Karel Kosík (26. června 1926 Praha – 21. února 2003, Praha) byl český filosof, historik a sociolog. Časopis Reflex ho označil za „ve světě nejznámějšího českého filozofa 20. století“.
Život V průběhu druhé světové války studoval na Reálném gymnázium ve Slovenské, kde se zapojil do odboje v levicově orientované skupině Předvoj. Dne 17. listopadu 1944 byl zatčen gestapem a později vězněn v Terezíně, kde jako „heftlink“ pracoval na výstavbě podzemní továrny Richard pod Radobýlem.http://richard-1.com/ Na konci věznění onemocněl tyfem a málem zemřel. Roku 1945 maturoval na gymnáziu v Praze, poté studoval na Filozofické fakultě UK (do roku 1947), pak studoval do roku 1949 na leningradské a moskevské univerzitě.
Od roku 1953 byl zaměstnán jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu ČSAV. Původní vyhraněně stalinistické pozice opustil v polovině 50. let. Kosíkovy postoje ve stalinské éře odsoudil ve svých pamětech zejména Václav Černý. Na rozdíl od jiných ale Kosík zůstal na marxistických pozicích. Účastnil se činnosti jugoslávské skupiny Praxis, byl členem redakce stejnojmenného časopisu skupiny a byl představitelem nedogmatického marxismu stejně jako celá skupina. Vytvořil kolem sebe skupinu podobně smýšlejících českých autorů, do níž patřili Robert Kalivoda, Ivan Sviták, Květoslav Chvatík, Josef Zumr nebo Ivan Dubský. Skupina prvně otevřeněji vystoupila na konferenci o dějinách české filosofie, která se konala roku 1958 v Liblicích. Reformisté umožnili na konferenci vystoupit i Janu Patočkovi, ač nebyl marxistou. Patočka viděl v Kosíkovi největší talent své generace a okolo roku 1959 se spřátelili. Patočka přiblížil Kosíkovi zejména myšlenkový svět Martina Heideggera, tento vliv je velmi patrný v Kosíkově klíčovém díle Dialektika konkrétního (1963).
Roku 1968 byl Kosík jedním z klíčových intelektuálních představitelů liberalizačního procesu zvaného Pražské jaro. Byl toho roku jmenován profesorem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterým byl až do roku 1970. V letech 1968 až 1969 byl členem ÚV KSČ, když byl zvolen na mimořádném pookupačním vysočanském sjezdu, který byl později anulován. Roku 1970 byl vyloučen z KSČ a až do roku 1989 žil pouze z honorářů za starší publikace vydávané v zahraničí a z podpory českých emigrantských nadací. Zařadil se k tzv. disentu. Jeho nejznámějším aktem odporu byl otevřený dopis francouzskému filozofovi Jeanu-Paulu Sartrovi, kde Kosík popsal ubíjející plochost éry normalizace. Otevřený dopis vyšel v pařížském deníku Le Monde. Jeho disidentský život je reflektován v několika literárních pracích, například v románu Český snář Ludvíka Vaculíka. Vaculík zde poměrně ironicky píše o Kosíkově samotářství a uzavřenosti a vytyčuje si jako program neskončit stejně.
K nejbližším Kosíkovým souputníkům patřil Milan Kundera. Byli v úzkém styku před Kunderovou emigrací a ve velmi pravidelném telefonickém styku i po ní. Podle Pavla Bartáka Kundera s Kosíkem konzultoval mnoho tvůrčích otázek, mj. téma smíchu, jež rozvinul ve svých nejslavnějších románech. Karel Hvížďala o Kunderovi napsal: „V Praze mu byl nejbližší Karel Kosík, v Paříži Alain Finkielkraut“.
Roku 1990 se vrátil na univerzitu a přednášel zde do roku 1992. Z fakulty odešel kvůli sporu o plat, když odmítl sám požádat o možnost jako penzista přesluhovat. Poté přešel do Filosofického ústavu AV.
Dílo V 60. letech minulého století přispíval především do Literárních novin a Plamene a koncem 90. let též do Salonu, přílohy Práva.
Velký vliv v 60. letech měla jeho interpretace textů Franze Kafky, jež sehrála důležitou roli v širším uznávání Kafkova díla v socialistickém Československu. Kosík dával Kafkovu grotesknost do souvislosti s Haškovou fraškovitostí. Jeho esej Hašek a Kafka neboli groteskní svět vyšel v časopise Plamen roku 1963, tedy ve stejné době, kdy Kafku hájila i proslulá Liblická konference. Velký společenský dopad měla také jeho reinterpretace Husova postoje před kostnickým koncilem, již představil v projevu na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v červnu 1967. V roce 1969 se Kosík zapojil do známé Diskuse o českém údělu.
