náhled|Knížecí hodnostní korunka náhled|Koruna mediatizovaných knížectví náhled|Knížecí hodnostní klobouk Kníže, v ženské podobě kněžna, je označení vysokého šlechtického titulu. Nositelé tohoto titulu mohou být vládci suverénního knížectví (v současnosti např. Lichtenštejnsko nebo Monako) jako panující, či „zemská knížata“, nebo je chápán jako osobní titul nevládnoucího šlechtice v knížecí hodnosti. Ve většině případů se knížecí tituly dědily v mužské (agnatické) primogenituře.
Ve Svaté říši římské byl udělován titul říšského knížete pro označení hodnosti vládců bezprostředně říšských knížectví. Povýšení do knížecí hodnosti („okněžnění“) uděloval římsko-německý císař.
V obecné a historické rovině se výrazu kníže užívá pro označení vládnoucích kmenových panovníků (např. česká knížata).
Původ Slovo kníže pochází ze slovanského výrazu кънѧꙃь - kňaz, které má etymologický základ ve starogermánském kuningaz (pán, vladař), pokračujího v germánských jazycích jako kuning, könig nebo king jako označení pro krále. Historickým vývojem však začal být užíván v několika rozličných významech – jako člen vznešené/panující rodiny resp panovníkova leníka nejvyšší úrovně. Jeho synonymy se tak v mnoha jazycích staly pojmy vévoda a princ.
Panstvím či suverénním územím knížat, ovšem nikoli všech, je knížectví.
V zásadě rozlišujeme: Knížete panovníka (vládne svému knížectví) Obecný výraz pro panovníka bez ohledu na titul („knížetem“ může být např. i císař) Panující kníže jako konkrétní titul vládce knížectví (např. Hans Adam II. v Lichtenštejnsku)
Knížete titulárního (je pouhým šlechticem)
Současnost Nyní se zpravidla termín kníže užívá zejména jako generický název pro jakéhokoli suverénního panovníka bez ohledu na jeho oficiální titul samostatný (v nynější Evropě nejnižší) titul suverénního panovníka vládnoucího v knížectví; vysoký šlechtický titul v rámci vyšší šlechty hodnostně obdobné jsou mimoevropské tituly např.: emír, šajch, imám, wang
Soudobá knížata alt=Albert II., kníže monacký|náhled|Albert II., panující kníže monacký náhled|Panovníci Kyjevské Rusi kněžna Olga a její syn, kníže Svjatoslav V Evropě jsou dnes knížaty panovníci Monaka a Lichtenštejnska. Zvláštním případem je spoluknížectví Andorra, kde se o knížecí titul jako formální představitelé státu dělí francouzský prezident a španělský biskup ze Sao de Urgel.
Mimo Evropu je knížecí hodnost uznávána panujícím emírům Kataru a Kuvajtu, stejně jako všem sedmi emírům Spojených arabských emirátů.
Šlechtická knížata jsou, bez nějakých zvláštních privilegií, oficiálně uznávána již jen v Belgickém království (v jednom případě taktéž v Nizozemsku). V Německu jsou šlechtické tituly (v tomto případě Fürst a častěji Prinz) od roku 1919 součástí příjmení, aniž by z nich vyplývala jakákoli přednostní práva (z právního hlediska jde o příjmení, nikoli titul). Šlechtické tituly jako součást jména v Německu nezrušila ani vláda bývalé NDR.
Knížecí titul nebo hodnost je i v současnosti výsadou několika málo duchovních hodnostářů (viz níže).
Oslovení Knížeti přísluší oslovení Jasnost (dříve Knížecí Milost), ostatním členům rodiny pak dle titulu Jasnost či Excelence. Nejstarší syn knížete je většinou dědičný princ (Erbprinz) nebo dědičný hrabě (Erbgraf). Ostatní děti knížete jsou u vládnoucích rodů: princové (princezny) a u šlechtických rodů: hrabata (hraběnky), toto ale není pevně dané pravidlo.
Etymologie Samotný výraz pochází ze staroslovanského kъnędzь (pravděpodobně převzato z pragermánského kuningaz, značícího vládce, krále – srov. něm. könig, ang. king), má tedy společný základ s výrazem kněz, s nímž byl zejména ve starších zápisech nezřídka zaměňován. Ve slovanských jazycích (čeština, polština) je synonymem pro vévodu. V Čechách je tento titul spojen s vládcem Čechů do konce 12. století, fakticky stejné úrovně, jako pozdější titul král, který se odlišoval potvrzením, udělením úřadu od vyšší autority – římské říše osobou císaře nebo římské církve osobou papeže. Společné je také jejich volenost, zejména po vymření královského rodu po meči (bez mužského potomka), případně i po přeslici (bez potomka včetně ženského). Váha volby, svévole a udělení úřadu se ovšem v dějinách často proměňovala – u knížat i u králů.
