Pula (slovinsky Pulj, italsky Pola, maďarsky Póla) je chorvatské město, které se nachází na západě země, v jižní části Istrijského poloostrova, 70 km jihozápadně od Rijeky, 87 km jižně od Terstu a 137 km severozápadně od Zadaru. Je jedním z chorvatských přístavů na břehu Jaderského moře; díky značnému počtu historických staveb, především z období antiky, je Pula rovněž i turistickou destinací.
V roce 2012 zde žilo 57 053 obyvatel. Pula je největším městem Istrijské župy (avšak nikoliv jejím správním střediskem), hospodářským a kulturním centrem chorvatské části Istrie.
Název Římský název města zněl „Pietas Iulia“, v celé délce potom „Colonia Pietas Iulia Pola“, který je doložen z 40. let 1. století před naším letopočtem. Předpokládá se, že název „Pola“, který je používán v italštině má předrománský původ a byl přejat do latiny. Z římského jména později zůstala předrománská „Pola“, která dala vzniknout jménu města v jiných jazycích a dialektech.
Stejně jako řada dalších měst na chorvatském pobřeží Jadranu byla i Pula místem, kde se střídala impéria, jednotlivé kultury i jazyky. V starořečtině je doložen název Πόλαι. Chorvatské jméno Pula i italské jméno Pola jsou dnes uznávány jako oficiální názvy města. Od roku 1947, kdy se chorvatské jméno stalo oficiálním, se chorvatská podoba názvu běžně používá ve světové literatuře i v médiích. Obdobně jako u řady dalších měst, která měnila svůj název (např. Bratislava) však není přirozeně nový název používán v historickém kontextu především v Itálii. Historické německé jméno Polei se používalo hlavně během období rakousko-uherské nadvlády. Název byl však užíván poměrně krátkou dobu, neboť i německy mluvící administrativa a námořnictvo začaly užívat tehdy většinový italský název města.
Klimatické a přírodní poměry Město se rozkládá v blízkosti několika vrcholků, které obklopují Pulský záliv, který je přirozeným přístavem a který zasahuje až do centrální části města. Dlouhý je 5 km. Moře se rozkládá ze západní strany města; Severozápadním směrem od města se nachází souostroví Brijuni, severně obce Fažana, Valbadon a Valižana. Východně od Puly se rozkládá místní letiště, jihovýchodním směrem potom obce Medulin a Ližnjan.
Klimatické podnebí je vlhké a subtropické. Nejvyšší průměrná teplota činí 24 °C v srpnu, nejnižší 6 °C v lednu. V zimě vane často chladný vítr bora a v létě jižní vítr Jugo/sirocco. Vítr maestral v létě vane od pobřeží k moři.
Historie náhled|vlevo|Římský amfiteátr v Pule Trvalé osídlení na tomto místě existuje již několik desítek století. Jako první zde sídlili Ilyrové, kmen Histriů (po nichž dostal poloostrov jméno). Během archeologických průzkumů zde byly nalezeny zlomky starořecké keramiky a část sochy Apollóna. Histrové vedli již od 2. století př. n. l. války s Římany.
V 1. století př. n. l. se Římané pod vedením Julia Caesara zmocnili jižní části istrijského poloostrova a v místě současného města založili kolonii Colonia Pietas Iulia Pola. Městu se dařilo jako významnému přístavu a počet jeho obyvatel se pohyboval v desítkách tisíc. Získalo řadu reprezentativních staveb typických pro římská města, např. vítězný oblouk, nacházelo se zde forum a řada paláců. Město mělo značnou úroveň samosprávy, kromě samotného intravilánu pod něj spadala i obhospodařovaná pole i v okolí. Byla uskutečněna tzv. centurizace, tedy rozdělení polí do čtverců o délce strany jedné centurie. Z této doby také pochází mnoho památek dnes hojně navštěvovaných turisty (např. amfiteátr, Herkulova brána nebo Vítězný oblouk rodiny Sergiů). Římané nechali město opevnit vysokou zdí a postavili zde řadu bran. Město mělo i své vlastní lázně v římském stylu, které byly v provozu až do 5. století, kdy vyhořely. Požáry postihovaly antické město opakovaně, v 5. století však zasáhl dle archeologického průzkumu celu řadu budov. Řada původních staveb byla rozebrána v pozdním období existence Západořímské říše, kámen posloužil na výstavbu fortifikačních prvků.
