Klementinum (dříve psáno Collegium Clementinum, zkráceně Clementinum), bývalá jezuitská kolej, je rozlehlý komplex barokních budov nedaleko Karlova mostu na Starém Městě v Praze. Po Pražském hradu je Klementinum druhý nejrozsáhlejší stavební celek v Praze. Je sídlem Národní knihovny České republiky, která areál s výjimkou kostelů spravuje. Patří mezi národní kulturní památky České republiky.
Klementinum zaujímá významné postavení v dějinách českého katolického náboženství, matematiky a meteorologie. Zdejší meteorologická pozorování začala v polovině 18. století a systematicky jsou zaznamenávána od roku 1775, což z nich činí nejdelší souvislou řadu pozorování ve střední Evropě.
Historie
Dominikánský klášter sv. Klimenta náhled|vlevo|upright=0.8|Gotický architektonický článek, patrně část opukového sloupku okna, s rytinou světce. Nález z místa severní chodby ambitu středověkého dominikánského kláštera. Klementinum má svůj název podle původně románského kostela sv. Klimenta, který je poprvé zmiňován k roku 1227, kdy se sem podle Dalimilovy kroniky přestěhovali dominikáni od stejnojmenného kostela Na Poříčí a vybudovali dominikánský klášter, v němž se již roku 1248 konala kapitula řádové provincie.Oulíková (2019), s. 12 V klášteře působila také řádová škola, která získala po založení Karlovy univerzity statut generálního studia. V refektáři, který měl na svou dobu úctyhodné rozměry asi 37 x 10 metrů, se konala slavnostní zasedání městské rady, soudy či významná politická jednání. V roce 1281 se v refektáři sešli zástupci české šlechty vedení pražským biskupem Tobiášem z Bechyně aby jednali o nápravě neutěšených poměrů v království po smrti Přemysla Otakara II. V roce 1317 se v klášteře odehrály mírové rozhovory mezi zástupci stran královny Elišky Přemyslovny a Jindřicha z Lipé. Význam kláštera dokládá také pohřeb druhorozeného syna krále Václava II. v konventním kostele roku 1296. V 1. polovině 14. století v klášteře sídlil inkviziční soud a vězení, později přestěhované mimo areál kláštera. V roce 1359 se v klášteře za účasti Karla IV. konala generální kapitula dominikánského řádu, při níž hostil zástupce všech dominikánských klášterů. V klášteře, patřícímu ve své době k největším a nejvýznamnějším církevním institucím v Čechách, žilo na počátku 15. století podle některých odhadů až 120 kněží a 30 konvršů.
V roce 1409 je u sv. Klimenta doloženo kázání Mistra Jana Husa, který v té době vykonával funkci rektora pražské univerzity. Mezi Husem a dominikány nicméně obecně panovaly oboustranné antipatie. K předním Husovým odpůrcům patřil dominikán Petr z Uničova, německý kazatel od sv. Klimenta, který ostře vystupoval proti učení Jana Wiklefa, již v roce 1410 vyzýval k exkomunikaci Jana Husa a Jeronýma Pražského a proti Husovi v roce 1414 svědčil přímo na koncilu v Kostnici.ZOUHAR, Jakub. Česká dominikánská provincie v raném novověku: (1435-1790). Praha: Krystal OP, 2010, s. 25. ISBN 978-80-87183-29-8.BUBEN, Milan. Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, III. díl, I. svazek: Žebravé řády. Praha: Libri, 2006, s. 125. ISBN 80-7277-084-5. Nenávist na sebe dominikáni přivolali rovněž ve spojitosti s inkvizicí, ještě před vypuknutím husitských válek proto nebyly ojedinělé výhrůžky a útoky na příslušníky řádu. Po vypuknutí husitských válek byl klášter 8. srpna 1420 vypálen a řeholníci, kteří se nestačili ukrýt, povražděni. V úpadku po skončení válek byl pobořený a vypálený klášter obnoven jen z malé části. Většina městiště, včetně klášterní zahrady nebo kaple sv. Bartoloměje, byla rozprodána či pronajata soukromníkům. V prostorách kdysi slavného kláštera žilo jen několik bratří, jeho zkázu pak završilo zřícení věže kostela v roce 1467, po němž zbylí dominikáni odešli do Plzně a Českých Budějovic.Buben (2006), s. 72. V roce 1496 povolal král Vladislav II. dominikány z Polska, k plné obnově konventu však nedošlo a k roku 1552 tak v klášteře žil zřejmě již opět pouze převor a dva řádoví bratři.
