náhled|Kytara typu Stratocaster Elektrická kytara (méně často elektrofonická kytara) je druh kytary, ve které elektromagnetické snímače převádějí chvění strun s ocelovým jádrem na elektrický proud, který je veden z kytary do zesilovače. S elektrickou kytarou se často používají nejrůznější efekty k úpravě zvuku. Používá jeden nebo více snímačů k převodu vibrací strun na elektrické signály, které jsou nakonec reprodukovány jako zvuk pomocí reproduktorů. Zvuk lze tvarovat nebo elektronicky měnit, aby se dosáhlo různých zabarvení nebo tónových kvalit, čímž se zcela liší od akustické kytary. Často se používají efekty jako reverb, distortion a „overdrive“; druhý je považován za klíčový prvek elektrické bluesové kytarové hudby a rockové hry na kytaru. Výsledný zvuk významně ovlivňuje i použitý zesilovač a reproduktor. Kytary bývají nejrůznějších tvarů.
Elektrická kytara byla vynalezena v roce 1932 a přijali ji hráči jazzové hudby, kteří chtěli hrát jednohlasá kytarová sóla ve velkých bigbandových souborech. Mezi první zastánce elektrické kytary patřili Les Paul, Lonnie Johnson, Sister Rosetta Tharpe, T-Bone Walker a Charlie Christian. Během 50. a 60. let se elektrická kytara stala nejdůležitějším nástrojem populární hudby. Vyvinul se z ní nástroj, který je schopen mnoha zvuků a stylů v žánrech od popu a rocku po country, blues a jazz. Sloužila jako hlavní součást ve vývoji elektrického blues, rock and rollu, rockové hudby, heavy metalu a mnoha dalších hudebních žánrů.
Design a konstrukce elektrické kytary se značně liší ve tvaru těla a konfiguraci krku, kobylky a snímačů. Kytary mohou mít pevnou kobylku nebo odpruženou sklopnou kobylku, která hráčům umožňuje „ohýbat“ výšku tónů nebo akordů nahoru nebo dolů nebo provádět vibrato efekty. Zvuk elektrické kytary lze upravit pomocí nových technik hry jako je ohýbání strun (bending), tapping a příklep, pomocí zpětné vazby nebo hraní na slide guitar.
Existuje několik typů elektrických kytar. První druhy byly poloakustické kytary s dutým tělem, zatímco kytary s pevným tělem se vyvinuly později. Konfigurace strun zahrnují šestistrunnou kytaru (nejběžnější typ), která je obvykle laděna E, A, D, G, B, E, od nejnižších po nejvyšší struny; sedmistrunnou kytaru, která typicky přidává hlubokou strunu B pod hlubokou E; osmistrunnou kytaru, která typicky přidává hlubokou strunu E nebo F# pod hlubokou B; a dvanáctistrunnou kytaru, která má šest zdvojených strun podobných mandolíně.
V rockové hudbě se elektrická kytara často používá ve dvou rolích: jako rytmická (doprovodná) kytara, která hraje akordové sekvence a riffy a nastavuje rytmus (jako součást rytmické sekce); a jako sólová kytara, která poskytuje instrumentální melodické linky, melodické instrumentální výplňové pasáže a sóla. V malé skupině, jako je power trio, může jeden kytarista střídat obě role; ve větších skupinách je často rytmický kytarista a hlavní kytarista.
Historie náhled|upright|„Frying Pan“, 1932 thumb|Electro-Spanish, Ken Roberts, 1935 Mnoho pokusů o elektrické zesílení vibrací strunných nástrojů probíhalo již od počátku 20. století. Patenty z 10. let 20. století dokládají, že telefonní vysílače byly upraveny a umístěny do houslí a banj, aby zesílily jejich zvuk. Nadšenci ve 20. letech používali uhlíkové mikrofony připevněné ke kobylce, avšak ty zachycovaly pouze vibrace z horní části nástroje, což mělo za následek slabý signál.Wheelwright, Lynn; Carter, Walter (28 April 2010). . Vintage Guitar. Retrieved 10 July 2014.
Elektrické kytary byly původně navrženy výrobci akustických kytar a hudebních nástrojů. Poptávka po zesílených kytarách se objevila během éry velkých swingových orchestrů, kdy s rostoucí velikostí souborů začali kytaristé chápat nutnost elektrického zesílení svých nástrojů. První elektrické kytary používané v jazzu měly duté tělo typu archtop (tzv. gibsonka) a byly vybaveny elektromagnetickými snímači.
