náhled|upright 1.2|Evropa kolem roku 1190 Jako vrcholný středověk se v evropské historii označuje doba největšího rozkvětu středověké společnosti od počátku 11. až do 13. nebo 14. století. Tento pojem se vztahuje především na dějiny západní, jižní a střední Evropy. Pro periodizaci dějin východní Evropy (Rusko) a jihovýchodní Evropy (byzantská říše, Balkán) ho historická věda téměř nepoužívá. Dějinná epocha, která vrcholnému středověku předchází, se nazývá raný středověk (5.–11. století); epocha která po vrcholném středověku následuje, je pozdní středověk (14.–15. století).
Vrcholný středověk přinesl velký nárůst počtu obyvatel a změny ve vlastnictví půdy ve prospěch vrchnosti, což obojí vedlo k intenzifikaci zemědělství a ke změnám ve způsobu obdělávání půdy. Na sever od Alp došlo k procesu zvanému velká kolonizace, tedy klučení a žďáření pralesů, získávání zemědělské půdy na jejich úkor a zakládání nových osad. Důsledkem změn na venkově se stal rozvoj středověkých měst. Hranice Západu se posunuly daleko za řeku Labe, zejména se zvětšilo území říše. Ve vrcholném středověku se centralizovala panovnická moc a začaly se vytvářet státy založené na národnostním základě. Západní Evropa začala mocensky expandovat. Normané pronikli na Britské ostrovy a obsadili jih Itálie a Sicílii, v Evropě se rozšířily hranice křesťanského světa, (reconquista přinesla znovudobytí většiny Pyrenejského poloostrova na muslimech, došlo k christianizaci dosud pohanských oblastí v Polabí a východním Pobaltí), křížové výpravy přinesly dočasné územní zisky v podobě křižáckých států ve východním Středomoří. Vrcholně středověkou prosperitu ukončila krize pozdního středověku, poznamenaná hladomorem, morovou epidemií („černá smrt“), řadou válek (například stoletá válka) a lidových povstání (jacquerie, husitské války ad.).
Kultura vrcholného středověku se rozvíjela v prostředí katolické církve a panovnických a šlechtických dvorů. Myslitelé jako Tomáš Akvinský znovuobjevili antickou, především aristotelskou, filozofii, což významně přispělo k vrcholnému rozvoji scholastiky. Nejdříve v Itálii a později v dalších zemích vznikly univerzity. Zakládaly se nové církevní řády, například cisterciáci, premonstráti nebo zcela nové žebravé řády, působící ve městech. Na druhé straně se v městském prostředí začala šířit kacířská hnutí, jako bylo například katarství nebo hnutí valdenských. Ve výtvarném umění a architektuře vyvrcholil románský sloh, který vystřídala gotika.
Společensko-ekonomický vývoj
Pokrok zemědělské výroby a demografický růst náhled|vlevo|Schéma trojpolního systému Na počátku nového tisíciletí došlo k jistému uklidnění poměrů. Ustaly politické zmatky a časté změny, které byly typické pro období raného středověku. Skončily nájezdy Vikingů, Arabů a kočovných Maďarů. Omezeny byly také místní války, které mezi sebou vedla šlechta uvnitř jednotlivých zemí. Venkované se už tolik nemuseli obávat vpádů a plenění a více se věnovali obdělávání polí. Podnebí bylo dlouhodobě příznivé, výrazně se oteplilo a zimy byly jen mírné.
Objevily se novinky v zemědělské technice. Byly to například dokonalejší nástroje (pluh s kovovou radlicí, brány, chomout). Pěstovaly se rozmanitější plodiny – dosud všude rozšířenou pšenici začalo vytlačovat žito, které dávalo větší výnosy. Hojně se pěstoval oves, důležité místo ve stravování vesničanů získávaly stále více luštěniny a rozmanité druhy zeleniny. Postupně se prosazoval pokročilejší trojpolní (trojhonný) osevní systém. Nový systém obdělávání půdy přinesl vyšší výnosy a zajistil lidem dostatek potravy. Nyní je už tolik neohrožovaly hladomory, jež byly následkem katastrofálních neúrod. Naživu zůstávalo více novorozeňat, jejichž úmrtnost byla přesto stále vysoká. Lépe se stravující dospělí byli odolnější vůči epidemiím a dožívali se vyššího věku (o 5–10 let). Za tři století, od roku 1000 do roku 1300, se počet obyvatel Evropy téměř zdvojnásobil, podle odhadů vzrostl ze 42 na 73 miliónů.le Goff J., Kultura středověké Evropy, Praha 1991, s.242.
