Konfucius (, pinyin Kǒng Fūzǐ, český přepis Kchung-fu-c'; 551 př. n. l., Čchü-fu, Lu – 479 př. n. l. tamtéž) byl čínský filozof, sociální politik a státník období Jar a podzimů. Konfucius bývá považován za prvního čínského filozofa. Je to reformátorská postava, která spolu s dalším filozofem Lao-c' natrvalo poznamenala čínskou kulturu, politiku a náboženství. Jeho morální filozofie vycházela z úcty k tradici a usilovala o harmonii, k jeho etickým zásadám patří spravedlnost, laskavost, upřímnost, pokora, pracovitost, respekt k rodině a předkům. Je jedním z autorů známého Zlatého pravidla: „Nedělejte druhým to, co nechcete, aby oni dělali vám“, k němuž nezávisle dospěli starořečtí učenci i Bible. Konfuciovi se tradičně připisuje, že je autorem nebo redaktorem mnoha čínských klasických textů, včetně Pěti klasiků, ale moderní učenci jsou v tomto ohledu opatrní. V návaznosti na Konfuciovo učení se rozvíjí konfucianismus, který výrazně zasáhl do dějin náboženství a kultury východní Asie. Po nástupu dynastie Chan se stal čínskou státní ideologií.
Další jména Mistr Kchung = Kchung-c' = Kchung-fu-c' německy Konfuzius = Kung-fu-tse = Kung-tse rusky Konfucij = Kun-czy = Kun cju = Kun Čžun-Šaňdun
Život Předpokládá se, že Konfucius se narodil 28. září 551 př. n. l. v oblasti dnes nazývané Šan-tung. Oblast byla formálně ovládána celočínskou dynastií Čou, ale fakticky šlo o dosti autonomní území (nazývané též stát Lu) řízené místní elitou sídlící ve městě Čchü-fu. Konfuciův otec byl v době jeho narození již poměrně starým mužem a velitelem místní posádky podléhající lokálním pánům. Rod měl dlouhou tradici, která sahala k vládnoucí dynastii menšího státu Sung (odkud do Lu emigroval Konfuciův dědeček) a přes ní až k první čínské historické královské dynastii Šang.
Ačkoli postavení rodiny bylo zpočátku prestižní, v době, kdy byly Konfuciovi tři roky, jeho otec zemřel a od té doby měla matka dost problémů rodinu uživit. Chodil tak jen do škol pro chudé obyvatelstvo, kde byl vzdělán v tzv. šesti uměních. V devatenácti se Konfucius oženil, se svou ženou měl tři děti, jednoho syna a dvě dcery, z nichž jedna podle všeho zemřela v dětství. Ve 23 mu zemřela matka, načež držel tři roky smutek, jak vyžadovala tradice. Tehdy již pracoval na různých vládních pozicích jako účetní a správce. Jeho učenost však vedla k rychlému vzestupu. Roku 501 př. n. l. byl jmenován guvernérem města a nakonec se dostal na pozici, kterou by šlo označit jako ministr vnitra nebo spravedlnosti (státu Lu).
Vnitropolitická situace státu byla složitá, ovládaly ho tři mocné rodiny, které spolu soupeřily a měly svá opevněná sídla, kde mohly hledat útočiště v situaci, kdy nesouhlasily s centrální vládou, nebo měly spor s dalšími mocnými rody. To viděl Konfucius jako zhoubné a hlásal důležitost centralizace a poslušnosti vůči panovníkovi. Za tím účelem usiloval o to, aby sídla všech rodů strhla své hradby a byla tak vůči centrální moci bezbranná. Byť mnozí upozorňují, že se ve spletitých politických okolnostech pohyboval s obratností zkušeného politika a diplomata, cíle se mu dosáhnout nepodařilo a naopak si svou centralizační kampaní vytvořil řadu vlivných, šlechtických nepřátel. V roce 497 př. n. l. se dostal již do takových problémů, že musel odejít do exilu. Tlak mocných šlechticů byl asi rozhodujícím faktorem, byť oficiálním důvodem odchodu ze státu Lu bylo údajné Konfuciovo zklamání z panovníkova zanedbání svých povinností poté, co mu sousední stát poslal jako dar osmdesát krásných tanečnic.
Konfucius po odchodu cestoval po severovýchodní a střední Číně, navštívil řadu lokálních vládců, jimž vysvětloval svou politickou filozofii, ale bez valného ohlasu. Domů do rodného Lu se vrátil ve svých 68 letech poté, co ho k tomu vyzval první ministr. Tehdy se obklopil 72 (dle jiných zdrojů 77) žáky a nadiktoval jim řadu textů zařazených později do tzv. Devíti klasických knih, zvaných též konfuciánský kánon. Mezi své žáky přijímal hlavně mladé studenty z řad zchudlých šlechticů. Vyučoval patrně přímo ve svém domě, a to jak formou přednášek, tak formou rozhovorů se studenty. Působil také jako poradce několika vládních úředníků. Zasažen ztrátou svého syna i smrtí několika oblíbených učedníků, zemřel ve věku 71 nebo 72 let.
