náhled|Palác nebeské čistoty v Zakázaném městě v Pekingu, císařském sídlu dynastií Ming a Čching Správa Číny v době mingské říše (1368–1644) byla organizována podle vzoru svržené dynastie Jüan. Časem se vládní systém měnil a přizpůsoboval okolnostem. Úřady mingské Číny byly tradičně rozděleny na tři větve – civilní, vojenskou a kontrolní, přičemž samostatné postavení měl císařský palác se svými eunuchy.
Zprvu stál v čele centrálních civilních úřadů Ústřední sekretariát, kterému podléhala šestice ministerstev a další méně významné instituce. Roli vrchního velení armády hrála Hlavní vojenská komise. Nejvyšším kontrolním úřadem byl cenzorát. Říše byla rozdělena na dvě metropolitní oblasti a třináct provincií, které byly spravovány provinčními sekretariáty. Nižšími správními celky byly prefektury, pod nimi kraje. Nejnižší úrovní státní správy byly okresy, kterých existovalo v mingské Číně téměř 1400.
Roku 1376 byly provinční sekretariáty zrušeny a nahrazeny třemi samostatnými úřady – provinčním administrativním úřadem, regionální vojenskou komisí a provinčním kontrolním úřadem. O čtyři roky později proběhla reorganizace i v centru – Ústřední sekretariát byl zrušen, Hlavní vojenská komise rozdělena na pět samostatných komisí a i cenzorát byl rozdělen. V následujících desetiletích se opět prosadil centralizační trend. Cenzorát byl obnoven pod novým názvem, roli Sekretariátu převzal nový Velký sekretariát. Do provincií byli nejdříve dočasně, později trvale, vysíláni provinční guvernéři nebo velcí koordinátoři, kterým podléhaly všechny tři provinční úřady.
Třebaže zpočátku měli eunuchové císařského paláce zakázáno vměšovat se do politiky, od éry Jung-le získali značný vliv. Postupně vznikla početná eunušská administrativa rozprostřená i v regionech, paralelní k standardním úřadům.
Civilní administrativa byla obsazována konfuciánsky vzdělanými úředníky, jejichž vzdělání bylo ověřováno v několikastupňovém procesu zkoušek. Posty nižších důstojníků byly dědičné, vyšší důstojníci byli z nich vybíráni na základě svých schopností.
Instituce a úřady V průběhu dvou tisíc let se struktura orgánů výkonné moci v Číně nijak výrazně nezměnila, třebaže každá dynastie přidávala nové části, které považovala za nezbytné. V kontrastu k systému ústřední správy známému jako „tři kanceláře a šest ministerstev“ zavedenému dynastií Chan, v mingské Číně existoval pouze jeden úřad – ústřední sekretariát, řídící šest ministerstev. Po popravě kancléře Chu Wej-junga roku 1380 císař Chung-wu zrušil nejvyšší úroveň administrativy – sekretariát, cenzorát a hlavní vojenskou komisi a osobně převzal řízení šesti ministerstev a pěti regionálních vojenských komisí, jejichž vedoucí se tak ocitli na vrcholu úřednické hierarchie. Šest ministrů a vedoucí reorganizovaného Cenzorátu byli neformálně označováni za „sedm hlavních ministrů“. V případech významnějších dvorských diskusí se k nim připojovali vedoucí Úřadu pro hlášení a předseda Velkého odvolacího soudu, byli pak označováni za „devět hlavních ministrů“. Na poradách sedmičky nebo devítky byly debatovány záležitosti přesahující jeden resort, konečné rozhodnutí však vždy náleželo císaři, který jej mohl libovolně změnit.Ch’ien, s. 93.
Řádný výkon správy říše se neobešel bez systému zákonů. Už roku 1364 byly zahájeny práce na sestavení nového konfuciánského zákoníku – Ta Ming lü, který ve značné míře vycházel se starého tchangského zákoníku z roku 653. Prvotní znění bylo odsouhlaseno roku 1367, definitivní verze byla přijata roku 1397 a zůstala neměnná do pádu říše, i když byla doplňována dodatečnými ustanoveními. Soupis mingských úřadů, jejich kompetence, personální obsazenost a související legislativu shrnovala encyklopedická sbírka Ta Ming chuej-tien poprvé publikovaná roku 1509.
