náhled|upright=1.5|Ilja Repin: Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi (1880–1891)
Kozáci jsou převážně východoslovanské pravoslavné svazy svobodných obyvatel, zemědělců a válečníků pocházející z ukrajinských a jihoruských stepí. Historicky šlo o polokočovné a polovojenské obyvatelstvo, které žilo pod jmenovitou suzerenitou různých východoevropských států té doby. Za vojenskou službu jim byla umožněna velká míra samosprávy. Kozáci byli zvláště známí držením demokratických tradic.
Obývali řídce osídlené oblasti v povodí řek Dněpr, Don, Těrek a Ural a sehráli důležitou roli v historickém a kulturním vývoji Ukrajiny i Ruska.
Vládci polsko-litevské unie a ruské říše obdařili kozáky jistými zvláštními výsadami výměnou za vojenskou povinnost sloužit v nepravidelných jednotkách (většinou jezdectvu). Různé kozácké skupiny byly organizovány podél vojenských hranic s velkými autonomními skupinami nazývanými kozácké vojsko. Každé vojsko mělo území sestávající z přidružených vesnic zvaných stanice. Existovala řada regionálních kozáckých svazů či vojsk, z nichž nejvýznamnější byli záporožští, donští, kubáňští a těrečtí kozáci. Vůdce kozáckého svazu se nazývá ataman.
Kozácký způsob života přetrvával do 20. století, ačkoli rozsáhlé společenské změny ruské revoluce narušily kozáckou společnost stejně jako kteroukoli jinou část Ruska; mnoho kozáků po vzniku Sovětského svazu odešlo do jiných částí Evropy, zatímco jiní zůstali a asimilovali se do komunistického státu. Soudržné jednotky založené na kozácích byly organizovány a během druhé světové války bojovaly na straně Německa i SSSR.
Po druhé světové válce Sovětský svaz kozácké jednotky v sovětské armádě rozpustil a mnoho kozáckých tradic bylo během Stalinovy vlády a jeho nástupců potlačeno. Za éry perestrojky na konci 80. let se potomci kozáků přestěhovali, aby oživili své národní tradice. V roce 1988 Sovětský svaz přijal zákon, který umožňuje znovuobnovení bývalých kozáckých vojsk a vytvoření nových. Během 90. let 20. století mnoho regionálních úřadů souhlasilo s předáním některých místních administrativních a policejních povinností svým kozáckým předákům.
Při sčítání lidu v Rusku roku 2002 se 140 028 lidí přihlásilo ke kozácké národnosti, zatímco při sčítání v roce 2010 se za kozáky označilo 67 573 lidí. Při sčítání obyvatel v letech 2020-2021 se počet kozáků v Rusku snížil na 50 490. S kozáckou kulturní identitou se po celém světě spojuje 3,5 až 5 milionů lidí, někteří chápou kozáctvo jako nezávislé etnikum (Kozáci s velkým „K“). Kozácké organizace působí v Rusku, Kazachstánu, na Ukrajině, v Bělorusku a ve Spojených státech amerických.
Název Slovo kozák (množné číslo kozáci, , či , , , , , , ) s největší pravděpodobností pochází z totožného turkického slova kazak a znamená „svobodný člověk“ nebo také „dobrodruh“,Cossack, etymonline.com a plně se tak shoduje s kazašským názvem příslušníka národa Kazachů, tj. казак.
Jiní spojují ruský název казаки s názvem Chazarů – kazari, kočovného národa kdysi žijícího mezi Volhou a Dněprem, či Kirgizy, kteří se sami nazývají kajsaki. Další etymologické hypotézy hovoří o mongolském původu slova, kde ko- znamená ochrana a -zach hranice.
První ruské písemné zmínky o kozácích jsou z ruských letopisů a kronik z let 1395 a 1444. V obou se zmiňují jako samostatná vojenská vrstva společnosti.
Původ náhled|vlevo|Kubáňští kozáci na konci 19. století náhled|upright=1.15|Kozácký bandurista, 1890 Etnický původ kozáků má dvě teorie. První hovoří o uprchlých ruských a ukrajinských nevolnících a dezertovaných Tatarech. Tuto teorii uvedli v život sovětští historici. Komunistická vláda potřebovala prokázat, že kozáci nejsou samostatným etnikem, ale pouze společenskou vrstvou, která požívá neoprávněných výhod. Někteří postsovětští historici, jako například Boris Uspenskij nebo spisovatel Viktor Suvorov, tuto teorii účelově udržují při životě i nadále. Jinak by totiž likvidace kozáků prováděná bolševickou vládou (raskazačivanie) naplňovala všechny znaky definice genocidy.
