Claudio Zuan Antonio Monteverdi (místo nářečního Zuan se někdy uvádí spisovný tvar Giovanni, příjmení se řídce objevuje i jako Monteverde; pokřtěn 15. května 1567 v Cremoně, zemřel 29. listopadu 1643 v Benátkách) byl italský hudební skladatel z období přelomu renesance a baroka. Monteverdi svými hudebními inovacemi významně přispěl ke zrodu barokního stylu. Byl autorem řady profánních i sakrálních děl, významný je zejména jako dovršitel formy madrigalu (zkomponoval devět sbírek madrigalů) a jeden ze zakladatelů opery (např. Orfeus, Ariadna, Korunovace Poppey).
Monteverdi byl žákem cremonského skladatele Marc'Antonia Ingenieriho. Tvůrčí zralosti dosáhl ve službách mantovského vévodského dvora, v nichž setrval 22 let a získal zde všeobecné uznání jako operní skladatel. Poté, co byl v rámci úsporných opatření propuštěn z Mantovy, získal roku 1613 prestižní místo kapelníka baziliky svatého Marka v Benátkách, kde setrval až do smrti a podstatně přispěl k rozvoji hudebního života tohoto bohatého městského státu.
Ve svých kompozicích Monteverdi uplatňoval jak tradiční renesanční styl (jejž označoval jako „prima pratica“), tak i nový mnohem expresivnější a zvukomalebnější styl raného baroka („seconda pratica“). Slavná polemika konzervativního hudebního kritika Artusiho přiměla Monteverdiho formulovat teoretické základy nového hudebního slohu v předmluvě k Páté knize madrigalů (1605).
Stejně jako ostatní skladatelé své doby upadl i Monteverdi postupně do zapomnění, zájem o jeho dílo se však začal obnovovat počátkem 20. století. Dnes již Monteverdi má pevné místo v kánonu klasických skladatelů jako představitel raného baroka a operní tvůrce.
Život
Mládí Monteverdiho otec Baldassare byl lékařem a lékárníkem. Matka Maddalena, Baldassarova první žena, byla dcerou zlatotepce a zemřela, když bylo Claudiovi asi osm nebo devět let.Ringer, s. 3–4 Brzy zemřela i další Baldassarova manželka Giovanna a skladatelův otec si svou třetí ženu, Francescu, bral v době, kdy Claudiovi bylo 17 let.Ringer, s. 4 Claudio Monteverdi byl nejstarším dítětem, vyššího věku se dožili čtyři jeho sourozenci: kromě Claudia dvě sestry (Maria Domitilla, Clara Massimilla) a dva bratři (Giulio Cesare, jenž se rovněž stal hudebníkem, a Luca). Claudiovi se dostalo dobré výchovy a brzy začal projevovat vynikající hudební nadání.
Jeho učitelem hudby byl Marc'Antonio Ingenieri, kapelník katedrály v Cremoně. Ingenieriho vliv je patrný na prvním Monteverdiho díle, které zkomponoval ve věku patnácti let. Byla jím sbírka skladeb Sacrae cantiunculae (1582). Roku 1587 mladý skladatel uveřejnil první ze svých devíti knih madrigalů.
Mantova Roku 1590 (možná již 1589Ringer, s. 6) byl Monteverdi povolán ke dvoru mantovského vévody Vincenza I. Gonzagy jako zpěvák a violista. Na tomto místě setrval 22 let a nalezl zde výborné podmínky pro svůj hudební vývoj a kompoziční práci: velký orchestr a vynikající hudebníky.
náhled|upright|vlevo|Vincenzo I. Gonzaga
Roku 1594 Monteverdi obdržel titul cantore a následujícího roku se účastnil vévodova tažení proti Turkům do Uher. Výprava motivovaná vidinou hojné kořisti při boji proti Turkům mířila nejdříve k římskému císaři a českému králi Rudolfu II. Kvůli epidemii nemocí se však výprava do bojů nezapojila a Monteverdi utrpěl finanční ztrátu, protože jeho plat nepostačoval ke krytí cestovních výdajů.