V období pádu Západořímské říše město vyplenil ostrogótský vojevůdce Odoaker. V 6. století (do roku 533) bylo po nějakou dobu součástí Ravennského exarchátu Byzantské říše. Po tuto dobu bylo město významným přístavem byzantského loďstva; z této doby se také dochoval kostel Santa Maria del Canneto. Pula byla hlavním městem thematu Benátky a Istrie, které bylo nejzápadnější v rámci říše. Poté město drželi Frankové až do roku 1077, následovala Benátčané v roce 1150. V závěru 12. století ještě dobyla Pulu Pisa, nicméně město se opět vrátilo pod benátskou nadvládu. První Slované sem přišli v 7. století, za období byzantské nadvlády. Usadili se v okolí města a postupně začali pronikat do města.
Ve středověku se o Pule zmiňuje Dante Alighieri ve své Božské komedii.
Město bylo v průběhu 13. století místem bojů mezi jednotlivými italskými námořními republikami. Situace se uklidnila až v roce 1331, kdy jej opět získali pod svoji kontrolu Benátčané a drželi jej až do roku 1797, kdy byla republika rozvrácena. Výpady do Puly podnikala řada okolních zemí, včetně Habsburské monarchie. Ještě předtím však v období vrcholného středověku patřila Pula spolu s Koperem a Piranem mezi největší města regionu. V závěru 16. století je na základě zápisků Jacoba Soranza doloženo, že Pula byla obývána alespoň částečně slovanským obyvatelstvem. Toto obyvatelstvo bylo označováno buď pojmy "slovanský" nebo "ilyrský".
Město bylo několikrát těžce poničeno, navíc jej poškodily i různé epidemie, např. moru, tyfu nebo malárie. Nestabilita ve Středomoří, pokles obyvatel na venkově a další události měly vliv na postupnou ale stále pokračující stagnaci města. Bylo relativně malé a jedinou možností obživy bylo rybářství. Některé dochované antické artefakty byly v této době nejspíše odvezeny do Benátek. V 17. století žilo v Pule jen několik stovek lidí; v 60. letech 18. století se počet obyvatel Puly pohyboval jen někde okolo 3 000 lidí.
První rakouská nadvláda nad Pulou trvala od roku 1797 do roku 1805. Poté, co byli Rakušané ve válce poraženi, převzali kontrolu nad Pulou Francouzi na několik krátkých, ale zato významných let (1805–1813). Pod francouzskou vládou byla Pula v letech 1805–1809 nejprve začleněna do nimi kontrolované části Itálie, a poté se v letech 1809–1813 stala součástí tzv. Ilyrských provincií. Roku 1813 se město dostalo pod nadvládu Rakouska, což bylo následně potvrzeno na Vídeňském kongresu. Město se následně stalo jedním z nejvýznamnějších rakouských přístavů, jeho okolí bylo ustanoveno jako provincie Küstenland. Po dočasné ztrátě Benátek v roce 1848 bylo rozhodnuto z Puly učinit hlavní přístav rakouského a později rakousko-uherského válečného námořnictva. Volba na Pulu padla především po ztrátě Benátska, kde došlo k protihabsburské vzpouře.
Byla zbudována nezbytná infrastruktura (např. školy a nemocnice elektrické rozvody, plynofikace, vodovod), okolo města vznikly nové linie opevnění; nově byly postaveny správní budovy a námořní arzenál, dařilo se průmyslu. Roku 1854 byly dokončeny nové silnice do města. Z okolního venkova začali do města přicházet vesničané, kteří se zde usazovali, a počet obyvatel tak rostl. Námořnictvo v době své největší slávy zaměstnávalo okolo osmi tisíc civilistů. Zatímco roku 1821 měla Pula ani ne 2 500 obyvatel, v polovině století najednou začal prudce růst. Roku 1876 byla do Puly zavedena železnice. Rakouští urbanisté pro Pulu vyprojektovali moderní ulice, byla postavena kanalizace. Urbanistický rozvoj Puly dokládají mimo jiné i mapy Třetího vojenského mapování, kdy síť pravoúhlých ulic již byla zrealizována jihovýchodně od místního přístavu a dále zde stojí také loděnice (ostrov. St. Olive, později loděnice Uljanik). Nové správní budovy vznikaly jižně od přístavu, poblíž tzv. arsenalu (opravny lodí).
