Junkers Ju 52/3m (přezdívaný často Tante Ju – Teta Ju) bylo třímotorové dopravní letadlo vyráběné v letech 1932–1945 německou firmou Junkers.
Vývoj náhled|vlevo|Kokpit Ju 52 náhled|vpravo|CASA 352 (HB-HOY), ve Španělsku licenčně vyráběný Ju 52/3m. Fotografie z roku 2004. náhled|Dobová fotografie letounu Junkers Ju 52/3m Junkers Ju 52 byl vyvinut šéfkonstruktérem Ernstem Zindelem jako nástupce úspěšných dopravních letadel Junkers W 33 a Junkers W 34. Jeho vývoj začal koncem 20. let jako zvětšená verze předchozích typů. Prototyp Junkers Ju 52be (D-1974, později D-UZYP, Werk-Nr.4001) poprvé vzlétl s Flugkapitänem Zimmermannem 13. října 1930, poháněný jedním motorem BMW VIIau (výkon 725 k/541 kW). Oficiální zkoušky trvaly do února 1931. V červnu 1933 jej zkoušela dopravní společnost Luftfrako Air Express v Berlíně, poté byl vrácen Junkersovi, kde byl zkoušen s různými pohonnými jednotkami, např. jako Ju 52do s motorem Jumo 4. Postaveno bylo dalších šest letounů, z nichž čtyři jako Ju 52ce s motorem BMW VIIau. Jeden stroj byl zkoušen ve Švédsku jako torpédový, ale nakonec skončil jako tahač vzdušných terčů v Německu. Ju 52cai s motorem BMW IXu o výkonu 573 kW byl překonstruován z nákladního na osobní variantu pro 15 osob, pak opět sloužil k vlekání vzdušných terčů. Druhý postavený stroj byl přepracován na verzi Ju 52di s hvězdicovým motorem Armstrong Siddeley Leopard o 588 kW. Šestý kus v roce 1931 zakoupil dopravce Canadian Airways, kde létal pod označením Ju 52ce (CF-ARM) s kolovým podvozkem, na lyžích i jako plovákový. V roce 1936 došlo k jeho přestavbě na typ Ju 52cao s motorem Rolls-Royce Buzzard o výkonu 606 kW. V roce 1942 přešel ke společnosti Canadian Pacific Airlines a zůstal v provozu do roku 1947. náhled|Replika letounu Junkers Ju-52 (CF-ARM), Canadian Airways Limited Protože výkony s jedním motorem nesplnily očekávání, byla masově vyráběná verze Ju 52/3m poháněna třemi motory. Prototyp vznikl přestavbou ze sedmého vyrobeného draku Ju 52 (Werk-Nr.4007) a vybaven trojicí motorů Pratt & Whitney Hornet po 442 kW. Jeho první let proběhl 7. března 1932. Následně byly další dva rozestavěné exempláře Ju 52 dokončeny ve verzi Junkers Ju 52/3m de (Werk-Nr.4008 a 4009) s třemi motory Hornet bez krytů a předány aeroliniím Lloyd Aéreo Boliviano. V Bolívii byly letouny pokřtěny "Juan de Valle" a "Huanuni". V letech 1932–1935 se aktivně účastnily války s Paraguayí o Gran Chaco. Další tři letouny verze Ju 52/3m di získalo kolumbijské letectvo Colombian Aviación Militar, kde se používaly i jako hydroplány s plováky. Nosily taktická čísla 621 (Werk-Nr.4010), 622 a 623. Osm letounů s nově řešeným podvozkem a