Podle druhé teorie, již zastávali např. významní sovětští historikové Lev Gumiljov či Valerij Šambarov, pocházejí kozáci etnicky především z potomků pravoslavných Chazarů a z Polovců (Kumánů), Pečeněgů, Baškirů, Oghuzů a dalších kočovných kmenů turkického původu.
S kuriózní teorií přišel počátkem 20. století historik Jevgraf Savelev, který původ kozáků odvozoval od středověkých říčních pirátů uškunniků, kteří byli varjažského původu a v 11.–13. století ovládali oblast horního Povolží, zvláště okolí Vjatky, odkud svými nájezdy terorizovali severní Rusko, včetně Novgorodu. Podle této teorie by byli kozáci nepřímo dědici Vikingů (Varjagů).
Podle současných výzkumů je nejpravděpodobnější, že na formování kozáků měli podíl turkičtí kočovníci v oblasti Divokých polí, kteří zde pod vlivem Slovanů začali přecházet k usedlému způsobu života a zemědělství. Podíl na formování kozáků měli rovněž uprchlí nevolníci z Ruska a Polska, kteří se v těchto komunitách usazovali.
Osídlení náhled|upright=1.15|Mapa divokých polí v 17. století Původní osídlení kozáků bylo v povodí Donu, kde sídlilo donské vojsko, a také v povodí Dněpru (na území dnešní východní Ukrajiny), tzv. Záporožská Sič, kde sídlili záporožští kozáci, odlišní od ostatních skupin oděvem, účesem i výzbrojí. Šlo o oblasti sahající od středního toku Volhy přes linii městských pevností jedoucí od Rjazaně k Tule. S rozšiřováním carské moci se spolu s hranicemi postupovali na jih a východ. V době svého největšího rozmachu, v době od 16. do 19. století, utvořili několik center, největší z nich byly na řekách Jaiku, Don, Kubáň a Těrek. Další významná kozácká vojska byla z okolí Astrachaně a Orenburgu. Kubáňští kozáci pocházející z dnešní východní Ukrajiny, byli z dněperského ostrova Chortycja u Záporoží přesídleni carevnou Kateřinou Velikou na Kubáň, čímž mělo být ukončeno jejich nepřátelství s Poláky. Kozáci pro carské Rusko od počátku 16. století získali prakticky celou Sibiř a dále pak Aljašku a vytvořili pak 17 dalších kozáckých vojsk. Z nově vzniklého Sibiřského kozáckého vojska se později oddělilo Semirečenské vojsko v Kyrgyzstánu v Turkestánu, Zabajkalské, Amurské a Ussurijského vojsko. Menší oddíly byly i v Krasnojarsku, Irkutsku a na řece Jenisej.
Historie náhled|upright=1.15|Uralští kozáci, c. 1799 Ve 14.–15. století se začaly ve stepích oblasti Divokých polí usazovat v rámci vládnoucí Zlaté Hordy kočovné turkické kmeny a zakládaly zde osady. Jejich živobytí bylo do značné míry založeno na loupeživých výpravách do Rusi. V 15. století se velká část Divokých polí stala součástí litevského státu a tamní kozáci se tak ocitli na pohraničí Litvy a Krymského chanátu, který přes jejich území často podnikal loupežné výpady. Od 15. století až do jeho porážky a obsazení Ruskem roku 1783 bylo Tatary z Krymského chanátu odvlečeno a prodáno do otroctví v Osmanské říši okolo 3 milionů obyvatel východní Evropy, především Ukrajinců a také některých Rusů, ale i Bělorusů a Poláků, a rozsáhlé oblasti jihoruských a ukrajinských stepí zůstaly vylidněny. Proto na obranu proti nim ruská knížata zakládala pevnosti (rusky stanicy), kde usazovala a platila část z turkického vojska, která nepodléhala, vzpírala se nadvládě chánů, byli svobodní (turkicky kazak). Kozáci se formovali do válečnických skupin na obranu před nájezdy Tatarů, Nogajců, Kalmyků a dalších kočovných etnik.
