Jean-Baptiste de Lully (, rodným jménem Giovanni Battista Lulli, 28. listopadu 1632 Florencie – 22. března 1687 Paříž) byl francouzský hudební skladatel italského původu, který od roku 1662 zcela ovládal francouzskou hudební scénu. Patří k nejvýznamnějším francouzským skladatelům barokního období a je faktickým tvůrcem francouzské národní opery (je autorem první francouzské opery Cadmus et Hermione z roku 1673) a francouzského typu operní ouvertury.
Lully také rozvinul recitativ ve francouzštině. Nahradil recitativo secco (suchý recitativ) novou formou (doprovázený recitativ), pro kterou jsou typické rytmické variace a přesná umístění slov. Vytvořil nový styl deklamace, který byl přesně uzpůsoben pro francouzštinu. Při zpěvu se díky této invenci vyrovnává rozdíl mezi árií a recitativem, zpěv pak zní více kontinuálně.
Patřil mezi několik málo důvěrných přátel krále Ludvíka XIV. I díky tomu se stal nejvlivnějším a nejúspěšnějším skladatelem v období jeho vlády ve Francii a ve francouzských dějinách vůbec.Burrows, s. 88.
Téměř tři staletí byl Lully znám spíše kvůli neobvyklým okolnostem své smrti. Při dirigování jedné ze zkoušek v roce 1687, se Lully prudce udeřil bodcem těžké barokní taktovky do palce pravé nohy, který se v důsledku nedostatečné hygieny zanítil. Protože odmítal včasnou amputaci, která by byla nutná pro zastavení gangrény, zánět se rozšířil. Pozdní amputace nohy již nepomohla a Lully o dva měsíce později zemřel. Teprve nový zájem o barokní hudbu v posledních desetiletích 20. století vedl k hlubšímu poznání Lullyho děl.
Mezi Lullyho nejdůležitější díla patří ve spolupráci s Molièrem Měšťák šlechticem a Psyché, ve spolupráci s Quinaultem pak královská opera Atys, opera muzikantů Isis a mistrovské dílo Armida.
Jeho kompoziční styl napodobovali soudobí hudební skladatelé po celé Evropě. Díky svému rozsáhlému dílu a hudebním invencím ovlivnil Lully i řadu pozdějších hudebních skladatelů (například G. F. Händela, J. S. Bacha, J.-P. Rameaua a další).
Život
Dětství a mládí Giovanni Battista Lulli se narodil v toskánské Florencii. Giovanniho otec byl mlynář Lorenzo di Maldo Lulli, jeho matkou Caterina, rozená del Sera. Od dětství projevoval velké hudební nadání, díky kterému nemusel pracovat v otcově mlýně, ale dostalo se mu v tomto směru patřičného vzdělání u františkánů, kteří jej naučili hrát na kytaru, housle a cembalo.La Gorce, Lully, str. 21–22; Le Cerf de la Viéville, Comparison de la musique italienne et de la musique françoise, Brussels, 1705, II, s. 183. V roce 1646 si nadaného třináctiletého chlapce povšiml Roger Lotrinský, rytíř de Guise, který navštívil Florencii během místních slavností při své cestě z Malty do Francie. Zde hledal někoho, kdo by mohl konverzovat v italštině s jeho neteří Annou Marií Louisou Orleánskou, dcerou Gastona Orleánského.zvanou la Grande Mademoiselle, která byla sestřenicí Ludvíka XIV. Mladý Giovanni jej zaujal natolik nejspíše proto, že ovládal zpěv, tanec i hru na housle. Rytíř de Guise mu nabídl cestu do Paříže, aby se stal pážetem a učitelem italštiny Anny Marie.
V Tuilerieském paláci, kde sídlil dvůr, se mladý Giovanni rychle naučil francouzským zvykům. Kvůli tomu, že princezna Anna Marie neměla vlastní hudebníky či zpěváky, se Giovanni Battista dostal do kontaktu s předními umělci z okruhu královského dvora, se kterými se zapojoval do jejich hudebních produkcí. Pro svou účast na povstání proti králi (neboli frondě) však musel Gaston Orleánský uprchnout, a následně byla i Anna Marie vyhoštěna do exilu v Saint-Fargeau.
