Vánoce jsou křesťanské svátky připomínající narození Ježíše Krista, historicky navazující na pohanské oslavy zimního slunovratu jako symbolu znovuzrození Slunce.https://www.osel.cz/12074-vanoce-a-zimni-slunovrat.html - Vánoce a zimní slunovrat
Hlavní svátek (Narození Páně čili Boží hod vánoční) připadá na 25. prosince. Předchází mu doba adventní končící Štědrým dnem jako příprava na vlastní svátek, následuje doba vánoční trvající v římskokatolické církvi do neděle po 6. lednu, před druhým vatikánským koncilem do Hromnic 2. února, v jiných západních církvích do svátku Zjevení Páně (6. ledna). Ve většině pravoslavných církví se datum svátků stanovuje podle juliánského kalendáře, takže datum 25. prosince v současnosti připadá na gregoriánský 7. leden. První zmínky o křesťanském slavení Vánoc pocházejí z 2. století, pevné datum 25. prosince je doloženo ze 4. století z Říma.
K Vánocům se pojí množství lidových zvyků jako koleda, jesličky (betlém), vánoční cukroví a vánoční dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek. V 19. století se v Českých zemích začal rozšiřovat také původně protestantský zvyk zdobení vánočního stromku. Ve 20. a 21. století se Vánoce v mnoha zemích chápou především jako svátky pokoje, rodiny a lásky a lidé je slaví v rodinách bez ohledu na náboženské vyznání. Zvyku dávat dárky hojně využívá obchod a reklama.
Původ slova náhled|upright=1.1|Jesličky z východních Čech, 19. století Slovo Vánoce patrně pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc).
Další názory: Machkův etymologický slovník uvádí staroněmecký tvar wínnahten a soudí, že k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době. Německý Pfeiferův etymologický slovník odvozuje německé weihen od staroindického vinákti, třídit, oddělovat. Ze začátku 17. století se dochovala domněnka v kalendáři Šimona Partlice o možnosti původu weinachten od vína, když svátek je v té době ještě spjat s pitím. Calendarium Perpetuum Oeconomicum, pro den 25. 12. označený Wánoce uvádí A mám za to, že české slowo Wánoce do to Weinachten posslo/Wánoce, Wina noc: Nebo Čechowé jesstě až posavad tu noc téměř až do jitřni o záwod píti obyčej maji. V alternativní etymologii patrně vychází Čeněk Zíbrt: Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní z díla Rudolfa Hospiniana o obdarovávání vínem na Vánoce a spojitostí na saturnálie. Rodolphi Hospiniani (1547-1626), De festis Christianorum: hoc est, De origine, progressu, ceremoniis et ritibus festorum dierum apud christianos, tractatus, vydání z roku 1674, strana 168: Veteres Germani in idolomania Ethnica vocatuns Weinnachten/a vino, quod alius alium bono vino id temporis donarit., strana 170: Similitudo inter Natalem Domini & Saturnalia Rom.
Biblický příběh narození Ježíše Náboženský obsah křesťanských Vánoc je oslava narození (vtělení) Ježíše Krista v Betlémě. Okolnosti Ježíšova narození se často znázorňují na vánočních jesličkách (betlémech), které rozvíjejí stručné příběhy z Nového zákona, z evangelia podle Lukáše a podle Matouše, které se od sebe ovšem liší, a doplňují je o legendární podrobnosti.
náhled|vlevo|upright=0.8|Narození Páně, misál ze Sherbrooke, kolem 1315 Když byla matka Jana Křtitele, Alžběta, v šestém měsíci, zjevil se podle Lukášova vyprávění archanděl Gabriel v Nazaretě Marii, panně zasnoubené Josefovi, muži z rodu Davidova. Oznámil jí, že počne a porodí syna, Ježíše, jenž bude navěky kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce . Když Josef zjistil, že Marie je těhotná, chtěl ji propustit, avšak anděl ho ve snu poučil: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
Podle příkazu císaře Augusta ke sčítání lidu se Josef s Marií vydali z galilejského města Nazareta do Judska, do města Davidova jménem Betlém, kde se Josef měl nechat zapsat. V Betlémě ale nenašli nocleh a Marie porodila svého syna v chlévě, kde nocovali. Zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Pastýřům, kteří v okolí pásli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda, se zjevil anděl Páně a řekl jim: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Pastýři spěchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo o tom dítěti řečeno. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli.
