Hospodářské dějiny Československa jsou uzavřenou kapitolou dějin Československé republiky, jejíž existence trvala od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Zahrnují dějiny hospodářského rozvoje země mezi roky 1918–1992 s historickým přesahem do doby habsburské monarchie i do doby po rozdělení Československa po roce 1992.
upright=1.8|náhled|Fyzická mapa vzniklé republiky Československé do roku 1938
Výchozí situace z období Rakouska-Uherska Východiskem pro hospodářský rozvoj Československa po roce 1918 byl rozvoj hospodářství v Českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v době existence habsburské monarchie. Monarchie byla po Ruském impériu největším evropským státem a její hospodářství a hospodářské zájmy se rozvíjely mimo hlavní trendy koloniálního světového hospodářství. Z globálního hlediska bylo postavení monarchie semiperiferiální s hospodářskými zájmy spíše regionálního charakteru (především ve vztahu k Německu a dále na východ a jihovýchod). Z obecného hlediska je možné sledovat trvalý relativní pokles ekonomického významu habsburské monarchie během 19. století.
Stejně tak je pro období 19. století a počátku 20. století typické relativně pomalé tempo rozvoje moderních tržních vztahů a pomalejší akumulace podnikatelského kapitálu. Dalším významným faktorem byla skutečnost, že habsburská monarchie v této době nepředstavovala nejenom národnostně, kulturně a nábožensky heterogenní státní celek, ale také hospodářsky velmi různorodý ekonomický celek, jehož různorodost byla ještě umocněna rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867. Vyrovnání v podstatě znamenalo nejen politické, ale i hospodářské oddělení Předlitavska a Zalitavska. Z globálního hlediska bylo potom Rakousko-Uhersko stále dominantně agrárním státem, s některými regiony, jež byly dominantně průmyslové. V případě Předlitavska je možné konstatovat, že to byly České země a Dolní Rakousy, které představovaly průmyslově-agrární centra. V důsledku první světové války se hospodářství octlo ve velmi tíživé situaci. To bylo také příčinou, že slabé a rozbité ekonomické vazby umožnily formulovat v Českých zemích ideu samostatného státního celku, který do sebe integroval v průběhu diplomatických jednání o vzniku nového státu i území Slovenska a Podkarpatské Rusi.
České země V rámci hospodářství rakousko-uherské monarchie měly české země silné hospodářské postavení v rozvíjejícím se průmyslu i obchodě. Zčásti to bylo silnou německou menšinou, která investovala na základě technického rozvoje a příklonu k německému hospodářskému prostoru, ale dominantně se rozvíjel český průmysl a obchod rovněž podporován technickým rozvojem, ale i společensko-politickou snahou českých zemí o dosáhnutí téměř uherského vyrovnání (z roku 1867, po kterém následovala v Pešti Uherská všeobecná výstava v 1885). Celé úsilí vyvrcholilo v roce 1891 organizováním Jubilejní zemské výstavy v Praze, 15. května, Jubilejní zemská výstava 1891 kdy se ukázala (i když pod ochranou Jeho Veličenstva) síla českého průmyslu a hospodářství i ekonomického sebevědomí českého národa.
Hospodářský význam Českých zemí v rámci habsburské monarchie se během 19. století stále zvětšoval.Urban, O. c.d., s. 59. Pro ilustraci lze uvést některá čísla: České země produkovaly v 90. letech 19. století přibližně dvě třetiny veškeré průmyslové výroby v Rakousku, z toho v některých odvětvích bylo jejich postavení téměř monopolní (např. ve výrobě porcelánu, těžbě uhlí nebo textilní výrobě).Urban., O. České a slovenské dějiny, s. 231. V popředí byla především průmyslová výroba, avšak i přesto zůstávaly České země hlavním producentem obilnin (kromě pšenice) v Rakousku. Produktivita průmyslové výroby se zvyšovala v důsledku technického rozvoje, zejména ve velkých podnicích se ve větší míře uplatňovaly nové technologie (jako např. elektromotory, výbušné benzínové motory, dieselové motory, parní turbíny). Jako významné novinky v dopravě se objevily na konci 19. století a na počátku 20. století automobily a motocykly, jejichž výroba se soustředila do Mladé Boleslavi a Kopřivnice. Začaly první pokusy s letectvím (Ing. Jan Kašpar, první let 1911 z Pardubic do Prahy). Dále se rozvíjel rovněž chemický a elektrotechnický průmysl, hutnictví s výrobou ušlechtilé ocele, strojírenství, zbrojní i automobilový průmysl. Rovněž struktura české ekonomiky byla před první světovou válkou dobře přizpůsobena místní surovinové základně a země měla hustou dopravní infrastrukturu. Narůstající český kapitál pronikl i za hranice českých zemí, zejména do slovanských zemí monarchie tzn. i na Slovensko, také do Ruska a na Balkán.
