Jekuti'el Jehuda Halberstam

Jekuti'el Jehuda Halberstam (10. ledna 1905 — 18. června 1994) byl ortodoxní rabín a zakladatel sadecko-klužské (Canz-Klausenberg) chasidské dynastie. Proslul zejména svou spravedlivostí, mírností vůči jiným a vzdělaností v Tóře, jimiž pozitivně ovlivnil celé židovské komunity v době před holokaustem, v jeho průběhu i po něm. To vše z něj učinilo duchovního vůdce nadaného přirozenou autoritou pro tisíce židů všech věkových skupin.

Halberstam se již před 2. světovou válkou stal v rumunské Kluži jedním z nejmladších rebe v Evropě a získal tisíce příznivců. Jeho žena, společně s jedenácti dětmi a většinou jeho následovníků byla zavražděna nacisty; on sám byl vězněn v několika koncentračních táborech. Po válce pomáhal obnovit život židovských komunit v „táborech pro přemístěné osoby“ v západní Evropě. Svoji chasidskou dynastii obnovil v USA a v Izraeli. Znovu se oženil a z jeho druhého manželství se narodilo dalších sedm dětí.

Génius z Rudniku Halberstam se narodil v r. 1905 v Rudniku nad Sanem v Haliči. Po otcovské linii byl pravnukem rabi Chajima Halberstama z Nového Sadce (zvaného Divrej Chajim), jednoho z největších chasidských vůdců polského židovstva. Jeho otec, rabi Cvi Hirsch, rabín v Rudniku, vychoval mladého Jekutiela Jehudu k lásce k chasidství a učenosti Tóry a předal mu příběhy o tom, jak Divrej Chajim studoval, modlil se a pořádal tiše (slavnostní posezení o šabatech a svátcích).

Jekutiel Jehuda ztratil otce, když mu bylo 13 let. Poté studoval u jiných předních chasidských rabínů, mezi něž patřil rabi Majer Jechiel z Ostrovce, Rabi Chajim Elazar Šapiro („Mukačevský rebe“), a jeho prastrýc, rabi Šalom Eliezer Halberstam z Ratzfertu. V tomto období Jekutiel Jehuda proslul jako ( génius) z Rudniku. V pozdějších letech se do Rudniku pravidelně vracel se svými následovníky, kteří mu zůstali věrni i poté, co byl v r. 1924 rabínem ustanoven jeho bratranec, rabi Benjamin Teitelbaum-Halberstam.

V r. 1921 se Halberstam oženil se svou sestřenicí Chanou Teitelbaum, dcerou sighetského rabína, rabi Chajima Cvi Teitelbauma. I ona byla potomkem Divrej Chajima: její dědeček, rabi Šolom Eliezer Halberstam, byl jedním ze sedmi synů sadeckého rebeho. Novomanželé žili prvních pět let v domě otce nevěsty.

V r. 1927, ve věku 22 let, Halberstam nastoupil na místo rabína v Kluži, hlavním městě Transylvánie. Přes svůj mladý věk dokázal svou charismatickou osobností, moudrostí a vřelým přístupem ke všem Židům bez ohledu na původ udělat dojem i na značně tamější sekularizovanou společnost. Během 16 let, po které vedl klužskou obec, se projevily jeho osobnostní kvality, které z něj učinily výjimečnou postavu během jeho uvěznění nacisty. Spával v noci pouhé tři hodiny, často na lavici v synagoze, často jedl jen jednou denně, aby ušetřil chléb na šabat. Většinu dne trávil modlitbou a studiem. Jeho láska a důvěra v Boha se staly legendární. Zvláštní pozornost věnoval dětem, založil v Kluži ješivu, na které studovalo 100 žáků.

Proslulost klužského rebeho překročila rámec Rumunska a Maďarska a donesla se až do Izraele. V r. 1937 mu bylo nabídnuto místo u jeruzalémského rabínského soudu. Na radu své matky, která se domnívala, že je příliš mladý na takovou pozici, se rozhodl zůstat u své obce.

Období holokaustu Po vypuknutí 2. světové války nebyli maďarští a rumunští Židé bezprostředně dotčeni německým atakem na polské a litevské židovstvo; domácí antisemitismus však přesto narůstal. Na základě druhé vídeňské arbitráže z r. 1940 byla severní Transylvánie, zahrnující i Kluž, převzata Maďarskem, které bylo spojencem nacistického Německa. Židé byli vytlačeni z ulic a posíláni do pracovních táborů.