náhled|Mistr parament z Narbonne, Klanění tří králů, kolem 1380 Podle Matoušova evangelia byla znamením Ježíšova narození hvězda, kterou někteří pokládali za kometu a později Johannes Kepler za opakovanou konjunkci planet. Hvězdu spatřili mudrci (řecky magoi, učenci) z východu a přišli do Jeruzaléma, kde se vyptávali po novorozeném králi Židů (Mesiáši), aby se mu poklonili. Když se to doslechl král Herodes, který se obával vzpoury, vyptal se židovských znalců, kde se má Mesiáš narodit. Ti mu odpověděli: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka.“ Herodes tedy poslal mudrce do Betléma, aby dítě našli a při návratu mu podali zprávu, prý aby se mohl také poklonit. Hvězda, kterou předtím spatřili na východě, se mudrcům opět zjevila a šla před nimi až nad místo, kde bylo dítě s Marií a Josefem. Poklonili se Ježíšovi a předali mu královské dary: zlato, kadidlo a myrhu . Protože byli ve snu napomenuti, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se domů jinou cestou.
Také Josefa anděl varoval před Herodem, takže s Marií a s malým Ježíšem uprchli do Egypta. Když Herodes zjistil, že se mudrcové k němu nevrátí se zprávou o novém židovském králi, dal povraždit všechny chlapce mladší dvou let v Betlémě a okolí.
Historie
Datum Vánoc Datum Ježíšova narození nebylo pro první křesťany zdaleka tak důležité jako jeho veřejné vystoupení a hlavně jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Z biblických zdrojů jen Lukášovo evangelium dává Ježíšovo narození do souvislosti s historickou událostí, jejíž datum je známo . Jenže zdroj, který měl k dispozici, nebyl příliš spolehlivý, a tak si jeho údaje odporují. Proto není možné přesně určit ani rok, natož pak úplné datum Ježíšova narození. To se zprvu patrně připomínalo a slavilo jako jeho epifanií o svátku Zjevení Páně (6. ledna), jako je tomu dodnes v některých východních církvích.
Když se svátek Ježíšova narození začal ve 2. a 3. století připomínat samostatně (Irenej z Lyonu (202), Hippolyt Římský (236)), vyrojila se řada různých spekulativních návrhů ke stanovení data. K později přijatému datu 25. prosince vedla dvojí cesta. Jedna je spojovala se zimním slunovratem a s římským svátkem „neporaženého slunce“ (Sol invictus), který roku 274 slavnostně ustanovil císař Aurelianus, a svátek Narození Páně je podle jedné z hypotéz křesťanskou odpovědí. Ježíš se podle ní narodil v nejkratší den roku, kdy i pohané slaví naději, že slunce překoná zimu, temnotu a smrt, tak jako Ježíš Kristus. Ostatně i starozákonní prorok Malachiáš psal o „slunci spravedlnosti“ a křesťané jeho výrok vztahovali na Krista. Souvislost Ježíšova narození se slunovratem hájil například svatý Augustin a ještě Isaac Newton, naopak pro puritány byla dokladem pohanské povahy Vánoc.
Větší váhu však měla druhá cesta, která vycházela z předpokladu, že Ježíš, který zemřel o svátku Pesach, židovských Velikonoc, v den 14. nisanu, jemuž zhruba odpovídá 25. březen latinského kalendáře, byl v tomto dni také počat. Podle jedné židovské tradice je totiž znakem dokonalého života, že trval celistvý počet let, a svátek Zvěstování P. Marie (čili Ježíšova početí) se slavil v tentýž den. A pokud se k datu 25. března připočte 9 měsíců těhotenství, vychází datum 25. prosince.
Nejstarší jednoznačné určení data křesťanského svátku Vánoc na 25. prosinec pochází z Chronographu pozdně římského kronikáře Furia Dinysia Filocala z roku 354, který ustanovení tohoto data klade do roku 336, za papeže Liboria. Liborius je tedy stanovil autoritativně, aby ukončil diskuse a spory, nicméně vzal v úvahu jejich výsledek. Filocalův spis se ovšem zachoval jen v pozdějších opisech, takže nelze zcela vyloučit, že tento záznam je pozdější vsuvka.