kapotovanými motory Hornet neslo označení Ju 52/3m ce. Dva z nich byly dodány dopravní společnosti Lufthansa (D-2201, "Boelcke", Werk-Nr.4013 a D-2202, "Richthofen", Werk-Nr.4015), po jednom kuse zakoupily švédské aerolinie AB Aerotransport (Werk-Nr.4017) a finské Aero O/Y (Werk-Nr.4014) s plováky. Junkers Ju 52/3m ba (CV-FAI, později YR-ABF, Werk-Nr.4016) poháněly dva křídelní motory Hispano-Suiza 12 Mb o výkonu 551 kW. Stroj byl speciálně vyroben jako osobní letoun prezidenta Mezinárodní letecké federace (FAI) s luxusní kabinou pro cestující, rumunského knížete Bibesca. Později létal jako běžný linkový letoun. Předposlední Ju 52/3m ce (Werk-Nr.4018) byl určen pro bolivijské letectvo, který byl po bojích s Paraguayí předán aeroliniím Lloyd Aéreo Boliviano. Osmý letoun verze Ju 52/3m ce (D-2468, Werk-Nr.4019) převzala Lufthansa. Na počátku roku 1933 byl vyroben první stroj verze Ju 52/3m fe (Werk-Nr.4020), jehož křídelní motory Hornet byly opatřeny novějšími prstencovými kryty typu NACA a podvozek aerodynamickými kryty. V roce 1934 započala firma Junkers s výrobou verze Ju 52/3m ge s pohonnými jednotkami BMW 132 A-1 o výkonu 485 kW, což byly v Německu licenčně vyráběné Hornety. Posádka byla tříčlenná, kabina cestujících pojala 17 osob.
Vojenskou bombardovací variantu Ju 52/3m g3e poháněla trojice motorů BMW 132 A-3 o maximálním výkonu 533 kW. V letounu byla instalovaná jiná rádiová výstroj a pumové schránky DSAC 250 umístěné ve třech pumovnicích. Každá mohla pojmout dvě pumy SC 250 nebo deset pum SC 50. Obranná výzbroj se skládala z pohyblivého kulometu MG 15 ráže 7,92 mm na hřbetě trupu a stejné zbraně v částečně výsuvném střelišti pod trupem. Do konce roku 1935 byly bombardovací Ju 52/3m ve výzbroji dvou třetin tehdy existujících Kampfgruppen. Dalším bombardovacím typem byl Ju 52/3m g4e, jehož kluzná patka ostruhy byla nahrazena kolečkem. Některé stroje nesly na hřbetě trupu kanón MG 151 ráže 20 mm. Před vypuknutím druhé světové války obdržela Luftwaffe ještě Ju 52/3m g5e, které poháněly motory BMW 132 T-2 o výkonu 610 kW s univerzálními spojovacími uzly pro uchycení kolového, lyžového podvozku či plováků. Hřbetní pohyblivý kulomet byl doplněn dvěma stejnými pohyblivými kulomety ve stanovištích na obou bocích trupu. Střeliště pod trupem bylo zrušeno. Čistě plováková verze Ju 52/3m g5e (See), vyrobená v malém množství, zpočátku nesla kovové plováky Junkers, které byly později nahrazeny plováky Heinkel. Suoběžně vyráběný Ju 52/3m g6e se zjednodušenou rádiovýbavou měl létat výhradně s kolovým podvozkem, několik exemplářů však neslo plováky Heinkel. Tato varianta byla poháněna trojicí motorů BMW 132 T po 610 kW.