S rozvojem industrializace se rozšiřovaly možnosti zemědělské výroby. Konjunktura, mechanizace zemědělské výroby, zčásti i koncentrace vlastnictví půdy, vedly k narůstání agrárního kapitálu, a tím i upevnění pozic agrárního kapitálu a jeho představitelů. Rozvinula se poměrně hustá síť dobytčích, mlékárenských, nákupních, prodejních i úvěrových družstev.
Slovensko Slovensko, pojmenované soudobě jako Horní Uhry, se před rokem 1918 hospodářsky rozvíjelo v rámci uherské části monarchie respektive v Zalitavsku. Hospodářství země bylo dlouhodobě v rukou především uherské agrární šlechty a vznikající uherské buržoazie. Na druhou stranu je nutno poznamenat, že bankovnictví a kapitálové investice (oboje významné pro rozvoj všech odvětví rakousko-uherského hospodářství) byly v monarchii pod kontrolou vídeňských bank a kartelů, které využívaly například tarifů k udržení svojí hegemonie nad ekonomikou monarchie. Tato skutečnost představovala významný kontext, který samozřejmě ovlivňoval také hospodářství Slovenska.
Kromě hegemonie předlitavského kapitálu v Uhrách bylo Slovensko podrobeno politikám maďarizace, jež měla dopady na slovenské hospodářství a jež také zabraňovala rozvoji místního kapitálu na národní úrovni. Z obecného hlediska zůstávalo Slovensko do počátku 20. století agrární zemí, ve které se průmyslová výroba distribuovala značně nerovnoměrně. Téměř bez průmyslové výroby tak byly Šarišská, Zemplínská a Oravská župa. Průmysl se naopak koncentroval v Prešpurské župě a dále, i když méně, ve Spišské, Zvolenské a Gemerské župě.
Až dle zákona z 1896 se mohli poddaní vykoupit z feudální povinnosti za desetinásobek jednoročního závazku vůči panství. S ohledem na vlastnictví půdy si však dominanci zachovaly velkostatky a zemědělské hospodářství rolníků nedosáhlo ani 42 procent výměry půdy. Rozvoj velkostatků působil na koncentraci vlastnictví půdy, zvýšil nábor laciných námezdních zemědělců a akumulaci kapitálu. 70 procent obyvatelstva Slovenska bylo v námezdné smluvní práci na velkostatcích.Dr.Ratkoš,Peter a kol.: Dejiny Československa, vyd. SPN, 1975, s. 233
Vyrovnání nepřineslo v Uhersku v oblasti průmyslové výroby podstatné změny. V 1872 bylo cechovní zřízení zrušeno a otevřela se cesta k živnostenskému a průmyslovému podnikání, ale až po krizi s obilím z 1873 se o průmysl začala zajímat uherská statkářská buržoazie. Narážela však na silnou konkurenci ze západu monarchie. Především se rozvíjela železniční dráha (koncem století 14 tis. km, na Slovensku 2600 km). S tím souvisel i rozvoj důlního průmyslu na Slovensku, především železné rudy (60 procent uherské produkce).Ratkoš, P. Dejiny Československa, s. 236 Strojírenství se rozvíjelo mimo Slovensko především v Pešti (dnešní Budapešť). První továrna na elektrotechnický průmysl vznikla v Žilině, první elektrárna v Bratislavě, Košicích a Prešově. Rozvíjel se potravinářský průmysl, zejména mlynářství, cukrovarnictví, lihovarnictví, kožedělný průmysl (Liptovský Sv. Mikuláš) a dřevozpracující průmysl (pily). Velká část řemeslníků po zrušení cechů přešla do továren nebo hledala východisko ve vystěhovalectví. Jenom drobná domácí výroba (sukna, košíkářství, dřevěné a hliněné tovary) se s obtížemi udržovala.
