McDonnell Douglas (nyní Boeing) AV-8B Harrier II je jednomotorový bitevní letoun, který představuje druhou generaci letounů Harrier. Je schopen svislého vzletu a přistání nebo vzletu na krátké dráze (V/STOL). Byl navržen koncem 70. let 20. století jako výsledek anglo-amerického vývoje britského letounu Hawker Siddeley Harrier, což byl první operačně způsobilý V/STOL letoun. Byl pojmenován podle dravce motáka pochopa (anglicky: marsh harrier) a je v prvé řadě určen k provádění lehkých útoků nebo k víceúčelovým misím, zahrnujícím blízkou leteckou podporu pozemních jednotek i ozbrojený průzkum. Letouny AV-8B byl zařazen do služby u námořní pěchoty Spojených států amerických (dále jen USMC), španělského námořnictva a italského námořnictva. Na jeho základě vznikla i verze British Aerospace Harrier II pro britské královské letectvo, a verze TAV-8B, což je dvojmístná cvičná verze.
Projekt, který nakonec vedl k letounu AV-8B, byl zahájen začátkem 70. let 20. století jako společné úsilí Spojených států a Velké Británie, zaměřené na řešení provozních nedostatků první generace letounů Harrier. Nejdříve se soustředil na podstatné přepracování motoru Rolls-Royce Pegasus, což dramaticky zlepšilo schopnosti letounů Harrier. Kvůli rozpočtovým škrtům Velká Británie od projektu v roce 1975 odstoupila.
Po odstoupení Britů společnost McDonnell Douglas rozsáhle přepracovala dřívější letoun AV-8A Harrier na verzi AV-8B. Při zachování celkového uspořádání svého předchůdce měl letoun zcela nové křídlo, vyvýšený kokpit, přepracovaný trup, o jeden závěs pro výzbroj pod každým křídlem více i další strukturální a aerodynamická vylepšení. Letoun poháněla vylepšená verze motoru Pegasus, který dával letounu jeho V/STOL schopnosti. AV-8B vykonal svůj první let v listopadu 1981 a vstoupil do služby u USMC v lednu 1985. Pozdější vylepšení mu přidala schopnost působit i v noci (AV-8B(NA)) a radar (AV-8B Harrier II Plus). Bylo uvažováno i o zvětšené verzi s názvem Harrier III, ale k jejímu vývoji nedošlo. Spojené království se prostřednictvím společnosti British Aerospace znovu připojilo k projektu v roce 1981. Po fúzích společností v 90. letech 20. století nástupnické společnosti Boeing a BAE Systems program i nadále společně podporovaly. Během 22 let bylo vyrobeno více než 300 letounů. Program byl ukončen v roce 2003.
Letouny obvykle působí z malých letadlových lodí, vrtulníkových výsadkových lodí a z jednoduchých předsunutých základen. Zúčastnily se množství vojenských operací, kde dokázaly svou všestrannou použitelnost, včetně války v Iráku, která započala v roce 2003. Harriery II sloužily od roku 2001 i v Afghánistánu. Byly použity i během operace Odyssey Dawn v Libyi v roce 2011. Italské a španělské Harriery II se také zúčastnily několika konfliktů v rámci NATO. Během své služby měly letouny AV-8B poměrně značné množství nehod. Letouny USMC byly v červnu 2026 ve službě zcela nahrazeny typem Lockheed Martin F-35B Lightning II, u italského námořníctva jejich nahrazování probíhá.
Vývoj Původ Na konci 60. a na počátku 70. let 20. století vstoupila do služby u RAF a USMC první generace letounů Harrier. Hlavními nedostatky těchto letounů byl malý dolet a malá užitečná nosnost. Ve STOL konfiguraci dokázal letoun AV-8A (americké označení pro letoun Hawker Siddeley Harrier) nést méně než polovinu užitečné zátěže menšího letounu A-4 Skyhawk, a to navíc s menším operačním doletem.Donald a March 2004, str. 55. Aby byl tento problém vyřešen, zahájily společnosti Hawker Siddeley a McDonnell Douglas v roce 1973 společný vývoj vylepšené verze letounu Harrier. První snahy se soustředily na vylepšení motoru Rolls-Royce Pegasus s označením Pegasus 15, který byl testován společností Bristol Siddeley.Wilson 2000, str. 26. Motor byl sice výkonnější, ale jeho průměr byl o 70 mm větší, takže nešel jednoduše namontovat do původního Harrieru.Jenkins 1998, str. 69–70.
