Česká fotbalová reprezentace reprezentuje Česko na mezinárodních fotbalových akcích. Vznikla v roce 1994 po rozpadu Československa. Navázala na československou fotbalovou reprezentaci, ale i ještě starší reprezentaci Čech a Moravy (1906–1918). Jejím organizátorem je Fotbalová asociace České republiky. Jejím největším úspěchem je stříbro na mistrovství Evropy v roce 1996 a bronz na mistrovství Evropy 2004. Od roku 1996 se jí podařilo postoupit na všechny evropské šampionáty a dvě mistrovství světa (2006, 2026). K nejslavnějším reprezentantům v její historii patří Pavel Nedvěd, Petr Čech, Karel Poborský, Jan Koller, Milan Baroš, Vladimír Šmicer či Tomáš Rosický. Trenér Karel Brückner ji jako jediný dovedl na tři závěrečné turnaje.
Historie
Rakousko-Uhersko
Reprezentace Čech („Bohemie“) vznikla již za Rakouska-Uherska. Za její první přátelské utkání je považován zápas v Budapešti s Uhry, který se konal 1. dubna 1906. Skončil remízou 1:1. Reprezentace se tehdy musela obejít bez nejlepších hráčů ze Sparty a Slavie a tvořili jí především členové Meteoru Libeň a SK Smíchov.
První domácí přátelské utkání pak proběhlo 7. října 1906 v Praze, opět s Uhry (remíza 4:4). První výhry dosáhl tým Čech proti Uhrům 6. října 1907 v Praze (výhra 5:3). Poslední utkání sehrálo mužstvo Čech 13. června 1908 v Praze s Anglií, prohrálo 0:4. Další mezinárodní utkání česká reprezentace již sehrát nemohla, neboť rakouské úřady prosadily vyloučení samostatného Českého svazu footballového z federace FIFA.
Zajímavostí je, že Maďarská fotbalová federace na rozdíl od FAČRu považuje za první utkání mezi Uhry a Čechy to z 5. dubna 1903. Toto utkání mezi pražskou asociační jedenáctkou bylo sehráno v Budapešti a skončilo výhrou Uher 2:1.
Další specifickou kapitolou české fotbalové prehistorie je Amatérské mistrovství Evropy konané roku 1911 ve Francii. Český výběr celý turnaj vyhrál. Sešli se v něm úspěšní fotbalisté českého fotbalového pravěku jako Jan Košek nebo Václav Pilát.
Československo
vlevo|náhled|257x257pixelů|František Plánička (vpravo) před finále MS 1934 Od roku 1918 se nejlepší čeští fotbalisté představovali v dresu československé fotbalové reprezentace. Ta svůj první zápas sehrála 28. srpna 1920 proti Jugoslávii na olympijských hrách v Antverpách. Tehdy za ní nastoupili proslulí hráči těch let jako Karel Pešek-Káďa nebo Antonín Janda-Očko. náhled|260x260pixelů|Josef Masopust se Zlatým míčem Později československá reprezentace dosáhla řady úspěchů, především získala dvě stříbra na mistrovství světa (1934, 1962) a vyhrála mistrovství Evropy v roce 1976. Z evropského šampionátu přivezla i dva bronzy (1960, 1980). Lze jí připsat i olympijské zlato z her v Moskvě roku 1980, avšak statistici se přou o to, zda výsledky olympijských výběrů patří do dějin reprezentace nebo tvoří zcela samostatnou kapitolu.
K pilířům reprezentace patřili z Čechů hráči jako Oldřich Nejedlý (nejlepší střelec MS 1934), Josef Masopust (držitel Zlatého míče 1962), Ivo Viktor (třetí ve Zlatém míči 1976) nebo Antonín Panenka, střelec proslulé rozhodující penalty ve finále ME 1976. Nejvíce startů na závěrečných turnajích v dresu Československa si připsali Ladislav Novák (14), Masopust (12) a Svatopluk Pluskal (9). Nejvíce branek v československém dresu vsítil Antonín Puč (34). Nejvíce startů si připsal Zdeněk Nehoda (91), v meziválečném období brankář František Plánička (73).
Poslední utkání sehrála československá reprezentace 17. listopadu 1993.
Samostatné Česko náhled|260x260pixelů|Pavel Nedvěd Po rozdělení Československa odehrála samostatná česká fotbalová reprezentace první utkání 23. února 1994 v Istanbulu proti Turecku a vyhrála 4:1. Prvním trenérem české reprezentace byl Dušan Uhrin starší. V brance v premiérovém utkání stál Jan Stejskal, obranu tvořili Miroslav Kadlec, Jan Suchopárek, Jiří Novotný a Radoslav Látal, v záloze hráli Martin Frýdek, Jiří Němec, Václav Němeček a Karel Poborský a útočnou dvojici tvořili Pavel Kuka a Horst Siegl. Střídajícími byli Daniel Šmejkal, Tomáš Řepka, Petr Samec a Roman Vonášek. Zajímavostí je, že jen sedm z patnácti těchto fotbalistů za dva roky na evropském šampionátu odehrálo více než jeden zápas (Kadlec, Suchopárek, Látal, Němec, Němeček, Poborský a Kuka).
