náhled|Výhled na Jetřichovec náhled|Kaplička zasvěcená svatému Duchu Jetřichovec () je vesnice, část města Pacov v okrese Pelhřimov v Kraji Vysočina. Název vznikl ze jména německého šlechtice Ditricha (česky Jetřich). Nachází se asi 4,5 kilometru severozápadně od Pacova. Prochází zde silnice II/128. Trvale zde žije obyvatel. V údolí blízko obce protéká řeka Trnava, která je levostranným přítokem řeky Želivky. Jetřichovec je také název katastrálního území o rozloze 3,99 km².
Na jetřichovské návsi stojí kaplička, původně zasvěcená Janu Nepomuckému a po přestavbě zasvěcená Duchu svatému. Uvnitř se nachází obraz Seslání svatého Ducha od mistra Tomana.
Historie První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1417. Původní názvy vesnice byly např. Jetřichov nebo Jetřichova ves. Na začátku 19. století se vesnice psala jako Jetřichovetz (Dětřichowetz). Do roku 1923 se ves jmenovala Jetřichoves a po tomto roku již beze změny Jetřichovec.
Roku 1869 měla obec 380 obyvatel, 1900 – 243 obyvatel, 1910 – 268 obyvatel, 1930 – 255 obyvatel, 1950 – 203 obyvatel, 1961 – 216 obyvatel a v roce 1970 189 obyvatel.
V roce 1923 byla založena obecní kronika, kterou vedl první kornikář a současně starosta František Hlásek. V té době měla obec 496 domovních čísel – mezi nimi nebyly čísla 19, 25 a 27, protože ta vyhořela a již se v té době znovu nepostavila. Obec byla vždy zemědělská, proto bylo v obci v roce 1923 22 zemědělských usedlostí. Výměra obce v té době byla 408,8 hektarů, z toho 232,7 hektarů polí, 44,2 hektarů luk, 2 hektarů zahrad, 29,2 hektarů pastvin, 84,6 hektarů lesů, 13,15 hektarů neplodné bůdy a 0,4 hektaru rybníků.
Největší výměru zemědělské půdy mají čp. 3, 4, 5, 13, 16 a 18, což jsou tzv. velké selské usedlosti. Dalších 16 rolníků mělo menší výměru, místní jim říkali „půlláníci“. Domkářů bylo 15 – v čp. 12, 17 a 23 byly také nájemníci. V té době byla v obci pastouška čp. 15 pro nemajetné občany, kteří měli domovské právo v Jetřichovci.
V roce 1903 postavili a byla zřízena obecná jednotřídní škola, kterou si postavili sami občané. Do té doby musely děti chodit do Zhoři.
Za vsí byla tzv. pazderna na sušení lnu. Do obce patří také mlýn Hladov, který byl až do roku 1886 součástí obce Zhořec. Obec se v minulosti dělila následovně: Velká strana – podél silnice, Malá strana – naproti, dále svobodníci – čp. 7, 8, 9, 10. A část, která se nazývala V Chalupách, kterou obývali převážně chalupníci (malozemědělci), bezzemci nebo námezdní dělníci. Uprostřed obce byly dva rybníky – Hořejšák a Dolejšák. Pod vsí tzv. Svobodničák pro svobodníky. Svobodníci byli občané zproštěni roboty od Pacovského panstva kvůli nějaké zvláštní zásluze.
V roce 1921 byla obec katolického vyznání, patřící kolátarou k pacovskému děkanátu (farnosti). V roce 1908 byla díky místnímu učiteli Josefu Novákovi založena kampelička. Vedením byl pověřen František Carda. Tehdy v obci žilo 142 mužů a 152 žen, větší počet žen byl tehdy kvůli počtu padlých v 1. světové válce.
V roce 1935 prošla obec elektrifikací. Za necelý rok od začátku již byly všechny domy s elektřinou.
V obci kromě zemědělníků a ostatních již jmenovaných byli také živnostníci, např. František Dvořák, který byl hostinským, kovářem a malorolníkem. U něho bydlel v nájmu (v čp. 12) svobodný pan František Makovec z Vodice, který byl v obci jako mistr kovář. V čp. 24 bydlel Karel Fara, který byl obuvníkem a v čp. 22 švec František se synem Karlem.
Historie Jetřichovské školy Od roku 1905 do roku 1918 byl řídícím učitelem pan Novák. Po jeho ukončení funkce zde až do roku 1929 učil nový učitel František Roubal. Z Kutné Hory v roce 1930 přijel Václav Dufek, který po konci školního roku 1946 pověsil učitelské ukazovátko na hřebík a své místo přenechal Stanislavu Hejdovi, který učil pouze do roku 1947, protože byl poté přeložen. Místo něho nastoupil čerstvě ženatý Josef Hladík z Hartvíkova, který musel jako čerstvě vystudovaný mladý muž na Slovensko jako výpomocný učitel, kde byl až do roku 1939, kdy kvůli vyhlášce samostatného Slovenského štátu jako všichni ostatní Češi vystěhovat do Protektorátu Čechy a Morava.
