Bitva na Bílé hoře (), svedená v neděli 8. listopadu 1620 v blízkosti Prahy, byla bitva třicetileté války. V bitvě se střetly česká stavovská armáda a dvě armády katolické, armáda císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armáda německé Katolické ligy. Katolické armády po jedné až dvou hodinách zdolaly méně početnou stavovskou armádu. Výsledek bitvy znamenal faktický konec českého stavovského povstání.
Situace před bitvou Ligistická a stavovská armáda se setkaly 7. listopadu poté, co se nejdříve střetly u Rakovníka. Ligisté dále nepostupovali a čekali na císařské až do setmění. Poté se doneslo katolické armádě, že jednotky povstalců ustoupily ze svých pozic. Proto se kolem 21. hodiny začaly zvedat i bavorské voje. Přibližně v této době, po půlnoci, se odehrála první bojůvka mezi císařským plukovníkem Nicolou de Gauchierem a předsunutým táborem lehké uherské jízdy u Ruzyně. Gauchier velel půlce pluku valonské jízdy, připojilo se k němu ještě 200 jezdců od ligistů a dva praporce polských kozáků, což v součtu činilo 800 až 1000 mužů. Existují dvě teorie, jak střet proběhl. Buď Gauchier napadl připravený tábor a způsobil velké ztráty na životech, nebo napadl lehkomyslné Uhry nepřipravené a nezpůsobil velké škody a Uhrové prchli patrně do Liboce, nicméně v obou případech odehnal nejméně 1 000 koní.
Je třeba zmínit, že postup a následné postavení obou armád není jednoduché popsat, protože jediné dochované dobové záznamy pocházejí od nečeských autorů, kteří neznali místní názvy a ani příliš nekladli důraz na podrobný popis krajiny. O podrobnější popis se pokusil například Jindřich Fitzsimon (Buquoyův zpovědník), ale ten viděl krajinu pouze jednou. Stavovské vojsko se dostalo na svoje místo okolo půlnoci ze 7. na 8. listopadu. Ligistická armáda začala zaujímat svoje postavení kolem 5. hodiny ranní a císařská dorazila s určitým zpožděním, snad kolem 10. hodiny.
Rozestavění armád Stavovská armáda O vlastním rozestavění česko-moravské armády existují dva majoritní popisy, od vrchního velitele Kristiána I. Anhaltského, který vznikl na počátku roku 1621 a Fitzsimonův. Oba dva se poněkud liší. Později samozřejmě vzniklo i mnoho různých dalších studií, jedna z významných soudobých teorií o bitvě pochází od Dušana Uhlíře.
náhled|upright=0.6|vlevo|Kristián I. Anhaltský náhled|upright=0.9|Jeden z plánů rozestavění armád, tento z Theatrum Europaeum Stavovské vojsko se rozložilo nedaleko pražských hradeb na návrší Bílá hora, které k severu a západu prudce klesá zhruba o 50 výškových metrů do údolí Litovického potoka. Pravé stavovské křídlo se opíralo o vysokou zeď rozsáhlé obory u letohrádku Hvězda a levé křídlo bylo posíleno dělostřelectvem. Koncepce bojové formace, kterou vytvořil Anhalt na západní straně hory, se dá přirovnat k pružné šachovnici, kdy rozestavil svoji armádu do dvou řad s mezerami tak aby šiky z druhé řady mohly prostoupit dopředu. Do třetí potom umístil uherskou jízdu. Pět praporců jeho jízdy pak mělo předsunutou pozici kvůli pohybu do stran. Muži byli děleni po praporcích čili kornetech. Podle tabulkových počtů by měl mít jízdní praporec po 100 mužích a pěší praporec třikrát více.
Císařsko-ligistická armáda se začala šikovat později a byla poněkud odlišná. Těsně před bitvou dezertovalo ze stavovského vojska až 6 000 vojáků
Císařská armáda Císařská část armády tvořila pravou část uspořádání a skládala se ze tří šiků, první tvořily dvě pěší tercie (skutečný počet mužů se pohyboval kolem 4000) a napravo od nich valonské pluky. Tento šik byl ještě na vnější straně doplněn třemi jízdními křídly po 500 mužích. V druhé řadě byla pouze jedna tercie „Neapolitánců“ pouze s 2 500 muži a jezdecká křídla: nalevo 550 mužů a napravo 400 mužů. Základ posledního šiku tvořily opět dvě tercie a jízda. Mezi prvním až třetím šikem se pohybovalo asi 800 kozáků. Císařské armádě byly k dispozici též čtyři děla. Šikování provedl generál dělostřelectva Maxmilián z Lichtenštejna a o velení se dělil s plukovníkem Tiefenbachem. Císařské síly jsou odhadovány na 18–20 000 mužů.