První Konfuciův životopis zpracoval čínský klasický historik S’-ma Čchien ve svém díle Š'-ťi („Zápisky historika“). Žil zhruba tři stal let po Konfuciovi a při sestavování jeho životopisu vycházel hlavně z knihy Hovory, které obsahují občasné zmínky o Konfuciově soukromém životu. Ty jsou považovány za nejspolehlivější zdroj jeho biografie. Nutno ale vzít v potaz, že tuto knihu nenapsal sám Konfucius (sám nenapsal žádnou knihu), ale byla sestavena jeho žáky, přičemž sinologové vedou spor, zda žáky první nebo druhé generace.
Jméno Konfucius je latinizovaná podoba jeho čínského jména Kchung Fu-c'; k tomuto polatinštění došlo v 16. století, kdy byly myšlenky Konfucia poprvé šířeji představeny evropské společnosti.
Učení a filozofie Konfucius se zajímal hlavně o politiku, filozofii a etiku osobního a rodinného života. Základní ctností je podle Konfucia žen (humanita). Tento koncept má podle některých výkladů blízko ke křesťanskému konceptu agapé. Odvolává se na něj rovněž často feminismus při obhajobě práva žen v asijských společnostech. Problémem ovšem je, že Konfucius rovněž výslovně uvedl, že se žena má podřídit svému muži.
Konfucius odmítal ideu mudrce odtrženého od světa (základním rysem jeho filozofie je příklon k člověku a k praktickému životu). Své následovníky vedl k tomu, aby se účastnili veřejného života a sám jim šel příkladem – jako padesátiletý se stal ministrem spravedlnosti ve státě Lu. Konfucius zastával názor, že lidé, kteří se sami vzdělávají a pracují na zušlechťování svého charakteru, budou připraveni a schopni vést stát nového typu – ušlechtilým způsobem (podobně, jako se to podařilo předešlým čínským dynastiím, ke kterým Konfucius choval obdiv).
Konfucius nevytvořil žádný systém logiky či metafyziky. Jeho nauka je souborem zásad a principů lidského chování a žití. Neuznával dědičné nároky na šlechtické stavy, tvrdil, že prostřednictvím zdokonalování se člověk do tohoto stavu dostává sám.
Již velmi dlouho se vede debata o tom, zda Konfucius založil náboženství, či sekulární myšlenkový systém. V Číně je za náboženství konfucianismus tradičně považován. Pojednává o prvcích posmrtného života a mluví o Nebi. Na druhou stranu je nápadné, že se oproti jiným spirituálním směrům nápadně málo stará o pojmy jako duše nebo nesmrtelnost. Člověk nemá být v Konfuciově představě ctnostným proto, aby měl dobrý vztah s bohem, ale aby fungovala společnost. Také zdůrazňoval, že rituály a instituce nebyly přikázány z Nebes, ale jsou výsledkem tradice. Konfucius však údajně věřil v astrologii a řekl: „Nebe sesílá své dobré nebo zlé symboly a mudrci podle toho jednají.“
Konfucius kladl velký důraz na vzdělání. Zdůrazňoval, že spíše než sdělovat pravidla by měl mudrc především jít osobním příkladem. Velkým předmětem diskusí je, zda lze Konfuciovo učení označit za humanistické (či jaký má k evropskému humanismu vztah), zda je konzervativní (což byl dlouho převládající názor) a zda v něm lze hledat zdroj tradičního asijského kolektivismu. Humanistická linie se opírá o klíčovou konfuciánskou ctnost zvanou obvykle vzájemnost. Kolektivistická tendence vyvěrá z pojmu, který se obvykle překládá jako spravedlnost, ale v zásadě jde o akci, která je opakem akce konané ve vlastním zájmu. K dalším pěti důležitým ctnostem dle Konfucia patří: vážnost, velkorysost, upřímnost, pracovitost a laskavost. Další důležitou hodnotou je rovnováha a vyváženost. Například nejvíce velkorysý člověk není ten, kdo obdarovává nejvíce, ale ten kdo nedává ani mnoho, ani málo.
