Port Elizabeth (; , nebo také Gqeberha) je město v Jihoafrické republice, v provincii Východní Kapsko, na pobřeží Indického oceánu. Širší okolí města se nazývá metropolitní oblast Nelson Mandela Bay a žije zde přes milion obyvatel. Je šesté nejlidnatější na území Jihoafrické republiky.

Název

Od února 2021 jihoafrická vláda oficiálně pojmenovala město Gqeberha, podle xhoského názvu městečka Walmer. Dříve se název města často zkracoval na „PE“ a přezdívalo se mu „Přátelské město“CITY CHARACTERISATION REPORT GQEBERHA nebo „Větrné město“. Nebylo pojmenováno podle britské královny Alžběty I., nýbrž po ženě zakladatele, Elisabeth Donkin, která zemřela v Indii.

Přírodní poměry Podnebí a vodstvo

Město má podnebí subtropické a ovlivněné podmínkami moře. Zimy bývají chladnější, nicméně i tak mírné a léta jsou horká, nicméně nejsou tolik vlhká, jako je tomu jindě na východním pobřeží Jihoafrické republiky. Velké výkyvy teplot jsou málo časté. Roční úhrn srážek zde činí 550 mm. Často vane jihovýchodní vítr, především velmi silně během letních měsíců. V 19. století působil řadu ztroskotání lodí.

Některé části pobřeží zůstaly uchovány jako pláže, je zde např. King's Beach, Hobie Beach, Bluewater Beach; pláže spadají do kategorie blue flag a jsou oblíbené doma i v zahraničí. Na území města je několik řek, nejznámější z nich je Baakens River, která je často rozvodněná při vytrvalých srážkách. Další jsou Coega a Swartkops. V lokalitě North End se nachází jezero North End Lake, největší zdroj pitné vody, nicméně její kvalita je předmětem diskuze vzhledem ke znečištění z nedalekých továren.

Nadmořská výška na území města osciluje od hladiny moře až po 1147 m n. m.

Historie

vpravo|náhled|Město v roce 1874. vpravo|náhled|Střed města na konci 19. století.

Prehistorie

Archeologický průzkum jeskyní v této oblasti doložil přítomnost různých kultur. V dobách před 65 000 lety zde již údajně žili lovci, kteří používali luky a šípy. V údolí řeky Sundays River byly nalezeny pozůstatky z rané a střední doby kamenné, stejně jako v blízkosti pramenů Amanzi Springs 40 km severně od města.

Lovci a sběrači, kteří žili v této oblasti se zde usídlili trvale zhruba v době před deseti tisíci lety. Okolo přelomu letopočtu se asimilovali do obyvatelstva předchůdců kmene Xhosa, který již praktikoval zemědělství.

19. století

Město založilo v roce 1820 4000 britských osadníků, kteří měli posílit obranu pohraničních oblastí Kapska proti bojovnému kmeni Xhosů. Stalo se tak v blízkosti místa, kde nejspíše přistál portugalský objevitel Bartolomeu Dias v roce 1844 a nechal zde vztyčit kamenný kříž. V místě později kotvily významné evropské obchodní výpravy, které tudy putovaly dále do Indického oceánu a do Asie. Místo bylo označováno na mapách jako přístaviště se sladkou vodou.

V roce 1799 zde britští vojáci nechali postavit kamennou pevnost Fort Frederick. Měla jejich državu chránit před možným francouzským útokem. Vznikla v zálivu naproti současnému středu města a dnes je chráněna jako kulturní památka. Od roku 1803 působila nedaleko pevnosti také misijní stanice.

V letech 1814 až 1821 existovala v blízkosti současného města (a těsně před jeho vznikem) farma Strandfontein, jejímž vlastníkem byl Piet Retief. V roce 1837 jej zabil zuluský král Dingane během neúspěšných jednání o půdě. Následně docházelo k násilnostem a zabito bylo značné množství lidí. Farma byla později inkorporována do města jako Summerstrand, lokalita ležící na pláži a na břehu oceánu. Po Pietovi Retiefovi byl vlastníkem Frederik Korsten.

Osada zde vznikla v první polovině 19. století. Tehdy byly načrtnuty hlavní ulice, vznikly centrální části sídla a mimo jiné zde začala působit i misijní společnost. Zmínění kolonisté sem dorazili na počátku 3. dekády 19. století. Podle záznamů diplomata Edmunda Robertse zde stály na začátku 20. let pouhé čtyři domy, ale o deset let později to byly již stovky a zůstalo zde žit na dvanáct set lidí. Mnozí nicméně odelši, neboť se místní půda ukázala být nedostatečně úrodná. V roce 1825 sem dorazila druhá, leč menší vlna kolonistů, čítajících 500 lidí. Ustanoven byl římskokatolický vikariát, a to roku 1847.