V r. 1941 byl přijad zákon, který ukládal všem Židům žijícím v Maďarsku, aby zpětně doložili, že jejich rodina žila a platila daně v Maďarsku od r. 1851. Tímto opatřením byly ohroženy tisíce Židů, včetně klužského rebeho (narozeného v Polsku). Rebe, jeho žena a děti byli zatčeni a převezeni do Budapešti, kde byla rodina rozdělena. Rebe byl uvězněn společně se skupinou vůdců, kteří byli následně posláni přímo do Osvětimi. Díky úsilí jeho přátel a příznivců se podařilo rebeho osvobodit a rodina se vrátila do Kluže.

Bez ohledu na hrozící nebezpečí, rebe odmítl opustit své následovníky a nepodnikl žádné kroky, aby se zachránil před dalšími persekucemi. Namísto toho zaměřil své úsilí na pomoc uprchlíkům ze zemí okupovaných nacisty a péči o své následovníky. V období let 1941-1944 rebe nikdy nepřestal studovat Tóru a modlit se za židovský národ.

19. března 1944 Němci obsadili Maďarsko a šéf gestapa Adolf Eichmann bezodkladně zorganizoval zátah na maďarské Židy, jejich shromáždění do ghett a deportace do Osvětimi. Ghetto v Kluži bylo zřízeno 1. května 1944 a bylo zlikvidováno skrze šest transportů do Osvětimi na konci května a začátku června. Rebe věděl, že se gestapo zaměřuje prvně na vůdce komunity, a proto se několik týdnů ukrýval v otevřeném hrobě na hřbitově. Následně uprchl do města Banya, kde se octl společně s 5000 dalšími maďarskými Židy v pracovním táboře. Ačkoli hlad zde nebyl zásadním problémem (tábor byl ohrazený ostnatým drátem, ale měl zadní východ, skrz který mohli Židé nakupovat od lidí mimo tábor chléb a mléko), maďarští vojáci vězně neustále týrali a prohledávali je v očekávání, že u nich najdou cennosti. Rebe byl přinucen oholit si vous, to ale nenarušilo jeho vyrovnanost a důvěru v Boha. Nadále zde vedl modlitby a dokonce pořádal i šabatový tiš.

Osvětim Přibližně měsíc po příchodu rebeho byl pracovní tábor zlikvidován. Vězni byli naloženi do dobytčích vagónů a posláni do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Ve stejné době byla do Osvětimi poslána transportem z Kluže rebeho žena společně s jejich devíti dětmi. Byly zavražděny v plynových komorách 2. června 1944. Halberstam přežil selekci prováděnou dr. Josefem Mengelem a byl odeslán na práce.

V Osvětimi si Halberstam připadal jako v jiném světě. Kousky jídla, po kterých jiní vězňové hladověli a bojovali o ně, byly v jeho očích méně důležité než možnosti jejich použití pro micvot. Záhy se rozhodl, že se pokusí dodržet i v těchto podmínkách všechny příkazy Tóry, které bude moci, a dokonce i minhagy, které obdržel od svých předků. Když se např. rozhodoval, jak použít trochu vody, kterou měl k dispozici, často upřednostnil mytí rukou před modlitbou před umytím rukou před jídlem. Nikdy se nedotkl nekošer jídla a odmítal jíst jídlo vařené v nekošer nádobí; často kvůli tomu hladověl. Jeho neochvějná víra dávala duchovní sílu mnohým dalším. Ujišťoval své spoluvězně, že Bůh je s nimi i v údolí smrti a neopustí je.

V r. 1944, rok po povstání ve varšavském ghettu, byl Halberstam přidělen k jednotkám odklízejícím ruiny ghetta. Společně s 6000 dalšími vězni rozebírali trosky pouze s primitivními nástroji a sbírali materiál, který pak nacisté prodávali polským firmám. Při pohledu na kostry v ulicích ghetta a v nevyklizených bunkrech, ve kterých byli Židé otráveni plynem nebo postříleni, si vězni z Maďarska poprvé uvědomili nezměrný rozsah zkázy evropského židovstva.

V této době se rebe neholil, což je u chasidů považováno za znamení svatosti. Vous a tvář si zahaloval kapesníkem, předstíraje bolesti zubů. Tato maska byla podepřena skutečností, že celé dny při práci křičel — v modlitbách a rozmluvách s Bohem.

Když se mezi vězni začaly šířit zprávy, že jejich pracovní jednotka má být zlikvidována, rozhodli se zkusit utéct a nečekat, až je nacisté pozabíjejí. Rebe je však přesvědčil, aby vyčkávali. Když bylo navrženo, že vězni zaútočí na bránu tábora a zkusí doběhnout do lesa, kde se pokusí spojit s partyzány, rebe oponoval, že „dokud nebude jisté, že nás nacisté chystají pozabíjet, je zakázáno komukoli obětovat svůj život a vydat se na jistou smrt. Ale musíme zůstat bdělí, a jakmile bude jasné, že na nás nacisté hodlají zaútočit, musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom je přemohli.“ Vězni se rozhodli řídit jeho radou. O něco později, když většina vězňů již byla z Varšavy odvezena, 500 zbývajících vězňů se vzbouřilo. Nacisté je všechny pozabíjeli.