Díky svým známostem s mnoha významnými hudebníky dostal Giovanni Battista v únoru 1653 příležitost tančit ve velkolepém Cambefortově baletu Ballet de la Nuit (Balet Noci), ve kterém poprvé na veřejnosti vystupoval král Ludvík XIV. v roli boha Apollóna. Ten si povšiml Lulliho výkonu, který ocenil, a postupně se mladý Giovanni stal jedním z jeho nejoblíbenějších tanečníků. V březnu 1653 byl jmenován královským skladatelem instrumentální hudby (), čímž začala jeho kariéra u královského dvora.Na tomto postu vystřídal skladatele Lazarina, který byl původem také Ital.
Kariéra
Dvorní balet a Molière náhled|upright=1 |alt=Molière, francouzský spisovatel, portrét.|Molière (portrét od Pierre Mignarda) Dvorní balet (francouzsky ballet de cour) byl u francouzského dvora v průběhu Velkého stoletíVelké století () je označení pro 17. století ve francouzských dějinách. velmi oblíbený; v baletech tančil sám král i dvořané. Lulli se dvorních představení účastnil jako tanečník a také jako hudebník. V roce 1658 začal hudbu pro dvorní balety sám skládat na texty Isaaca de Benserada, se kterým soustavně spolupracoval až do roku 1669. V roce 1661 byl jmenován superintendantem královy hudby () a získal francouzské naturalizační listiny, proto si pofrancouzštil jméno na Jean-Baptiste Lully.
Mezi lety 1664–1671 spolupracoval zejména s Molièrem (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin); společně tvořili (baletní komedie).
Přátelství s Molièrem bylo pro Lullyho pro určitý čas klíčové; popularita Molièrových děl s Lullyho hudbou byla na velmi vysoké úrovni, čímž oba upevňovali svou pozici u dvora. Brzy začali být známí jako (dva Jean-Baptisté). Svou spolupráci dovedli k dokonalosti v komedii Le Bourgeois gentilhomme (česky Měšťák šlechticem, 1670). Hra Psyché, sepsaná ve spolupráci s Philippe Quinaultem a Pierre Corneillem, která měla premiéru 17. ledna 1671, znamenala pro Molièra jeho největší úspěch. Zároveň také znamenala konec přátelského vztahu a spolupráce mezi Lullym a Molièrem, který následně až do své smrti spolupracoval s Lullyho rivalem Marc-Antoine Charpentierem.
Jean-Baptiste v té době viděl potenciál v něčem úplně jiném, než je dvorní balet či baletní komedie. Pierre Perrin, básník a libretista získal privilegium k založení Académie royale de musique (Královská hudební akademie), jejíž produkce začala být po počátečních nejistotách velice úspěšná, což přitáhlo Lullyho pozornost;Lully s Perrinem spolupracoval již rok před založením Académie; v souvislosti s křtinami dauphina Ludvíka komponoval hudbu na Perrinův text moteta Plaude Laetare Gallia (Raduj se a zpívej Francie). zpočátku si totiž myslel, že opera ve francouzštině je nesmysl, ale postupně změnil názor, když viděl zájem krále i publika.
Tragédie en musique a Quinault Perrin dostal výhradní právo na uvádění oper; jeho spolupracovníkem se stal hudební skladatel Robert Cambert, se kterým sdílel post ředitele Académie.Perrin s Cambertem byli ředitelé v letech 1669–1672. Jejich společná opera Pomone (Pomona), která se objevila na scéně 3. března 1671, a další počin sice zaznamenaly značný úspěch, avšak Lullyho nátlak na krále a bezohledné chování Perrinových dvou dalších partnerů, spekulantů markýze de Sourdéac a sira de Champeron, mělo za následek, že se Perrin ocitl ve vězení pro dlužníky. Ve vězení jej navštívil Lully a nabídl mu pomoc (doživotní rentu) výměnou za převedení privilegií. Dne 13. března 1672 schválil Ludvík XIV. převedení privilegia pro uvádění oper na Lullyho, který převzal Perrinovu a Cambertovu pozici a stal se ředitelem . Ihned v ní zavedl profesionální a přísný režim, jenž zahrnoval i dohled nad osobním životem členů souboru – ti si nemohli dovolit nemoc, opilství nebo dokonce těhotenství. Jako první také zavedl rozsáhlé obsazování žen v tanečních rolích. De La Gorce, s. 192. Následující čtyři měsíce se Perrinovi společníci snažili o právní zpochybnění převodu privilegií, avšak neúspěšně. Na základě privilegia se Lully stal doslova francouzským operním monarchou; bez jeho souhlasu nemohla být ve Francii veřejně uvedena žádná opera, čímž si získal řadu mocných nepřátel; v roce 1674 byl dokonce proveden pokus ho otrávit, avšak jakožto důvěrný přítel krále měl zajištěnu ochranu.