Rozvíjen byl také místní přístav. První molo bylo budováno od roku 1837 až do roku 1841, částečně z kamene, částečně ze dřeva, zničila jej ale bouře. Nakonec byl přístav rozvíjen v 60. letech 19. století; vznikla také hráz chránící lodě před rozbouřenými vlnami moře.

Již roku 1861 měl Port Elizabeth statut města. Vznikl na základě zákona schváleného v přechozím roce. Přirozeným zdrojem obživy zde byla výroba vlny a mohéru. Vysloužilo si proto přezdívku Liverpool Kapské kolonie (). Žilo tu asi devět tisíc lidí.

Velkou změnou byla také stavba železnice do města Kimberley, která byla dokončena roku 1873 a město se napojilo na zbytek koloniální železniční sítě. Do konce 19. století zde vyrostl ještě operní dům a do provozu byla dána tramvajová doprava. Rozvoj města však nebyl stoprocentně idylický. Již od jeho počátků zde byla otevřena otázka bydlení; bytů se nedostávalo a tento nedostatek vytvářel socio-politické napětí, které přetrvalo až do 20. století.

Během období Druhé búrské války hrál místní přístav klíčovou roli pro zásobování zbraněmi a přísun britských vojáků. Britové zde mimo jiné zřídili koncentrační tábory pro búrské ženy a děti.

Po válce zde nechali Britové vztyčit památník jízdě (), které ve válce zastávala klíčovou úlohu.

20. století

V roce 1901 vyupkla ve městě epidemie moru, po které byly domy patřící nakaženým (většinou černošskému obyvatelstvu) zbourány. Do roku 1910 bylo navíc toto obyvatelstvo odsunuto ze středu města. Vznikla nová předměstí severně od středu města, kde se černošské obyvatelstvo soustředilo.

vpravo|náhled|Údolí řeky Baakens na staré fotografii. Teprve až na počátku 20. století se zde rozvinula průmyslová výroba ve velkém měřítku. Do té doby bylo přístavní město svědkem pouze výroby spotřebního zboží. Mimo textil tu ještě byly vyrábeny cigarety a mýdlo. Symbolem rozvoje se stal především automobilový průmysl. V 20. letech uvedeného století zde vznikly hned dvě automobilky a působila tu i společnost General Motors. Město bylo přezdíváno jako Detroit Jižní Afriky. Velké továrny, přístav při hlavních obchodních trasách a dostatek pracovní síly umožnily ohromný hospodářský i populační růst města.

Na přelomu 30. a 40. let přesáhl Port Elizabeth mety 100 000 obyvatel.

Ještě v 50. letech zůstávalo město (jako jediné větší v Jihoafrické republice) bez legislativně omezeného přístupu původního obyvatelstva do města. Tím se stalo po krátkou dobu jistým ostrovem v prostředí, kde se zostřovaly represe proti černošskému obyvatelstvu. Důvodem byla nicméně pomalá implementace zákona v zemi, spíše než jiné pohnutky.

V roce 1953 zde vypukly nepokoje při předvolební kampani.

Během období apartheidu bylo město rozděleno na řadu místních částí, v nichž byli k pobytu oprávněni obyvatelé podle své barvy kůže. V roce 1962 bylo zahájeno násilné přesidlování nebílého obyvatelstva. Vše proběhlo v souladu se zákonem Group Areas Act, na základě kterého byla určeno pro nebílé obyvatelstvo lokalita s názvem South End. Tato praxe vedla k protestům a nepokojům. Určité lokality byly vyčleněny pro různé skupiny – např. New Brighton pro smíšené obyvatelstvo, Malabar pro indickou komunitu apod.

Mimo to byly v této době realizovány některé infrastrukturní projekty, např. místní univerzita byla přemístěna z historického jádra města blíže k pobřeží a přístavu. Důvodem byl fakt, že původní kampus ve středu města vůbec neodpovídal potřebám vysoké školy. Potřeby rostoucí individuální dopravy také pomohly vyřešit nové komunikace, které zahrnovaly viadukt vedení v samotné blízkosti pobřeží a historického jádra města. Poškozen byl původní močál Swartkops, který byl tradičním hnízdištěm ptáků.

