náhled|upright=1.4|Historické vyobrazení bitvy na Kosově poli Středověké dějiny Srbska započaly příchodem prvních předchůdců Srbů na dnešní srbské území v 1. polovině 7. století. Zdejší vládcové povětšinou drželi titul županů. Během následujících období ovlivňovala vývoj srbského státu přítomnost dvou významných mocností východního Balkánu, byzantské a bulharské říše. Oba nejstarší srbské státy raného středověku, Raška a Duklja (Zeta), se často stávaly součástí byzantsko-bulharského soupeření. Vzhledem ke své vzdálenosti od kulturních center bylo Srbsko definitivně christianizováno až ve 2. polovině 9. století. Po pohlcení Bulharska Byzancí se zde načas prosadil byzantský vliv, avšak již od poloviny 11. století se dařilo stále účinněji prosazovat srbským vládcům samostatnější politiku. Během obnovení byzantské moci za vlády Komnenovců došlo opět k útlumu srbských aktivit. Naopak od nástupu dynastie Nemanjićů a zejména po čtvrté křížové výpravě, jež byzantskou říši vyvrátila, se více či méně dařilo posilovat srbský vliv. Ačkoliv v zemi převládal zejména později spíše pravoslavný ritus, podařilo se velkému županu Štěpánovi I. získat s pomocí svého bratra Sávy od římské kurie královský titul pro zemi autonomní církevní organizaci. Vrcholné období srbského státu nastalo za vlády Štěpána Dušana, jež získal rozsáhlá území v Makedonii i v Řecku a roku 1346 přijal titul cara. Po jeho smrti se nicméně srbská říše začala rozpadat, což umožnilo z Malé Asie postupujícím osmanským Turkům započít úspěšnou invazi na srbské území. Přes alianci srbských knížat se v bitvě na Kosově poli roku 1389 nepodařilo osmanské nebezpečí odvrátit. Přes pokles osmanské moci na počátku 15. století a spojenectví s Uhrami se nový stát, srbský despotát, nedokázal síle Turků později ubránit. V zemi převládly poraženecké nálady, které vyústily v předání poslední významné srbské pevnosti Smeděrevo Turkům roku 1456. Tím nejen zanikl srbský stát, ale uzavřel se též středověký vývoj srbského etnika, jež mělo po několik následujících staletí žít pod osmanskou nadvládou.
Politický a společenský vývoj Osídlení srbským etnikem náhled|upright=1.6|Průběh migrace Srbů na Balkán Sami Srbové přišli na území svého budoucího státu v rámci poslední z velkých slovanských migrací probíhající od třicátých let 7. století. Románské obyvatelstvo, stáhnuvší se do měst na jaderském pobřeží, během následujících let buď přijalo slovanské zvyky, nebo uteklo do hor. Přes zničení státních struktur a značného kulturního dědictví došlo v pozdějších letech splynutím původního obyvatelstva se Slovany k rozsáhlému vývoji slovanské společnosti a vytvoření nové svébytné kultury.
