Povstání rudých turbanů () bylo povstalecké hnutí v Číně proti mongolské nadvládě, které začalo roku 1351 a skončilo pádem jejich říše Jüan a založením čínské říše Ming roku 1368.
Povstání začalo roku 1351 jako rolnické vzpoury vedené různými náboženskými a sektářskými skupinami, především společností Bílého lotosu; postupně se rozrůstalo a vtahovalo do sebe stále širší vrstvy obyvatelstva. Účastnilo se ho velké množství různých skupin, jejichž vůdci se prohlašovali králi či císaři, odvozovali svůj původ od sungských vládců, opírali se o legendy a mystická proroctví. S růstem lidového hnutí boje na obou stranách přerostly v občanskou válku – mezi sebou bojovali jak vzbouření mongolští generálové, tak i čínští vůdci různých skupin Rudých turbanů a protimongolské opozice, přičemž občas uzavírali spojenectví s mongolskými generály. Z válek vyšel vítězně Ču Jüan-čang, který se zpočátku usadil v Nankingu, po upevnění své moci rozbil vojska ostatních vůdců Rudých turbanů a dalších povstaleckých států, roku 1368 se prohlásil císařem nové dynastie Ming a dobyl mongolské hlavní město Ta-tu. Během několika dalších let konsolidoval svoji moc obsazením zbývajících oblastí Číny.
Příčiny Poměry v jüanské Číně
Mongolská nadvláda nebyla v Číně populární. Mongolové a Se-muové, přestože tvořili pouze malou část obyvatelstva, obsazovali většinu míst ve státní správě. Diskriminovaní Číňané měli nízké postavení; zejména pak jižní, kteří měli uzavřen přístup do státní správy, zakázáno nošení zbraně, lov, v noci svítit a pohybovat se po městech či vesnicích. Pro sociální status byla, přes rozdělení obyvatelstva podle etnického klíče, rozhodující výše majetku. Přirozeně pod mongolskou vládou měly moc a bohatství především nečínské skupiny. I když vláda říše Jüan čínskou kulturu a představitele různých náboženství respektovala, všemožně podporovala především buddhismus, zatímco další víry byly víceméně jen trpěné.Borovkovová, s. 23.
Původně svobodní rolníci v průběhu doby přecházeli do panství mongolských feudálů, ale celková výše daní a pracovních povinností, rozepsaná na regiony, se neměnila. Z toho plynoucí růst odvodů státu vyvolával nespokojenost zbylých poplatníků.Borovkovová, s. 27. Rolníci závislí na velkých pozemkových vlastnících zase trpěli nepřiměřenou výši nájmů, což určilo charakter povstání v jižní Číně, namířeného především proti místním velkým pozemkovým vlastníkům.Borovkovová, s. 34.
Od počátku 14. století se v Číně objevovala občasná povstání.Rowe, s. 48. Současně jüanská vláda slábla a postupně přestávala být schopná vynucovat pořádek. V těchto podmínkách banditismus rostl z drobného problému ve všeobecnou hrozbu. Obyvatelstvo na to reagovalo ozbrojováním.Mote, s. 25–26. Zbraně, dříve na vesnici vzácné, se staly běžnými. Do čela místních domobran se stavěli vesměs příslušníci džentry, přirození vůdci lokálních komunit.Mote, s. 26. Jüanská vláda leckdy jejich snahu uznala udělením titulů a hodností ve státní správě.Mote, s. 29. Stejný postup používala i k neutralizaci úspěšných banditů.Mote, s. 30.
Ideologie povstalců Ideologickou opozici mongolské vládě tvořili konfuciánští literáti a dále radikálové sdružení v milenaristických sektách ovlivněných manichejskými a buddhistickými vlivy.Farmer, s. 5.
Začátkem 14. století sílil byrokratický prokonfuciánský směr vládní politiky, jeho stoupenci prosadili i obnovení úřednických zkoušek. Obecně džentry akceptovala mongolskou vládu, vždy doufajíce v reformy, a podporovala status quo v regionech. Mnozí vzdělanci přijali místa v administrativě, ale jiní se pod tlakem mongolského přezírání stáhli do soukromí.Mote, s. 17. Naděje na převládnutí čínských hodnot a způsobů správy se však nenaplnily, čínští vzdělanci zůstávali v podřízeném postavení.Mote, s. 15. Postupně se proto odtažitost ke státu zvyšovala a džentry se přikláněla i k rebelům, pokud tito vystupovali na podporu řádu.
