Korjaci

Korjaci (, souhrnné označení v korjačtině chybí) jsou malý národ ruského Dálného východu žijící v severní části poloostrova Kamčatka a na přilehlé pevnině. Etnikum zahrnuje dvě velké skupiny odlišné jak jazykově, tak i tradičním způsobem života: kočovné Čavčuveny (korjacky чав’чыв’ав’, čav’čyv’av’), obyvatele vnitrozemí věnující se chovu sobů, a usedlé Nymylany (korjacky нымылг’о, nymylg’o), živící se především lovem mořských savců a rybolovem. Vzhledem k výrazné odlišnosti obou skupin bývají Nymylani – známí také jako Aljutoři – někdy uváděni jako samostatná etnická skupina.

V průběhu 20. století byli Korjaci vystaveni silné kulturní asimilaci ze strany ruského národa, což vedlo k přechodu většiny obyvatel na usedlý způsob života a rozpadu tradičního beztřídního sociálního systému.Vahtre et Viikberg, kapitola History V současnosti představuje velký problém celého ruského severu nízká životní úroveň a vysoká nezaměstnanost. Podobně jako další malé národy Severu trpí Korjaci zvýšenou náchylností k některým vážným onemocněním (např. tuberkulóze) a jejich úmrtnost – včetně úmrtnosti novorozenců – koncem 80. let 20. století výrazně převyšovala hodnoty zjištěné u Rusů.

Podle sčítání lidu žilo v Rusku v roce 2010 celkem 7 953 osob hlásících se ke korjacké národnosti. Část Korjaků dodnes hovoří korjačtinou, jazykem z čukotsko-kamčatské rodiny, příbuzným s dalšími jazyky této oblasti, např. čukotštinou nebo itelmenštinou. Počet mluvčích jazyka však v průběhu 20. století rapidně poklesl a v dnešní době se jeho znalost odhaduje u pouhých 5,4 % korjacké populace, většinou mezi příslušníky starší a střední generace – ostatní již používají jako mateřský jazyk ruštinu.Endangered Languages, kapitola Number of Speakers

Etnonymum Etnické skupiny označované souhrnně za Korjaky neznají ve vlastním jazyce označení, které by tomuto termínu odpovídalo. Kočovní Korjaci sami sebe nazývají чав’чыв’, čav’čyv’ (mn. č. чав’чыв’ав’, čav’čyv’av’ „pastevci sobů“, „nomádi“), usedlí Korjaci na pobřeží Ochotského a Beringova moře нымылг’ын, nymylg’yn (mn. č. нымылг’о, nymylg’o „místní lidé“, „vesničané“). Korjaci z pobřeží jsou také označováni za Aljutory (podle někdejší osady Aljut) a v dnešní době jsou považováni za samostatné etnikum, odlišné od ostatních Korjaků jazykem i způsobem života. Jméno Korjak, původem z korjackého kmene кор, kor „sob“, přešlo z jazyků okolních národů, např. v jukagirštině zní karaka, do ruštiny a odtud do ostatních světových jazyků.Vahtre et Viikberg, kapitola Self-designation

Ve 20. letech 20. století existovaly v Sovětském svazu v rámci kampaně pro užívání autonym (vlastních označení malých národů) snahy o zavedení jména нымылан, nymylan (odvozeného z etnonyma usedlých Korjaků) pro celý korjacký národ. Označení se však neujalo a do oficiálního užití se vrátil již zavedený název.

O komplikované etnické situaci v této oblasti svědčí i fakt, že při sčítání lidu v Rusku v roce 2002 byli do Korjaků zahrnuti také lidé deklarující národnost aljutorskou (алюторцы), alutalju (алутальу), apokvajamyl’o (апокваямыл’о), apukinskou (апукинцы), čavčuvenskou (чавчувены), čavčyv (чавчыв), kamenskou (каменцы), karaginskou (карагинцы), karan’ynyljo (каран’ыныльо), nymylanskou (нымыланы), oljutorskou (олюторцы), vojkypal’o (войкыпал’о) a vojampolskou (воямпольцы).

Čukčové a Eskymáci používali pro Korjaky označení tann’yt „cizinci, nepřátelé“, Jukagirové karaka, kočovní Korjaci pak byli sousedními Eveny nazýváni khejeke „ti, kteří se objevují na kopcích“ a čan’-čivar „ti, kteří mají mnoho sobů“.

Od etnonyma Korjaků byl odvozen mimo jiné název někdejšího Korjackého autonomního okruhu, jehož rozsah přibližně odpovídal rozšíření korjackého národa,Endangered Languages, kapitola The Geographical Spread of the Language a Korjackého pohoří, nacházejícího se v severovýchodní části Kamčatského poloostrova.