Klementinum za jezuitů (1556–1773) náhled|upright=1.3|vlevo|Sv. Ignác z Loyoly posílá 12 jezuitů do Prahy založit kolej, freska z Křižovnické chodby Klementina od Heřmana Schmidta, cca 1665–1675. V roce 1554 budoucí pražský arcibiskup Antonín Brus z Mohelnice spolu s dalšími preláty a šlechtici požádal Ignáce z Loyoly o vyslání Tovaryšstva Ježíšova (jezuitů) do českých zemí, stejně tak učinil císař Ferdinand I. Toto strategicky výhodné místo u paty Karlova mostu a při hlavní komunikaci mezi Pražským hradem a Staroměstským náměstím vybral pro první a nejvýznamnější sídlo české řádové provincie jezuitů a jejich staroměstské koleje již v roce 1555 Petr Canisius, řádový provinciál pro Německo, Rakousko a české země.
Prvních dvanáct jezuitů přišlo z Říma do Prahy 21. dubna roku 1556 Oulíková (2019), s. 13 a usadili se ve zpustlé budově kláštera dominikánů, kterou dostali jezuité darem od krále Ferdinanda I. Poslední dominikáni dostali náhradou opuštěný klášter klarisek Na Františku. náhled|vpravo|Výřez z tzv. Křižovnického plánu (okolo roku 1650) zachycující podobu areálu po dostavbě nejstarších jezuitských staveb – západního křídla Klementina, kostela Nejsvětějšího Salvátora a Vlašské kaple – společně se starší zástavbou v místech bývalého dominikánského kláštera. Bratří vytvořili první konvent a dali si upravit západní křídlo budovy, zvané po přestavbě Canisium. Kolej byla oficiálně otevřena vyučováním v provizorních podmínkách, které bylo zahájeno 7. července 1556. Prvním rektorem byl Ursmar Goisson z Lutychu. Již v letech 1576–1577 bylo postaveno nové školní křídlo, roku 1581 byl položen základní kámen kostela sv. Salvátora, v letech 1590–1597 byla postavena tzv. Vlašská kaple. V období do roku 1620 získali jezuité koupí nebo darem 32 sousedních měšťanských domů, 7 dvorů a 2 zahrady. Další výstavba pokračovala až po skončení třicetileté války. V raně barokním slohu bylo Klementinum v letech 1653–1684 rozšířeno podle projektu Carla Luraga. Byla dostavěna západní část areálu: k tzv. Staré koleji (při Karlově ulici), přibyla tzv. Nová kolej (podél Křižovnické a Platnéřské ulice), byl postaven tzv. letní refektář. V této době bylo Klementinum také vybaveno první splachovací kanalizací v Praze.
Novou stavební etapu představuje období 1709–1726, kdy byl celý areál dokončen ve stylu vrcholného baroka. Vzniklo spojovací křídlo mezi kolejí a kostelem sv. Salvátora, byl vybudován nový kostel sv. Klimenta, v roce 1719 byla zahájena stavba východní části koleje (při Seminářské ulici a Mariánském náměstí). Byla postavena Zrcadlová kaple (1722–1724) a Astronomická věž. V té době již mělo Klementinum druhou věž, zvanou hodinová.
Velkoryse pojatý areál nepotřeboval větší úpravy až do odchodu řádu roku 1773. Dílčími úpravami prošel v období klasicismu v 19. století a na počátku 20. století. Rozsáhlá rekonstrukce a stavební úpravy byly provedeny až v letech 1924–1936.
náhled|upright=1.3|vlevo|Klementinum z ptačí perspektivy od západu okolo roku 1730. Obraz od Johanna Hiebela. Jezuité v Klementinu provozovali svoji školu, roku 1616 povýšenou na univerzitu,Oulíková (2006), s. 6 která byla protiváhou (soupeřem) tehdy protestantské Karlovy univerzity. V roce 1618 byli jezuité reformátory z Prahy vypovězeni. Po svém brzkém návratu v roce 1620 po Bílé hoře jim byla v rámci pokračující rekatolizace svěřena v roce 1622 i správa Karlovy univerzity. Roku 1638 byly právnická a lékařská fakulta od jezuitské koleje odděleny a bylo jim vráceno Karolinum. I když v roce 1654 došlo k opětnému sloučení v univerzitu Karlo-Ferdinandovu, v Klementinu zůstaly jen fakulty filozofická a teologická. Od počátku své existence budovala jezuitská kolej svou knihovnu a v roce 1622 sem byla přemístěna knihovna Karlových kolejí. Jezuité v Klementinu provozovali také tiskárnu, kterou získali koupí od dědiců Daniela Adama z Veleslavína. Významnou pozornost věnovali jezuité vědeckým disciplínám (od roku 1722 zde byla zvláštní matematicko-astronomická studia, matematické muzeum a později astronomická observatoř). V areálu se také nacházela lékárna s laboratoří. Již za jezuitů se v Klementinu konaly přednášky Stavovské inženýrské školy, která zde sídlila až do roku 1786.Voit, s. 64
upright=4.0|žádné|bezrámu|náhled|Západní průčelí Klementina s kostelem Nejsvětějšího Salvátora z Křižovnické ulice. Mědirytina z roku 1672.