Křesťanské Vánoce Slavení svátku bylo krátce přerušeno, když se Řehoř z Nazianzu v roce 381 vzdal úřadu konstantinopolského patriarchy, ale bylo obnoveno Janem Zlatoústým asi v roce 400.
náhled|vlevo|Mistr vyšebrodského oltáře: Narození Páně (kolem 1350) V raném středověku se oslava Narození Páně považovala za méně významný svátek než Epifanie (Zjevení Páně, 6. ledna), v západním křesťanství zaměřená na návštěvu mudrců. Významnost Vánoc však postupně rostla po korunovaci císaře Karla Velikého v den Narození Páně v roce 800. Podobu Vánoc výrazně ovlivnil František z Assisi, který roku 1223 v obci Greccio ve střední Itálii slavil vánoční mši před inscenací jesliček s živými lidmi a zvířaty. Tím založil tradici „betlémů“, která se rozšířila zejména ve střední Evropě. Během středověku se pak svátek stal tak významným, že kronikáři uváděli, kde různí magnáti slavili Vánoce. Různí umělci byli odsouzeni za oplzlé koledy, což naznačuje, že divoké tradice římských saturnálií a germánské jule pokračovaly i v rámci slavení Vánoc. Opilost, promiskuita a hazardní hry patřily i v té době k veřejnému svátku. Ke zdobení se užíval – jako ve starověku – břečťan, cesmína a jiné stálezelené rostliny.
Podle učeného benediktina Jana z Holešova (+ asi 1436) se v českých zemích (a patrně i v celé Evropě) k Vánocům ve středověku vázalo „tisíc lidových zvyků“, z nichž výslovně uvádí sedm: zvyk bdění (vigilie) a postu, pohoštění a almužny pro chudé, vzájemného obdarovávání, pečení pletenců z bílého těsta (vánočka), krájení ovoce, obcházení s koledou a stlaní slámy na podlahu. Všechny sice obhajuje jako dobré a prospěšné, na každém z nich má ale i ďábel svůj díl, protože všechny se mohou zvrhnout v opak.
Od 17. století se slavení Vánoc pomalu přesouvalo do rodin, kde se připomínalo narození Ježíška a uctívalo rodinné štěstí a pospolitost. Na druhé straně se o Vánocích vítal i návrat Slunce, zejména na venkově, a lidové zvyky zahrnovaly i věštění a další vyloženě pověrečné štědrovečerní zvyky a obyčeje. To budilo pohoršení a vyvolalo i opakované zákazy.
V roce 1644, za anglické občanské války, puritáni ovládající Parlament zakázali slavení Vánoc jako nebiblického a pohanského zvyku. Následovaly protesty proti rušení Vánoc, zákaz však vydržel až do roku 1660. Podobné zákazy byly uplatněny i ve Skotsku a některých anglických koloniích. Ve Skotsku byl zákaz slavení Vánoc zrušen roku 1686, ovšem oficiálním svátkem se Vánoce staly až roku 1958. V Nové Anglii byla oslava zakázána například v Bostonu v letech 1659 až 1681. V Pensylvánii Vánoce nadšeně slavili Moravští bratři, osadníci německé i moravské národnosti, ve městech, která založili, například Bethlehem, Nazareth a Lititz. Moravané v Bethlehemu měli první vánoční stromky v Americe, stejně jako první betlémy.
V Českých zemích bylo prý v 18. století hospodyňkám povoleno péct vánočku, což předtím směli výhradně pekaři. Kromě darů pro šlechtice a úředníky bylo zvykem obdarovávat a hostit chudé a koledníky. Vystavování jeslí se v 18. století leckde považovalo za nedůstojné, také proto, že jesle odváděly pozornost mládeže od kázání. Proto nejprve Marie Terezie a poté i Josef II. vydali zákaz stavění jesliček v kostelích, lidé však stavěli jesličky doma, zejména ve východních Čechách a na moravském pomezí. Zákaz stavění jesliček v kostelích byl oficiálně zrušen až v roce 1825.
náhled|Vánoce koncem 19. století ve Spojených státech amerických
Měšťanské Vánoce