Ke konci 19. století dosáhla drobná slovenská buržoazie výraznějších úspěchů v bankovnictví. Vzniklo více než 50 úvěrových družstev a spořitelen, které měly zčásti čelit cizímu kapitálu. Rozvíjely se bankovní ústavy jako Sporiteľňa a Tatra banka v Martině, Úverová banka v Ružomberoku, Myjavská banka.Ratkoš,Pet. a kol.: Dejiny Československa, s. 238 Bratislava, tehdy pojmenována Pressburg nebo Pozsony, byla téměř neslovenská.
Podkarpatská Rus Dnes část Ukrajiny, dříve zvaná Podkarpatská Rus. V časech monarchie to bylo území v drtivé převaze se slabým zemědělstvím, pastvinami a lesním hospodařením, uhlířství a těžbou dřeva. Sezonní námezdní zemědělci pracovali převážně na velkostatcích v Uhersku. V období první republiky byla Podkarpatská Rus dotována, neboť v té době byla velmi zaostalá.
První republika
Měnová reforma Československá měnová reforma roku 1919 také zvaná Rašínova měnová reforma měla za úkol oddělit československý peněžní oběh od ostatních částí bývalého Rakousko-Uherska. Hlavním architektem této měnové reformy byl ministr financí Alois Rašín. Byl tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo, a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.
V noci z 25. na 26. února byly uzavřeny hranice a byl zastaven veškerý pohyb osob a zboží přes hranice, včetně poštovního styku. V době od 3. do 9. března bylo provedeno okolkování rakousko-uherských bankovek a byla zavedena koruna československá v poměru 1:1. Reforma byla provedena kolkováním bankovek. Byla okolkována polovina předložených hotovostí. Okolkovaná hotovost zůstala v oběhu. Druhá polovina byla zadržena jako nucená státní půjčka. Byly vydány vkladní listy, tedy vládní dluhopisy, které zněly na jméno a byly nepřevoditelné. Tímto způsobem bylo staženo z oběhu asi 34 % oběživa.
Cíle reformy: osamostatnit peněžní oběh zlikvidovat inflační peníze, které vznikly během první světové války vytvořit novou československou měnu založit měnovou politiku na maximálním zhodnocení měny – tedy na zvyšování její kupní síly spojit korunu se zlatem – zlatý standard.
V dubnu 1919 byla zavedena koruna československá – peněžní jednotka nového československého státu, v poměru 1:1. Současně s tím se připravovaly podmínky pro zavedení zlatého standardu. Hlavním úkolem bylo vytvoření potřebné zlaté rezervy – zlatého pokladu. Jedním zdrojem byly dobrovolné dary (94 tisíc zlatých mincí a medailí, 64 kg ryzího zlata) a výnos státní půjčky ve zlatě, stříbře a cizích valutách. Tak bylo získáno 3300 kg ryzího zlata, 272 000 kg ryzího stříbra. Půjčka byla splacena do roku 1926. Provedení i výsledek reformy je dodnes považován za obdivuhodný. Československá koruna se stala jednou z nejstabilnějších měn v Evropě.Lacina, V.: Alois Rašín, Praha 1992
První republika Výchozí pozice – rok 1918
Po rozpadu Rakouska-Uherska zdědilo Československo 21 % jeho rozlohy, 26 % jeho obyvatel a dvě třetiny veškerého průmyslu. Tato skutečnost si s sebou nesla s tím spojené problémy, mimo jiné například skutečnost, že nově vzniklý stát zahrnoval pouze jednu třetinu původního trhu monarchie. Československá ekonomika se tudíž musela silně orientovat na export. Nově vzniklý československý stát se již od samého začátku musel potýkat s problémem výrazných hospodářských a sociálních rozdílů mezi historickými územími Čech, Moravy a Slezska na jedné straně a Slovenskem resp. Podkarpatskou Rusí na straně druhé. Zatímco české země fungovaly jako průmyslové srdce státu, Slovensko a Podkarpatská Rus byly orientovány zemědělsky. Jedním z dalších nedostatků zděděných z období monarchie byla také nižší rychlost růstu v porovnání se západní Evropou, což souviselo s opožděným nástupem kapitalismu v Rakousku-Uhersku.