Černošské obyvatelstvo ve své snaze získat lidská práva a sociální spravedlnost naráželo na represi bezpečnostních složek. V roce 1997 byl místní aktivista Steve Biko vyslýchán a nakonec převezen jednotkami policie do Pretorie, kde zemřel. Událost vedla k vlně protestů. V 80. letech 20. století jednotlivé lokality, kam bylo černošské obyvatelstvo segregováno (townships), již otevřeně požadovaly zajištění veřejných služeb, jejichž úroveň byla podstatně horší, než tomu bylo v lokalitách určených pro obyvatelstvo bílé. Situaci zhoršila hospodářská recese první poloviny 80. let, při které černošské obyvatelstvo zasáhla velmi vysoká nezaměstnanost. Během léta 1985 byl ve městě zahájen bojkot, který vedl k značným hospodářským ztrátám místních podniků. Jeho organizátoři žádali propuštění zatčených předáků, jednání se protáhla až do jara 1986, poté byl bojkot obnoven a vláda nakonec vyhlásila stav nouze ve snaze jej zlomit.

V boji s tehdejším režimem černošské obyvatelstvo provádělo proti domnělým i skutečným kolaborantům kruté tresty, např. tzv. necklacing, kdy jim na krk umisťovalo pneumatiky, které následně zapalovalo.

I tomuto městu se nevyhnul vznik slumů a neformálních osad, které se nachází na různých místech okolo Port Elizabeth. Během období existence apartheidu vláda čas od času tyto slumy likvidovala silou.

V roce 1990 pokojný protest v severní části města přerostl do násilností, které si vyžádaly život téměř 60 lidí. V této době bylo město domovem již pro tři sta tisíc obyvatel a s příměstskou oblastí dokonce pro osm set tisíc lidí.

Hospodářský i společenský rozvoj po pádu apartheidu byl složitý. Po prvních svobodných volbách v roce 1994 se městu nedostávalo investic ze strany státu, došlo k rozšíření nemoci AIDS a rozšířila se zde vysoká míra zločinnosti. Založena byla průmyslová zóna s názvem Industrial Development Zone nákladem 20 miliard randů, která nicméně ale nesplnila očekávání.

V roce 1998 uzavřel Port Elizabeth partnerství s švédským Göteborgem. Předmětem spolupráce je oblast odpadového hospodářství, rozvoj veřejných knihoven, sportu a turistiky.

21. století

vpravo|náhled|Ulice Donkin Terrace. Roku 2000 byla místní municipalita sloučena s několika okolními obcemi jako Metropolitní obec Nelson Mandela Bay. Svůj současný název má od roku 2021.

V roce 2010 se tu odehrálo několik utkání mistrovství světa ve fotbale. Také byl slavnostně otevřen stadion Gelvandale Stadium. Mezi další velké hospodářské projekty v této době patřilo Mezinárodní konferenční centrum, které značně přispělo k rozvoji turistiky a jehož celkové náklady na výstavbu činily 800 milionů jihoafrických randů. Rovněž byl renovován střed města a nábřeží.

V 3. dekádě 21. století zde společnost Isuzu plánuje iniciovat výrobu automobilů. Průmyslový růst v energetice měl podobu rozvoje obnovitelných zdrojů, který přispěla financovat vláda a tíživá energetická situace Jihoafrické republiky (tzv. loadshedding).

V roce 2023 zde došlo k masové střelbě, při níž zahynulo 8 lidí.

Obyvatelstvo Struktura obyvatelstva

vpravo|náhled|Střed města. vpravo|náhled|Budova veřejné knihovny. vpravo|náhled|Synagoga. Při sčítání lidu v roce 2001 v městské oblasti Nelson Mandela Bay žilo 1 005 776 obyvatel ve 260 798 rodinách.

Podle téhož sčítání se označilo jako „Černí Afričané“ 58,90% respondentů, 23,48 % – jako „barevní“, 16,51 % – „bílí“ a 1,12 % – Indové / Asiaté. Samotné město mělo tehdy těsně nad milionem obyvatel a předpokládá se, že s předměstími bude domovem pro 1,5 milionu lidí.

Z hlediska jazyků je nejvíce zastoupena afrikánština (40 %), dále angličtina (32 %), IsiXhosa (22 %)https://census2011.adrianfrith.com/place/299007 a potom další tradiční jazyky Jihoafrické republiky neevropského původu.

Co se týče růstu počtu obyvatel, tak počet obyvatel města setrvale roste. Míra růstu dosáhla v roce 2011 hodnoty 1,7 % a od té doby klesá, roku 2019 přibývalo lidí jen rychlostí 1,2 % ročně.

Náboženský život