Především díky své knize Dialektika konkrétního (1963), která byla přeložena do mnoha jazyků, se stal celosvětově přijímaným intelektuálem. Kniha vyšla italsky, anglicky, francouzsky, japonsky, katalánsky, německy, portugalsky, řecky, slovinsky, srbochorvatsky a španělsky. V internetovém slovníku Filozofické fakulty MU je práce charakterizována slovy: „Vyložil zde své pojetí společensko-historické skutečnosti jako složitě strukturované konkrétní totality, která předpokládá destrukci pseudokonkrétna, tj. sféry fetišizované praxe, obstarávání a manipulace. Destrukce neznamená popření danosti a existence jevového světa, ale zrušení jeho domnělé samostatnosti prokázáním jeho zprostředkovanosti a omezenosti. Velkou pozornost věnoval kategorii práce jako předmětného konání člověka, které prolíná celým jeho bytím a konstituuje jeho specifiku. Jeho úvahy o interpretaci filozofického textu, o životnosti a dějinně časové konkretizaci uměleckého díla podnítily v mnohém vznik moderní estetiky recepce.“
V životopisných notickách Karla Kosíka (zejména na záložkách knih vydaných v devadesátých letech) bývá nejednou uváděno, že Kosík sepsal okolo roku 1975 „tisícistránkové“ dílo, které bylo zabaveno Státní bezpečností. Jedná se však o fikci, která měla ospravedlnit jednak naprostou filosofovu nečinnost v letech 1971–1990, ale také jeho čerpání prostředků z mezinárodních fondů na podporu disidentů.[Např. Karel Hvížďala: Výpověď, Praha : Jan Železný, s. 114–115.] Ve skutečnosti se jednalo o pouhé výpisy z četby, zejména Heideggera. Tématem byl zejména pojem pravdy v evropské myšlenkové tradici. Rukopis byl sice StB při domovní prohlídce zabaven, ale posléze autorovi vrácen.
Ocenění Za knihu Předpotopní úvahy mu byla v roce 1999 udělena Cena Toma Stopparda (Nadace Charty 77). Ministr kultury Pavel Dostál mu za šíření dobrého jména české kultury udělil v roce 2001 medaili Artis Bohemiae Amicis. V roce 2016 mu prezident Miloš Zeman udělil in memoriam státní vyznamenání Medaile Za zásluhy.
Časopis A2 zařadil jeho knihu Poslední eseje do českého literárního kánonu po roce 1989, tedy do výběru nejdůležitějších českých knih v období třiceti let od sametové revoluce.
V roce 2011 vyšel v nakladatelství Filosofia soubor textů hodnotících Kosíkovo dílo pod názvem Myslitel Karel Kosík. Stejné nakladatelství začalo roku 2019 vydávat Kosíkovy sebrané spisy.
Osobní život Z manželství s literární teoretičkou Růženou Grebeníčkovou vzešly děti Antonín (matematik), Irena (varhanice a skladatelka) a Štěpán.
Byl fanouškem fotbalového klubu AC Sparta a v mládí toužil být i jeho hráčem. V mládí byl též členem Sokola, jedním z jeho sokolských vedoucí na letních táborech byl budoucí známý cestovatel Jiří Hanzelka.
Kosík žil v Nerudově ulici v Praze a měl chatu ve Všenorech.
Bibliografie Čeští radikální demokraté, 1958 Dialektika konkrétního, 1963 La nostra crisi attuale, 1969 Řím Kritik der technischen Vernunft, 1973 Frankfurt nad Mohanem Století Markéty Samsové, 1993 Jinoch a smrt, 1995 Předpotopní úvahy, 1997 Poslední eseje, 2005
Odkazy
Reference
Externí odkazy Zdeněk Vyšohlíd: Praxe a řeč. Kapitoly za Karlem Kosíkem. Nussberger 2005. ISBN 80-902010-3-2
Zdeněk Vyšohlíd: Být v obraze a být obrazem. Rádl, Kosík, Galileo a zbožnost jako filosofický problém, 2020 ISBN 978-80-87316-89-4
Bibliografie Bibliografie
Kategorie:Čeští vysokoškolští pedagogové Kategorie:Čeští filozofové Kategorie:Filozofové 20. století Kategorie:Čeští literární teoretici Kategorie:Čeští esejisté Kategorie:Čeští marxisté Kategorie:Členové KSČ Kategorie:Členové ústředního výboru Komunistické strany Československa Kategorie:Osobnosti Předvoje Kategorie:Vězni koncentračního tábora Terezín Kategorie:Nositelé medaile Artis Bohemiae Amicis Kategorie:Nositelé medaile Za zásluhy (Česko) Kategorie:Narození 26. června Kategorie:Narození v roce 1926 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí 21. února Kategorie:Úmrtí v roce 2003 Kategorie:Muži