Janov (, ) je město v okrese Bruntál v Moravskoslezském kraji. Žije zde obyvatel.
Poloha Město Janov sousedí na severu s Polskem (gmina Głuchołazy), na východě s Jindřichovem, na jihu s Městem Albrechticemi a na západě s Petrovicemi. Od Bruntálu je vzdáleno 28 km a od Ostravy 74 km.
Geomorfologicky Janov leží v Hynčické hornatině v rámci Zlatohorské vrchoviny. Nejvyšších poloh dosahuje území města na jihu na stráních Solné hory (868/867 metrů), jejíž vrchol se ale nachází na území Petrovic. Na jihu se nacházejí také Hřebeny (777 metrů), na severu je nejvyšší horou hraniční Velká Stříbrná (785 metrů) a dále Malá Stříbrná (649/626 metrů).
Území Janova patří do povodí Odry, resp. řeky Osoblahy, která městem protéká ze západu na východ pod názvem Petrovický potok. Na jihu území obce pramení rovněž Svinný potok, který ústí do Osoblahy v Jindřichově.
Území města pokrývá z 32,5 % zemědělská půda (0,5 % orná půda, 29,5 % louky a pastviny), z 62 % les a z 5 % zastavěné a ostatní (např. průmyslové) plochy.
Historie Založení města Údolí na horním toku říčky Osy bylo až do poloviny 13. století pustým, souvisle zalesněným územím, které protínaly jen řídce ojedinělé horské stezky a které mohl obývat jen nepatrný počet lidských bytostí, snad několik osamělých dřevorubců pálících zde dřevěné uhlí. Možná zde nacházeli úkryt před zákonem i někteří provinilci či loupežníci.
Z přítmí dějin se tento kraj vynořuje až v období kolonizace osoblažského výběžku. Osoblažský újezd patřil k državě olomouckého biskupství od nepaměti. Přesněji určit od kdy dnes nelze. Iniciátorem jeho kolonizace, jež probíhala v 13. století ve dvou vlnách, byl olomoucký biskup. V první vlně (od 11. až do poloviny 13. století) se uskutečňovala prakticky plynule tzv. vnitřní kolonizace z vlastních lidských zdrojů, většinou slovanských. Kolonizována byla nejprve východní část osoblažského výběžku, nížina s úrodnější půdou, zhruba do nadmořské výšky 300–400 m. Výše položená místa zůstávala mimo oblast zájmů a hlavně mimo technické možnosti tehdejších slovanských zemědělců. V tomto období zde vznikly obce Osoblaha, Hlinka, Dívčí Hrad, Sádek, Dolní Povelice, Vysoká a Horní Povelice.
První kolonizační vlna byla přerušena vpádem tatarských hord zvítězivších v bitvě u Lehnice roku 1241 a jejich následným pustošivým tažením napříč Moravou, při němž bylo vybito značné množství původního slovanského obyvatelstva. V letech 1248–1249, když stanul Přemysl v čele odboje proti svému otci Václavu I., přišlo olomoucké biskupství o svrchovanost nad územím osoblažského výběžku. Kolonizace uvázla na mrtvém bodě. Místní lidské zdroje potenciálních kolonistů byly vyčerpány. Pro další rozvoj kolonizace bylo nutné hledat osadníky za hranicemi českého státu.
Byla zahájena druhá, vnější kolonizační vlna, německá. Hlavní jejím iniciátorem na Moravě byl Bruno ze Šaumburku - Holštýna. Aby si v nejistých dobách pojistil držení této oblasti, ihned zahájil kolonizaci jeho dosud pusté západní části. Jak uvádí ve své závěti z roku 1267, dal zde založit 9 nových obcí: Petrovice, Janov, Jindřichov, Arnultovice, Bartultovice, Pitárné, Liptaň, Třemešná a Piskořov a to pravděpodobně už v roce 1251.
Nově založené obce pak byly pojmenovány jménem lokátora, který se stal za své zásluhy v obci fojtem s četnými smluvně zaručenými výsadami. Lze se právem domnívat že prvním fojtem janovským byl jistý Jan, jehož jméno se dochovalo díky Brunově závěti, která obsahuje nejstarší písemně zaznamenaný název obce (Janesdorf – Janova ves). Pro zúrodnění a osídlení byly zprvu vybrány méně příkré pozemky. Původní založení, jež mělo tvar podkovy, je patrné ještě dnes na leteckém snímku obce. Tento typ sídliště zvaný lesní lánová ves (Waldhufendorf) je charakteristický řadou jednotlivých stavení podél potoka či komunikace, z nichž každé má pak svůj lán pole za humny.