Velká kolonizace Obyvatelstvo se početně rozrůstalo a dosud obdělávaná pole je nestačila uživit, neboť zvětšit jejich výnos cestou zvyšování výnosů nebylo za daných podmínek téměř možné. Bylo proto nezbytné získat další ornou půdu. Hlad po půdě se stal typickým jevem nejenom u venkovského obyvatelstva, které muselo uživit více potomků a usilovalo o zlepšení existenčních podmínek, ale také u šlechty, jež toužila po zvětšení svého bohatství. To se stalo ve 12.–13. století podnětem k osídlování a zúrodňování nových území. Tento jev se nazývá velká kolonizace.
Rychle postupující kolonizace změnila ráz středověké krajiny. Dosud ji pokrývaly především hluboké hvozdy a nehostinné pustiny, jen občas narušené rozptýlenými vesnicemi s okolními polnostmi. Nyní část lesů zmizela a byla nahrazena hustou sítí osad, jež už se příliš nelišila od dnešní podoby.
Zakládání středověkých měst, rozvoj obchodu, počátky bankovních operací náhled|Tourský groš z doby francouzského krále Ludvíka IX. Svatého Pokrok v zemědělské výrobě, oddělení venkovského řemesla od zemědělství, rostoucí počet obyvatel a stoupající životní úroveň vedly od 9. století k postupné obnově městského života. Rozvinutá antická města, střediska řemesla a obchodu, totiž počátkem středověku upadla a ztratila svůj hospodářský význam. Na počátku vrcholného středověku část rolníků přestala obdělávat pole a začala se věnovat pouze řemeslu. Pro své výrobky potřebovali najít odbytiště, proto opouštěli vesnice a usazovali se v bývalých antických městech, v podhradí panských sídel, klášterů nebo na křižovatkách obchodních cest.
Tyto řemeslnické osady, které se způsobem života svých obyvatel i vzhledem zásadním způsobem odlišovaly od vesnice, se staly zárodky středověkých měst, jež byla charakteristickým produktem vrcholného středověku. Bylo však zapotřebí mnoha změn, aby se tato sídliště proměnila ve skutečné město nejen po hospodářské, ale také po právní stránce. Především bylo nezbytné, aby se z dosud feudálně závislých řemeslníků pracujících pro vrchnost, na jejíž půdě byli usazeni, stali svobodní měšťané, kteří by se řídili vlastním, městským právem a podíleli se na správě města.
Vznikající města byla pro venkovany velmi přitažlivá. Stěhovali se do nich nepřetržitě po celé 10. až 14. století. Řemesla a obchod se rozvíjely mnohem rychleji než zemědělství a byly zdrojem značných zisků. Řemeslníci i kupci tak získali majetek a jisté společenské postavení. Jejich cílem se stalo zbavit se feudální závislosti a vydobýt si městská privilegia, zejména samosprávu. Někde o ně museli bojovat, jinde si majetnější města svobodu a privilegia vykupovala. Udělení městských práv je tak považováno za založení skutečného středověkého města.
Města vznikala nejen postupným vývojem z řemeslnicko-tržních osad, ale byla zakládána také „na zeleném drnu“, to znamená úplně nová. Typickým příkladem jsou České Budějovice, založené českým králem Přemyslem Otakarem II. nebo Nové Město pražské, jehož zakladatelem byl Karel IV. Jejich charakteristickým znakem byla plánovitě budovaná pravidelná síť hlavních a vedlejších ulic.
Osobitý charakter měla hornická kolonizace. Zakládání báňských měst u nalezišť zlata nebo stříbra (v českých zemích, v Polsku i v Uhrách) bylo ve velké míře spojeno s příchodem německých kolonistů. náhled|vlevo|upright 1.2|Hrad uprostřed středověkého francouzského města Carcassonne Na městském trhu se prodávaly nejenom výrobky městských řemeslníků, ale také plodiny, které vypěstovali rolníci na venkově. To vedlo k postupnému nahrazování roboty peněžní rentou, až v některých zemích robota vymizela úplně. Tak pronikly na vesnici, dosud uvyklé pouze výměnnému obchodu (naturální směně), peníze, což způsobilo citelné prohloubení majetkových rozdílů mezi venkovany.