Původní sídliště srbského etnika nejsou přesně lokalizována. Pravděpodobně žili v oblasti mezi řekami Labem a Sávou, známé jako Bílé Srbsko, odkud se přesunuli na Balkán do oblasti kolem Bělehradu a později se s povolením zdejšího byzantského správce (stratéga) usadili v celé východní oblasti původní římské provincie Dalmatia.Dějiny Srbska, s. 23 Koncem 10. století a na začátku století 11. se již postupně vytvořily významné geopolitické celky. Ve vnitrozemí na západě Bosna, na východě Raška, při pobřeží se usadily také další kmeny, které byly později asimilovány buď Chorvaty, nebo Srby – od západu na východ Neretvané, Zachlumané, Kanalité a na sever od nich Travuňané. Dále na jihovýchod se rozkládala země nazvaná Srby Duklja, později také Zeta, nacházející se na území dnešní Černé Hory.Dějiny Srbska, s. 24
Politickou a náboženskou orientaci srbských etnik komplikoval v budoucích letech mimo jiné i fakt, že se tyto slovanské kmeny usadily poblíž původního rozdělení římské říše a že se v těchto oblastech střetávaly vlivy římského západního křesťanství a byzantského pravoslaví. Dalším problémem je nevyjasněná hranice s Chorvaty na západě, která se nedá pro vzájemnou příbuznost obou formujících se společenství a přítomnost dalších etnik zřetelně vymezit.Dějiny Srbska, s. 25
První srbské státy
Jedním z prvních srbských států, jenž se na území Srbska vytvořil, byla Raška. Od počátku 9. století, kdy se začal tento státní útvar postupně ucelovat, byl vystaven silným vnějším tlakům. Krom snahy Byzance obnovit svůj vliv musela srbská knížata čelit i expanzi bulharské říše. Po většinu 9. století se ale vzájemné konflikty nevyvíjely pro Bulharsko nejlépe. Bulharský nápor dokázala Raška pod vedením Vlastimíra a jeho synů úspěšně odrazit a za vlády tohoto knížete v druhé čtvrtině 9. století došlo i k postupnému upevnění rašského státu. Z bojů mezi Vlastimírovými potomky vítězně vyšel Mutimír, aby poté vládl v Srbsku až do své smrti roku 892.Dějiny Srbska, s. 26-27
Po nástupu makedonské dynastie v Byzanci roku 867 se vliv tohoto státu naplno projevil i na území Srbska. Nově nastoupivšímu císaři Basileiovi I. se zde podařilo znovu získat pod svou kontrolu pobřežní města v jižní Dalmácii a definitivně prosadit pokřesťanštění srbských kmenů.Dějiny Srbska, s. 27 Důsledkem soupeření Bulharska a Byzance o vliv nad Raškou došlo k úpadku tohoto srbského státu. Tuto krizi ukončil až Strojimírův vnuk Časlav, původně podporovaný Bulhary. Za jeho vlády došlo k přechodnému upevnění rašského státu, zejména připojením části bosenského území a upevněním mezinárodní pozice, v pozdější době vládl nezávisle s titulem velkého župana. Po jeho smrti v boji s Maďary se ale Raška dostala od poloviny 10. století pod sílící vliv Byzance, jenž byl dále umocněn dobytím bulharského státu byzantskou říší roku 1018. Území Rašky se poté na přechodnou dobu stalo přímou součástí byzantského císařství.Dějiny Srbska, s. 27-29
náhled|upright=1.6|Srbské země během 10. a 11. století:
Split Města pod byzantskou vládou Během mocenského úpadku Rašky se centrum historického vývoje srbského státu přeneslo na jih do pobřežního knížectví Duklja. Prvním doloženým vládcem byl velmož jménem Petr. Od konce 10. století po něm nastoupil Jan Vladimír. Za jeho vlády se Duklja zejména díky početným obchodním střediskům na jadranském pobřeží ekonomicky vzmohla natolik, aby mohla do budoucna vést vlastní nezávislou zahraniční politiku. Sám Jan Vladimír byl ale nucen po úspěšném bulharském tažení uznat svrchovanost bulharského cara Symeona, ačkoliv nadále vládl téměř nezávisle. Po jeho smrti roku 1016 a zejména po pádu bulharského státu o dva roky později se načas i Duklja dostala pod správu Byzance. Nedlouho poté se ovšem začal vytvářet proti byzantské nadvládě organizovaný odpor. Do jeho čela se postavil Štěpán Vojislav, jemuž se společně s povstalci z Travuňska a Zachlumska podařilo přes počáteční neúspěchy od Byzance roku 1037 odtrhnout. Jeho nástupce Michal I. využil církevního schizmatu, k němuž došlo roku 1054, a navázal diplomatická jednání s Římem. Jejich výsledkem bylo posílení nezávislosti a prestiže dukljanského knížete – nejdříve ustanovením arcibiskupství v Baru, jež byl pod jeho kontrolou, a poté roku 1077 získáním královské hodnosti od papeže Řehoře VII. Byzanc, tísněná v této době ze západu sicilskými Normany, z východu seldžuckými Turky a trpící opakujícími se pokusy o státní převrat, v této době nebyla schopná účinněji zareagovat.Dějiny Srbska, s. 30-34