Janov se stal spolu s mnohými dalšími obcemi osoblažského výběžku až do roku 1588 vlastním majetkem olomouckého biskupství, tzv. stolním zbožím, spravovaným úřadujícím osoblažským hejtmanem. Veškeré poplatky a dávky plynuly do biskupské pokladnice.
Hornické městečko V 15. století propůjčovali biskupové přechodně některé z obcí i s jejich výnosy jiným majitelům panství na určitý čas do zástavy, když po husitských válkách byli nuceni odměnit věrné služby nebo uhradit dluhy své vojenské družině. Tak se roku 1433 dostává zástavou k Markvartovi ze Zvole na 8 let, v roce 1448 Štěpánu Malému z Vítkovic a později opět Zvolským. V letech 1245–1535 v obci platila stará německá vesnická ústava s dědičným soudcem a volenými přísedícími. Složitější právní rozhodnutí prováděl úřad v Osoblaze. Většina obyvatel obdělávala půdu dvoupolním systémem, později i trojpolním systémem. Pastva dobytka se prováděla společně na ladech a na dosud nezúrodněných pozemcích. Robota nebyla požadována, jen dávky a daně z pozemků. V polovině 16. století převládlo přesvědčení, že zdejší kopce, Malý a Velký Stříbrný, ukrývají bohatá ložiska drahých kovů. Předpokládalo se, že sem zasahují z nedaleké severně ležící Zamkowe Gory. Této okolnosti vděčil Janov za to, že jej olomoucký biskup Stanislav I. Thurzo v roce 1535 povýšil na svobodné horní město.
Víra v perspektivnost janovského horního díla byla tak velká, že olomoucký biskup Jan XIII. řečený Dubravius vydal 6. června 1546 „Horní řád pro město Janov“.
Povýšení na město přineslo obci další četné výhody a privilegia. V roce 1577 jí udělil biskup Jan Mezoun z Telče právo pořádat dva výroční trhy. K nim pak později (1773) přibyl i trh třetí. V roce 1581 získal Janov právo založit si cechy a lávky. Předpoklady o nerostném bohatství se však docela nenaplnily, a tak spíše než zlato a stříbro založila blahobyt a bohatství obce zmíněná privilegia. Městský znak a pečeť byly pak vnějším vyjádřením vážnosti a výhod, kterých obec dosáhla.
Éra Pavlovských Kdy byl v Janově postaven první kostel, není známo. Ví se jen, že nejstarší sakrální stavbou v obci byl malý dřevěný kostelík se hřbitůvkem, umístěný zhruba na stejném místě jako kostel dnešní. Pravidelné bohoslužby v něm konal kněz, který docházel z Jindřichova, kam byl Janov od nepaměti přifařen. Jak se obec vzmáhala a bohatla, usilovali její obyvatelé po třeba malém, ale pevném kostele a samostatné farnosti, nebo alespoň lokálii s jedním kaplanem, který by bydlel v místě. V roce 1580 se jim jejich přání vyplnilo. Olomoucký biskup Stanislav Pavlovský stavbu povolil a nechal obci vyměřit staveniště. Ale stavba pro nedostatek prostředků se vlekla, ještě v roce 1588 pořád nebyla dokončena.
V tomto roce však v životě svobodného hornického městečka nastala zásadní změna. Biskup Stanislav Pavlovský přeměnil biskupské stolní zboží Janov na léno a přidělil ho svému bratru Václavovi, pánu Jindřichova a Petrovic výměnou za jeho lenní statek Rumberk, který přičlenil ke statkům biskupským. Zároveň mu uložil, aby neprodleně stavbu kostela v Janově dokončil, což se také stalo. Tak se Janov stal součástí jindřichovského panství rodu Pavlovských. Svobodné hornické městečko se proměnilo na městečko poddanské. Toto podřízení přineslo Janovu zprvu nějaké výhody (nový majitel panství osvobodil obyvatele od veškerých robot), ale v budoucnosti brzdilo jeho rozvoj a stalo se zdrojem častých sporů s pozdějšími majiteli panství.
Po smrti Václava Pavlovského z Pavlovic se ujal panství jeho nejstarší syn Bohuslav. Byl ženat s Annou Wachtlovou, děti však spolu neměli. Také on se snažil rozšířit panství, získal Velké Heraltice (v Opavském knížectví) a Stubendorf (Studnice, dnes součást Osoblahy), ale nedařilo se mu, a proto je musel zase v roce 1612 prodat městu Osoblaze za 7796 Tolarů moravských kvůli dluhům. Zklamaný bezdětným manželstvím přenechal v roce 1614 jindřichovské panství svému bratrovi Janovi ještě za svého života. Zemřel roku 1618, pochován je v kryptě jindřichovského kostela, vlevo od oltáře.
