Londýn je hlavní město Anglie a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska ležící na jihovýchodě země při ústí řeky Temže. Londýnská City je jedno z největších světových obchodních center a Londýn je společně s městy New York, Tokio a Paříž označován jako jedno ze čtyř nejdůležitějších měst na světě. Obyvatelé Londýna za 2000 let jeho historie zažili mor, zničující požár, občanskou válku, vzdušné bombardování a teroristické útoky. I přesto toto město stále roste a rozvíjí se a je jedním z finančních a kulturních center světa.
Prehistorický Londýn Středověká mytologie Geoffreye z Monmouthu uvádí, že Londýn byl založen Trójanem Brutem v době bronzové a byl nazván Troia Nova nebo Trinovantum. Král Lud toto město přejmenoval na CaerLudein – z tohoto jména prý pochází dnešní název Londýn. Geoffrey z Monmouthu opatřil prehistorický Londýn bohatstvím legendárních králů a zajímavými příběhy.
Navzdory intenzívním vykopávkám na tomto území archeologové zatím nenašli žádné stopy rozsáhlého osídlení. Byly nalezeny pouze roztroušené prehistorické předměty, stopy zemědělské činnosti, pohřebiště a stopy lidských sídlišť. Považuje se za málo pravděpodobné, že by existovalo v období před osídlením Římany na tomto území město. V prehistorické době byla oblast Londýna zřejmě pokryta roztroušenými zemědělskými usedlostmi.
Londýn v době Římské říše náhled|Carausiova mince z mincovny Londinia Město Londinium bylo založeno Římany po jejich invazi roku 43 vedené císařem Claudiem. Předpokládá se, že název Londinium pochází z doby před příchodem Římanů, ačkoli jsou jeho kořeny nejasné. Jedna verze uvádí, že pochází z osobního jména znamenajícího „divoký“, nicméně poslední výzkumy vedené současným anglickým lingvistou Richardem Coatesem (* 1949) ukázaly jako pravděpodobné, že jméno vzniklo z předkeltského slova Plowonida, které má dva kořeny – *plew a *nejd, tzn. proudící řeka – Londinium by tedy znamenalo osada na břehu divoké řeky. Coates uvádí, že řeka byla nazývána Temží v horní části, kde byla užší a Plowonida v dolní části, kde byla příliš široká pro přebrodění.
Archeologové se nyní domnívají, že Londýn byl založen jako civilizovaná osada kolem roku 50. Zbytky dřevěného odvodnění u hlavní Římany postavené cesty, které byly vykopané při stavbě budovy No 1 Poultry v letech 1994–1997, byly datovány do roku 47 – tento rok je považován za rok založení Londýna.
O 10 let později bylo Londinium vydrancováno britonským kmenem Icenů vedeným královnou Boudiccou. Archeologické výzkumy prokázaly rozsáhlý požár a zkázu z této doby a také vojenské opevnění v oblasti City, které bylo zřejmě centrem římské obrany města proti britonskému povstání.
Město se vzpamatovalo asi po 10 letech a dosáhlo počtu obyvatel srovnatelného s počtem před zničením. Město rychle rostlo v průběhu následujících desetiletí a během 2. století dosáhla populace přibližně 60 000 obyvatel. Londýn se stal hlavním městem římské provincie Británie (předchozím centrem byl Camulodunum, současný Colchester). Poté nastal mírný útlum rozvoje. Kolem roku 375 byl Londýn malou a bohatou obcí s dobře vybudovanou ochranou. Po roce 410 se římská správa postupně zhroutila a obyvatelům města bylo doporučeno, aby si obranu zajišťovali sami. V polovině 5. století bylo římské město prakticky opuštěno.
Anglosaský Londýn Strategická pozice na řece Temži vedla kolem roku 600 Anglosasy k tomu, že zde obnovili osídlení. Tato anglosaská osada nebyla zbudovaná na místě původní ohrazené City, ale asi jeden kilometr proti proudu řeky. Obec byla pojmenována Lundenwic – londýnský obvod.
Nedávné vykopávky v oblasti Covent Garden odkryly rozsáhlé anglosaské osídlení, datované do 7. století. Ukazuje se, že osídlení zabíralo plochu asi 60 hektarů a vedlo od nynější Národní galerie na západě až po Aldwych na východě. Mezi koncem 9. století a začátkem 10. století se centrum osady přesunulo ze staré lokality do City. To bylo zřejmě způsobeno administrativními změnami zahájenými Alfrédem Velikým po jeho vítězství nad vikinským předákem Guthrumem Starým.