Zatímco čínští literáti vzpomínali na sungskou éru, kdy vládli zemi, mezi lidem se šířily zvěsti o mesiáši přinášejícím vysvobození. Skupiny nespokojenců, uprchlíků a banditů, rozšířené v době hladu a slabé vlády, sblížila víra, milenaristické ideje převzaté z manicheismu.Rowe, s. 55.
náhled|vlevo|Maitréja a učedníci, jeskyně na hoře Fej-laj-feng u kláštera Ling-jin Manicheismus (ming ťiao) byl rozšířený podél jihovýchodního pobřeží Číny, získal podporu i v Ťiang-si, An-chueji a jižní části Severočínské nížiny.Rowe, s. 58. Chápání světa jako zkaženého a potřebujícího násilné očištění sbližovalo manichejce s buddhistickými opozičníky uctívajícími buddhu Maitréju. Spojením starších čínských tradic s manichejskými a buddhistickými prvky vznikala v prostředí malých sekt vedených populárními vůdci nová živá syntéza. Opozičníci věřili v příchod božského spasitele – „Krále světla“, který očistí svět ode zla a přemůže jüanskou vládu. Tyto skupiny byly označovány za sekty či společnosti Bílého lotosu.Rowe, s. 56. V průběhu čtyřicátých let 14. století vykrystalizovaly dvě větve hnutí, jižní (s centrem v horách východního Chu-peje) a severní (na pomezí An-chueje a Che-nanu), doktrinálně shodné, ale organizačně nezávislé. V obou větvích existovala řada lokálních skupin, dosti samostatných a někdy nepřátelských.Mote, s. 38. K předním hlasatelům nové víry patřili na jihu Pcheng Jing-jü,Rowe, s. 57. na severu Chan Šan-tchung a Liou Fu-tchung.
Vůdci povstání tuto víru využívali a někteří se za Krále světla prohlásili. Heslo „Král světla přichází“ (Ming-wang čchu-š’), převzetí příjmení Ming Min Žuejem (přejmenoval se na Ming Jü-čena), pojmenování říše Ming Ču Jüan-čangem, prohlášení se Velkým králem světla a Menším králem světla Chan Šan-tchungem a synem a Velkým pánem světla a Menším pánem světla Ming Jü-čenem a synem dokládá ústřední význam doktríny o vystoupení spasitele a velký vliv manicheismu v ideologii Rudých turbanů.
Togtova vláda Začátkem čtyřicátých let 14. století dominoval jüanské vládě Togto, původem Merkit. Togto se řídil konfuciánskou koncepcí státu v kontrastu vůči tradičním mongolským hodnotám a prosazoval rázné akce pro „užitek lidu a zisk státu“, ale program opravy Velkého kanálu (jehož cílem bylo zabezpečení dovozu rýže do hlavního města, dosud zásobovaného po moři) skončil krachem. Při povodních v létě 1344 Žlutá řeka protrhla dlouho neopravované hráze a změnila tok – dosud se vlévala do řeky Chuaj, nově tekla do moře severně od poloostrova Šan-tung. Poté řeka Chuaj opakovaně zalévala jižní Che-nan, severní An-chuej a Ťiang-su. Poškození Velkého kanálu, prostřednictvím kterého byly severní provincie zásobovány potravinami, v nich vyvolalo hlad. Postižená oblast se stala střediskem odporu proti mongolské vládě. Pod tíhou kritiky Togto v červnu 1344 rezignoval. Neakceschopnost následujících krátkodobých vlád vedla k posílení samostatnosti místních úřadů.
Rolníci se od konce třicátých let opakovaně bouřili. Koncem čtyřicátých let Fang Kuo-čen sjednotil piráty v pobřežních oblastech Če-ťiangu a Ťiang-su. Nejpředvídavější úředníci byli vážně znepokojeni zostřující se situací a předkládali císaři memoranda, v nichž navrhovali opatření pro odvrácení všeobecné vzpoury. Nicméně jüanský dvůr zůstal k upozorněním lhostejný.
Togto, který se roku 1349 vrátil k moci, se snažil veškerou politickou iniciativu soustředit do svých rukou.Dardess, s. 575. Pokusil se ulehčit obyvatelstvu snížením daní. Na pokles státních příjmů reagoval roku 1350, navzdory radám čínských hodnostářů, provedením finanční reformy. Peníze potřebné k hrazení vládních výdajů si jednoduše natiskl. Reforma byla, pro svůj kořistnický charakter, už současníky považována za jeden z důvodů lidového povstání. Bezprostředně však přinesla vládě velké prostředky, které se rozhodla použít k rekonstrukci hrází a kanálů na Žluté řece. Na stavby sehnala 170 tisíc pracovníkůDardess, s. 576. (150 tisíc rolníků a 20 tisíc vojáků). Kanál byl postaven, ale v těžkých podmínkách zemřelo mnoho lidí. Rozhořčení desítek tisíc hladových lidí využili členové Bílého lotosu k šíření svého učení a propagaci vzpoury, která vypukla roku 1351.