Demografie vlevo|náhled|240px| + Vývoj korjacké populace v Rusku od roku 1926 podle údajů ze sčítání liduVahtre et Viikberg, kapitola Population Rok PočetKorjakůcelkem Z tohorodilýchmluvčíchkorjačtiny 280px(fialově je znázorněna celková velikost korjacké populace, oranžově počty rodilých mluvčích jazyka) 1926 7 434 1959 6 287 90,5 % 1970 7 487 81,1 % 1979 7 879 69 % 1989 9 242 52,5 % 2002 8 743 34,5 % 2010 7 953 Národ obývá severní a střední část Kamčatského poloostrova a přilehlé území pevniny vymezené poloostrovem Tajgonos na západě, Beringovým mořem na východě, masivem hory Palpal na severu a pobřežím Ochotského moře na jihu.

Ke korjacké národnosti se při sčítání lidu v Rusku v roce 2010 přihlásilo celkem 7 953 osob. Většina z nich žije na území Kamčatského kraje (6 640 osob, 83,5 % z celkové korjacké populace v Rusku). Další významnější korjacké osídlení bylo zaznamenáno v Magadanské oblasti (900 osob, 11,3 %), především na poloostrově Tajgonos (osady Topolovka, Verchnij Pareň, částečně Gižiga), a v jihovýchodní části Čukotského autonomního okruhu (55 osob, 0,7 %). Zhruba dvě třetiny příslušníků etnika tvoří venkovské obyvatelstvo (5 036 osob, 63,3 %), zbývající třetina žije ve městech (2 917 osob, 36,7 %).

Ve srovnání s rozšířením v minulosti je patrná migrace za hranice tradičního areálu. Zatímco celková korjacká populace vzrostla v letech 1970–1989 podle oficiálních údajů o 25 %, v Korjackém autonomním okruhu to bylo pouze 11 %. V Petropavlovsku-Kamčatském bylo roku 1989 evidováno 386 Korjaků, za hranicemi Ruské federace téhož roku více než 300. Ačkoli by se mohlo zdát, že velikost populace zůstala v průběhu 20. století poměrně stabilní, zvýšená migrace (ať už dobrovolná, nebo nucená) vedla k dramatickému poklesu znalosti korjackého jazyka: jen v letech 1959–2002 se snížil počet mluvčích z téměř 6 000 na pouhé 3 000.

Etnické podskupiny Na základě zeměpisného rozšíření, jazykových odlišností a některých dalších ukazatelů lze v rámci národa Korjaků vyčlenit následující podskupiny:

Způsob života Název v češtině Název v korjačtině Jazyk kočovní Čavčuveni čav’čyv’av’ dialekty korjačtiny usedlí(Nymylani,nymylg’o) Apukinci Kamenci vaikyneljo Parenci poityljo Itkanci Aljutoři (v užším smyslu) alutalju dialekty aljutorštiny Palanci Karaginci karan’ynyl’o

Dějiny náhled|280px|Korjaci na střeše zimního obydlí, fotografie z Jesupovy severopacifické expedice v letech 1900–1901 náhled|280px|Korjacká osada, fotografie z Jesupovy severopacifické expedice v letech 1900–1901 náhled|280px|Slavnost rozdělávání nového ohně Před příchodem Evropanů Způsob života etnik a nejstarší kultura, která dala vzniknout korjackému národu, navazovaly na neolitické lovce z asijského vnitrozemí. Počátkem 1. tisíciletí našeho letopočtu se předchůdci Korjaků začali usazovat a specializovat na lov na moři, což bylo provázeno diferenciací na menší etnické skupiny a drobením jazyka do dialektů. V 16.–17. století přešla část Korjaků (dnes známých jako Čavčuveni) pod vlivem sousedních tunguzských národů k pastevectví sobů.

Převládající zdroj obživy se u Korjaků lišil skupinu od skupiny. Zatímco Čavčuveni získávali většinu životně nezbytných surovin z chovu sobů, většině Aljutorů (Karagincům, Palancům a vlastním Aljutorům) zajišťoval obživu rybolov. Rybolovu se však do značné míry věnovaly i skupiny čavčuvenské. U usedlých Korjaků hrál důležitou roli lov mořských savců.