V moderní češtině tak bez rozlišení a většinou nevědomky používáme termín kníže jak pro staroslovanského panovníka s titulem kňaz (např. staří Přemyslovci), tak pro knížete (drobnějšího panovníka či šlechtice) „západního původu“, jehož titul vychází z latinského Princeps. Konečně se výraz kníže souhrnně používá, a to v mnoha evropských jazycích, pro drobnější vládce v mimoevropském světě s vlastními tituly a pro drobné panovníky a kmenové vůdce v pravěku a starověku.
Etymologický původ ekvivalentních titulů v jiných jazycích je poněkud odlišný a vychází z latinského princeps, což znamená „přední“. Toto slovo bylo používáno původně pro hlavy římského senátu, ve smyslu první mezi sobě rovnými. V češtině se z tohoto slova odvozuje také titul princ, který má ale význam spíše pro zdvořilé oslovování potomků vyšších šlechticů.
V několika jazycích tento rozdíl není rozlišen tak jako v češtině. Na druhé straně například v němčině jsou tyto dva tituly rozlišeny, pro knížete Fürst a pro prince Prinz, a přesto vychází ze stejného významového základu „první“ – germánského (něm. erst(e), ang. first, snad jako germánská napodobenina latinského slova) a latinského.
Ve staré češtině byl kníže středního rodu (např. Karel z Lichtenštejna, kníže opavské…), což přetrvalo v čísle množném (knížata).
V jiných jazycích JazykMužský titulŽenský titul / získaný sňatkem od manželaúzemíLatinsky (středověkou, nikoli klasickou latinou)PrincepsPrincipessaPrincipatusItalsky Principe (sovrano)V některých jazycích, kde je pro knížete užit shodný titul jako pro prince, bývá označení panujícího knížete doplněné slůvkem "suverénní". Titulárního knížete od prince ovšem tyto jazyky odlišit nedokáží.PrincipessaPrincipatoFrancouzsky Prince (souverain)PrincessePrincipautéŠpanělskyPríncipePríncesaPrincipadoRétorománskyPrinziPrinzessaPrincipadiRumunskyPrințPrințesăPrincipatOkcitánskyPrincePrincessaPrincipatAnglicky (Sovereign) PrincePrincessPrincipalityNěmeckyFürstFürstinFürstentum/HochstiftVýraz Hochstift se používá variantně v případě biskupského knížectví. Obdobně existuje termín Erzstift pro arcibiskupské knížectví.NizozemskyVorst/PrinsVorstin/PrinsesVorstendom/PrinsdomDánskyFyrsteFyrstindeFyrstendømmeŠvédskyFursteFurstinnaFurstendömeFaerskyFúrstiFúrstafrúaFúrstadømiFrískyFoarstFoarstinneFoarstedomStaroanglickyǢðelingHlæfdiġeÞēodenrīceSlovenskyKniežaKňažnáKniežatstvoPolskyKsiążęKsiężnaKsięstwoChorvatskyKnezKneginjaKneževinaLotyšskyFirstsFirstienneFirstisteLitevskyKunigaikštisKunigaikštienėKunigaikštystė RuskyКнязь (Kňaz)Княгиня (Kňagiňa)Княжествo (Kňažestvo)MaďarskyFejedelem/HercegFejedelemasszony/HercegnőFejedelemség/HercsegségFinskyRuhtinasRuhtinaturRuhtinaskuntaTureckyPrensPrenses/ŞehzadePrensliğiAlbánskyPrincPrinceshëPrincipataIrskyFlaithBanflaithPrionsachtVelšskyTywysogTywysogesTywysogaethNovořecky Πρίγκηπας (Prigkipas) Πριγκήπισσα (Prigkipissa)Πριγκιπάτο (Prigkipáto)
Translatologické komplikace Terminologie evropských jazyků se vyvíjela v závislosti na historicko-politických poměrech dané jazykové oblasti. To je určující například pro počet homonym a terminologickou šíři konkrétního jazyka. Zvláštní výraz pro knížete se tak vytvořil většinou jen v jazycích těch zemí, kde se tento titul v minulosti vyskytoval. Zvláštní termín pro knížete tak obvykle existuje v jazycích slovanských, germánských (s výjimkou angličtiny) a některých evropských jazycích neindoevropského původu (např. ve finštině). Latina, románské jazyky a angličtina užívají stejný tvar pro knížete i prince, založený na latinském starověkém termínu Princeps. Naproti tomu některé slovanské jazyky, např. ruština či polština, užívají pro knížete i prince také totožné slovo, vycházející ale z označení pro knížete (kňaz). Některé jazyky, slovanské i jiné, zase nerozlišují mezi knížetem a vévodou (např. polština nebo maďarština). Germánské jazyky mají obvykle dostatečné terminologické bohatství. Přesto ovšem nizozemština jako germánský jazyk zná sice termín Vorst pro knížete a Prins pro prince, v praxi jsou však šlechtická i mnohá panující knížata v nizozemštině označována termínem Prins, zatímco termín Vorst značí spíše panovníka v obecném smyslu (tento termín se dostal např. i do nizozemského textu belgické státní hymny jako označení pro krále). Také ugrofinská maďarština nerozlišuje důsledně mezi výrazy Fejedelem (kníže) a Herceg (vévoda). V praxi je jako Fejedelem označován především panující kníže. Zejména v období středověku jde často synonymum pro vojvodu (maďarsky jinak též Vajda) a novověký titulární kníže bývá nazýván termínem Herceg. Specifika jednotlivých evropských jazyků tak prakticky znemožňují bez znalosti kontextu přesně porozumět titulatuře, což zejména při překladech vede k častým chybám a nepřesnostem.