Do září 1939 Junkers vyprodukoval ještě několik civilních typů Ju 52. Ju 52/3m i s trojicí motorů Pratt & Whitney Hornet SleG byl určen pro Švédsko. Tři varianty Ju 52/3m g s pohonem motorů Pratt & Whitney Wasp S3H1-G převzala British Airways, s motory Piaggio PXR italské aerolinie Ala Littoria a s pohonnými jednotkami Bristol Pegasus V polský LOT. Dva letouny Ju 52/3m ho (D-AJYR, Werk-Nr.4045 a D-AQAR, Werk-Nr.4055) s motory Jumo 205 C zakoupila Lufthansa, pro kterou byla určena také verze Ju 52/3m reo s motory BMW 132 Da/Dc. Další civilní Ju 52/3m te obdržel motory BMW 132 G/L a Ju 52/3m Z/Z1 s luxusnější výbavou kabiny cestujících pohonné jednotky BMW 132 Z-3. náhled|Junkers Ju 52/3m MS V roce 1940 bylo několik desítek letounů Ju 52/3m přestavěno na hledač min Junkers Ju 52/3m (MS). Speciální výstroj letounu tvořily solenoid na hliníkovém prstenci pod trupem a elektrický generátor o výkonu 150 kW v trupu. Jiné letouny tohoto typu měly místo elektromagnetů výmetnice petard, které sloužily k aktivaci akustických min. První kusy MS měly standardní výzbroj tří kulometů, která však byla u pozdějších strojů posílena. Horní střelecké stanoviště bylo opatřeno věží s kanónem MG 151 ráže 20 mm a kulomety MG 15 ráže 7,92 mm na bocích trupu byly nahrazeny kulomety MG 131 ráže 13 mm. Od roku 1941 byla ve výrobě zavedena nová transportní verze Ju 52/3m g7e, která měla větší nákladová vrata na pravém boku trupu a autopilot. Některé letouny byly vyzbrojeny dalším kulometem MG 15 v otevřeném střelišti v horní části krytu kabiny. Ju 52/3m g8e byl opatřen přídavným nákladovým otvorem v podlaze kabiny. Pozdější stroje této verze poháněly motory BMW 132 Z. Hřbetní kulomet MG 15 byl postupně nahrazován kulometem MG 131. V roce 1942 byla zahájena výroba typu Ju 52/3m g9e poháněné motory BMW 132 Z, která byla vybavena vlečným zařízením pro nákladní kluzáky a zesíleným podvozkem. V malém počtu vyrobené Ju 52/3m g12e poháněly motory BMW 132 L o výkonu 588 kW. Několik těchto strojů převzala také Deutsche Lufthansa. Poslední sériovou variantou byl Junkers Ju 52/3m g14e, vyráběný od konce roku 1943 do poloviny roku 1944. Byl opatřen pancéřovanou pilotní kabinou a hlavňovou výzbroj tvořila trojice kulometů MG 15 v bočních okénkách a ve věži na horní části prosklené kabiny. Jeden kulomet MG 131 byl v otevřeném střelišti na hřbetě trupu.
Celkem bylo v Německu postaveno 4 835 strojů, z toho 2 804 pro potřeby Luftwaffe.
Další stroje vznikly ve vichistické Francii v podniku Société Amiot v Colombes, kde jejich výroba pokračovala i po skončení války. Celková poválečná produkce do roku 1947 dala vzniknout 400 kusům, z nichž 113 bylo dohotoveno jako dopravní. Znárodněný Amiot, který nyní nesl název Ateliers Aéronautiques de Colombes, vyráběl Ju 52/3m jako AAC.1 Toucan. V letech 1949 a 1950 byly tyto letouny umístěné v Hanoji nasazeny v akcích proti vojskům Viet Minhu ve Francouzské Indočíně.
Od ledna 1944 byla zahájena montáž Ju 52/3m z německých dílů budapešťskou firmou PIRT. Zde bylo sestaveno celkem 26 letounů z nichž čtyři převzala Luftwaffe, ostatní byly zařazeny do výzbroje maďarského letectva.
Produkce typu probíhala do roku 1952 také ve Španělsku a to pod označením CASA C-352-L (170 kusů).
Služba náhled|Trojice dopravních letounů Junkers Ju 52/3m letecké společnosti SAA V civilní službě bylo Ju 52 využíváno v 30. a 40. letech mnoha leteckými společnostmi včetně Swiss Airu a Lufthansy (pro přepravu osob i nákladu). Lufthansa nasadila první Ju 52/3m v roce 1932 a jejími řadami prošlo na 240 strojů tohoto typu.