Sami kozáci však prováděli nájezdy proti krymským Tatarům, Osmanské říši a Persii, na nichž získávali kořist a otroky. Záporožští kozáci na svých čajkách na počátku 17. století vyplenili turecký Trabzon a dokonce i předměstí Istanbulu, zatímco donští kozáci pod velením Stěnky Razina vyplenili perská města na pobřeží Kaspického moře a osvobodili řadu křesťanských otroků. Jako svobodní ale přijímali pod svou ochranu i uprchlé rolníky slovanského původu, kteří se chtěli vymanit z postavení nevolníků a přijímali je do svých řad. Tak se postupně poruštili (jde o starou ruštinu, běloruštinu, ukrajinštinu, společnou oblasti dnešních východoslovanských zemí). Až do pol. 17. stol. měli na Rusi nevolníci právo svobodného stěhování ve dvou podzimních týdnech (konec září, počátek října) a využívali tohoto práva často právě odchodem mezi kozáky. O tuto výsadu rolníky připravil car Alexej Michajlovič roku 1649, ilegální útěky ale pokračovaly nadále.
Kozáci se po jistou dobu stali důležitým prvkem v soupeření tří mocností, Polska, Turecka a Ruska; nejprve se nakrátko spojili s Turky, ale nakonec se rozhodli pro Rusko. V roce 1654 vojenská a území rada zvážila alternativy, které se otevíraly před kozáky – poddanství Polsku, věrnost Turecku nebo věrnost Moskvě – a rozhodla se ve prospěch pravoslavného cara. Kozáci se příliš identifikovali s ochranou křesťanství a především jeho pravoslavné větve na to, aby byli přístupni muslimskému lichocení. Nejlepší podmínky rozvoje a autonomie jim nabízely turecké instituce, ale kozáci i tak odmítli.
Záporožské vojsko
vlevo|náhled|upright=1.1|Kozák s hlavou Tatara, 1786 náhled|upright|Pěšák záporožského vojska, 17.–18. století
Jinou, ale obdobnou, historii má Záporožské vojsko, které se formovalo v oblasti dnešní Východní Ukrajiny dříve známé jako Divoká pole, ovládané polsko-litevským státem. Záporožci, žijící v oblasti dolního toku Dněpru, od 15. stol. bránili expanzi polských králů, litevských knížat a německých rytířů do ukrajinských stepí. V 16. stol. se stali součástí polsko-litevského státu (Rzeczi Pospolité), kde získali postavení ochránců hranic před Tatary, spojené s rozsáhlými svobodami. Zároveň vznikly oddíly registrovaných kozáků, které od roku 1533 sloužily v armádě polskolitevského státu, o jejich vznik se nejvíce zasadil plukovník Ostap Daszkewicz. Vměšování polské šlechty do pohraničních oblastí Ukrajiny a oklešťování kozáckých privilegií vyvolaly několik povstání, např. povstání Severyna Nalywajka a Hryhorije Lobody z let 1593–1597, které se polským silám ještě podařilo potlačit. Nejrozsáhlejší bylo Chmelnického povstání z let 1648–1657, které doprovázely masakry civilistů a skončilo rozdělením Ukrajiny mezi Rusko a polsko-litevský stát. Později proběhla ještě další povstání, např. Petra Dorošenka na konci 17. století nebo Ivana Honty v roce 1768. Kozáci v nich projevili velkou statečnost, ale také nesmírnou brutalitu a krutost, spojenou zejména s masakrováním Židů.
Záporožský ataman Kosťa Hordienko spolu s hejtmanem Ivanem Mazepou se spojili se Švédy a bojovali proti Rusku v Severní válce, druhá polovina kozáků zůstala věrná Rusku a Švédy pomohla porazit. Proto byla roku 1709 na rozkaz Petra Velikého jejich sič zlikvidována – záminkou bylo Bulavinovo povstání vedené atamanem donských kozáků Kondratijem Afanasjevičem Bulavinem. Kozáci ze siče ve velkém množství uprchli na území Krymského chanátu, odkud se vrátili až v roce 1734. Brzy vytvořili novou Sič, ale i ta byla nakonec roku 1775 carskou mocí zlikvidována, čímž na Ukrajině zanikla kozácká autonomie.
Mezi lety 1650–1765 Záporožci spoluorganizovali s ruským carstvím v řídce osídleném Ostrožském, Charkovském, Aktyrském, Sumském a Iziumském regionu svobodné kozácké osady. Jejich autonomie se udržela do 28. července 1765, kdy ji dekretem zrušila Kateřina Veliká. Kozácké jezdecké jednotky se přeměnily na husary, kteří se stali součástí pravidelné carské armády. Stařešinové dostali automaticky šlechtický titul a důstojnickou hodnost. Kozáci, kteří tak neučinili, byli odsunuti z polské hranice směrem na východ. Přesídlením záporožských kozáků do podhůří Kavkazu do okolí řeky Kubáň vzniklo koncem 18. století Kubáňské vojsko.
Kozáci v rámci polsko-litevského státu náhled|Postup společného kozáckého-tatarského vojska