Ligistická armáda náhled|upright=0.6|vlevo|Jan Tserclaes Tilly Ligistická armáda, která ležela nalevo od císařské, byla seřazena do čtyř šiků. Přáním vrchního velitele celé armády, Karla Buquoye, bylo, aby první byl tvořen dvěma terciemi, aby vytvořil mohutnou první linii. Druhý šik obsahoval patnáct kornet jízdy. Třetí se potom skládal ze tří tercií, které byly tvořeny pěti pluky pěchoty. Čtvrtý šik byl zbytek jízdy. Ligisté měli přibližně šest děl. Počet ligistických se pohyboval kolem 12–13 000 mužů. Tato formace byla podřízena Janu Tserclaesovi Tillymu.
Je spíše zajímavostí, že se této bitvy zúčastnil na katolické straně patrně i francouzský filosof René Descartes, jehož úloha však nemohla být nijak významná.
Poslední přípravy náhled|upright=0.8|vpravo|Vrchol návrší s pamětní mohylou Porady v katolickém generálním štábu vedl Maxmilián Bavorský. Od něho také pochází počáteční obavy z dobré pozice nepřátel, ale také to byl on, kdo se snažil udělat z budoucího střetu rozhodující bitvu. La Motte, který se vrátil z terénního průzkumu, označil Anhaltovy pozice za slabé, což dodalo generálnímu štábu nemalé sebevědomí. Stavovské vojsko se nacházelo ve strategicky výhodné pozici na kopci, avšak v povstalecké armádě panovaly neshody a kompetence ve velení byly vymezeny nejasně.
V tehdejší době také bylo obvyklé nějak bitvu nazvat a vybrat motto. Katolické označení bitvy navrhl Carlo Spinelli a zní „veliká srážka“. Do diskuze o mottu vstoupil mnich a bělohorská legenda, karmelitán Dominik à Jesu Maria a ukončil ji slovy: „Spolehněte se na Boha a udeřte.“ Následně se katolické vojsko připravovalo na bitvu jídlem a pitím; někteří se hlasitě modlili, nebo přijímali svátost smíření. Sám Dominik jezdil na koni a zvyšoval morálku mužů svoji ohnivou řečí.
Oproti tomu tábor českých stavů byl tichý, probíhalo zde dostavování náspů a teprve postupně přicházeli poslední velitelé, přičemž mnoho nedorazilo vůbec, z těch nejprominentnějších to byl sám Fridrich Falcký, který ani nevěřil, že bitva proběhne a zasedl k obědu s anglickými vyslanci Richardem Westonem a Edwardem Conwayem. Král se sice nakonec po obědě rozhodl bojiště navštívit, ale to se již setkal s ustupující armádou.
Průběh bitvy náhled|upright=0.9|Schéma postupu obou vojsk náhled|upright=0.9|P. Snayers: Bitva na Bílé hoře Ještě v noci před rozhodující bitvou vyslal Buquoy jízdu proti uherským vojákům, kteří bezstarostně spali, a nezmohli se tak na obranu, což výrazně pozvedlo bojovou morálku císařsko-ligistického vojska a naopak demoralizovalo vojsko stavů.
Pád levého stavovského křídla Bitva začala kolem poledne, nejspíš v půl dvanácté. Započalo ji pravé křídlo císařského šiku, kde veleli Gauchier, La Motte a de Lacroix, ale bylo odraženo Thurnovým jízdním plukem a částí jízdního pluku Jana Varlicha z Bubna pod velením Iselteina. Stavovská jízda pokračovala dále a těžce udeřila na tercii, zde však selhaly okolní stavovské jednotky, útok nepodpořily a ten ztroskotal. Toho opět využili císařští, posíleni jízdním plukem pana z Meggau a valonskou jízdou a znovu napadli levé křídlo. Na pomoc mu sice přispěchal Streif vedoucí Anhaltovu jízdu a baron Hofkirch vedoucí dolnorakouskou jízdu, ale poté, co byl Hofkirch zabit, dali se Rakušané na ústup a strhli spolu i Anhaltovce. Do boje také nastoupily čtyři kornety slezské jízdy, ale vzhledem ke své poloze, vzdálené od boje, nenabyly významu. Poté začala ustupovat i Anhaltova pěchota a ve čtvrt hodině bylo levé křídlo první řady poraženo. V tuto chvíli již byla císařská pěchota na pochodu podporována Dampierrovou jízdou z druhé řady a volnou jednotkou kozáků. Naopak uherská jednotka, která dosud stála v pozadí a do boje nezasáhla, začala ustupovat, a to zapříčinilo pád celého stavovského levého křídla.
