náhled|Jean Dorat, vůdce francouzské básnické skupiny Brigáda a duchovní otec skupiny Plejáda
Renesanční literatura je literatura, která vznikla v epoše renesance, trvající přibližně od 14. století do počátku 17. století, a byla součástí tehdy dominantního renesančního uměleckého slohu. Často se užívá také pojmu humanistická literatura. Ten je s pojmem renesanční literatura v běžném užívání téměř synonymní, byť se místo odkazu k epoše a slohu hlásí k humanismu jako dobovému intelektuálnímu hnutí, a je proto o něco užší.
Tradiční pojetí, vycházející z 19. století, chápalo renesanci jako návrat k antice a odklon od náboženského myšlení, takové pojetí je však podle moderního bádání nepřesné, přinejmenším v oblasti vzdělanosti a literatury. Šlo především o vymezení vůči scholastice vrcholného středověku a vůči tradičním univerzitním disciplínám, větší důraz měl být naopak kladen na kultivaci člověka prostřednictvím poezie a rétoriky. Pod heslem „ad fontes“ („k pramenům“) se rozumělo nejen zkoumání a napodobování rukopisů klasické římské antiky, ale také bádání nad řeckými a hebrejskými texty a rovněž návrat k církevním otcům a ke středověkým filosofickým směrům před nástupem scholastiky. Důkladnější poznání řečtiny a hebrejštiny vedlo k rozvoji filologie.Cesarini Martinelli (2014), s. 451–456. Značný důraz byl kladen na filosofa Platóna (na úkor Aristotela) a na novoplatónismus, což vedlo k přísnějšímu oddělování duchovna a tělesna, ale také například k opěvování platonické lásky v milostné lyrice. Vzrostla obliba hermetických učení, astrologie či alchymie.
Pět ústředních konceptů italské renesanční literární kritiky zahrnovalo dekorum (vznešenost formy měla být příslušná obsahu), velkolepost (preferován byl vysoký, monumentální styl a námět), půvab (text, zejména středního a nízkého stylu měl být líbezný a elegantní), rozmanitost (využívání co největšího počtu variant) a podobnost (text měl být podobný dílům klasických autorů, avšak pouze duchem, nemělo se jednat o kopii). Silný byl též požadavek na formální dokonalost metra a geometrické uspořádání díla.
V Itálii, kolébce renesance, se objevila velká díla již ve 14. století, především Boccacciův Dekameron (1353) a Petrarcovy básně. Z 16. století pak pochází například významný myslitel Niccolò Machiavelli, známý příručkou Vladař (tiskem 1532), a epický básník Ludovico Ariosto, autor Zuřivého Rolanda (první verze 1516). Ve Francii v období renesance a humanismu vyniká tvorba Pierra de Ronsard a dalších básníků, ale také rozsáhlý Rabelaisův román Gargantua a Pantagruel (1532–1564) a tvorba Michela de Montaigne, zakladatele žánru eseje. Anglická renesance je spojena s osobností Thomase Mora, autora Utopie (1516), básníkem Edmundem Spenserem, a zejména slavným dramatikem a básníkem William Shakespeare, podepsaným pod tragédiemi jako Romeo a Julie, Hamlet nebo Král Lear. V Německu přinesla tato éra jak texty reformátora Martina Luthera, tak lidově laděné básně a erotické frašky Hanse Sachse.Gaede (2005), s. 235–245. Z Nizozemí pocházel jeden z nejvlivnějších humanistů, Erasmus Rotterdamský, pisatel Chvály bláznovství (1511). Ranou španělskou renesanční tvorbu reprezentují díla jako Celestina (1499) nebo rytířský román Amadís Waleský (první dochovaný výtisk 1508), o sto let později působil Miguel de Cervantes y Saavedra, autor Dona Quijota (1605, 1615), a také významný dramatik Lope de Vega, stojící již na prahu baroka.
K významným osobnostem renesančního humanismu v českých zemích lze počítat latinsky píšícího Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, autora cestopisných, milostných a politických textů, či olomouckého biskupa Jana Dubravia, pisatele Rady zvířat (tiskem 1520). Důležitými překladateli byl Viktorin Kornel ze Všehrd a Řehoř Hrubý z Jelení. Česky psaná literatura, jíž bylo méně než latinské, vycházela péčí významných tiskařů Jiřího Melantricha a Daniela Adama z Veleslavína. Mnoho významných autorů pocházelo z Jednoty bratrské, například Jan Blahoslav, Václav Budovec z Budova nebo Karel starší ze Žerotína. K vrcholným dílům patří nový český překlad bible, takzvaná Bible kralická, vydaná v letech 1579–1593.