Alfréd jmenoval svého zetě ealdormana Æthelreda správcem Londýna a nechal zbudovat dvě obranná opevnění pro ochranu mostu, který byl zřejmě v té době opraven. Londýn byl v té době nazýván Lundenburgh a jižní část kolem mostu byla označována jako oblast Southwark neboli Suthringa Geworc (obranná stavba mužů ze Surrey).
Londýn v období vrcholného středověku náhled|left|Londýn v roce 1300 Roku 1066 došlo k invazi Normanů do Británie, která vyvrcholila obsazením Londýna a korunovací normanského vévody Viléma Dobyvatele anglickým králem. Za jeho vlády bylo ve městě vybudováno několik tvrzí – Tower, Baynard's Castle a Montfichet's Castle jako prevence proti vzpourám. Vilém rovněž v roce 1067 potvrdil městu původní saská práva a výsady. Samospráva města byla upevněna volebním právem garantovaným králem Janem Bezzemkem v roce 1199 a 1215. Král Vilém II. Ryšavý, syn Viléma Dobyvatele, zahájil stavbu Westminster Hall, základu Westminsterského paláce, který byl v době středověku hlavním královským sídlem.
V roce 1176 byla zahájena stavba mostu London Bridge (dokončena v roce 1209), který byl postaven na místě předchozích několika dřevěných mostů. Tento most byl používán po dalších 600 let, a byl jediným londýnským mostem přes Temži do roku 1739.
V době středověku se Londýn rozvíjel ve dvou směrech. Okolí Westminsteru proti proudu řeky se stalo královským sídlem a vládním centrem, zatímco City se stalo centrem obchodu a řemesel. Území mezi nimi zůstalo asi do roku 1600 neobydleno.
Obchod a řemesla ve středověku se vytrvale rozvíjela, a tím rostl i Londýn. V roce 1100 měl Londýn asi 20 000 obyvatel, zatímco v roce 1300 tento počet vzrostl na 100 000. Řemesla byla organizována do různých cechů, které ovládaly město a volily správce města – Lord Mayor of London.
Středověký Londýn byl protkán úzkými a křivolakými ulicemi a většina budov byla stavěna z hořlavých materiálů jako dřevo a sláma, což vytvářelo nebezpečí častých požárů. Hygiena a kanalizace byly v té době na velmi nízké úrovni. Londýn ztratil asi polovinu obyvatel v polovině 14. století – v době tzv. černé smrti (Black Death). Mezi rokem 1348 a Velkým morem (Great Plague) v roce 1665 se ve městě šestnáctkrát rozšířila morová nákaza.
Tudorovský Londýn (1485–1603) Jindřich VII. Tudor, který nastoupil na trůn v roce 1485 a oženil se s Alžbětou z Yorku, čímž ukončil válku růží, byl rozhodný a schopný panovník, který centralizoval moc u dvora. Pokračoval v praxi půjčování si prostředků pro válku s Francií ze City, ale na rozdíl od předchozích králů splácel půjčky včas. Málo se ale věnoval rozvoji Londýna. Poměrná stabilita v době vlády dynastie Tudorovců však měla výrazný vliv na tehdejší rychlý rozvoj města. Šlechta si uvědomila, že je lepší hájit své zájmy u dvora místo vzájemných půtek v provinciích.
Tudorovský Londýn byl však ve srovnání se současnou dobou často velmi bouřlivý. V roce 1497 se Perkin Warbeck, údajný mladší bratr mladého krále Eduarda V., který požadoval, aby byl prohlášen Richardem, vévodou z Yorku, utábořil se svými společníky u Blackheath. Nejdříve mezi obyvatelstvem zavládla panika, král však zorganizoval obranu města, povstání potlačil a Warbeck byl zajat a popraven v Tyburnu.
Reformace přinesla za součinnosti vyšších vrstev společnosti do Londýna mnoho krveprolití a posunula společnost k protestantismu. Před reformací tvořily větší polovinu osídlení Londýna kláštery a jiné církevní stavby a mniši a jeptišky tvořili asi třetinu obyvatelstva. Zrušení klášterů provedené Jindřichem VIII. mělo na město značný vliv, protože téměř veškerý církevní majetek změnil majitele. Proces začal uprostřed 30. let 16. století a do roku 1538 byla většina klášterů zrušena.