Klementinum po zrušení řádu Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 Klementinum využívala sekularizovaná univerzita. Knihovna byla prohlášena dekretem Marie Terezie z 6. února 1777 veřejnou c. k. Universitní knihovnou. Do rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou v roce 1882 v Klementinu dále sídlily filozofická a teologická fakulta, kde se vyučovalo především, ne-li výlučně, německy. Po rozdělení zde zůstala pouze česká část. Univerzita převzala i klementinskou observatoř. Tiskárna zůstala v Klementinu i po odchodu jezuitů, byla přejmenována na Tiskárnu normální školy a teprve v roce 1786 se přestěhovala do Konviktské ulice. V roce 1775 se do části Klementina nastěhoval arcibiskupský seminář, který zde fungoval až do roku 1929. V roce 1796 si v jiné části areálu zřídila Společnost vlasteneckých přátel umění obrazárnu, základ pozdější Národní galerie. V letech 1799–1886 zde působila Akademie výtvarného umění. Své sídlo mělo v Klementinu v letech 1805–1883 také Akademické gymnázium, kde vyučovali mj. Josef Jungmann a Václav Kliment Klicpera a kde studovala řada budoucích básníků a spisovatelů.Voit, s.87-88
náhled|vlevo|Studovna Knihovny vysokých škol technických ve východním křídle Klementina. 30. léta 20. století. Roku 1923 rozhodlo ministerstvo školství a národní osvěty, že má celý areál sloužit knihovně. V roce 1924 československý stát odkoupil část Klementina od pražského arcibiskupství a byly zahájeny stavební úpravy pro potřeby knihovny za vedení architekta Ladislava Machoně. Některé trakty byly zvýšeny o patro a do nadstaveb byla umístěna skladiště, přibyla novostavba čítárny (dnes hala služeb).Oulíková (2006), s. 16-17 Východní křídlo bylo upraveno pro Knihovnu vysokých škol technických, která se do Klementina nastěhovala po odstěhování filozofické fakulty roku 1935 a sídlila zde až do roku 2009, kdy se přestěhovala již jako Národní technická knihovna do nové budovy. Při těchto úpravách byla v traktu u Mariánského náměstí vybudována nová velká studovna, pro niž byl malířem Bohumírem Čílou restaurován historický dřevěný strop bývalého jezuitského divadla. Univerzitní pracoviště opouštěla areál postupně až do roku 1946.
Knihovna sídlící v Klementinu, původně univerzitní, změnila v průběhu let několikrát své jméno. Od roku 1990 se jmenuje Národní knihovna České republiky. Je knihovnou s univerzálním knihovním fondem zaměřeným na potřeby vysokých škol univerzitního typu a vědeckých pracovišť v oblasti společenských a přírodních věd, kultury a umění. Na základě práva povinného výtisku shromažďuje a v národním konzervačním fondu uchovává vše, co bylo vydáno na území České republiky.
Klementinští studenti v bouřlivých dobách Klementinum vstoupilo do dějin také účastí svých studentů na bojových akcích v letech 1648 a 1848. Když v roce 1648 napadli Prahu Švédové, velký podíl na tom, že se jim nepodařilo dostat se přes Karlův most do Starého Města, měla studentská legie vedená otcem jezuitou Jiřím Plachým. Tyto události připomíná socha studenta na prvním nádvoří. V revolučním roce 1848 bylo Klementinum centrem červnového povstání. Studenti opevnění v Klementinu dokonce zajali prezidenta českého gubernia hraběte Lva Thuna – propustili ho teprve po naléhání Palackého a Šafaříka.Voit, s. 88-89 Barikády v Klementinu stavěli studenti i v průběhu pražského květnového povstání v roce 1945.Voit, s. 115
Architektura a exteriér