Odvozené termíny v češtině náhled|Dietrichštejnská knížecí hrobka v Mikulově náhled|Stolec karantánských slovanských knížat, po roce 976 užíván též říšskými vévody z Korutan, byl původně dórskou hlavicí sloupu z římského období Zemský kníže/Kníže země – vladař, zeměpán Knížecí hrob – termín z archeologie, označující mimořádně bohatě vybavený prehistorický hrob některého předáka, vojevůdce či kmenového náčelníka Knížecí okrsek/akropole – termín z archeologie, označení pro opevněný palácový a kostelní okrsek v centru raně středověkého hradiska Knížecí rodové patrimonium – termín pro jádrové panství Přemyslovců Knížecí stolec – starší forma knížecího trůnu, např. na Pražském hradě poblíž pahorku Žiži Knížecí hrobka/Knížecí krypta – hrobka knížecí rodiny, v ČR např. v Třeboni (Schwarzenberkové) či Mikulově (Ditrichštejnové) Knížecí oratoř – uzavřená oratoř sloužící knížecí/vladařské rodině Knížecí stát – domorodá monarchie v Indii, mediatizovaná Brity do Indického císařství Knížecí rebelie (Fürstenrebellion) – svévolné spolčení některých říšských knížat kolem kurfiřta Mořice s Francií a proti císaři v l. 1552–53 Velkokníže – titul panovníka Kyjevské a Moskevské Rusi, Litvy, Finska či Sedmihradska i titul princů Ruského impéria, obdobně velkoknížectví Arcikníže – nepříliš šťastný překladový výraz užívaný občas v češtině pro arcivévodu Titulární kníže – kníže bez vlastního knížectví, nevládne Údělný kníže – kníže s vlastním územím, které drží jako závislé léno, ne vždy toto léno (údělné knížectví) bývalo dědičné (např. moravské přemyslovské úděly) Duchovní kníže – duchovní hodnostář s knížecím titulem (Viz níže), např. kníže-biskup Kníže-volitel – alternativní výraz pro kurfiřta Okněžněné hrabství/lankrabství/purkrabství – hrabství/lankrabství/purkrabství ve Svaté říši římské postavené na roveň knížectví Okněžněné opatství/proboštství – opatství/proboštství, jehož opat/probošt/abatyše náleží ke knížecímu stavu Dědičné knížectví (Erbfürstentum) – označení slezských knížectví pod přímou správou Koruny, dále též označení bývalých duchovních knížectví, získaných po říšském recesu Pruskem Mediátní knížectví (Mediatfürstentum) – „bezprostřední knížectví“, variantní označení slezských korunních knížectví, protiklad je immediátní knížectví (mělo vlastního lenního knížete) Údělné knížectví – ne zcela nezávislé knížectví, udílené obvykle vrchním vládcem mladším synům nebo bratrům Knížecí rada – pejorativní označení pro radu pronesenou bez patřičného vhledu do problematiky (jinak též poradní sbor knížete) Knížecí reformace – termín zavedený německým dějepisectvím, označující reformační proces řízený či iniciovaný „svrchu“ panovníkem, nikoli vlivnými kazateli Spolek knížat (Fürstenbund) – spolek protestantských říšských knížat kolem Pruska, uzavřený r. 1785 a proticísařsky orientovaný Vyvlastnění knížat (Fürstenenteignung) – vyvlastnění části majetku německých, do roku 1918 vládnoucích rodů, provedené výmarskou vládou r. 1919