Když se Rudá armáda přiblížila k Polsku, Němci se rozhodli zlikvidovat pracovní jednotku vyklízející ghetto, jejímž členem byl i Halberstam. Všichni vězni byli vyvezeni na pole za Varšavou, donuceni se svléci a postavit k vykopaným jámám, kde měli být postříleni. V poslední chvíli přijel důstojník se zvláštním rozkazem z Berlína, aby poprava byla přerušena a vězni posláni do koncentračního tábora Dachau, kde byli zapotřebí jako pracovní síly.

Tento nečekaný odklad vedl k brutálnímu pochodu smrti. Následující týden vojáci SS poháněli konvoj vězňů dřevěnými holemi a ocelovými tyčemi při přesunu více než 30 km denně. Ve vyčerpávajícím červnovém vedru bylo zesláblým vězňům odepřeno jídlo i voda a odpočinek jim byl dopřán jen v noci. Kdo nevydržel se silami, byl zastřelen.

Třetího dne byla skupina na pokraji sil ponechána přes noc k odpočinku na poli obklopeném důstojníky SS. Když stráže usnuly, rebe nechal kolovat zprávu: „Každý ať kope kolem sebe. Boží záchrana přijde v mžiku oka.“ Vězni kopali svými prsty, lžícemi nebo kousky dřeva. Kupodivu každý z nich našel vodu a malé pramínky, které se všude objevily, utišily jejich žízeň a dodaly jim nový život.

náhled|Mrtví ve vagónech v Dachau Pátý den byli přeživší vězni naloženi do dobytčích vagónů a odvezeni zbytek cesty do Dachau. Během následujících dnů mnozí podlehli v důsledku přeplnění vagónů, dehydratace, dusna a horka v dobytčích vozech. Z 6000 vězňů, kteří se vydali na pochod smrti, jich do Dachau živých dorazilo méně než 2000. Rebe byl mezi přeživšími.

Mühldorf Z Dachau byl rebe poslán do Mühldorfu, kde nacisté stavěli podzemní leteckou a raketovou základnu pro útoky na velká evropská města. Spolu s tisíci dalších vězňů pracoval ve 12hodinových směnách, nosil 50 kg pytle cementu ze železničního skladu k míchačce uvnitř hangáru. Halberstam z této práce velmi zeslábl. Když se pod nákladem zhroutil, byl bit. Zcela odmítal pracovat o šabatu, čímž si vysloužil další bití. Nakonec se jeho přátelům podařilo přesvědčit vedení tábora, aby ho pověřili údržbou tábora a čištěním a uklízením baráků; při této činnosti strávil celý den v modlitbách.

Přes všechno strádání a obtíže byl Halberstam světlým bodem naděje pro své spoluvězně. Když někdo zemřel na ošetřovně — událost, která v té době sotva stála za zmínku — rebe povstal a vychvaloval zesnulého pro jeho učenost v Tóře. Po devět měsíců, které strávil v Mühldorfu, odmítal jíst nekošer stravu i jídlo vařené v nekošer kuchyni a živil se pouze chlebem a vodou. Víc než jen to: ani chléb nejedl dokud si rituálně neumyl ruce. Často musel čekat několik dní, než získal potřebnou vodu. Jeden vězeň jej viděl stát u míchačky několik hodin a sbírat kapky, které ukáply z nádrže.

Na jaře 1945, ke konci války, Němci zrušili tábor v Mühldorfu a všichni jeho obyvatelé byli nuceni vydat se na další pochod smrti, při kterém byli posíláni z místa na místo, bez jídla a bez odpočinku. Někdy byli naloženi do vagónů a vozili je sem a tam. V pátek 27. dubna vlak náhle zastavil v malém městečku, důstojníci SS nastoupili, oznámili jim: „Jste volní!“ a strhali si odznaky Wehrmachtu ze svých uniforem. Mnozí vězni jim uvěřili a vystoupili z vlaku. Ale Halberstam řekl lidem kolem sebe: „Je předvečer šabatu, kam bychom šli?“ A dodal: „Moje srdce mi říká, že tu není všechno tak, jak by mělo být.“ Náhle přijeli ze všech stran vojáci SS na jízdních kolech a střelbou ze samopalů pozabíjeli stovky lidí. Současně s tím přiletěly americké bombardéry a bombardovaly pole. Zachránil se jen Halberstam a ti, kteří zůstali s ním ve vlaku. O dva dny později je zastihlo skutečné osvobození, když vlak zastavil ve vesnici a nacistické stráže utekly. Američtí vojáci nastoupili do vlaku s úsměvem a sladkostmi.