Ve druhém mezistátním zápase v dubnu 1994 proti Švýcarům Uhrin do brány postavil Petra Koubu a zůstal této volbě věrný až do šampionátu. V tomto utkání dal Uhrin rovněž šanci veteránovi Luboši Kubíkovi, který se také stal později důležitým článkem týmu na Euru.
Třetí a první domácí utkání bylo sehráno 25. května 1994 v Ostravě na stadionu Bazaly proti Litvě. Skončilo výhrou Česka 5:3. Uhrin tehdy vyzkoušel dalšího veterána, Tomáše Skuhravého (střelce pěti branek na mistrovství světa v roce 1990), nicméně zdálo se, že základní osu má hotovou a věří jí. Až ve čtvrtém přátelském utkání v Irsku v červnu 1994 dal Uhrin prvně šanci Pavlu Nedvědovi, a to jen na pár minut. Přesto to byl právě Nedvěd, kdo se v následujícím období stal pilířem nového týmu a jednou z největších osobností v historii reprezentace. V dalším přátelském utkání ve Francii Uhrin prvně nasadil Patrika Bergera, dalšího z mužů, kteří se měli záhy stát oporou.
Cesta do Wembley První kvalifikační utkání bylo sehráno 6. září 1994 v Ostravě na Bazalech proti Maltě. Češi vyhráli dle očekávání vysoko 6:1. Mužstvo nastoupilo bez Nedvěda, Poborského a Bergra v základní sestavě, stejně jako v následujícím utkání na Maltě. Nicméně šokující remíza 0:0 naznačila nutnost mužstvo ještě přebudovat.
V kvalifikačním utkání s Běloruskem na Bazalech v březnu 1995 Uhrin nasadil Bergra, který se mu odvděčil dvěma brankami. Další gól přidal v klíčovém kvalifikačním zápase s Nizozemci na Letné, které Češi zvládli a vyhráli 3:1. Následovala ovšem šokující prohra v Lucembursku, která znovu zpochybnila, zda je nároďák na dobré cestě. náhled|Vladimír Šmicer a Karel Poborský Češi nakonec kvalifikaci zvládli, zejména díky výhře v Bělorusku, nicméně to, že Uhrin si složením mužstva nebyl jistý, dokazuje, že ho ještě v přípravě na Euro přebudoval. Především do obrany doplnil dříče Michala Horňáka, defenzivní úkoly v záloze předal Radku Bejblovi a přestavěl i útočnou vozbu. Na šampionát do Anglie nakonec neletěl ani Siegl, který odkopal celou kvalifikaci, ani Skuhravý, který v jejím průběhu také přispěl několika góly. Uhrin místo toho vsadil na mladého Vladimíra Šmicra. A především: do té doby spíše náhradníci Nedvěd, Berger a Poborský se stali jádrem týmu. Tím bylo mužstvo pro první velký turnaj samostatného Česka dobudováno.
Na Euro 1996 letěl český výběr jako jednoznačný outsider. Klíčoví hráči působili stále ještě v české lize a v Evropě byli málo známí. Navíc se Češi na mistrovství prokousali s mnoha zaváháními a porazili jediné opravdu silné mužstvo (doma Nizozemce). Ani první zápas ve skupině nenaznačoval, že by se skepse fanoušků neměla naplnit: česká reprezentace podlehla Německu 0:2.
Ve druhém zápase na Anfield Road čekali silní Italové. Uhrinův tým však tento klíčový zápas zvládl a nečekaně Italy porazil 2:1. Góly dali Nedvěd a Bejbl. Nedvěd tím na sebe v Itálii upozornil, díky čemuž po mistrovství získal angažmá v Laziu Řím. Tím zahájil cestu, která skončila ziskem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy v roce 2003.
Třetí zápas přinesl mimořádné drama. Češi rychle vedli 2:0 nad Ruskem a vše se zdálo jasné. Jenže Rusové, ač už nebojovali o postup, zápas otočili a nasázeli do Koubovy brány tři góly. Minutu před koncem základní hrací doby naštěstí vyrovnal Vladimír Šmicer. Ani jeho gól by však na postup do čtvrtfinále nestačil, kdyby v souběžně hraném utkání Italové, taktéž minutu před koncem, proměnili nařízenou penaltu. To však nedokázali a Češi, k údivu všech pozorovatelů, ze "skupiny smrti" (jak byla běžně nazývána) proklouzli do dalších bojů.
