židů v nacistickém Německu ji skličovaly, tím spíše, že si o svých pocitech neměla s kým promluvit. Dospělí by se s ní o takových tématech nebavili a její vrstevnice řešily témata úměrná jejich věku. Na podzim roku 1934 se proto rozhodla, že si pořídí deník, kam bude moci vše zaznamenat. Vedla si jej až do počátku roku 1944, kdy odjela na svou misi do Evropy. V roce 1936 napsala svoji první divadelní hru, historickou jednoaktovku a parodii pro školní představení, ve kterém účinkovala jako režisérka i jako herečka.
Její největší láskou bylo psaní, vstoupila proto do školního literárního spolku, jehož hrdou členkou byla několik let. Na začátku školního roku, v září 1937, se jí splnil sen, když ji spolužačky zvolily do vedení tohoto společenství.Hear Her Voice! Twelve Jewish Women Who Changed the World. s. 65–66 To však vyvolalo protest starších studentek, které začaly vykřikovat, že židovská studentka nesmí zastávat takovouto pozici, a požadovaly nové volby. V těch již byla zvolena křesťanka. Tento projev antisemitismu v ní zanechal silný pocit zatrpklosti a nespravedlnosti. Do svého deníku si poznamenala: „Kdybych nebyla zvolena, tak neřeknu jediného slova. Ale takto jsem byla veřejně ponížena. Nechci už být členkou a ani nechci mít nic do činění s literárním spolkem. Už mi na něm nezáleží.“Hannah Senesh: Her Life and Diary. s. 48
náhled|Šestnáctiletá Chana Senešová ve školní uniformě, rok 1937|alt=Profilový portrét Chany Senešové Zhoršující se situace Židů v Evropě vedla oba sourozence k myšlence na odchod z Maďarska. Chana zvažovala emigraci do Švýcarska či Spojeného království, zatímco její bratr chtěl studovat ve Vídni. Vše ale změnil březen 1938, kdy došlo k anšlusu Rakouska. Mezi maďarskými Židy se šířily obavy a nervozita a v květnu téhož roku byly v Maďarsku přijaty první protižidovské zákony. Ze strachu, aby nebyl povolán do armády, odjel Giora Seneš koncem jara do francouzského Lyonu, aby na tamní univerzitě studoval textilní výrobu.Hear Her Voice! Twelve Jewish Women Who Changed the World. s. 67–69 Vývoj událostí v Maďarsku a neustálé antisemitské poznámky Chanu rozčilovaly a zraňovaly. O svých pocitech se však s nikým nechtěla bavit a raději byla sama – dokonce i o Jom kipuru, jednom z nejvýznamnějších židovských svátků, raději zůstala doma a odmítla jít do synagogy.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 36 Místo toho si četla o židovských dějinách. Byla fascinována vším, co se dozvěděla, zdaleka nejvíc ji však nadchly spisy budapešťského rodáka Theodora Herzla o návratu Židů do jejich domoviny, země izraelské. Myšlenka sionismu znamenala v jejím životě rozhodující změnu a ze dne na den se z ní stal nový člověk. Všechny její texty byly od té doby ovlivněny touto novou vášní. Tehdy sedmnáctiletá Chana Senešová si do svého deníku o necelý měsíc později poznamenala:
náhled|vlevo|Chana Senešová na dvorku rodinného domu v Budapešti, rok 1939|alt=Odpočívající Chana Senešová v zahradním křesle Ještě téhož měsíce vstoupila do mládežnické sionistické organizace Makabea. Začala se učit hebrejštinu, účastnila se aktivit židovských organizací a rozhodla se, že po maturitě emigruje. V jejím nadšení ji podporoval i jeden z jejích učitelů a vrchní budapešťský rabín Imre Benoschofsky. V únoru 1939 si do deníku poznamenala:
O měsíc později podala přihlášku ke studiu na dívčí zemědělské škole v Palestině, kterou již sepsala hebrejsky. Když v dubnu s matkou navštívila bratra v Lyonu, s nadšením zjistila, že se z něj stal taky sionista a že oba sdílí sen odejít do Palestiny.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 38 V červnu odmaturovala s vyznamenáním (). Čtyři dny po osmnáctých narozeninách jí přišlo vyrozumění, že byla přijata na zemědělskou školu. Když se jí matka dotázala, proč místo zemědělské školy raději nejde studovat na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě, odvětila, že v Palestině je „příliš mnoho intelektuálů, přičemž země izraelská potřebuje dělníky a farmáře“.
