Krajní pravice, označovaná také jako extrémní pravice nebo pravicový extremismus, je politika, která se v levo-pravém politickém spektru nachází více napravo než standardní politická pravice a projevuje se antikomunisticky, autoritářsky, ultranacionalisticky a má nativistické tendence.Další jména:
Nacionalismus:
Antikomunismus:
Nativismus a autoritářství:
Krajní pravici od radikální pravice odlišuje odmítání pluralismu a demokracie.
Historicky se používá pro označení zkušeností s fašismem a nacismem, dnes krajně pravicová politika zahrnuje neofašismus, neonacismus, třetí pozici, alt-right, rasový supremacismus a další ideologie nebo organizace, které se vyznačují aspekty ultranacionalistických, šovinistických, xenofobních, teokratických, rasistických, homofobních, transfobních nebo reakčních názorů.Fašismus a nacismus:
Alt-right, nadřazenost bílé rasy:
Ultranacionalistické, rasistické, homofobní, xenofobní atd.:
Krajně pravicová politika může vést k útlaku, politickému násilí, násilné asimilaci, etnickým čistkám nebo genocidě skupin lidí na základě jejich údajné méněcennosti nebo domnělého ohrožení původního etnika, národa, státu, národního náboženství, dominantní kultury nebo tradičních společenských institucí.Etnické pronásledování, nucená asimilace, čistky atd.:
Tradiční sociální instituce:
Přehled Pojem a světonázor
Jádrem světonázoru krajní pravice je organicismus, představa, že společnost funguje jako celistvá, organizovaná a homogenní živá bytost. Tato koncepce, přizpůsobená společenství, které chtějí konstituovat nebo rekonstituovat (ať už na základě etnické příslušnosti, národnosti, náboženství nebo rasy), je vede k odmítání jakékoli formy univerzalismu ve prospěch autofilie a alterofobie, tedy k idealizaci „my“ a vylučování „oni“. Krajní pravice má tendenci absolutizovat rozdíly mezi národy, rasami, jednotlivci či kulturami, neboť narušují jejich úsilí o utopický sen o „uzavřené“ a přirozeně organizované společnosti, vnímané jako podmínka zajištění znovuzrození společenství, které je konečně znovu spojeno se svou kvazi-věčnou přirozeností a znovu založeno na pevných metafyzických základech.
Protože vidí své společenství ve stavu rozkladu, který umožňují vládnoucí elity, představují se příslušníci krajní pravice jako přirozená, zdravá a alternativní elita, jejímž spásným posláním je zachránit společnost před zaslíbenou zkázou. Odmítají jak svůj národní politický systém, tak globální geopolitický řád (včetně jeho institucí a hodnot, např. politického liberalismu a rovnostářského humanismu), které jsou prezentovány jako ty, jež je třeba opustit nebo očistit od jejich nečistot, aby „spásné společenství“ mohlo nakonec opustit současnou fázi liminální krize a zahájit novou éru. Samotné společenství je idealizováno prostřednictvím velkých archetypálních postav (zlatý věk, spasitel, dekadence a teorie globálního spiknutí), neboť oslavují neracionalistické a nematerialistické hodnoty, jako je mládí nebo kult mrtvých.
Politolog Cas Mudde tvrdí (1998), že na krajní pravici lze nahlížet jako na kombinaci čtyř široce definovaných pojmů, a to exkluzivismu (např. rasismus, xenofobie, etnocentrismus, etnopluralismus nebo šovinismus), antidemokratických a neindividualistických rysů (např. kult osobnosti, hierarchismus, monismus, populismus, antipartikularismus, organicistický pohled na stát), tradicionalistický hodnotový systém naříkající nad zánikem historických referenčních rámců (např. právo a pořádek, rodina, etnická, jazyková a náboženská komunita a národ a přírodní prostředí) a sociálně-ekonomický program spojující korporativismus, státní kontrolu některých odvětví, agrarismus a různou míru víry ve volnou hru sociálně darwinistických tržních sil. Mudde pak navrhuje rozdělení zastřešujícího pojmu krajní pravice na umírněné a radikální směry podle míry jejich exkluzivismu a esencialismu.Mudde, Cas. "The Extreme Right Party Family: An Ideological Approach" (PhD diss., Leiden University, 1998).
Definice a srovnávací analýza Encyclopedia of Politics: The Left and the Right uvádí, že krajně pravicová politika zahrnuje „osoby nebo skupiny, které zastávají extrémní nacionalistické, xenofobní, rasistické, nábožensky fundamentalistické nebo jiné reakční názor“. Ačkoli se termín krajní pravice obvykle používá pro fašisty a neonacisty, označuje také ty, kteří se nacházejí napravo od hlavního proudu pravicové politiky.