V prosinci 1973 společný britsko-americký tým dokončil projektový návrh pokročilého Harrieru (Advanced Harrier) poháněného motorem Pegasus 15. Advanced Harrier měl nahradit původní Harriery RAF a USMC, stejně tak jako letouny A-4 USMC.Nordeen 2006, str. 41. Cílem projektu Advanced Harrier bylo zdvojnásobit užitečnou nosnost a dolet letounu AV-8, a proto byl neoficiálně nazýván AV-16. Britská vláda od projektu odstoupila v březnu 1975 kvůli krácení výdajů na obranu, růstu nákladů na vývoj a kvůli skutečnosti, že RAF požadovalo jen 60 strojů.Eden 2004, str. 288. Náklady na vývoj se odhadovaly na 180–200 miliónů liber (v roce 1974),Flight International 1974, str. 762. což nebyly Spojené státy ochotné financovat samy, a proto projekt o rok později skončil.Jackson 1987, str. 138.
Navzdory ukončení projektu pokračovaly obě společnosti různými cestami směrem k vývoji vylepšeného Harrieru. Společnost Hawker Siddeley se zaměřila na nové větší křídlo, které by mohlo být namontováno na stávající letouny, zatímco McDonnell Douglas nezávisle pokračoval na vývoji méně ambiciózního, ale stále drahého nástupce Harrierů, který by vyhovoval vojenským požadavkům Spojených států. Byly využity poznatky získané při vývoji letounu AV-16, i když z některých požadavků bylo odstoupeno.Jenkins 1998, str. 70–72.
Projektování a testování Vzhledem k tomu že USMC požadovalo podstatně vylepšený Herrier bez nutnosti vývoje nového motoru, schválilo v roce 1976 ministerstvo obrany Spojených států vývoj letounu Harrier II.Nordeen 2006, str. 42–44, 48–49. Námořnictvo Spojených států (USN), které tradičně obstarávalo letouny pro USMC, trvalo na tom, že provede na letounu letové zkoušky.Nordeen 2006, str. 41–43. Společnost McDonnell Douglas upravila dva letouny AV-8A, které vybavila novými křídly, upravenými vstupy vzduchu, přepracovanými tryskami a dalšími aerodynamickými změnami. Upravenou přední část trupu a kokpit, který měly všechny další letouny druhé generace, však tyto prototypy ještě neměly.Jenkins 1998, str. 69–70, 72–73.Wilson 2000, str. 28. Prototypy dostaly označení YAV-8B. První z nich poprvé vzlétl 9. listopadu 1978. Letoun vykonal 3 vertikální vzlety a vznášel se 7 minut nad mezinárodním letištěm Lambert–St. Louis.Flight International 1978, str. 1844. Druhý prototyp jej následoval 19. února 1979, ale ten v listopadu téhož roku havaroval kvůli požáru motoru. Pilot se bezpečně katapultoval.Flight International 1979, str. 1743. Letové testy upravených letounů AV-8 pokračovaly celý rok 1979. Výsledky ukázaly, že aerodynamický odpor letounu je vyšší, než se čekalo, což bránilo dosažení maximální rychlosti letounu. Další úpravy aerodynamického profilu přinesly jen malé zlepšení. Pozitivní výsledky testů v ostatních oblastech, které zahrnovaly užitečnou nosnost, dolet a výkony při V/STOL manévrech, vedly k zadání zakázky na další vývoj v roce 1979. Smlouva zněla na 12 letounů, které následovalo dalších 324 strojů.Wilson 2000, str. 29.Nordeen 2006, str. 48–49.
náhled|upright=1.2|YAV-8B vznikl přestavbou z letounu AV-8A, a proto nedisponuje vyvýšeným kokpitem sériových letounů AV-8B
Mezi roky 1978 a 1980 se ministerstvo obrany Spojených států a námořnictvo Spojených států pokoušelo opakovaně ukončit program AV-8B. Důvodem byl konflikt mezi US Navy a USMC ohledně otázek rozpočtu. V té době si chtělo US Navy pořídit letouny A-18 pro útoky na pozemní cíle, a aby snížilo náklady, tlačilo na USMC, aby si pořídilo podobně navržený stíhací letoun F-18 místo letounů AV-8B, který by mohl plnit úlohu letounu pro blízkou leteckou podporu (oba návrhy byly nakonec sloučeny v jeden a vznikl tak víceúčelový letoun F/A-18 Hornet).Nordeen 2006, str. 46. Navzdory byrokratickým překážkám byl Harrier II zahrnut v roce 1981 do rozpočtu a pětiletého obranného plánu ministerstva obrany Spojených států. US Navy se odmítlo podílet na nákupu letounů, přičemž poukazovalo na omezený dolet a menší nosnost oproti konvenčním letounům.Lehman 2001, str. 157.