Ruská kolonizace První písemné zmínky o Korjacích pochází z 50. let 17. století od ruského průzkumníka Semjona Děžňova a Michaila Staduchina, který v letech 1651–1656 podnikl výpravu mj. územím osídleným Korjaky, podél toku řeky Penžiny k jejímu ústí a dále po pobřeží Ochotského moře až do Ochotska.Endangered Languages, kapitola History of Language Studies

Už od roku 1690 začalo dobývání této oblasti ruskými kozáky pod vedením mimořádně brutálního a chamtivého atamana Vladimira Atlasova. Nařízením cara Petra I. vznikla Korjakům a dalším domorodým Sibiřanům, povinnosti odvádět roční tribut v kožešinách, tzv. jasak, proti čemuž se bouřili až do konce 18. století. Tehdy ruští dobyvatelé změnili taktiku a místo fyzických bojů začali kmenové vůdce uplácet vodkou, drobnými dárky i přísliby vysokého společenského postavení, pokud budou na vybírání jasaku spolupracovat.

Od 18. století v oblasti vznikaly ruské osady a ruští kupci začali s Korjaky obchodovat; žádanými artikly byly zejména železné předměty, látky, sůl, čaj, tabák a střelný prach. Pro Rusy nebylo těžké opít domorodce vodkou a za nepatrný obnos podvodem získat velké množství kožešin a dalšího korjackého zboží. Koncem 19. století se do hry zapojili také američtí obchodníci. Vzniklá konkurence zapříčinila rozvoj volného trhu, což přispělo i ke zlepšení hospodářské situace Korjaků. V 18. a 19. stol. se Rusové nepříliš úspěšně pokoušeli o christianizaci Korjaků.

Kromě ekonomického útlaku přinesla ruská kolonizace Korjakům i jiné problémy, zejména v podobě nakažlivých onemocnění, s nimiž si jejich imunitní systém nedokázal poradit. Epidemie sice na Korjaky neměly tak drastický účinek, jako na sousední Itelmeny a Jukagiry, ale i tak v průběhu 18. stol. snížily jejich populaci nejméně o polovinu.

Sovětská éra V roce 1923 byla na Kamčatce ustavena sovětská vláda a s ní přišla kolektivizace, plánovité hospodářství a regulace cen státem. Protože tradiční korjacká společnost neznala sociální třídy a stála na společné práci a vzájemné pomoci, těžko její lidé chápali, proč byli ve jménu kolektivismu někteří z jejich středu odstraněni jakožto kulaci.

Nástup sovětské vlády znamenal pro mnoho Korjaků konec nomádství. Zatímco ještě v roce 1926 kočovalo 55 % z nich, v roce 1940 už pracovalo 60 % v kolchozech a artělech. Do kolchozů byl soustředěn také rybolov, do nějž byl ale zapojen jen zlomek Korjaků – většina ryb se lovila průmyslově.

Stejně jako u mnoha jiných malých severních národů proběhla i u Korjaků silná kulturní asimilace ruským obyvatelstvem. V rámci boje proti negramotnosti byly děti k velké nelibosti rodičů povinně posílány do internátních škol. Zde se setkávaly s posměchem na adresu šamanistických praktik a náboženství vůbec; naopak byly vyučovány „pokrokovému“ ruskému stylu života. Sovětské úřady usilovaly o přechod Korjaků od tradičního života k ruskému způsobu bydlení, technologiím, vzdělávání aj. Mnohé korjacké osady byly přímo zničeny. Řada Korjaků proto upustila od pastvy sobů či rybaření a začala pracovat v jiných oblastech (zemědělství, průmysl, sociální sféra aj.).

Neblahý dopad na Korjaky měly – a dodnes mají – jaderné testy prováděné v Sovětském svazu v 50. a 60. letech 20. století. Radioaktivní izotopy akumulované v lišejnících přešly prostřednictvím sobů a jejich masa ve zvýšených koncentracích do těl Korjaků, což výrazně oslabilo jejich přirozenou imunitu. Následkem toho dramaticky vzrostl výskyt tuberkulózy, vysokého krevního tlaku, chronických plicních onemocnění a rakoviny. Průměrný věk dožití klesl u Korjaků pod hranici 50 let, částečně i v důsledku vysoké mortality novorozenců, dosahující v průměru 52,6 úmrtí na 1000 narozených dětí.

Po pádu sovětské moci Zánik kolchozů a sovchozů po rozpadu Sovětského svazu se vedle dalších malých národů nepříznivě dotkl i Korjaků. Kolchozní stáda sobů, počátkem 90. let čítající celkem 160 tisíc kusů, byla privatizována; drobní pastevci však nebyli schopni zajistit ani základní reprodukci a jejich počet tak do roku 1998 poklesl na 63 tisíc kusů. Podle oficiálních údajů vzrostla v letech 1992–1997 v Korjackém autonomním okruhu nezaměstnanost příslušníků malých národů Severu 9,4krát. Nezbylo jim, než se vrátit k naturálnímu hospodaření, peněžní příjmy u nich v průměru nedosahují ani poloviny životního minima.

Jazyk