Že Jan převzal správu Jindřichovského panství v roce 1614, dokazuje listina, kterou téhož roku v srpnu osobně potvrdil janovským všechny jejich výsady. Listina je dochovaná v obecním archivu městečka. Byl dvakrát ženat. Jeho první manželkou byla Barbora Wachtlová z Grodkovského knížectví, která je pochovaná v kryptě jindřichovského kostela po levé straně oltáře a nápis na její rakvi praví, že se vdala 19. června 1606, žila s mužem 17 roků a zemřela 26. ledna 1624. Dala mu 2 syny a 1 dceru, jejichž jména se nedochovala.
Druhou jeho ženou byla Marie Alžběta, rozená z Donína, se kterou zplodil 2 dcery a syna Erdmana Ferdinanda, narozeného 22. ledna 1629.
Ani Janu Pavlovskému z Pavlovic se nesnáze nevyhnuly. Aby mohla být důstojně zajištěna výchova a výživa všech jeho dětí, prodal roku 1635 Jindřichov za 39 600 fl svobodnému pánu, později hraběti Janu Jiřímu Max. z Hodic a odstěhoval se do Břehu, kde zemřel roku 1654.
Ovdovělá Marie Alžběta, rozená z Donína, se později za hraběte Jana Jiřího Max. z Hodic provdala. Tak skončila doba panování Pavlovských na Jindřichově a začíná éra Hodiců.
Třicetiletá válka Pro poddanské městečko Janov s novými pány přicházely i horší časy. Především třicetiletá válka, která se do té doby odehrávala jen v Čechách, vtrhla po roce 1635 i na Moravu a bolestně zasáhla i Janov, přestože bitvy a válečné střety se neodehrávaly v jeho nejbližším okolí. Obec však trpěla kvartýrováním vojsk, zejména dvou švédských armád: armády generála Jana Krištofa Königsmarka a armády generála Arvida Wittenberga. Zachovala se žádost starosty (asi z roku 1657, datum na ní schází), ve které poníženě prosí vrchnost o úlevu na válečných kontribucích. V ní najdeme autentické vylíčení tehdejších útrap obyvatelstva. Purkmistr, rychtář a obec (Janov) součást biskupského lenního statku Jindřichova si stěžuje u biskupa arcivévody, jak za švédské války „mnoho trpěl ubytováním nepřátelských vojsk armády witenberské a königsmarské, že byl úplně vydrancován a o všecku potravu oloupen tak, že jeho obyvatelé při takovém tyranství lidu švédského museli domky své a dvorce několikrát opustiti v divokých horách se skrývati a denní chléb vyžebrávati. V následujících pak letech že museli posádku švédskou pod vyhrožováním ohněm a mečem dlouho vydržovati. Nechtěli-li, aby manství to v popel obráceno bylo, jak se to stalo mnohým jiným, museli tyto útrapy snášeti a na zaplacení kontribucí přátelské velké dluhy dělati, tak že každý z nich byl až do krve vymořen a nejen v městečku Johanestalu (Janovu), ale i v jiných vesnicích k tomuto manství náležitých mnoho domů opustošeno bylo, které posud namnoze pusté jsou. Přes všecko to nebyl statek ten (při popisu lánu) vzat do třídy jiných zpustošených statků, nýbrž byla nám ubohým a zničeným poddaným císařská kontribuce zemská uložena, mnoho set tolarů obnášející, která exekucí rozličnou se vymáhá. Tak že my ubozí poddaní v takové bídě postavení příjdeme úplně na mizinu, vždyť posud mnozí z nás musejí si vyžebrávati každodenní chléb…“
V poslední fázi se třicetiletá válka postupně proměnila v nekonečný sled loupeživých tažení za kořistí. Armády všech zúčastněných států se naučily „živit se samy“ (Válka živí válku), totiž udržovat svou bojeschopnost pleněním zabraného území, lhostejno zda nepřátelského či vlastního. Obyčejný sedlák už nevěděl, kdo je kdo. Každý chlap v uniformě byl prostě nepřítel a vrahoun. V očích prostého člověka ztratila válka jakýkoliv smysl a cíl. Byla jen strašným božím trestem.
Ani vestfálský mír, podepsaný 24. října 1648, který ukončil třicetiletou válku, nepřinesl obyvatelům Janova konec bídy a útrap. Šlechta nahrazovala úbytek poddaných jejich postupným znevolňováním a zvyšováním míry jejich poddanských povinností.
Éra Hodiců