Mezipotočí () je malá vesnice, část obce Kájov v okrese Český Krumlov v Jihočeském kraji. Nachází se tři kilometry jihozápadně od Kájova. Prochází jím železniční trať České Budějovice – Černý Kříž. Mezipotočí leží v katastrálním území Novosedly u Kájova o výměře 11,27 km².

Název V historických pramenech se objevuje ve tvarech: Mezipotoczie (1312, 1379, 1385, 1398, 1438), Mezypotoczie (1369), in Mezypotoczy (1383), Mezipotoczij (1493 a 1503), „w Mezypotoczi“ (1544), po třicetileté válce (1618–1648) také německy jako Nespotyng (1654) a Nespoding (1789).

Historie První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1312 a je jí přídomek Alberta de Mezipotoczie. Od počátku 14. století do roku 1619 byla ves rytířským sídlem. Dle Soupisu památek je poprvé uveden Jan z Mezipotočí v testamentu Viléma z Loukova (tj. Slavkova).

Nejvyšším vrcholem katastru je bezejmenný vrchol s výškou 792,7 metrů v Jezvineckém lese, poblíž vrcholu Větrník. Jižním směrem je bezejmenný vrchol 747 metrů v Pečkovském lese. Pramení zde bezejmenný potok, který protéká osadou na sever a vlévá se do Polečnice. Název vesnice je odvozen od její přírodní polohy. Byl povolen na žádost obce výnosem c. k. ministerstva vnitra v roce 1904.

Jihočeský průmyslový adresář z roku 1923 uvádí, že v Mezipotočí byla dámská krejčová, hostinec, pánský krejčí a trafika. Hostince v osadě byly dva, jeden nad železničním přejezdem a druhý ve vsi, dále jeden obchod se smíšeným zbožím hned u silnice, malé fotbalové hřiště a na návsi pod nádrží hasičská zbrojnice. Po druhé světové válce přijela do Mezipotočí skupina mladých brigádníků z Pelhřimovského pastvinářského družstva pomoci s pastvou a dojením dobytka, o jejichž pomoci se píše v týdeníku Hlas lidu z 25. září roku 1945.

Velká proměna však nastala po roce 1948 během dosídlování českého pohraničí. V roce 1956 byl proveden odstřel statků kolem návsi, jehož zásah byl doložen leteckým snímkováním z roku 1958. Letecké snímkování z roku 1964 dokládá, že osada dostala zcela jinou podobu. Zmizelo šestnáct domů, většinou uzavřených statků a přibyly stáje a drůbežárna pro hospodaření Státních statků. V domě čp. 1 byly kanceláře a bytová jednotka a v horním patře i malý sál, kde se pořádaly zábavy a kulturní akce.

Spojení pohraničí s okolními městy, kam lidé jezdili za prací a děti do škol, zajišťovala od konce 19. století železnice, od sedmdesátých let 20. století autobusová doprava. V nejbližším okolí obyvatelé Mezipotočí nacházeli zaměstnání v zemědělství, lesnictví, na dráze a přidružených provozech či službách, mnozí dojížděli do továren v okolních obcích: Kájov, Větřní, Hořice, Světlík, Černá v Pošumaví, Horní Planá, Český Krumlov aj.

Obyvatelstvo

Obecní správa V letech 1850–1890 byla obec součástí okresu Krumlov, od roku 1900 osada patřila pod obec Slavkov, od 1. července 1980 byla přičleněna k obci Kájov. V letech 1850–1900 k obci patřil Slavkov.

Návesní kaple náhled|upright|Nový zvon

Štítová kamenná kaple v Mezipotočí z roku 1802, jak připomínal dnes již neexistující nápis na průčelí, stojí pod rybníkem na bývalé návsi. Je síňovou stavbou vybudovanou na obdélníkovém půdorysu se zkosenými nárožími a rovným závěrem. Byla postavena na návsi na místě původní kaple dřevěné. Její architektonické řešení je v českém i rakouském příhraničí ojedinělé. Boční stěny mají podélná segmentovaná okna, zadní stěna okénko kruhové a vstupní štít podélné okénko na půdu. Všechna okna i vstup jsou orámovány štukovými šambránami. Valbová střecha je v hřebeni osazena zvoničkou nesenou čtyřmi dřevěnými hranoly. Ta je zakončena osmibokou oplechovanou cibulkou a malou makovičkou s masivním kovovým křížkem.

Kaple je zasvěcená Panně Marii a byly v ní umístěny pozdně gotické dřevěné sochy světců svatého Víta (1502) a Madony, zvané Madona z Mezipotočí (1485–1490), původně umístěné na hlavním oltáři v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Kájově. Sochy byly v polovině padesátých let 20. století kvůli bezpečí přemístěny do depozitářů a později restaurovány. Neznámý je osud původního zvonu, zmizel po roce 1956. Do roku 1987 byla tato návesní kaple chráněnou kulturní památkou. Podle stavebně-historického průzkumu Národního památkového ústavu z roku 1993 byla péčí Obce Kájov zrestaurována. Dne 12. prosince 2025 byla osazena novým zvonem z dílny Michala Votruby z Myslkovic a slavnostně vysvěcena.