Podle politologa Lubomíra Kopečka „nejlepší pracovní definicí současné krajní pravice může být čtyřprvková kombinace nacionalismu, xenofobie, práva a pořádku a sociálního šovinismu, kterou pro západoevropské prostředí navrhl Cas Mudde“. Na základě těchto pojmů zahrnuje krajně pravicová politika aspekty autoritářství, antikomunismu a nativismu,Hilliard, Robert L. and Michael C. Keith, Waves of Rancor: Tuning in the Radical Right (Armonk, New York: M.E. Sharpe 1999, p. 43. ale neomezuje se na ně. S krajní pravicí jsou často spojována tvrzení, že nadřazení lidé by měli mít větší práva než lidé podřízení, neboť historicky upřednostňují sociálně darwinistickou nebo elitářskou hierarchii založenou na víře v legitimitu vlády údajně nadřazené menšiny nad podřadnými masami. Pokud jde o sociokulturní rozměr národnosti, kultury a migrace, jedním z krajně pravicových postojů je názor, že určité etnické, rasové nebo náboženské skupiny by měly zůstat oddělené, založený na přesvědčení, že zájmy vlastní skupiny by měly být upřednostňovány.Widfeldt, Anders, "A fourth phase of the extreme right? Nordic immigration-critical parties in a comparative context". In: NORDEUROPAforum (2010:1/2), 7–31, Edoc.hu
Při srovnání západoevropské a postkomunistické středoevropské krajní pravice Kopeček píše, že „pro středoevropskou krajní pravici byl rovněž typický silný antikomunismus, a to mnohem výrazněji než v západní Evropě“, což umožňuje „základní ideologické zařazení do jednotné stranické rodiny, a to navzdory heterogenitě krajně pravicových stran“. Kopeček uzavírá, že srovnání středoevropských krajně pravicových stran se západoevropskými ukazuje, že „tyto čtyři prvky jsou přítomny i ve střední Evropě, i když v poněkud pozměněné podobě, a to navzdory odlišným politickým, ekonomickým a sociálním vlivům“. V americkém a obecněji anglosaském prostředí se nejčastěji používá termín „radikální pravice“, který má širší význam než evropská radikální pravice. Mudde definuje americkou radikální pravici jako „starou školu nativismu, populismu a nepřátelství vůči centrální vládě, která se prý po druhé světové válce vyvinula v kombinaci ultranacionalismu a antikomunismu, křesťanského fundamentalismu, militaristické orientace a proticizineckých nálad“.
Jodi Deanová tvrdí, že „vzestup krajně pravicového antikomunismu v mnoha částech světa“ je třeba interpretovat „jako politiku strachu, která využívá nespokojenosti a hněvu vyvolaných kapitalismem. [...] Straníci krajně pravicových organizací zase využívají antikomunismus k tomu, aby zpochybnili každý politický proud, který není zakotven v jasně exponovaném nacionalistickém a rasistickém programu. Pro ně je SSSR i Evropská unie, levicoví liberálové, ekologové a nadnárodní korporace – ti všichni mohou být účelově nazýváni ‚komunistickými‘.“
Podle Jana Charváta, politologa a experta na extremismus z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, dochází v českém mediálním a laickém diskurzu k nepochopení pojmu krajní pravice. Podle Charváta se české diskuze dopouští dvou zásadních chyb, a to: 1. tezí, že pravice a levice se od sebe liší primárně ekonomickým programem a 2. dochází k záměně definice pravice a levice s definicí pravicového liberalismu a socialismu. Charvát dále rozlišuje radikální a extrémní strany, přičemž radikální strany se nachází na okraji ústavnosti systému, zatímco extrémní jdou již mimo pravidla ústavnosti systému. Podle Charvátova mínění již v odborných politologických kruzích došlo ke shodě nad základními definičními znaky krajní pravice, těmi jsou: 1. nativismus (tj. důraz na pokrevní spřízněnost členů národa) a 2. odmítání rovnosti a z toho vycházející autoritářství (vč. příklonu ke kultu vůdce). Dalšími obvyklými znaky krajně pravicových stran jsou sociálně-šovinistické programy (tj. sociální stát, ale jen pro určité etnikum) a extrémně kulturně konzervativní programy. Dále uvádí, že řada krajně pravicových stran 21. století se dokázala programově stáhnout z dřívějších pozic otevřeného rasismu, antisemitismu, násilí a antidemokratičnosti. Tématy se staly silné národní státy (např. formou euroskepticismu), antiislamismus a související kritika migrace, kulturní konzervatismus. Tím došlo k tomu, čemu se v politologii říká mainstreamizace krajní pravice. K tomuto jevu mělo podle Charváta docházet od 11. září 2001. V českém prostředí se podoba krajní pravice proměnila ve výše uvedeném duchu, a to od podoby, kterou v devadesátých letech 20. století představovali zejména skinheads a neonacisté.
Politolog Vít Hloušek z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v roce 2024 uvedl, že dobové evropské krajně pravicové strany spojuje několik základních rysů: 1. nacionalismus, včetně odporu k migraci, 2. konzervatismus v kulturních tématech jakými jsou například sexuální menšiny nebo klimatická politika a 3. sociální stát pro vybrané etnikum (tzv. welfare šovinismus). Za praktický znak krajně pravicových stran chápal nabídku rychlých, ale nerealistických řešení.
Václav Klaus považuje (2024) termín „krajní pravice“ – ve smyslu, v jakém je aktuálně používán – za zcela nepřiléhavý, a sdílí myšlenky některých německých politických komentátorů, kteří tvrdí, že je zneužíván k označování politických oponentů.
Současné debaty Terminologie Podle Jeana-Yvese Camuse a Nicolase Lebourga spočívá současná nejednoznačnost definice krajně pravicové politiky v tom, že tento pojem je obecně používán politickými protivníky k „diskvalifikaci a stigmatizaci všech forem stranického nacionalismu tím, že je redukuje na historické experimenty italského fašismu a německého nacionálního socialismu“. Mudde s tím souhlasí a poznamenává, že „tento termín se nepoužívá pouze pro vědecké účely, ale také pro účely politické. Několik autorů definuje pravicový extremismus jako určitý druh antiteze proti vlastnímu přesvědčení“. Zatímco existence takového politického postoje je mezi vědci široce přijímána, osobnosti spojené s krajní pravicí toto pojmenování přijímají jen zřídka a dávají přednost termínům jako „národní hnutí“ nebo „národní pravice“. Diskutuje se také o tom, nakolik je označení neofašista nebo neonacista vhodné. Podle slov Muddeho se „označení neonacista a v menší míře neofašismus dnes používají výhradně pro strany a skupiny, které výslovně deklarují touhu obnovit Třetí říši nebo uvádějí historický nacionální socialismus jako svůj ideologický vliv“.