Úspěšná akce Kristiána mladšího Anhaltského náhled|upright=0.8|vlevo|Dobová rytina s bitvou na Bílé hoře (vlevo nahoře bitva u Rakovníka) V této situaci – podle tehdejších tradičních doktrín znamenala prohranou bitvu – se ještě na nějaký čas podařilo obrátit kartu mladému princi Kristiánu Anhaltskému, který velel devíti kornetám pluku ve středu druhé řady a který velel k protiútoku. Při svém pokusu byl podpořen Kaplířovým plukem, Stubenvollovou moravskou jízdou a Mansfeldovou jízdou z prvního pluku pod vedením plukovníka Styruma. Tento útok byl veden na pravou tzv. německou císařskou tercii, která byla po předchozích akcích odhalená.
Útok byl zprvu úspěšný, ukořistili praporec z pravého jízdního křídla a tři z vlastní tercie, dokonce zajali jejího velitele plukovníka Breunera. Odtud pokračoval útok mladého prince na citlivé místo při styku císařské a ligistické armády, kam před sebou vytlačil Löblovu jízdu. Zde mu také pomohly uherské jednotky z pravého stavovského křídla a situace byla tak vážná, že i zraněný Buquoy si nechal sedlat koně. Ovšem to již začínal Anhalt potřebovat pomoc pěchoty a císařské jednotky se navracely z pronásledování zpět. Na Anhalta začala dotírat Dampierrova i Löblova jízda, Cratz s bavorským plukem a Verdugo, který se vrátil. Hohenlohe i starý Anhalt se snažili dostat svoji pěchotu k mladému Anhaltovi, ale tento poslední pokus o zvrácení vítězství na svoji stranu stavům nevyšel – Anhalt mladší byl obklíčen a později i zajat dřív než pěchota dorazila.
Závěr náhled|upright=0.8|J. Scheiwl: Poslední odpor Moravanů (ilustrace Česko-moravská kronika, 1881) Nejznámější, ale také nejvíce diskutovanou částí bitvy se stala díky Jindřichu Fitzsimonovi nadcházející závěrečná část útoku katolických sil na pravé křídlo stavovské armády. Buquoyův irský zpovědník totiž tuto část popsal mírně tendenčně, aby vyzdvihl katolické vítězství. Tato část je také známa tím, že se ji zúčastnily především jednotky z německých zemí najaté za peníze moravských stavů pod vedením Jindřicha Šlika, spolu s částí Thurnova pěšího pluku pod velením Františka Bernarda z Thurnu. Thurnovi se podařilo ustoupit, ale Šlikovi již ne.
Fitzsimon popsal střet Maxmiliána z Lichtenštejna, který vedl Spinelliho tercii, Löblovu jízdu a Marradasův pluk proti pravému křídlu, jako hrdinné obětování statečných Moravanů u hradební zdi do posledního muže, tedy jako těžce vybojované vítězství. Pravdou zůstává, že moravské pluky měly poněkud větší ztráty než jiné oddíly. Na druhé straně není zcela jisté, kolik mužů vlastně padlo a kolik jich kapitulovalo. Sám hrabě Šlik byl zajat na jiném místě, než byl jeho pluk.
Další zvláštnost z konce bitvy je osud stavovských záloh, které byly umístěny v oboře letohrádku Hvězda. Zálohy obsahovaly Anhaltovu pěchotu, výmarský půlpluk a dva praporce královské gardy. Tato záloha vyčkávala po celou dobu bitvy – a to dokonce v době, když boje probíhaly před zdmi obory – a nakonec se vzdala úplně bez boje. Přesné zakončení bitvy není známo, ale předpokládá se, že k první hodině odpolední bylo dobojováno.
Ztráty náhled|upright=0.7|Mohyla na Bílé hoře Na české straně padlo v řádném boji poměrně málo lidu, mnoho vojska však bylo pobito na útěku. Nejvíce pěchoty a jízdy zahynulo u letohrádku Hvězda. Počet padlých mohl tedy být kolem 5 000 mužů. Pražský městský úřad, jenž dal 11. listopadu mrtvoly pochovat, napočítal jen 1 600 padlých, jiné prameny, například Fitzsimon, však udávají počet zabitých až na 9 000 mužů. Počet 1 600 je zajisté příliš nízký, uváží-li se, kolik vojáků bylo zabito na útěku a co jich zahynulo u Hvězdy, nepočítajíc utopené ve Vltavě. Češi ztratili všechna svá děla a několik tisíc kusů zbraní, jelikož prchající žoldnéři své zbraně zahazovali. Dále asi 100 praporců, množství střeliva, zbytek svých zavazadel a všechny zásobovací vozy. Vítězové ukořistili také asi 5 000 koní.