Osobnosti Maria Lorenzová Maria Lorenzová, rozená Klissenbauerová, se narodila 29. října 1923 v Mezipotočí (Nespoding) jako selská dcera na statku u Klissenbauerů (říkalo se tam po chalupě „u Demlů“). Zemřela 26. září roku 2013 v Dickartingu (část obce Hohenpolding v bavorském zemském okrese Erding). Psala básně, povídky a články do měsíčníku Glaube und Heimat za rodnou farnost kájovskou. Zasloužila se o vybudování Památníku zemřelých, padlých a vyhnáním postižených z farnosti Kájov při bavorské obci Haidmühle, který byl vysvěcený v červenci 1989. Roku 1997 jí byla udělena medaile Johanna Nepomuka Neumanna. S papežským nunciem arcibiskupem Enderem se v Kájově v roce 2002 zúčastnila svěcení zvonů, zpožděném velkými povodněmi o dva měsíce. V českém překladu lze číst její báseň Vánoční vzpomínka a povídku Černý pes v Maurer Hölzl.

Jan Märtl Narodil se 13. listopadu 1947 v Mezipotočí do německé rodiny Josefa Märtla a Kateřiny, rozené Bürgerové. Žili v domě čp. 21, v sousedním domě čp. 22 žila jeho babička Tekla Märtlová. Jeho otec byl neprávem obviněn ze spolupráce s Němci a strávil sedm let v jáchymovských uranových dolech a matka s ročním synem byla poslána do Nového Zvolání u Vejprt v Krušnohoří. Zpět do Mezipotočí se sedmičlenná rodina vrátila v roce 1953 do nájemního bytu v domě čp. 1. Roku 1967 se rodiče a bratr František mohli vystěhovat do Německa, Jan s bratrem Josefem a sestrou Marií povolení nedostali. Rodný dům Jan navštívil až v roce 2019. „Musím říct, že se tam zastavil čas, a to teď nemyslím ve špatném smyslu. Tam na mě dýchla doba, která možná byla před sto lety – starý sporák, stará kredenc, takový ten starý nábytek, tak jak to dřív v těch domech bylo. Byl jsem z toho nakonec trošku naměkko, to musím přiznat.“ Jan se přestěhoval do Frymburka a 43 let byl zaměstnán u Lesního závodu ve Vyšším Brodě.

Marie Kopáčková Maruška Kopáčková, provdaná Skálová, se narodila 5. prosince 1924 v Lešeticích na Příbramsku. Česká rodina žila v letech 1928 až 1938 v drážním domku na železniční zastávce v Mezipotočí, kde otec František pracoval jako traťmistr a maminka Emilie prodávala jízdenky a všichni místní mluvili německy. Po roce 1938 byli nuceni odejít do vnitrozemí a žili u příbuzných v Bělčicích. Po válce se vrátili zpět, otec zemřel v roce 1950 a matka žila v domku na zastávce v Mezipotočí až do roku 1984. Marie byla za války totálně nasazená u firmy Junkers v Kasselu, kde poznala budoucího manžela Jana, Čecha s německým jménem, které bylo na žádost manželů v roce 1952 změněno na Skála. Svatební obřad se konal v kájovském kostele a hostina v Mezipotočí roku 1945.

Marie navštěvovala českou malotřídku v Kájově (1931–1936), české reálné gymnázium v Českém Krumlově (1936–1938) a státní reálné gymnázium ve Strakonicích (1940–1944). Později si doplnila pedagogické vzdělání a učila na málotřídkách v okolí Krumlova a Rudolfova, kam se s rodinou přestěhovala. Po podpisu Charty 77 byla propuštěna ze školské služby a pracovala jako průvodčí, jako vychovatelka v internátní škole pro neslyšící a po roce 1989 jako průvodkyně. Svůj lidský příběh o životě soužití Čechů a Němců v Sudetech za první republiky, knihu Vina nevinných, psala mnoho let. Zemřela v 72 letech roku 1996, jen několik měsíců před jejím vydáním.

Galerie

Odkazy Reference

Literatura MAREŠ, František, SEDLÁČEK, Jan. Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do polovice XIX. století XLI, Svazek první Politický okres Krumlovský. Vyd. 1. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1918. 484 s.

Externí odkazy

Kategorie:Vesnice v okrese Český Krumlov Kategorie:Sídla v Šumavském podhůří Kategorie:Bývalé obce v Česku Kategorie:Kájov