Konfuciův konzervatismus vyvěral z toho, že staré vládce viděl jako dokonalé a mnohem lepší než současné a vyzýval k obnovení původního správného řádu. Někteří však upozorňují, že Konfucius patrně vůbec nevěřil ve zlatý věk předků a použil odkazy k minulosti jako jakýsi lákavý obal pro své reformní představy a také pro motivování současných politiků k ctnostnému jednání. V tomto smyslu byl opakem konzervativce. Pravdou ale je, že řada Konfuciových výroků je ve sporu s idejemi demokracie. Konfucius vyjádřil obavy, že masám chybí intelekt a nemohou tedy o sobě rozhodovat. Podle Konfucia se lidé nerodí si rovní, a proto nemá každý právo na samosprávu. Poslouchat nadřízeného je v Konfuciově představě nezbytné, na druhou stranu vůdce Konfucius nabádá k vládě mírné – budou-li ctnostní, lid je bude ctít a vládce nebude potřebovat užívat násilí k prosazení své vůle.
Dílo náhled|Konfuciova socha v jeho chrámu Pět klasiků (Wu-ťing) – informace v nich byly do Konfuciovy doby předávány ústní tradicí, Konfucius je pouze sepsal a vydal. Kniha písní (Š´-ťing) nejstarší známá sbírka čínské poezie. Obsahuje 305 básní (a šest titulů, ke kterým se text nedochoval), pocházejících z období od jedenáctého do šestého století př. n. l. Název sbírky se také někdy překládá jako Kniha poezie, ale vzhledem k tomu, že básně byly zpívány při obřadech a slavnostech, ustálil se pro ni název Kniha písní. 160 písní bylo lidových, 105 zpívaných při dvorských ceremoniích a 40 byly hymny k uctění bohů a královských předků. Kniha dokumentů (Šu-ťing) sbírka nejstarších čínských historických pramenů, politických traktátů, rozprav, výnosů a právních předpisů doplněných výklady a spojovacími texty. Důležitý zdroj čínského politického myšlení: v knize se řeší otázka legitimity moci či vztahu vládce a poddaného. Tzv. teorie mandátu Nebes říká, že o právu vládnout nerozhoduje vůle duchů předků a božstev, nýbrž lidské kvality, zásluhy a ctnosti. Kniha obřadů ([Li-ťi) sbírka návodů a naučení týkajících se dvorských rituálů a etikety, vedení soudních přelíčení a také chování a správného jednání při styku s lidmi, předky i bohy, přičemž tato naučení jsou mezi sebou propojena různými vyprávěními a spojovacími texty. Kniha má 49 kapitol a odráží zvyky za dynastie Čou. Za autora je tradičně považován Konfucius, kniha však vznikla až mnoho let po jeho smrti, jde o kompilaci textů vzniklých v období od 2. století př. n. l. do 2. století n. l. Letopisy jar a podzimů nebo Kniha jara a podzimu (Čchun-čchiou) nejstarší čínská datovaná kronika, která zachycuje událostí z doby vlády dvanácti knížat ve státě Lu v letech 722–481 př. n. l. Události nejsou vzájemně propojovány, jde skutečně o pouhý postupný záznam dějů, tedy více letopisy než kroniku. Teprve v závěru knihy se nacházejí komentáře, které události dávají do souvislosti a jsou pro historiky nejcennější – dochovaly se tři: Cuoův komentář, Ku-liangův komentář a Kung-jangův komentář. Nejdůležitější je Cuoův komentář, jehož autorem je podle tradice soudní zapisovatel státu Lu Cuo Čchiou-ming žijící v 5. století př. n. l. Ve skutečnosti však komentář vznikl zřejmě až v Období válčících států (475–222 př. n. l.) Autor s vysokou stylistickou úrovní doplnil strohá fakta z Letopisů o řadu dalších zpráv, událostí a okolností. Dílo je napsáno živým, metaforickým jazykem blízkým hovorové řeči a obsahuje i anekdotické příběhy. Kniha proměn (I-ťing) jde o soubor textů, jejichž vznik sahá až do 2. tisíciletí př. n. l. V hlavní části se jedná o řadu 64 hexagramů, obrazců složených ze šesti čar (které mohou nabývat jangové nebo jinové podoby), které představují 64 rozdílných archetypálních situací. Kniha proměn se používala jako orákulum, i jako filozofický a kosmologický systém. K věštění se začala používat během 12. století př. n. l. za dynastie Čou. Jedním z autorů by měl být císař Fu-si, jde však o legendární, nikoli historickou figuru. Tradice o něm tvrdí, že na základě pozorování jevů na nebesích i zemi sestavil osm trigramů. Ty jsou tématem i Knihy proměn. Čtyři knihy (S'-šu) – vlastní Konfuciovy myšlenky, které byly zapsány později jeho žáky. Hovory (Lun-jü)