Prvním elektricky zesíleným strunným nástrojem uvedeným na trh byla litá hliníková lap steel kytara, přezdívaná Frying Pan (pánev), kterou v roce 1931 navrhl George Beauchamp, tehdejší generální ředitel společnosti National Stringed Instrument Corporation, spolu s Paulem Barthem, jejím viceprezidentem. George Beauchamp spolu s Adolphem Rickenbackerem vynalezli elektromagnetické snímače. Cívky navinuté kolem magnetu vytvářely elektromagnetické pole, které převádělo vibrace strun kytary na elektrické signály, jež pak bylo možné zesílit. Komerční výroba začala v pozdním létě roku 1932 v Los Angeles prostřednictvím společnosti Ro-Pat-In Corporation (Electro-Patent-Instrument Company) — partnerství mezi Beauchampem, Adolphem Rickenbackerem (původně Rickenbacher) a Paulem Barthem.
V roce 1934 byla společnost přejmenována na Rickenbacker Electro Stringed Instrument Company. Téhož roku Beauchamp podal přihlášku amerického patentu na „elektrický strunný hudební nástroj“, který mu byl udělen v roce 1937. V době, kdy byl patent oficiálně schválen, však již další výrobci vyvíjeli své vlastní konstrukce elektrických kytar. Mezi nejstarší výrobce elektrických kytar patřili: Rickenbacker (1932), Dobro (1933), National, AudioVox a Volu-tone (1934), Vega, Epiphone (Electrophone a Electar) a Gibson (1935), a do roku 1936 již existovala celá řada dalších výrobců.
Na počátku až v polovině roku 1935 dosáhla společnost Electro String Instrument Corporation úspěchu se svým modelem „Frying Pan“ a rozhodla se oslovit nové publikum uvedením modelů Electro-Spanish Model B a Electro-Spanish Ken Roberts, přičemž druhý z nich byl první elektrickou kytarou se standardní mensurou 25 palců, která kdy byla vyrobena. Model Electro-Spanish Ken Roberts byl na svou dobu revoluční – hráčům nabízel plnou 25palcovou mensuru a snadný přístup k 17 pražcům mimo tělo nástroje. Na rozdíl od jiných elektrifikovaných lap steel nástrojů své doby byl Ken Roberts navržen tak, aby se na něj hrálo ve stoje s kytarou zavěšenou na popruhu, podobně jako na akustické kytary. Zároveň byl prvním nástrojem, který měl ručně ovládané vibrato jako standardní součást výbavy – zařízení zvané „Vibrola“, jehož vynálezcem byl Doc Kauffman. Odhaduje se, že mezi lety 1933 a 1937 bylo vyrobeno méně než 50 kusů modelu Electro-Spanish Ken Roberts, z nichž méně než 10 se dochovalo dodnes.
Elektrická kytara s plným tělem (Solid-body) je vyrobena z masivního dřeva a neobsahuje rezonanční dutiny. První elektrická kytara se standardním „španělským“ tvarem těla a plným dřevěným korpusem byla uvedena nejpozději v roce 1934 společností Vivi-Tone. Tento model měl tělo ve tvaru kytary z jediné vrstvy překližky, připevněné na dřevěném rámu. Dalším raným příkladem téměř plně dřevěné elektrické kytary španělského typu byla Electro Spanish firmy Rickenbacker z roku 1935, vyrobená z bakelitu. Do roku 1936 představila firma Slingerland dřevěný model solid-body s názvem Slingerland Songster 401 (a lap steel verzi Songster 400).
První sériově vyráběná elektrická kytara značky Gibson, uvedená na trh v roce 1936, byla Gibson ES-150 (kde „ES“ znamená Electric Spanish a „150“ odpovídalo ceně nástroje – 150 dolarů – včetně zesilovače). Model ES-150 měl jednocívkový šestihranný „bar“ snímač, který navrhl Walt Fuller. Tento snímač se stal známým jako „Charlie Christian pickup“, podle jazzového kytaristy Charlieho Christiana, který patřil k prvním, kdo s tímto modelem veřejně vystupovali. Ačkoli ES-150 získala určitou popularitu, trpěla nerovnoměrnou hlasitostí jednotlivých strun.
Funkční „solid-body“ elektrickou kytaru navrhl a postavil v roce 1940 Les Paul, když použil akustickou „archtop“ (lubovou) kytaru Epiphone jako experimentální základ. Jeho tzv. „log guitar“ („kmenová kytara“) – dřevěný trám s připojeným krkem a dvěma polovinami dutého těla připevněnými pouze pro vzhled – neměla po konstrukční ani technické stránce nic společného s pozdější „solid-body“ kytarou Gibson Les Paul, kterou navrhl Ted McCarty a jež byla představena v roce 1952. Problém zpětné vazby, typický pro zesílené kytary s dutým tělem, byl znám dlouho před vznikem Les Paulovy „kmenové kytary“ v roce 1940. Již Gage Brewerova kytara Ro-Pat-In z roku 1932 měla vrchní desku natolik zpevněnou, že fakticky fungovala jako nástroj s plným tělem.