Ve čtvrtfinále je čekalo Portugalsko, v jehož dresu na velký úspěch stále čekal slavný Luis Figo. Místo něj se však do dějin toho dne nesmazatelně zapsal Karel Poborský, když o postupu českého týmu rozhodl proslulým lobem za záda gólmana Vítora Baíy. Poborského gól se stal jedním z největších symbolů moderního českého sportu. náhled|Zahajovací sestavy finále Eura 96 Semifinálový soupeř, Francie, patřil k hlavním favoritům turnaje. Soubor hvězd (Zinedine Zidane, Laurent Blanc, Youri Djorkaeff, Bixente Lizarazu nebo Lilian Thuram) byl hodnocen jako jediný skutečný rival tradičně silných Němců. Češi, zdecimovaní karetními tresty a zraněními, navíc museli nasadit i náhradníky Radka Druláka, Pavla Novotného a Martina Kotůlka. Přesto Francouzi dobře bránícímu českému družstvu gól dát nedokázali a bezbranková remíza vyústila v penaltový rozstřel. Všichni Češi proměnili (Kubík, Nedvěd, Berger, Poborský, Rada, Kadlec), zatímco Francouz Reynald Pedros zaváhal. Česká reprezentace tak senzačně postoupila do finále mistrovství Evropy a silný francouzský tým si musel na svůj velký úspěch, titul mistrů světa, počkat ještě dva roky.
Z prvního svého velké turnaje si nakonec česká reprezentace přivezla stříbro, když ve finále ve Wembley podlehla Německu 1:2 po prodloužení, byť do 73. minuty držela vedení 1:0 díky penaltě, kterou zařídil Poborský a proměnil Berger. Šlo i tak o jedno z největších překvapení v dějinách evropských šampionátů. Všech šest utkání na turnaji odehráli Petr Kouba, Jiří Němec, Karel Poborský, Michal Horňák, Pavel Nedvěd a Patrik Berger. Pět startů si připsali Miroslav Kadlec, Jan Suchopárek, Pavel Kuka, Radek Bejbl a Vladimír Šmicer. Čtyři zápasy odehráli Radoslav Látal a Václav Němeček.
Úspěšný Uhrin byl pověřen úkolem dostat národní tým na mistrovství světa 1998. Provedl jen pár změn, především v bráně se stal jedničkou Pavel Srniček. Do obrany se vrátil před Eurem vyřazený Tomáš Řepka. Jenže Španělé a Jugoslávci se ukázali být soupeři nad síly českého mužstva, vše zkomplikovala i prohra se Slováky na Tehelném poli. V posledním utkání proti Slovákům doma na Letné Uhrin svému nástupci ještě ukázal směr, zařazením Vratislava Lokvence do sestavy, ale poté již byl odvolán a od začátku roku 1998 se taktovky v národním týmu ujal bývalý československý internacionál Jozef Chovanec.
Chovancova éra vlevo|náhled|232x232pixelů|Jan Koller Chovanec postavil tým také na Nedvědovi, Šmicerovi, Poborském či Němcovi. Nově získal velký prostor Lokvenc a také Chovancův velký objev a přínos k dějinám reprezentace - útočník Jan Koller. Kdysi podceňovaný dlouhán, který byl ze Sparty vypuzen jako neperspektivní, se stal od svého první povolání v roce 1999 klíčovým forvardem reprezentace a sesbíral v jejím dresu v příští dekádě rekordních 55 branek. náhled|Tomáš Rosický Chovanec objevil pro reprezentaci ještě jednoho slavného fotbalistu, když v únoru 2000 poslal do hry v přátelském utkání v Irsku prvně talentovaného Tomáše Rosického. Ten pak tvořil hru nároďáku až do Eura 2016, byť v Chovancově éře fungoval ještě spíš jako náhradník.
Chovancův tým proletěl celou kvalifikací na Euro 2000 s mimořádnou suverenitou. Ač neměl těžkou skupinu (Faerské ostrovy, Bosna a Hercegovina, Estonsko, Litva, Skotsko), to že neztratil v kvalifikaci jediný bod, budilo u fanoušků naděje na dobrý výsledek na Euru. Ty zchladil už los závěrečného turnaje, když Češi dostali do skupiny domácí Nizozemce a silné Francouze. Nešťastný průběh utkání s těmito dvěma týmy poslal Čechy domů ještě před třetím zápasem s Dány. V prvním utkání rozhodla široce diskutovaná penalta nařízená v samém závěru sudím Collinou za Němcovo zatáhnutí za dres. Ve druhém utkání s Francií předvedl fatální minelu mladý obránce Petr Gabriel, když nechtěně poslal do úniku Thierryho Henryho. Český tým byl po dvou prohrách vyřazen a v závěrečném uvolněném zápase, v němž ani Dánové už neměli o co hrát, si jen spravili chuť výhrou 2:0, přičemž oba góly dal Šmicer. Všechna tři utkání na šampionátu odehráli Pavel Srniček, Jiří Němec, Tomáš Řepka, Karel Rada, Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Radek Bejbl a Vladimír Šmicer.