Soudní moc v Číně nebyla samostatná, soudní pravomoc byla součástí kompetencí místních civilních úřadů. Rozsudky místních úřadů přezkoumávaly provinční úřady, významné případy pak ministerstvo spravedlnosti. Konflikty vojenských osob se zákonem řešili jejich velitelé, přezkum probíhal u provinčních regionálních vojenských komisí a poté u hlavních vojenských komisí v hlavním městě. Kauzy řešené provinčními kontrolními úřady prověřoval cenzorát. Nejzávažnější případy ministerstva spravedlnosti, hlavních vojenských komisí a cenzorátu projednával Velký odvolací soud, rozsudky smrti musel potvrdit císař.
Úřady císařského paláce náhled|Zachovaná část výzdoby vládní lakové dílny v Pekingu, éra Süan-te (1426–1435). Mingské státní dílny řídili císařští eunuchovéHucker (1958), s. 25. (detail) Personál císařského dvora tvořili eunuchové a ženy se svými vlastními úřady.Hucker (1958), s. 24. Ženská část služebnictva byla rozdělena mezi úřady obsluhy, ceremonií, oděvů, zásobování potravinami, ložnic, řemeslníků a dozoru nad personálem. Do 20. let 15. století bylo ženské služebnictvo vytěsněno eunuchy, ženám nakonec zůstal jen úřad pro oděvy.
Chung-wu podřídil eunuchy, tehdy v poměrně nízkém počtu, Správě palácové obsluhy, ale postupně s růstem jejich počtu, moci a vlivu se zmnožovala i eunušská administrativa až na čtyřiadvacet různých správ, oddělení a úřadů organizujících práci tisíců eunuchů. Eunušské správy se staraly o kontrolu zaměstnanců, ceremonie, zásobování potravinami, kuchyňské náčiní, dokumenty, stáje, pečeti, oděvy a jiné.Hucker (1958), s. 25. Níže byly postaveny čtyři úřady pro topivo, hudbu, papír a lázně. Dalších osm oddělení se staralo o zbraně, stříbrné náčiní, praní, pokrývky hlavy, výrobky z bronzu, výrobu textilu, vinice a sady.
Chung-wu zakázal eunuchům učit se číst a vměšovat se do politiky. Není jasné jak se tyto zákony dodržovaly během jeho vlastní vlády, ale když se na trůn dostal císař Jung-le, eunuši řídili velké státní dílny, stáli v čele armád a zasahovali do výběru a jmenování úředníků. Nakonec vznikla paralelní administrativní síť řízená eunuchy, nezávislá na standardní úřednické byrokracii. Přestože během vlády mingských císařů existovalo několik eunuchů s takřka diktátorskou mocí jako Wang Čen, Wang Č’ a Liou Ťin, růst moci eunuchů nebyl otevřeně zjevný, dokud v 90. letech 16. století císař Wan-li nezvýšil jejich pravomoci vůči civilní správě a negarantoval jim nárok na výběr provinčních daní.Ebrey (1999), s. 194–195.Spence, s. 17.
Jedním z nejefektivnějších prostředků kontroly poddaných byla tajná služba sídlící zpočátku v takzvaném Východním křídle, později v Západním křídle paláce. Tajná služba byla přímo podřízena Úřadu ceremonií, který v mingské době představoval důležité mocenské centrum. Časem eunuch stojící v čele Úřadu ceremonií a rituálů získal postavení náčelníka palácového personálu a takřka diktátorskou moc v zemi.Hucker (1958), s. 11.
I když se osazenstvo paláce skládalo především z eunuchů a žen, fungovala zde i skupina úředníků v Kanceláři císařských pečetí spolupracující s eunuchy při údržbě a uchovávání pečetí a pečetidel.Hucker (1958), s. 25–26. Další palácoví úředníci dozírali nad záležitostmi císařských princů.Hucker (1958), s. 26.
Osazenstvo paláce, jak eunuchové, tak úředníci bezprostředního okolí císaře, jím vyzdvižení a na něm závislí, byli označováni za „vnitřní dvůr“. Ten představoval do určité míry protiklad k „vnějšímu dvoru“ – šesti ministerstvům, cenzorátu a ostatním úřadům.
Civilní úřady Velký sekretariát a šest ministerstev náhled|Ženy císařského dvora (neznámý autor) Navzdory oficiální rétorice o boji proti mongolské vládě a následování tchangských vzorů se Chung-wu k minulosti nevracel a jednoduše převzal administrativní systém dynastie Jüan.
V duchu dlouhodobé čínské tradice byla administrativa v centru i regionech rozdělena na úřady civilní, kontrolní a vojenské. Vrchol civilní správy tvořil ústřední sekretariát (, čung-šu šeng) v čele se dvěma hlavními rádci (, čcheng-siang) s hlavní první hodností, starším „po levici“ a mladším „po pravici“, neformálně označovanými za první ministry (, caj-siang).Hucker (1958), s. 27. Sekretariátu byla podřízena šestice ministerstev i ostatní civilní úřady.