Následující dva měsíce se připravovala na cestu a nový život a snažila se najít způsob, jak se do Palestiny dostat. V tom 1. září vypukla druhá světová válka, která učinila cestu ještě nebezpečnější.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 42 Nakonec však svůj plán uskutečnila. Po dlouhém loučení opustila 13. září, v předvečer svátku Roš ha-šana, rodnou Budapešť, odkud odjela vlakem ze stanice Keleti pályaudvar do rumunské Konstance. Ještě než opustila Evropu na palubě rumunské lodi Basarabia, poslala dopis matce, ve kterém napsala: „Ten okamžik, kdy se dal vlak do pohybu a já se nemohla ovládnout, pro mne byl neskonale těžký. Bez ohledu na to, jak jsem byla kvůli cestě radostí bez sebe, jsem zapomněla na všechny své sny, plány a naděje a v tu chvíli jsem cítila jen bolest z loučení se s tebou na velmi dlouhou dobu.“Hannah Senesh: Her Life and Diary. s. 81
Život v mandátní Palestině náhled|upright|V den příjezdu do Haify, 19. září 1939|alt=Chana Senešová v černých šatech v haifském přístavu Do mandátní Palestiny, konkrétně do přístavu v Haifě, dorazila 19. září po pěti dnech plavby. Po příjezdu byla nadšená a do své nové domoviny se okamžitě zamilovala; ostatně i do deníku si poznamenala: „Jsem doma!“Hear Her Voice! Twelve Jewish Women Who Changed the World. s. 70–71 Po několika hodinách jízdy autobusem dorazila do mošavu Nahalal na severu země, kde se další dva roky připravovala v dívčí zemědělské škole na život v kibucu. Krátce po svém příjezdu, v předvečer svátku Jom kipur, napsala svou první hebrejskou báseň a v té době rovněž začala psát deník v hebrejštině.
náhled|vlevo|Chana Senešová během péče o drůbež v zemědělské škole v Nahalalu, rok 1941|alt=Chana Senešová mezi drůbeží Počátky pro ni byly složité, neboť pocházela z rodiny z vyšší společenské vrstvy a běžné domácí činnosti u nich doma vykonávala služebná.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 46–48 Vše se tak musela naučit a na nový život si zvyknout. Vstávala brzy ráno, seznamovala se s domácími a ručními pracemi, kydala kravský hnůj, sázela granátovníky, sklízela olivy apod. Brzy však práci přivykla a mimo ni v Nahalalu též organizovala kulturní aktivity, jako divadelní hry a koncerty. Vzdělávala se v botanice, chemii, zemědělství, ovocnářství, ale i péči o hospodářská zvířata. Jako jedné z nejlepších žákyň jí byly v létě roku 1940 dány na starost nové moderní kurníky s více než 400 kuřaty a zanedlouho se z ní stala odbornice na drůbežnictví. I když byla navenek optimistická a energická, dělala si starosti nad dosavadním vývojem války a nad úspěchy nacistického Německa. Dávala si za vinu, že zatímco ona je v bezpečí v Palestině, svoji matku nechala v Budapešti.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 50–51
V září 1941 dokončila studia s vyznamenáním a vstoupila do mládežnického hnutí sionistické osadnické organizace ha-Kibuc ha-me'uchad. Nabyté vědomosti a zkušenosti chtěla uplatnit ve vhodně zvoleném kibucu, který společně hledala s kamarádkami z Nahalalu. Odmítala však ty založené maďarskými Židy, protože nechtěla žít ve stínu svého slavného zesnulého otce, ale i všechny ty, kde by již přišla k hotovému a kde by život byl snadný a pohodlný.Hannah Szenes: A Song of Life. s. 53–55 Rozmýšlela se mezi kibucem Sdot Jam, poblíž starodávného římského přístavního města Caesarea, a kibucem Ginosar u Galilejského jezera.Hannah Senesh: Her Life and Diary. s. 114 Volba padla na Sdot Jam a v prosinci téhož roku se stala jeho členkou. V kibucu žila následující dva roky a zastávala v něm různé činnosti, od práce v kuchyni a prádelně přes vyspravování rybářských sítí a péči o kuřata až po držení stráže. Věnovala se i psaní poezie a divadelních her o životě v kibucu, rovněž tak ale organizovala skupiny s dětmi, kterým vyprávěla o židovských hrdinech a hrdinkách.