Historie Jetřichovské kultury Staří obyvatelé si byli schopni vyrábět tzv. opálky, což byly velké lýkové koše. Dokázali z nich vytvářet naprostá umělecká díla. Opálky se využívaly převážně na řezanku pro koně. Samozřejmě se dralo peří jako na každé vesnici. Vzhledem k tomu, že byli jetřichovští obyvatelé poměrně majetní, tak si majetnější z nich mohli dovolit černou zrnkovou kávu, kterou na posledním draní podávali jako poděkováni, což byla velká vzácnost. Jen Bůh ví, koho tehdy napadlo, když při „dračce“ padl nápad, když si nějaký z mládenců četl knihu: „Zda by se nešlo poradit s panem řídícím o vzniku naší obecní knihovny i se čtenářskými besedami?“ A založila se tudíž obecní knihovna. V roce 1930 se ochotníci i se čtenářskou besedou rozpustili. Poté jeviště převzal velmi aktivní sbor dobrovolných hasičů. Režíroval je Ladislav Hlásek. Poté sehráli veselohru „Dědkové“, která se těšila velkému úspěchu. SDH se dále angažoval do stmelování vesnice a kultury v ní.
Historie Jetřichovské knihovny Knihovna byla založena roku 1923, což byl pro vesnici velmi významný rok. Vzal si ji na starost František Roubal, jež byl na Jetřichovské škole přes 10 let. Ve vesnici byl velmi oblíbený a on sám s vesnicí velmi srostl. Říká se o něm, že byl velmi milý a nápomocný i když šlo o radu jakékoliv závažnosti. Československá vláda dopomohla ke knihovně usnesením, že obecní úřad musí na knihovnu přispět 0,5 Kčs za každého občana registrovaného v minulém sčítání lidu. Obecní úřad proto musel každý rok přispět na Jetřichovskou knihovnu 147 Kčs. Za tuto částku se kupovaly knihy. Osvětový dům v Praze již při vzniku knihovny daroval 28 knih do knihovny, jejichž celková hodnota byla 300 Kčs.
Dokud fungovala obecní škola, staral se o školu pan učitel, ale po zániku musel knihovnu přebrat pan Josef Koblic. Knihovna se ze zavřené školy přemístila do podkroví bývalé kampeličky, kde mimo jiné byla pobočka Státní spořitelny a úřadovna MNV. Po zrušení Státní spořitelny, se přesunula na její místo právě knihovna o kterou se v té době staral Socialistický svaz mládeže.
V té době se již v knihovně nacházelo 434 svazků. Knihovnicí se tedy stala Růžena Zelenková, která se v roce 1978 přivdala do Pacova a tudíž přestala knihovnu vést. Národní výbor pověřil vedením knihovny Janu Papežovou, která vedla znovu do svatby. Poté vedla její mladší sestra Ludmila. Jenže ani ta nevedla příliš dlouho, protože se jak jinak než provdala. Funkce zanikla společně s odchodem Mileny Králové v únoru roku 1987, která se také vdala. I přes to, že byla knihovna umístěna ve svazové klubovně, tak se nikdo k vedení knihovny nehrnul a v té chvíli přestala být obecní knihovna provozuschopna. Po úmrtí Josefa Hladíka pomalu umírala i kulturní aktivita obyvatel. Knihy byly posléze rozprodány mezi občany. Knihovna vydržela v obci 65 let.
Historie Jetřichovských ochotníků Roku 1923 bylo společně s čtenářskou besedou založeno i ochotnické divadlo, které se těšilo velké oblibě zvláště u mladých hochů a děvčat. Scházeli se u pana hostinského Dvořáka, který miloval ochotnické divadlo. Ochotníky vedla paní Alžběta Cardová – manželka Františka Cardy, který spravoval kampeličku. I přes bezdětnost měla mladé lidi velmi ráda a starala se o jejich rozvoj.
Při uskutečňování divadla se stal jev téměř jako při stavbě Národního divadla. Jetřichovský lid udělal sbírkua všichni dle svých možností přispěli. Díky sbírce se mohla koupit opona, budka pro nápovědu i kulisy. Jeviště si jetřichovští občané postavili sami. V hostinci byl nedostatek židlí, proto se ze sklepa vždy přivalily pivní sudy a na ně se položila nařezaná prkna.