Krátce před svou smrtí Jindřich obnovil nemocnici St Bartholomew's Hospital, ale většina budov zůstala po jeho smrti v roce 1547 opuštěna. Za vlády Eduarda VI. byly cechovním společnostem spláceny dluhy královského dvora a některé příjmy byly věnovány na charitativní účely. Mimoto v roce 1550 City koupila královský statek v Southwarku na jižním břehu řeky Temže a obnovila klášter sv. Tomáše jako nemocnici St Thomas' Hospital. V té době byla také založena nemocnice Christ's Hospital a původně královský palác Bridewell Palace byl upraven na dětský domov a nápravný dům pro ženy.
Po smrti Eduarda VI. v roce 1553 byla v Toweru uvězněna Jana Greyová coby uchazečka o trůn, poté co parlament změnil názor a prohlásil místo ní královnou Marii I. V následujícím roce se královna rozhodla provdat za Filipa II., což vyprovokovalo povstání vedené Thomasem Wyattem. Ten se svými spojenci ovládl Southwark a později dorazil až k Charing Cross. Ale v City nemělo povstání žádnou podporu, a tak Wyatt kapituloval. Tato akce demonstrovala rozhodující politický význam City v té době a malý vliv oblastí mimo hradby města.
Vliv Londýna jako obchodního centra v rámci Evropy rychle rostl. Mnoho malých dílen se rychle rozvíjelo, což platilo především pro tkalcovny. Obchodní výměna mezi západní Evropou a Ruskem, Orientem a Amerikou rostla. Bylo to období vzniku monopolních obchodních společností jako například Moskevská společnost (Russia Company, 1555) a Britské Východoindické společnosti (East India Company, 1600). Druhá z nich, která ovládla většinu Indie, byla jednou z klíčových institucí Londýna a Velké Británie po dobu dvou a půl století. V roce 1572 Španělé zničili obchodní centrum Antverpy, a tato událost postavila Londýn na první místo mezi obchodními přístavy v Severním moři. Přistěhovalci přijížděli do Londýna nejen z celé Anglie a Walesu, ale i ze zahraničí, například hugenoti z Francie.
V této době vznikaly první mapy Londýna. Největší část obyvatel žila v oblasti City s hustotou, která není běžná pro rozvinutou společnost 21. století. Stará hlavní spojnice City s královským dvorem ve Westminsteru – Strand – byla lemována honosnými šlechtickými sídly, ale tyto dvě části města byly odděleny a Westminster byl ve srovnání s City jen malou enklávou. Hlavní dopravní tepnou nebyla Strand, ale řeka Temže. Další obvody, které jsou nyní součástí centra města, měly na konci 16. století venkovský charakter. Covent Garden byla místem zemědělských trhů. Nemocnice a domy pro rekonvalescenty byly budovány v Holbornu a Bloomsbury, aby byl využit čerstvý vzduch této oblasti. Islington a Hoxton byly odlehlé vesnice.
V roce 1561 poškodil úder blesku původní katedrálu sv. Pavla. Střecha byla opravena, ale špička věže nebyla obnovena. V roce 1565 založil Thomas Gresham v City finanční burzu, která obdržela v roce 1571 od královny Alžběty I. titul Královská burza.
Konec 16. století, kdy v Londýně žil a pracoval William Shakespeare se svými společníky, je jedním z nejslavnějších kulturních období města. Existoval však značný odpor proti budování divadel. Veřejné produkce vytvářely davy a těch se úřady obávaly, protože při srocování hrozilo větší nebezpečí šíření moru. Divadla se potýkala s odporem vzrůstajícího vlivu puritánů, nicméně královna Alžběta I. ráda sledovala divadelní představení na svém královském dvoře a svolila k veřejnému předvádění „takových her, které přinášejí důstojné obveselení a ne příklady zla.“
Divadla byla budována hlavně mimo hranice města, na jižním břehu řeky, kde se vytvářely centra zábavy a kde bylo možno vidět například medvědí zápasy. Na jižním břehu tak byly postaveny divadla Globe, Rose a Swan, zatímco Theatre a Curtain stály u východních hradeb City a Blackfriars uvnitř hradeb.
Během posledních let vlády královny Alžběty I. si někteří její dvořané a bohatí obyvatelé Londýna vybudovali venkovská sídla v Middlesexu, Essexu, Kentu a Surrey. Byl to první příznak expanze osídlení města mimo hradby, ale v době smrti posledního panovníka z rodu Tudorovců byl Londýn velmi kompaktním.
Stuartovský Londýn