Charakteristika
Vymezení vůči scholastickému středověku náhled|Jacob Burckhardt, autor oblíbené, ale moderními badateli revidované koncepce renesance jako překonání „středověkého tmářství“ V některých pracích se lze setkat s tvrzením, že renesanční humanisté již nekladli důraz na Boha, nýbrž na člověka, a vymaňovali ho ze závazků a jistot náboženského systému,Šrámek (2012), s. 92. nebo že šlo dokonce o odvracení od Bible směrem ke klasickým pohanským ctnostem a zesvětštění morálky, a tedy že v tomto ohledu je humanismus předchůdcem moderního sekularismu a ateismu. Jiní badatelé však namítají, že ačkoliv v renesanci skutečně dochází k jistým změnám paradigmatu či uvažování o světě, nelze je zobecňovat tímto způsobem – jednalo se spíše o snahu uchopit křesťanskou a antickou tradici novým způsobem. Religiozita měla být podle představ renesančních humanistů osobní, formovaná individuálními zkušenostmi autora a emancipovaná od církevní autority, ačkoliv nemálo renesančních autorů zároveň zastávalo vysoké církevní funkce.Cesarini Martinelli (2014), s. 456–457. Přežívající představa, že renesanční písemnictví využívalo ateistických myšlenek a osvobozovalo člověka, vychází zejména z romantizujících prací, které renesanci zpopularizovaly v 19. století. K těmto knihám patří zejména Kultura renesance v Itálii (1860) Jacoba Burckhardta, v níž se tvrdilo, že v renesanci prorazil moderní sekulární individualismus „závoj náboženské víry, iluze a dětinských pověr“, a také publikace Averroes a averroismus (1852) Ernesta Renana, v níž je jako předvoj ateismu chápán protischolastický averroismus, vycházející z myšlenek Averroese (Ibn Rušda), vlivného arabského filosofa 12. století, a prosazující mimo jiné ideu takzvané dvojí pravdy (teologické a filosofické).Robichaud (2013), s. 183–185.
Renesanční humanistická literatura se nicméně důsledně vymezovala především vůči scholastice, která od 12. století ovládala evropské myšlení, a proti dominanci tradičních univerzitních disciplín (právo, lékařství, filosofie, teologie). Větší důležitost byla naopak přikládána gramatice, rétorice a poezii. Rozkol byl pozorovatelný také v oblasti písma, nejprve rukopisného a později tištěného. Zatímco konzervativnější univerzitní texty užívaly „littera moderna“ (gotické písmo), humanistické knihy byly psány a vydávány v „littera antiqua“ (humanistické, i v moderní době užívané písmo). Humanistické písmo nicméně nevycházelo z antické minuskuly, neboť nebyly k dispozici žádné příklady k napodobení, a muselo vzít zavděk nápodobou karolinské minuskule z 9.–12. století – nebyl-li možný návrat k antice, měli humanističtí spisovatelé v úmyslu vrátit se přinejmenším k jednodušším, ranějším tvarům, a jakýmkoliv způsobem se zbavit scholastických způsobů. Univerzity na snahy renesančních humanistů reagovaly dlouho nepřívětivě a novým literárním metodám se otevíraly jen velice pomalu.Cesarini Martinelli (2014), s. 451–455.
Součástí humanistických snah bylo posílení úlohy poezie na úkor prózy a posílení umělecké literatury na úkor filosofických, vědeckých a odborných spisů typických pro scholastiku. Tyto tendence byly pozorovatelné již od konce 13. století u raných humanistických myslitelů zejména v italské Padově (Lovato Lovati, Albertino Mussato) a později ve 14. století u autorů jako Francesco Petrarca, Giovanni Boccaccio nebo Coluccio Salutati.Cesarini Martinelli (2014), s. 461–462.