Tragédie en musique (neboli pozdějším názvem ) je oficiálním označením pro typ opery, který uvedl Lully spolu se svým spolupracovníkem Philippe Quinaultem. Děj je rozčleněn do pěti dějství, kterým předchází prolog (ten je alegorií na aktuální politickou situaci a oslavuje největšího z hrdinů – Ludvíka XIV.).
První tragédií en musique, uvedenou 27. dubna 1673 v Paříži, se stala opera Cadmus et Hermione (Kadmos a Harmonia), která je považována za první francouzskou operu. Po provedení u královského dvora sklidili Lully s Quinaultem velký úspěch a jejich spolupráce pokračovala. Od roku 1673 uvedl Lully každoročně jednu operu, kromě roku 1681, kdy nenapsal žádnou, a roku 1686, kdy sepsal opery dvě. V následujícím roce měla premiéru opera Alceste, ou Le triomphe d’Alcide (Alcesta aneb Triumf Alcidy), o rok později (1675) pak Thésée (Théseus). V roce 1676 se odehrála premiéra opery Atys, která se stala známou pod přízviskem královská opera; jednalo se o nejoblíbenější operu krále Ludvíka XIV. vlevo|náhled|upright=1|alt=Philippe Quinault, libretista, portrét.|Philippe Quinault (1670) Úspěch, kterého autoři dosáhli s Atysem, chtěli zopakovat i následující rok s novou operou Isis.De La Gorce, s. 215. Náklady na její provedení vystoupaly o polovinu výše než v případě Atyse (suma vyplacená na premiéru Isis činila 151 780 livrů 60 sous).De La Gorce, s. 210. Hudebně se jedná o Lullyho nejlepší operu (získala přízvisko opera muzikantů), avšak u dvora zcela propadla kvůli skandálu, který její uvedení vyvolalo.De La Gorce, s. 628–629. Již v případě Atyse se objevovaly veřejné i soukromé kritiky libretisty Philippa Quinaulta, které kulminovaly právě v době premiéry Isis. Nebylo tedy náhodou, že v jinak konvenční zápletce byly v postavě nesympatické, chorobně žárlivé Junony spatřovány rysy madame de Montespan a její rivalka, markýza de Ludres, která byla v tom čase milenkou krále Ludvíka XIV., byla rozpoznána v postavě Íó / Isis. Sám král pak byl přirozeně ztotožňován s Jupiterem, jehož pojetí také nebylo jednoznačně lichotivé (podle belgického historika Manuela Couvreura je Jupiter v Isis „karikaturou“ a „směšnou postavou“).De La Gorce, s. 218. Že byl tento výklad skutečně v oběhu, dokládá například dobová korespondence madame de Sévigné, a jak informoval Svatého otce apoštolský nuncius v Paříži, „zalíbení, které madame de Montespan v této opeře nalezla, bylo natolik malé, že ji zhlédla jen několikrát; některé situace zápletky nejen že neoceňuje, ale dokonce je shledává nepříjemnými“. Kvůli domnělým narážkám v textu na skutečné osoby ztratil libretista Quinault dočasně přístup ke dvoru, proto si musel Lully najít jiného spolupracovníka. Lully také propustil svého pomocného dirigenta Jeana-Françoise Lallouetta, který se vychloubal, že je autorem nejlepších částí opery.De La Gorce, s. 223. Následujícího roku uvedl Lully operu Psyché, ke které jako libreto použil přepracovaný text z dřívější hry, jehož autorem byl Molière, spolu s Quinaultem a P. Corneillem. V roce 1671; úpravu textu hry na libreto provedl Thomas Corneille. Zcela nové libreto Lully potřeboval až roku (1679) v případě Bellérophona, které opět sepsal Thomas Corneille, spolu s Bernardem de Fontenelle.
V roce 1680 se již mohl Phillippe Quinault ke dvoru vrátit, poté, co veřejně „se slzami v očích“ požádal krále o odpuštění,De La Gorce, s. 638–639. a mohl tak opět spolupracovat s Lullym. Jejich nová opera Proserpine se stala vzorovou francouzskou . Sbor zde hraje klíčovou roli; je přítomen ve více než polovině celkové délky operyDe La Gorce, s. 633, 643, 646. a opera se vyznačuje bohatou orchestrací.