Římsko-perské nebo také římsko-íránské války je souhrnné označení pro sérii vojenských konfliktů svedených mezi římskou resp. východořímskou říší a perskou (parthskou a později sásánovskou) říší, které v období od poloviny 1. století př. n. l. až po první polovinu 7. století představovaly dominantní mocnosti Středomoří a Středního východu. Zahraničněpolitické vztahy mezi těmito pozdněantickými státy nabývaly převážně konfrontačního rázu, ačkoli se vyskytly i dlouhodobější fáze mírové koexistence, obzvláště v 5. století.
Římské války s parthskou říší v dnešním Íránu a Iráku trvaly až do jejího zániku roku 224 n. l., další římsko-perské války následovaly po jejím nahrazením sásánovskou (novoperskou) říší ve 3. století a s určitými přestávkami pokračovaly až do vítězství východořímského císaře Herakleia. Mimořádně intenzivní válečná střetnutí probíhala především za panování perských velkokrálů Šápúra I., Šápúra II., Husrava I. a Husrava II., přičemž ofenzivní akce byly vedeny jak z římské, tak z perské strany. Nedlouho po skončení poslední římsko-perské války, vybojované v letech 603 až 628, padly obě tyto velmoci za oběť nastupující expanzi islámu. V důsledku arabských výbojů se sásánovská říše zcela zhroutila, zatímco Římané pozbyli své východní provincie. Jistí moderní historikové proto považují tuto historickou událost za okamžik definitivního završení antiky.
Dějiny Války římské a parthské říše Před nastolením sásánovské říše kontroloval území nynějšího Íránu rod Arsakovců vládnoucí parthské říši. K prvnímu kontaktu Římanů s Parthy došlo patrně v polovině devadesátých let 1. století př. n. l., kdy se Lucius Cornelius Sulla setkal s emisarem parthského krále Mithradata II.Plútarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Sulla 5 Během tažení proti arménskému králi Tigranovi v roce 69 př. n. l. vojevůdce Lucius Licinius Lucullus přiměl prostřednictvím korespondence krále Fraata III. k neutralitě. O několik let později uzavřel Gnaeus Pompeius s Fraatem dohodu, načež Parthové a Římané vtáhli do Arménie.Goldsworthy, Adrian. Ve jménu Říma : muži, kteří vítězili pro římskou říši. s. 145 Při následném stanovení hranic vyvstaly mezi oběma státy první spory. Fraatés si podržel vládu nad Mezopotámií, s výjimkou západněji položené Osroény, jež se stala závislou na Římu. V roce 53 př. n. l. podnikl Marcus Licinius Crassus invazi do Mezopotámie, v jejímž průběhu byl spolu se svým synem poražen a zabit Parthy, vedenými Surénou, v bitvě u Karrh.Plútarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Crassus 23-32; Dupuy, R. Ernest; Dupuy, Trevor N. Historie vojenství : Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. s. 135 Parthové poté uspořádali nájezd do římské provincie Sýrie, jíž napadli i v roce 51 př. n. l. Jejich početné vojsko bylo ale překvapeno Římany poblíž města Antigoneia a přinuceno k ústupu.
náhled|vlevo|upright=0.9|Parthská říše kolem roku 1 n. l. Za občanské války mezi Juliem Caesarem a Pompeiem zachovávali Parthové neutralitu, třebaže udržovali styky s Pompeiem. Po jeho smrti poskytl princ Pakoros vojenskou pomoc pompeiovskému generálovi Quintu Caeciliovi Bassovi. Caesar se po skončení občanské války chystal na výpravu proti Parthii, nicméně jeho zavraždění zabránilo vypuknutí konfliktu. V další etapě občanských válek podpořili Parthové Bruta a Cassia, jimž poslali vojenský kontingent účastnící se na jejich straně bitvy u Filipp v roce 42 př. n. l. Po jejich porážce pronikli Parthové ve spojení s Quintem Labienem roku 40 př. n. l. na římské území, rychle si podrobili Sýrii a postoupili až do Judeje.Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. s. 120–121 Tamějšího vládce a římského klienta Hyrkána II. sesadili a na jeho místo ustavili jeho synovce Antigona. V reakci na tento nepříznivý vývoj vyslal Marcus Antonius generála Publia Ventidia Bassa proti Labienovi, podmaňujícímu si Malou Asii. Labienus byl Ventidiem vypuzen zpět do Sýrie a tam posléze poražen, zajat a popraven. Poté, co byli Parthové přemoženi u Syrských bran, stáhli se ze Sýrie. V roce 38 př. n. l. se ji sice pokusili opět napadnout, byli ovšem přesvědčivě poraženi Ventidiem.Plútarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů II. Antonius 33-34 S římskou pomocí pak Herodes v roce 37 př. n. l. vyhnal Antigona z Judeje. Jakmile Římané obnovili svoji kontrolu nad Sýrií a Judeou, vypravil se Marcus Antonius v čele obrovského vojska do Atropateny. Jeho obléhací zařízení a jejich doprovod byly však zničeny, zatímco jeho arménští spojenci ho opustili. Jelikož Římané nebyli schopni postupovat dále, s těžkými ztrátami se stáhli.Cassius Dio. Roman History XLIX.27-31
Po založení principátu se Tiberius, nevlastní syn prvního římského císaře Augusta, vydal v roce 20 př. n. l. na východ, kde diplomatickými prostředky dosáhl míru s Parthy, včetně vrácení ukořistěných orlů, symbolů legií.Grant, Michael. Římští císařové. s. 32 Kolem přelomu letopočtu napětí mezi Římany a jejich východními sousedy znovu vzrostlo, nicméně Augustův vnuk Gaius Caesar a král Fraatés V. v roce 1 n. l. urovnali hrozící konflikt.Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. s. 123–124 Podle smlouvy se parthský král zavázal vyklidit Arménii, čímž uznal římskou nadvládu nad touto zemí. Navzdory tomu římsko-parthský zápas o kontrolu a vliv v této zemi pokračoval bez ustání několik desetiletí. Rozhodnutí parthského krále Artabana II. o ustavení svého syna na uprázdněný arménský trůn znamenalo v roce 36 válku s Římem, jež skončila teprve Artabanovým upuštěním od nároku na Arménii. V roce 58 král Vologaisés I. dosadil za krále Arménie svého bratra Tiridata,Tacitus. Letopisy XII.50-51 jehož ale Římané vedení Gnaeem Corneliem Corbulonem nahradili kappadockým princem. Následovaly nerozhodné boje trvající až do roku 63, kdy Parthové svolili, aby Tiridatés přijal vládu nad Arménií z rukou císaře Nerona.Tacitus. Letopisy XV.29
Ve 2. století si Římané udržovali nad svými parthskými nepřáteli stálou vojenskou převahu. V letech 114 a 115 vpadl císař Traianus do Arménie a Mezopotámie, z nichž učinil římské provincie. Při tom si podrobil parthské hlavní město Ktésifón a vyslal římské loďstvo do Perského zálivu.Grant, Michael. Římští císařové. s. 95 Na dobytých parthských územích záhy vypuklo povstání, jehož potlačení ztěžovala současně probíhající židovská revolta, mající za následek enormní přetížení římských zdrojů. Parthové napadli strategicky důležité pozice Římanů, zatímco místní obyvatelstvo vyhnalo římské posádky z měst Seleukie, Nisibis (dnešní Nusaybin) a Edessa (Şanlıurfa). Traianus sice vzbouřence zdolal, přesto ustavil parthského prince Parthamaspata za klientského krále, načež se vrátil do Sýrie. Aniž by stihl Mezopotámii zpacifikovat, v roce 117 Traianus zemřel.Cassius Dio. Roman History LXVIII.33 Jeho následník Hadrianus se rozhodl ustoupit na někdejší hranici na řece Eufrat a přenechal tak Arménii, Mezopotámii a Adiabenu jejich předchozím vládcům a klientským králům.