Návrat k pramenům a platonismus náhled|Úryvek ze hry Dvě Bakchidy (výtisk z roku 1515), jejíž římský autor Titus Maccius Plautus se v období renesance stal díky svým nově nalezeným textům značně oblíbeným Klíčové heslo renesance znělo „ad fontes“ („k pramenům“) a vztahovalo se ke snaze zkoumat staré latinské, řecké a hebrejské texty v co nejpůvodnějším znění. Tato snaha vedla také k hmotnému získání rukopisů a následné popularizaci některých dočasně zapomenutých textů: patřily k nim některé řeči Ciceronovy, dvanáct komedií Plautových, Lucretiův didaktický epos O přírodě (De rerum natura), Statiovy Silvae a někteří tvůrcové jako básníci Silius Italicus a Marcus Manilius nebo historik Quintus Asconius Pedianus. Návrat k minulosti a k pramenům ovšem neznamenal nutně jen obdiv ke klasické antice, na úkor nedávné minulosti začala být preferována tak pozdní antika a středověk před obdobím scholastiky. Do centra pozornosti se tak znovu dostali církevní otcové a někteří filosofové 12. století jako Jan ze Salisbury nebo platónská Chartreská škola.Cesarini Martinelli (2014), s. 455–456.
Získávání rukopisů, zejména řeckých, bylo usnadněno Pádem Konstantinopole v roce 1453, kdy se mnoho učenců znalých řecké a byzantské tradice, někdy také se svými knihovnami, přesunulo z Malé Asie na italské šlechtické dvory a do italských univerzit. V 16. století pak začaly také v severnějších zemích vznikat instituce specializované na zkoumání a výuku řecké vzdělanosti a literatury – v roce 1518 vznikla na popud Erasma Rotterdamského latinsko-řecko-hebrejská Kolej tří jazyků (Collegium Trilingue) při univerzitě v Lovani. Podobnou tříjazyčnou kolej, Kolej královských lektorů (Collège des lecteurs royaux, pozdější Collège de France), pak založil v roce 1530 francouzský král František I. jakožto samostatnou laickou fakultu nezávislou na Pařížské univerzitě.Šrámek (2012), s. 91–93. Řecké literární, historiografické, filosofické i vědecké však byly zároveň ve velkém překládány do latiny, což umožňovalo kontakt s antickou řeckou vzdělaností i těm badatelům a umělcům, kteří se řecky nenaučili.Cesarini Martinelli (2014), s. 456.
vlevo|náhled|Marsilio Ficino přeložil Platónovy dialogy a Corpus Hermeticum Herma Trismegista do latiny Se zaměřením na řeckou vzdělanost se pojí také zvýšení zájmu o starověkého řeckého filosofa Platóna, platonismus a novoplatonismus, na úkor aristotelismu typického pro vrcholně středověkou filosofii. Florentský učenec Marsilio Ficino přeložil z řečtiny do latiny všech 36 známých Platónových dialogů (1484) a následně také Plótínovy Enneady (1492). Platónské pojetí, v němž bylo přísně odděleno nedokonalé tělesno a dokonalé duchovní Dobro a Krásu, předmět platonické lásky lidské duše, mělo v oblasti slovesného umění velký vliv například na milostnou poezii. Velké popularity dosáhly mezi učenci a spisovateli rovněž hermetická učení, vycházející z textů připisovaných údajnému řeckému mudrci Hermu Trismegistovi, rovněž přeložených na konci 15. století Ficinem. Renesanční snaha o odhalení skrytých zákonitostí se pak projevovala v oblibě oborů jako astrologie, alchymie nebo v zájmu o kabalu a jiné projevy okultního a magického myšlení.
Charakteristické je pro renesanci pokračování odklonu od jazykového univerzalismu, který započal již ve vrcholném středověku. Stále více důležitých děl vznikalo ve vernakulárních (národních) jazycích, byť latina jako celoevropský jazyk vzdělanců hrála stále významnou roli a v 15. století dokonce v Itálii zaznamenala dočasný návrat na výsluní. Položení důrazu na myšlenku „ad fontes“ totiž vedla ke značnému rozvoji filologie a k vydávání komentovaných spisů i méně známých antických filosofů. S tímto deklarovaným „návratem k antice“ souviselo také odmítnutí „barbarské“ středověké latiny a snaha užívat přísně klasickou ciceronskou latinu, v souladu s antickými gramatickými a rétorickými pravidly. Latinská renesanční literatura pak díky tomu často byla tvořena díly vysoké stylistické úrovně, jak dokládají například spisy florentského novoplatónského filosofa Marsilia Ficina.Cesarini Martinelli (2014), s. 455.