Snímače 500px|vlevo Snímače jsou v podstatě cívky, jejichž jádro tvoří zpravidla 6 magnetů. Cívka bývá uložena v plastovém krytu. Vlivem kmitajících strun se v cívce indukuje elektrické napětí. Vzniklý slabý elektrický signál je dále přenášen k zesilovači, kde se zesiluje. Mimo žádoucí signál se však také ve snímači indukuje rušivé napětí vlivem změn jiných elektromagnetických polí v okolí cívky. To se projevuje nežádoucím zvukem, tzv. brumem.
Prvním typem snímačů je jednocívkový snímač (single coil), který snímá kmity struny v celém frekvenčním rozsahu, výstupní signál však obsahuje i nežádoucí brum. Tento typ snímače je oblíbený pro čisté výšky a přirozený charakter zvuku.
Pro omezení brumu byl vytvořen druhý typ snímačů, tzv. humbucker. Snímač je tvořen dvěma stejnými cívkami na společném jádře, zapojenými proti sobě, tedy s opačnou polaritou. Magnetická pole vzdálených zdrojů, způsobující brum, přicházejí na cívky v opačné fázi a vzájemně se vyruší. Změny magnetického pole, vznikající chvěním strun v blízkosti snímače, naopak vytvářejí užitečný signál. Vzhledem k tomu, že humbuckery mají oproti single-coil větší počet cívek, jejich výstupní signál je (při stejném počtu závitů na cívku) silnější. Frekvenčně mají plný tón, hlavně ve středech a basech, výšky jsou oproti jednocívkovým snímačům omezené.
Existují i další typy snímačů – například tzv. minihumbucker – humbucker ve tvaru single coil snímače, nebo quad rail, což jsou v podstatě dva minihumbuckery. Quad rail produkuje silnější a zkreslenější tón než běžné snímače.
Vlastnosti snímače závisejí na jeho konstrukci, kvalitě a způsobu vinutí cívky i použitých magnetických materiálech. Magnetické materiály používané pro jádra cívek snímačů jsou buď slitiny železa, hliníku, niklu a kobaltu (AlNiCo), nebo ferit.
Konstrukce náhled|Legenda: 1. Hlava: 1.1 ladící mechanika 1.2 kryt výztužné tyče 1.3 vedení strun 1.4 ořech 2. Krk: 2.1 hmatník 2.2 vykládání 2.3 pražce 2.4 spoj krku a těla 3. Tělo 3.1 „neck“ („krkový“) snímač 3.2 „bridge“ („kobylkový“) snímač 3.3 sedla 3.4 kobylka 3.5 fine tuners (jemné ladící šroubky) 3.6 tremolo 3.7 přepínač snímačů 3.8 hlasitost a tónová clona 3.9 výstupní zdířka 3.10 úchyty na popruh 4. Struny: 4.1 basové struny 4.2 výškové struny Na rozdíl od akustických či elektroakustických kytar elektrická kytara nepotřebuje korpus k rezonanci tónů. Avšak její tělo se stále vyrábí ze dřeva a jeho kvalita a druh má dopad na výsledný zvuk nástroje. Obecně mohou být kytary lepeny z několika desek různých dřev, nebo zhotoveny z masívu. Počet a druh dřev silně ovlivňuje tónové zabarvení nástroje. Kytary typu Gibson používají obvykle mahagonové dřevo v kombinaci s dalším dřevem (javor, olše, lípa, jasan), na hmatník se obvykle používá palisandr nebo dub. Zatímco kytary typu Fender jsou obvykle zhotoveny z olše, jasanu či jiných „lehčích“ dřevin. Navíc kytary typu Fender (Telecaster, Stratocaster) bývají obvykle menší a lehčího tvaru oproti masivním kytarám typu Gibson (Les Paul). Fendery mají také vyšší a ostřejší tón a jsou na nich hojně používané single coil snímače, nebo kombinace single coil – single coil – humbucker, nebo humbucker – single coil – humbucker, nebo 3× single coil. Gibson používá humbuckery, což mu dodává ještě „hutnější“ a mírně komorněji laděný zvuk a zabarvení.
Potřebné chvění strun – vytvoření kvalitního elektromagnetického pole – lze dosáhnout i za použití jiných materiálů než je dřevo.
Druhy elektrických kytar Stratocaster (ST) – univerzální druh kytary navazující na elektrické kytary Fender Stratocaster. Tento model má svou dlouhou tradici – Leo Fender ho navrhl už v 50. letech.