Vedle místního městského trhu se rozšiřoval také evropský tranzit – dálkový obchod. Jeho hlavní trasy vedly po evropských mořích, na severu po Severním a Baltském, na jihu po Středozemním. Na rozdíl od raného středověku neprovozovali již tranzit především kupci z mimoevropských oblastí, ale začali se prosazovat Evropané, Italové a obchodníci z dalších přímořských měst na jihu, kupci z hanzovních měst na severu. Na námořní trasy navazovaly cesty vedoucí napříč kontinentem, a to jak po souši z italského jihu alpskými průsmyky na sever, tak ze severu po řekách (Rýn, Rhona, Seina, Labe). Jejich křižovatkou se staly trhy ve Francii, především v Champagni.Picková, D., Nástin vývoje evropských zemí v období rozvinutého feudalismu, Praha 1988, s.9.
Rozšiřování obchodu vyžadovalo stále větší množství peněz v oběhu. To podporovalo rozvoj hornictví a mincovnictví a hornickou kolonizaci. Po Evropě kolovalo velké množství různých typů mincí, pro jejichž využití na trzích různých zemí bylo nezbytné porovnat jejich hodnotu, to znamená množství obsaženého drahého kovu. Proto byly založeny nejstarší směnárny a brzy nato také banky, které začaly půjčovat peníze na úrok. Této činnosti se zpočátku věnovali především bohatí italští měšťané. V Sieně a Florencii vznikly významné bankovní domy, které půjčovaly nejen obchodníkům, ale také papežům a panovníkům mnoha evropských států.
Politický vývoj náhled|Křižáci Pro řadu zemí bylo typické formování silné panovnické moci (království obojí Sicílie za Štaufů, Francie, Anglie, české království v době vlády posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků) a vytváření států v národnostním rámci (Anglie, Francie). Za vrcholné období středověku z politického hlediska se považuje například Francie Filipa IV. Sličného nebo země Koruny české za vlády Karla IV. Moc římských císařů dosáhla svého vrcholu za vlády Štaufů a poté začala slábnout. Na místo silnější centrální panovnické moci se v Německu začali prosazovat vládci jednotlivých teritoriálních knížectví. Itálie zůstala politicky rozdrobená, specifickým jevem v její severní části se staly městské státy, které se zformovaly ve 12. století.
Typickým jevem vrcholného středověku byla vojenská expanze, která měla poněkud jiný charakter než v předcházejícím období, kdy dominovala migrační a válečná tažení kmenů a expanze raných států pro rozšíření území, v jejichž čele stáli vojenští náčelníci a panovníci. Válečné výpravy 11.–13. století byly velkou měrou motivovány snahou získat další obdělávanou půdu a poddané, byly tedy pokračováním kolonizace vojenskými prostředky a vedly k požadovanému výsledku rychlejší a leckdy snadnější cestou. Dále šlo o šíření politické moci a vlivu křesťanské církve, pokud útoky směřovaly na území pohanů či nevěřících. Jejich hnací silou nemuseli být pouze panovníci, ale také drobná rytířská šlechta, která toužila po zbohatnutí a chtěla se vyrovnat vysoké aristokracii, nebo italská přímořská města, provádějící hospodářskou expanzi.
Francouzský historik Jacques Le Goff klasifikoval tři základní typy expanze ve vrcholném středověku. Prvním byla expanze uvnitř křesťanského světa, která do jisté míry navazovala na výboje raně feudálních států a někde má ještě její rysy (expanze dánských králů Valdemara I. a Valdemara II. na slovanskou Rujanu a do Pobaltí, švédská expanze do Finska). Mnohdy již nebyla vedena panovníkem, ale šlechtou, která upevnila své postavení jako feudální vrchnost. V jiném případě mohl být panovník motivován dynastickými zájmy. Náboženská motivace odpadla. Sem patří například normanská expanze do Itálie a na Sicílii, severofrancouzská expanze do jižní Francie a království obojí Sicílie, štaufská expanze do Itálie a Středomoří, německá expanze na Východ, postup Aragonu v západním Středomoří nebo pozdější expanze Litvy a Polska na západoruská území. Připomeňme i rozšiřování území, ovládaného českými králi, za Přemysla Otakara II., Václav II. nebo prvních Lucemburků.
vlevo|náhled|Císař Fridrich II. vedl četné války za ovládnutí Itálie – porážka u Parmy roku 1248 byla jeho koncem