V srpnu 1981 program obdržel nový impulz, když společnosti British Aerospace (BAe) a McDonnell Douglas podepsaly memorandum o porozumění, což znamenalo opakovaný vstup britské společnosti do programu. Britskou vládu zlákaly nižší náklady na pořízení Harrierů vzhledem k velké výrobní sérii a také to, že většinu nákladů na vývoj nesly Spojené státy.Jenkins 1998, str. 73. Podle dohody byla společnost BAe v pozici hlavního subdodavatele místo v pozici rovnocenného partnera, kterým by byla, kdyby předtím program neopustila. Nakonec se společnost podílela, měřeno hodinami odpracované práce, na výrobě trupů ze 40 %. Výroba letounů probíhala v závodech společnosti McDonnell Douglas na předměstí St. Louis v Missouri. BAe vyráběla součásti letounů ve výrobních závodech v Kingstonu a Dunsfoldu v Surrey v Anglii.Gaines 1985, str. 148. Mezitím 75 % práce na motorech prováděla společnost Rolls-Royce, která předtím pohltila společnost Bristol Siddeley, zbývajících 25 % prováděla společnost Pratt & Whitney. Obě společnosti plánovaly vyrobit 400 letounů Harrier II, USMC plánovala nákup 336 letounů a RAF 60 letounů.Flight International 1981, str. 705.Nordeen 2006, str. 52.
Byly postaveny i čtyři vývojové letouny v plném měřítku. První z nich (BuNo 161396) byl používán hlavně pro zkoušení výkonu a ovládání a vykonal svůj první let 5. listopadu 1981.Flight International 1981, str. 1456. Druhý a třetí vývojový letoun, které již měly rozšířenou náběžnou hranu křídla u kořene křídel a upravené vstupy vzduchu do motoru, poprvé vzlétly v dubnu následujícího roku a čtvrtý je následoval v lednu 1984. První sériový letoun AV-8B byl dodán jednotce Marine Attack Training Squadron 203 (VMAT-203) na letecké základně námořní pěchoty Cherry Point 12. prosince 1983Nordeen 2006, str. 59. a oficiálně byl předán o měsíc později.Jenkins 1998, str. 76. Poslední z první série 12 letounů byl dodán v lednu 1985 letce Marine Attack Squadron 331 (VMA-331).Nordeen 2006, str. 61. Letouny používaly motory F402-RR-404A s tahem 95,4 kN. Od roku 1990 letouny dostaly vylepšené motory.
Vylepšení náhled|AV-8B Harrier II předvádí své schopnosti ve vznášení
Během prvního kurzu pro přeškolení pilotů začalo být zjevné, že letové charakteristiky letounů AV-8B se liší od letounů AV-8A. Tyto odlišnosti, stejně tak jako digitální kokpit, který se podstatně lišil od analogových přístrojů v kokpitech cvičných letounů TAV-8A, si vyžadovaly další výcvik pilotů.Jenkins 1998, str. 76–77. V roce 1984 byly proto prostředky na nákup osmi letounů AV-8B použity na vývoj dvojmístné cvičné verze TAV-8B. První z 28 letounů TAV-8B poprvé vzlétl 21. října 1986. Tento letoun byl přidělen k letce VMAT-203 24. července 1987. Letouny TAV-8B byly objednány i pro Itálii a Španělsko.Wilson 2000, str. 39.
Jelikož o letoun jevila zájem Brazílie, Japonsko a Itálie, měla společnost McDonnell Douglas důvod pokračovat v dalším vývoji letounu Harrier II. Začala proto v roce 1985 pracovat na verzi pro noční útoky.Grove 1990, str. 141–142. K letounu byly přidány infračervené senzory a další vybavení v kokpitu.Elliot 1990, str. 56. A tak 87. vyrobený jednomístný Harrier II upravený pro noční útoky opustil výrobní linku společnosti McDonnell Douglas v červnu 1987. Letové zkoušky byly úspěšné a schopnost útočit v noci byla potvrzena. Letoun dostal označení AV-8B(NA). První ze 66 takto vyrobených letounů byl dodán USMC v září 1989. Ekvivalentní verzí letounu AV-8B(NA), která sloužila u RAF, byla verze GR.7. Letouny předchozí verze GR.5 byly následně upraveny na standard GR.7.Nordeen 2006, str. 92.