Tři Ju 52/3m zakoupila BOAC, které u této letecké společnosti sloužily v rozmezí let 1937–1940 (G-AERU, „Juno“, G-AERX, „Jupiter“ a G-AFAP, „Jason“). V roce 1945 Britové získali na okupovaném území Německa celkem 103 letuschopných Ju 52/3mg8e, jedenáct z nich bylo určeno pro British European Airways (G-AHPB, VM908, G-AHOC, VM923, G-AHOD, VN740, G-AHOE, VN723, G-AHOF, VN729, G-AHOG, VM979, G-AHOH, VN746, G-AHOI, VN744, G-AHOJ, VN756, G-AHOK, VN742 a G-AHOL, VN741). Všechny obdržely vojenská sériová čísla (WM892, VM900 až VM932, VM961 až VM987, VN176 až VN177, VN709 až VN731 a VN740 až VN756). Nejprve bylo pár vojenských strojů přelétnuto pro RAF do Británie, kde sloužily k transportu. Většina z nich zůstala v Německu, kde je RAF používalo k místní dopravě. Úpravy na civilní dopravní prováděla belfastská společnost Short Brothers and Harland. British European Airways tyto stroje nasadily na pravidelné linky v listopadu 1946. Nejprve se objevily na lince z Croydonu (Londýn) na letiště Nutts Corner v Belfastu s mezipřistáním v Liverpoolu (Speke). V únoru následujícího roku začaly létat na skotských tratích Glasgow-Belfast, Prestwick-Belfast, Glasgow-Aberdeen a rovněž z Glasgowa na Orknejské ostrovy a Shetlandské ostrovy. Během roku 1948 byly ze služby u BEA vyřazeny a nahrazeny letouny Douglas DC-3 Dakota.
Pět letounů létalo v barvách společnosti Deruluft, Sindicato Condor vlastnil 17 a South African Airways 15 Ju 52/3m. Před druhou světovou válkou dále vlastnila dopravní společnost Malért a Ala Littoria 5 Junkersů a SABENA 9.
Španělská občanská válka náhled|vpravo|Junkers Ju 52/3m (D-APOR) s plováky, 1936. První bojovou akcí německých Junkersů Ju 52/3m byl 20. července 1936 shoz letáků nad ostrovem Gran Canaria z letounu Lufthansy D-APOK. Dne 7. srpna pak dorazila na letiště v Seville první skupina německých letců s deseti stroji Ju 52/3m, které velel Oberleutnant Rudolf von Moreau. Jejich úkolem byla doprava vojáků a výzbroje z marockého Tetuánu na španělskou základnu Jerez de la Frontera. První bombardovací operaci provedly dva německé Ju 52/3m 13. srpna 1936. Oba dopravní stroje dostaly po třech pumových schránkách DSAC 250/VIII se šesti 250 kg pumami. Jejich cílem byla republikánská bitevní loď Jaime I zakotvená v Málaze. Pilot von Moreau cíl nenalezl, Hpt. Henke zasáhl loď jednou pumou, která zabila nebo zranila 47 námořníků.
V srpnu nacionalisté převzali devět strojů Ju 52/3m g3e, z nichž byla ustavena Escuadra B se základnou v Tabladě. Byla složená ze tří escuadrill, kterým velel José Rodríguez Díaz de Lecea. K první bombardovací akci došlo 14. srpna 1936, když letoun pilotovaný Commandantem Franciscem Díazem Trechuelem napadl republikánskou kolonu jižně od Madridu. 23. srpna bombardovala Escuadra B u Madridu letiště Getafe a ve dnech 27. a 28. srpna přímo Madrid.
Od listopadu 1936 po ustavení Legionu Condor byly Ju 52 s německými osádkami seskupeny do Kampfgruppe 88. Vyřazované Junkersy z Legionu Condor byly předávány letectvu generála Franca.