Na nedaleký ostrov Lošinj se tehdy jezdila rekreovat císařská rodina. V letech 1904–1934 byla v Pule v provozu tramvajová doprava. V roce 1910 rakousko-uherské sčítání lidu napočítalo celkem 58 000 obyvatel v Pule, z toho 45,8 % mluvilo italsky, 15,2 % chorvatsky a zbytek dalšími jazyky, především německy. Nemálo obyvatelstva tvořilo především rakouské námořnictvo, které tvořila pestrá směs národů a národností celého mocnářství, včetně Čechů. Národnostní roztříštěnost však vedla k četným politickým sporům a nestabilitě; kampaním, které vedly jednotlivé komunity proti sobě a polarizaci.
V roce 1910 byla dokončena budova námořního casina, která nahradila čtyřicet let starou, již nevyhovující.
Po vypuknutí první světové války byla Pula, stejně jako řada dalších míst v regionu, centrem nepokojů. Italské a německé obyvatelstvo obviňovalo obyvatelstvo slovanské z vypuknutí války a došlo k potyčkám. Z vojenského hlediska byla Pula jedním z cílů italského námořnictva, které chtělo jejím dobytím znemožnit Rakousko-Uhersku boje na Jaderském pobřeží. I přes řadu útoků se však Italům nedařilo do města proniknout, potopit lodě v místním přístavbu nebo poškodit místní infrastrukturu. Úspěšně provedenou akci zrealizovali až v samotném závěru války, kdy byly některé lodě již předány rodícímu se jihoslovanskému státu. Italové dokázali potopit např. SMS Viribus Unitis, který byl přejmenován na Jugoslavija. Na počátku roku 1918 zde došlo ke stávce a vojenské vzpouře.
Po pádu Rakouska-Uherska připadlo město Itálii a zůstalo pod její správou po celé meziválečné období, stejně jako celá Istrie. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců nicméně vidělo připojení města, stejně jako celé Istrie k Itálii, s velkou nelibostí. Rapallská smlouva potom nové hranice mezi oběma státy potvrdila. Italská vláda neměla potřebu dalšího rozvoje přístavu, který byl pro tehdejší Rakousko-Uhersko klíčový. Konec investic znamenal stagnaci města.
Ustanovena byla provincie v rámci Itálie, jejímž hlavním městem byla Pula. Značná část neitalského obyvatelstva emigrovala na území Království Jugoslávie nebo do dalších zemí bývalého Rakousko-Uherska. V roce 1921 tak v Pule žilo 38 591 obyvatel. Italské obyvatelstvo přivítalo připojení ke své vlasti, pro obyvatelstvo chorvatské však byly podmínky nešťastné, zhoršily se především po nástupu fašismu. Již v roce 1920 však útočníci vtrhli do budovy chorvatského Lidového domu a zbili místní slovinské a chorvatské politiky. V témže roce byla také v Pule založena fašistická organizace. Ač relativně málo početná, svoje aktivity začala rozšiřovat do celé oblasti istrijského poloostrova.
V roce 1926 byly uzavřeny školy vyučující v chorvatském jazyce a další instituce slovanské menšiny. Ve snaze posílit italský prvek ve městě bylo řadě Italů z jiných částí země umožněno přesídlit do Puly. V roce 1931 počet obyvatel města činil 44 219.
Za druhé světové války byla Pula italským městem až do roku 1943, kdy jej po kapitulaci Itálie obsadil Wehrmacht. Německé převzetí vedlo k tomu, že spojenci město v letech 1944–1945 bombardovali, cílem byl především místní přístav. Letecké údery postihly také obytné budovy na starém městě. Zahynulo při nich několik stovek lidí. Aktivní byly rovněž i partyzánské oddíly, které se po kapitulaci Itálie formovaly v Pule i jejím okolí. Partyzáni zde vydávali noviny s názvem Vijesti. Jen v prvních třech měsících roku 1944 odešlo z Puly okolo tisíce lidí do partyzánských jednotek, které působily mimo území Istrie. Dne 5. května 1945 do Puly vstoupily jednotky partyzánského vojska. Do několika dnů však museli předat město spojeneckému velení.