Podání a memoranda určená císaři soustřeďoval od roku 1370 ve svých kancelářích Úřad pro inspekci hlášení (čcha-jen š’), roku 1377 přejmenovaný na Úřad pro hlášení (, tchung-čeng š’). Kopie byly zasílány úřadům dohledu (, kche, kontrolní instituce dohlížející nad ministerstvy), originál císaři. Po vzestupu velkých sekretářů tito navrhli císaři řešení a po vládcově podpisu příslušný úřad dohledu předal dokumenty svému ministerstvu. Častěji však byla otázka předložena diskuzi výše zmíněných sedmi či devíti hlavních ministrů, jejichž písemná stanoviska šla opět přes Úřad pro hlášení.Hucker (1966), s. 101. Nakonec bylo rozhodnutí ve formě císařského výnosu publikováno ve dvorském zpravodaji (, čchao-pao) a ve zkrácené formě v Pekingském úředním věstníku (, ti-pao), který obsahoval i zprávy o vnitřní a zahraniční politice země.
Roku 1380 císař Chung-wu zrušil sekretariát a osobně převzal řízení šesti ministerstev. V důsledku změn se správa země soustředila přímo v rukou císaře. Chung-wu byl však záhy zahlcen lavinou úřední korespondence a hlášení, proto už roku 1382 jmenoval z řad členů akademie Chan-lin několik (obvykle jich působilo tři až šest)Hucker (1958), s. 29. velkých sekretářů (大學士, ta-süe-š’), kteří fungovali jako císařovi poradci a původně též jako asistenti vychovatelů následníka trůnu.
Původně sloužili jako tajemníci zapisující císařská rozhodnutí.Ch’ien, s. 94. Císař Jung-le na ně přenesl vyřizování své korespondence a od 20. let 15. století získali tito tajemníci dominantní roli ve vládě. Nikdy však nezískali postavení bývalého ústředního sekretariátu – neměli právo dávat příkazy jiným úřadům, ani vyžadovat hlášení.Ch’ien, s. 97–98. Hodnost příslušející jejich úřadu zůstala na nízké úrovni hlavní páté hodnosti, jejich faktická moc byla vyjádřena udělením formálního titulu ministra či zástupce ministra a později starobylých vysokých titulů „tří vévodů“ (, san-kung) spojených s hlavní první hodností a „tří výjimečných“ (, san-ku) majících vedlejší první hodnost. Název Velký sekretariát (, nej-ke), neformálně používaný od této doby, byl však oficiálně zaveden až v polovině 16. století. Členové Velkého sekretariátu byli vybíráni z akademie Chan-lin s tím, že budou nástroji císařské vůle nikterak neovlivnění ministerstvy. V kontrastu s vedením ministerstev totiž neprocházeli dlouholetou službou v regionálních a centrálních úřadech, úředníci vládního aparátu je proto nepovažovali za své a počítali je k „vnitřnímu dvoru“. Reálně se ovšem sekretariát držel své vlastní linie, rozcházejíce se jak s císařem, tak ministerskou administrativou.Hucker (1958), s. 30.
náhled|vlevo|Detail Císařovy cesty zobrazující vůz císaře Süan-te tažený slony a doprovázený jízdní stráží (úplná panoramatická malba) Sekretariát měl koordinující roli, zatímco šest ministerstev (, pu) – ministerstva státní správy, daní, obřadů, vojenství, trestů a veřejných prací – se zabývalo vlastní administrativní prací. V čele ministerstva stál ministr (, šang-šu), který měl hlavní třetí hodnost, od roku 1380 hlavní druhou hodnost a zástupce ministra (, š’-lang).Hucker (1958), 31–32.
V kompetenci ministerstva státní správy (, li-pu) bylo povyšování a přesuny civilních úředníků, udělování vyznamenání a titulů.Hucker (1958), s. 32. Úřad ministra státní správy byl nejprestižnější ze šestice ministerských postů.
Ministerstvo daní (či financí) – přesněji státních příjmů – (, chu-pu) odpovídalo za státní příjmy, dozíralo na vedení daňových soupisů rolníků a výběr jejich daní v provinciích a také na měnové záležitosti. Pro tyto účely bylo rozděleno na oddělení, zodpovědné vždy za jednu provincii. Ale celnice na Velkém kanálu byly přímo podřízeny ministerstvu nezávisle na místní správě.Hucker (1958), s. 33.