Válka o Arménii se znovu rozhořela v roce 161, když král Vologaisés IV. porazil tamější římskou posádku, zmocnil se Edessy a vydrancoval Sýrii. Roku 163 zvítězili Římané pod velením Statia Priska nad Parthy v Arménii. O rok později pronikl Avidius Cassius do Mezopotámie, přemohl Parthy u Dura Európos a Seleukie a v roce 165 završil své tažení vypleněním Ktésifóntu. Římští legionáři se na východě nakazili jakousi nemocí, nejspíše neštovicemi, která se po jejich návratu rychle rozšířila po celé římské říši. Tato epidemie, sužující Římany dalších více než deset let, se stala známá jako antoninský mor. Během ofenzívy císaře Septimia Severa v letech 195 až 197 si Římané trvale podmanili rozsáhlé oblasti severní Mezopotámie až po Nisibis a Singaru a vyloupili Ktésifón.Héródianos. Řím po Marku Aureliovi III.9 Jedno z posledních střetnutí Římanů s Parthy proběhlo za císaře Caracally, jenž v roce 216 zpustošil Arbelu (Arbíl). Po Caracallově zavraždění utrpěl jeho nástupce Macrinus porážku poblíž Nisibis, kvůli čemuž si musel draze vykoupit mír.Héródianos. Řím po Marku Aureliovi IV.15
Krize Římanů a vzestup Sásánovců Nástupem severovské dynastie zásadním způsobem vzrostl vliv římské armády na výběr císařů. Výše donativů, peněžitých darů udělovaných legionářům, neustále stoupala, stejně jako ochota vojáků ustavit nového císaře, na němž by se mohli domáhat odměny za své povýšení. Palácové spiknutí se stalo osudné Getovi, jehož nechal popravit jeho bratr Caracalla, sám zavražděný svým pretoriánským prefektem. Násilným způsobem byl zbaven života rovněž Elagabalus, stíhaný opovržením Římanů pro své výstřední chování.Gibbon, Edward. Úpadek a pád římské říše. s. 44–53 Alexander Severus, poslední příslušník severovského rodu, byl v roce 235 zavražděn vojáky, pochybujícími o jeho vojenské zdatnosti.Grant, Michael. Římští císařové. s. 167 Po něm nastoupivší císařové se udrželi na trůnu obvykle pouze několik málo let a někteří dokonce jen několik měsíců. Vzniklý politický rozvrat dále zhoršovaly četné zahraničněpolitické nezdary a vytrvalý hospodářský pokles. Římská říše procházela v této době fází kritického vývoje, pro niž se mezi moderními badateli vžilo označení krize třetího století.Češka, Josef. Zánik antického světa. s. 17
náhled|vlevo|Římský Orient K nesnázím římské říše ve 3. století přispívaly nezanedbatelnou měrou také neutěšené poměry na jejích východních hranicích. Parthský král Artabanos IV. byl v roce 224 poražen a zabit Ardašírem I., jedním ze svých povstalých vazalů.Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. s. 137 Ten pocházel z dynastie lokálních knížat panujících ve městě Stachr v Persidě a odvozujících svůj původ od zakladatele rodu Sásána.Klíma, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. s. 134 Na základě toho nazývají současní historikové Ardašíra a jeho potomky Sásánovci. Ti ovládali Írán déle než čtyři staletí a jejich novoperská říše představovala poslední velmoc starého Orientu v období před rozmachem islámu.
Nová dynastie vědomě navázala na parthské tradice, čímž usilovala o potvrzení legitimity své moci. Sásánovci nicméně potřebovali ke svému upevnění znatelný úspěch, jehož mohlo být dosaženo v boji se zahraničním nepřítelem. Sotva krátce po konsolidaci své vlády se proto Ardašír vypravil do války s Římem, v níž se perská těžká jízda ukázala být rovnocenným protivníkem Římanů. Jelikož se římská říše musela zároveň bránit náporu barbarských kmenů na dlouhých hranicích táhnoucích se podél Rýna a Dunaje, nedokázala zadržet dobře organizované Sásánovce, projevující se jako mnohem agresivnější nepřítel, než jakým byli Parthové, postrádající silnou ústřední vládu.Češka, Josef. Zánik antického světa. s. 19–21
Sásánovci zdokonalili obranu svého území, třebaže jim až do 6. století chyběla stálá armáda. V oblasti vojenství kombinovali lehké jízdní lučištníky s katafrakty, opancéřovaným těžkým jezdectvem.Penrose, Jane. Řím a jeho nepřátelé. s. 257 Jízdu doplňovaly kontingenty válečných slonů z Indie, ovšem jejich pěchota kvalitou zaostávala za římskou.Cornuelle, Chris. An Overview of the Sassanian Persian Military Římané si udržovali vysokou úroveň sofistikovanosti v obléhacím válečnictví, díky čemuž zvýšili dostřel obléhacích zařízení. Peršané se však v tomto směru Římanům zcela vyrovnali a užívali různé druhy artilerie, stroje ukořistěné od nepřítele, náspy a obléhací věže. Od konce 1. století budovali Římané systém ochrany východní hranice tvořený linií fortifikací, nazývaných limes, který, podstatně upraven za Diocletiana, přetrval až do doby muslimských výbojů. Sásánovci se pokoušeli po vzoru Římanů opevnit své západní provincie a zvláště za Šápúra II. byla perská obranná soustava rozšířena, zřejmě ve snaze napodobit Diocletianův limes v Sýrii a Mezopotámii.