Na Květnou neděli připravila paní Cardová truchlohru „Černé oči“, kterou děkan z Pacova Jan Walter zakazoval kvůli údajné prostopášnosti, která kazí výchovu mládeže. Tato informace rozdělilo mínění občanů na tuto hru, což se ukázalo na návštěvnosti historicky prvního jetřichovského představení. Pan František Hlásek, tehdejší starosta a milovník ochotníků byl velmi pohoršený odsouzením jetřichovského představení od pacovského děkana. Ti co se zúčastnili byli nadšeni zapálením a výkonem mladých ochotníků a chválili je. Ale i přes skutečnost nepřízně od děkana pokračovalo divadlo dál a společně se čtenářskou besedou pořádali maškarní přehlídko společně s taneční zábavou z čehož byla nadšena široká veřejnost. Masopustní tradice se ve vsi drží dodnes, ale již bez taneční zábavy, poněvadž hostinec byl nynějším předělán na velkosklad potravin.
Jetřichovec během druhé světové války Více než čtvrtina mužů z Jetřichovce byla již v roce 1938 demobilizována. Když se roku 1939 určily dávky, tak jetřichovský mlynář Krejča mlel na černo a mlel 2x víc než bylo nacisty povoleno. Roku 1940 byla velmi malá úroda, ale zemědělci museli i přesto dát část úrody státu.
V roce 1941 Jetřichovec zasáhla chudoba z důvodu stále stejných dávek státu, ale menší a menší úrodě. Dávky byly tak vysoké, že toho tolik zemědělci ani neměli. Kontrola, která jezdila kontrolovat, když tento fakt zjistila nechávala auto za vesnicí, aby to občané nezjistili, jenže díky všímavosti se to většinou rychle zjistilo a tato informace se rychle šířila. Hospodáři schovávali úrodu do předem připravených skrýší. Za celou druhou světovou válku se ve vsi nenašel ani jeden udavač, ani na nikoho ve vsi nebylo podáno udání. Všichni žili v jednotě, důvěřovali a pomáhali si vzájemně. Pro domácí zabijačku musel vydávat starosta Blažek speciální povolení. Z vepře museli odevzdávat 4 kg škvařeného sádla a např. dvoučlenná rodina musela odevzdávat polovinu vepře, poněvadž celý vepř překračoval dávku na celý rok pro dvoučlennou rodinu.
Po suchém roku 1943 nastal rok 1944, který byl pro hospodáře mnohem příjemnější. Ale dávky odevzdávané státu se na rozdíl od přírody neumoudřili a byly stále ničivější. Když bylo 300 000 svobodných mladých lidí povoláno pracovat do Říše, tak se spousta lidí na rychlo ženila a vdávala nebo oddalovala odjezd nemocemi. Marii Těšínskou opařila vlastní matka vařícím sádlem ze strachu o ni, po vyléčení stále musela odejít. Starosta Blažek i hospodář Ladislav Hlásek se všemožně snažili vymazat Marii ze seznamů, ale nedařilo se. Mariina matka se proto otrávila kyselinou octovou a v obrovských bolestech zemřela. Marie se proto stala nepostradatelnou pro hospodářství a proto nikam nejela. náhled|upright=1.3|Památník obětem světových válekPsal se prosinec roku1944 a občané již tušili konec války o to horší bylo zjištění, že gestapo zatklo manžele Marešovi z čp. 41. Všichni bez rozdílů byli naprosto otřeseni a nikdo neznal důvod. starostovi Blažkovi bylo nařízeno, že se musí postarat o chod hospodářství a postarat se o 14letého Karla a 11letého Františka, kteří tam zůstali sami. Pan Blažek dosadil na starost o Marešovo hospodářství svobodného Jana Švece z čp. 37, který tam docházel ze svého domu. Později mu pomáhal mladý Bohuslav Jech z čp. 22, který se ve vsi ukrýval před nasazením na práci v Německu. Marešovi byli převezeni na gestapo v Táboře, kde byli odsouzeni k smrti. Za týden byli odvezeni do věznice v Terezíně. Alois Mareš byl 27. dubna 1945 umučen. Manželka to přežila, otce mohli synové navštívit až na terezínském hřbitově.
V březnu roku 1945 přišel za panem řídícím Dufkem starosta Blažek, že se škola uzavře a ubytují se tam brněnští Němci – převážně matky s dětmi, staří lidé a ranění vojáci. 5. března 1945 přijeli. Oni neuměli česky a starosta neuměl německy. Proto musel školák Karel Míka dělat tlumočníka až do konce války (květen 1945) ve škole pobývali. Jetřichovští občané nezaháleli a pro případ příjezdu obou front si v domech, ale i v lesích schovávali zásoby, ale i např. oblečení. Stavěli úkryty v lesích pro případné přenocovávání, kde bylo i dostatek jídla a pití na 10 dní.
Obyvatelstvo
Obecní správa