Průběh Vzplanutí vzpoury (1351–1352) náhled|Čínský kanón, ilustrace z Chuo-lung-ťing, pojednání o raketových a střelných zbraních, druhá polovina 14. století. Katalyzátorem neklidu se stal jednooký bůžek, nalezený koncem května 1351 při výše zmíněné stavbě hrází na Žluté řece, s nápisem na zádech: „Toto je kamenný jednooký člověk. Jakmile jej najdou, Podnebesí povstane.“ Nález udělal dojem na pověrčivé rolníky; mezi lidmi totiž už dříve koloval popěvek: „Kamenný jednooký člověk pobouří (Žlutou řeku) a Podnebesí povstane.“ Událost zřejmě zinscenovali členové Bílého lotosu, kteří brzy začali sestavovat z rolnických budovatelů hrází povstalecké oddíly. Vzpoura vypukla v severním Che-nanu 28. května 1351.
Důležitou roli v první etapě povstání sehráli Liou Fu-tchung, významný aktivista Bílého lotosu, a vůdce téže organizace Chan Šan-tchung, kterého prohlásili potomkem sungského císaře Chuej-cunga a ztělesněním buddhy Maitréji. Oddíly povstalců se začaly označovat za „armádu rudých turbanů“ (, chung-ťin chun, v soudobých zprávách zkracováno na „rudá armáda“ – , chung-chun), její bojovníci si totiž jako odlišující znak vázali kolem hlavy rudé šátky či turbany.Rowe, s. 50. Za svůj cíl vyhlásili obnovení říše Sung zaniklé roku 1279 po dobytí jižní Číny Mongoly.
I když Chan Šan-tchung byl těsně před vypuknutím vzpoury zajat a později popraven, vojska vedená Liou Fu-tchungem úspěšně postupovala a během druhé poloviny roku 1351 obsadila značné území, přičemž početnost vzbouřenců dosáhla 100 tisíc.Borovkovová, s. 53. Zatímco Liouovi povstalci dobývali provincii Che-nan, vypukla 31. srpna 1351 v Sü-čou, na severu Ťiang-su, další vzpoura v čele s Li Erem, zvaným „Sezamový Li“. Brzy se Liova vojska spojila s armádou Liou Fu-tchunga a sám Li se podřídil Liouovi.
Tři měsíce po začátku povstání rudých vojsk na severu vypukla vzpoura i v centrální Číně. Od konce srpna 1351 vedli ve východním Chu-peji rebelii Cou Pchu-šeng a Sü Šou-chuej, druhý se zanedlouho prohlásil císařem říše Tchien-wan. I k Süovi, stejně jako k Liouovi, se připojovaly menší skupinky vzbouřenců. Brzy ovládl centrální a severní Chu-pej. Na jaře 1352 obsadil i Wu-čchang, hlavní město jüanské provincie Chu-kuang (Chu-kuang zahrnoval dnešní Chu-pej a Chu-nan). Poté vojska jižních rudých turbanů zahájila obsazování Chu-nanu a Ťiang-si.Rowe, s. 51.
Ve výsledku během tří – čtyř měsíců povstání zachvátilo ohromné území na jihu a západu Che-nanu, významnou část Ťiang-si a také části provincií Chu-kuang a Ťiang-če.Borovkovová, s. 62. Na rozdíl od Liouových povstalců vzbouřenci v centrální Číně neupřednostňovali jasná hesla o svržení cizí nadvlády – boj rolníků byl zaměřen proti velkým pozemkovým vlastníkům, mongolským i čínským.Borovkovová, s. 63–65.Rowe, s. 53. Přestože nepřátelství rebelů bylo namířeno především proti místním elitám, rovnostářská opatření nové moci se rychle vytrácela, když její správní aparát přejímal tradiční způsoby fungování a daňový systém; od roku 1353 už ťienwanský režim spolupracoval s džentry.
Mongolská ofenzíva (1352-1355) náhled|upright=1.3|Mongolská jízda útočí šípy a granáty na pěší lučištníky. (japonské zobrazení mongolské invaze, cca 1293) Jüanská vláda nicméně nebyla bez podpory, zběhnutí k rebelům byla vzácná a samy problémy povstalců s obsazováním úředních míst svědčí o opatrnosti místních elit.Farmer, s. 23. Přestože na počátku povstání byla mongolská armáda zcela dezorganizovaná, Togto ve funkci hlavního velitele v podřízených oddílech velmi rychle zavedl pořádek. Zorganizoval silnou vlastní armádu, jejíž velitelé byli vyznamenáni za úspěch a hlavně netrestáni za porážku, v kontrastu k oficiálním jüanským řádům.Dreyer (1988), s. 62. Díky rotaci vojsk i velitelů a oddělení velení nad bojovými akcemi od kontroly zásobování udržel jednotu a poslušnost podřízených.Dardess, s. 577.