Vrcholného rozvoje dosáhla Duklja, od roku 1080 zvaná také Zeta, za vlády Michalova syna Konstantina Bodina v letech 1082 až 1101. Využil nadále trvajícího úpadku Byzance a dobyl Rašku i Bosnu. Jako své vazaly zde ustanovil župany Vukana a Marka. Vukana, jenž měl v nově získaných oblastech na starost vojenské záležitosti, i dukljanského knížete v budoucích letech čekalo několik střetů s Byzancí, které končily se střídavými úspěchy pro obě strany. Sám Konstantin Bodin zemřel někdy po roce 1097.Dějiny Srbska, s. 34-35
Základními administrativními jednotkami v raném středověku byly župy, které spravovali župani, lokální správci s dědičným titulem a vojenskou i správní autoritou. Nejvýznamnější z nich, velký župan, postupně získával takové pravomoce, až se titul používal jako označení srbského panovníka. Někdy se o srbských vládcích hovoří také jako o knížatech. Tito velcí župani či knížata plnili funkci zákonodárce a v časech války i vojenského velitele.Dějiny Srbska, s. 36 Centrem správních jednotek byly župní hrady, přičemž v pozdějších dobách se některé z nich vyvinuly v rozsáhlejší města.Dějiny Srbska, s. 37
Vzhledem k nepříliš příznivým klimatickým podmínkám a tím pádem malým výnosům z půdy dávali Srbové přednost chovu dobytka před pěstováním obilovin. Sedláci žili v opevněných dvorcích sestávajících z několika hospodářství. Při pobřeží Jaderského moře nadále kvetl obchod a kontakty s okolním světem, mnohá města si v této době stále zachovala svoje původní římské rysy, disponovala zároveň i správní autonomií. Naopak ve vnitrozemí se takřka žádná města nenacházela, namísto nich zde stály jen opevněné osady, vesnice a sídla velmožů.
Upevňování srbských knížectví a centralizace panovnické moci náhled|Srbský vládce Štěpán Nemanja Úmrtí Konstantina znamenalo postupnou ztrátu dominantního postavení Zety v srbské oblasti a vedlo k opětovnému přenesení mocenského centra do Rašky. Ale ani v následujících letech nedokázal tento stát získat samostatné postavení a byl dlouho závislý zejména na byzantské říši. Příbuzní župana Vukana, kteří zde vládli, zejména Uroš I. a jeden z jeho nástupců Uroš II., se pokoušeli využít bojů Byzance s dalším významným státem, Uhrami. Vzhledem k silné vojenské převaze byzantského císařství ale žádný z těchto pokusů neměl dlouhého trvání. Ani krátké spojení Zety s Raškou pod vládou župana Desy nevedlo k obnovení samostatného postavení.Dějiny Srbska, s. 44-46
Změna vývoje nastala až za Štěpána Nemanji, zakladatele dynastie Nemanjićů. Sám Štěpán se sice během zápolení o vládu se svými bratry musel několikrát poddat byzantskému císaři Manuelu Komnenovi, ale prohraná bitva byzantského vládce u Myriokefala roku 1176 a jeho smrt o čtyři roky později znamenaly ztrátu dominantního byzantského postavení v jihovýchodní Evropě. Na rok 1183 naplánoval velký srbský župan rozsáhlý útok na byzantská území, který vedl k rozboření a vyplenění řady významných měst sousedících se srbským územím. Štěpán vedl svá vojska také do oblasti jaderského pobřeží, kde se mu poddala zdejší ekonomicky významná města. Dále došlo do roku 1189 i k získání Travuňska, Zachlumska a Zety. Průchod třetí křížové výpravy využil rašský župan vedle navázání kontaktů s Fridrichem Barbarossou i k novým nájezdům na Byzanc a obnovené Bulharsko. V oblasti náboženství se Štěpán Nemanja, který svou vládu opíral i o církevní instituce, zasloužil postupným oslabováním vlivu katolické církve o opětovné upevnění pravoslaví v regionu. Dále také razantně vystoupil proti kacířskému hnutí Bogomilů, ohrožujícím celistvost církevní organizace, a vyhnal jejich vyznavače ze země.Dějiny Srbska, s. 47-53