20. května 1599Ringer, s. 17 se Monteverdi oženil s Claudií Cattaneovou, dcerou svého kolegy, violisty Giacoma Cattanea. Téhož roku pak cestoval s orchestrem po Flandrech, kde poznal mistry tamního franko-vlámského hudebního stylu.
Roku 1601 byl Monteverdi jmenován kapelníkem (Maestro della musica), a to i přes útoky konzervativního hudebního teoretika Artusiho, který jeho styl obviňoval z přílišné „modernosti“, mj. přílišného používání disonancí. Monteverdi tak nyní odpovídal za veškeré hudební aktivity mantovského dvora vyjma vévodské Kapely svaté Barbory, kterou i nadále řídil skladatel Giovanni Giacomo Gastoldi. Jeho finanční situace však i nadále zůstávala neuspokojivá. V létě roku 1601 se manželům Monteverdiovým narodil syn Francesco Baldassare, budoucí hudebník, o tři roky později v květnu 1604 další potomek, budoucí lékař Massimiliano Giacomo. Mezitím roku 1603 narozená dcera Leonora Camilla zemřela brzy po porodu. Roku 1602 získal Monteverdi mantovské občanství a přestěhoval se blíže ke knížecímu paláci.
Vedle svých povinností na dvoře zkomponoval Monteverdi mezi roky 1590 a 1605 další čtyři knihy madrigalů. Od monodie, zdůrazňující jasné melodické linie, srozumitelné texty a zdrženlivý hudební doprovod, byl již jen malý krok k operní tvorbě.Ringer, s. 6–16 V předmluvě Páté knihy madrigalů (1605) reagoval na Artusiho kritiku a svůj novátorský styl (který nazval „seconda pratica“, druhá praxe, na rozdíl od starší „prima pratica“, první praxe) obhajoval tím, že „moderní skladatel pracuje na základě pravdy“, tedy snahou o větší výstižnost a citovou věrnost tématu skladby.
Roku 1607 zkomponoval Monteverdi jednu z prvních oper vůbec, nazvanou Orfeus (italsky L’Orfeo). Byla napsána na objednávku u příležitosti každoročního karnevalu v Mantově, kde byla uvedena 24. února a okamžitě slavila velký úspěch.
V září toho roku zemřela skladatelova manželka, což Monteverdiho hluboce zasáhlo. Z jeho dvou synů se Francesco později stal tenoristou v benátském Dómu sv. Marka a Massimiliano lékařem. Monteverdi se již nikdy neoženil a roku 1633 se nechal vysvětit na katolického kněze.
Následujícího roku, 1608, složil Monteverdi pro příležitost svatby mantovského prince Františka Gonzagy druhou operu, Ariadna (italsky Arianna), z níž se dochovalo pouze slavné Lamento – Ariadnin nářek. Roku 1610 pak vytvořil své mistrovské duchovní dílo, Mariánské nešpory (Vespro della Beata Vergine).
Přes hudební úspěchy dostával Monteverdi malý plat a následkem toho měl neustálé finančních obtíže. Po smrti vévody Vincenza roku 1612 byl propuštěn jeho nástupcem Francescem, jenž se snažil řešit špatnou hospodářskou situaci vévodství drastickými škrty a měl pro hudbu méně pochopení.
Benátky náhled|Dóm sv. Marka v Benátkách, pohled z Náměstí sv. Marka Chudý a nezaměstnaný Monteverdi našel na jeden rok útočiště u svého otce v Cremoně. Roku 1613 byl pak jmenován kapelníkem Dómu sv. Marka v Benátkách, což bylo v té době jedno z nejvýznamnějších míst, jaká mohl hudebník dosáhnout. Monteverdi zde obnovil místní chrámový sbor a doplnil jeho repertoár svými novými skladbami, jejichž výběr roku 1640 uveřejnil pod názvem Selva morale e spirituale
Vedle duchovních děl Monteverdi komponoval i světské skladby. Roku 1624 v domě benátského patricije Girolama Moceniga uvedl první scénické oratorium v dějinách hudby Combattimento di Tancredi e Clorinda (Souboj Tankreda a Clorindy) a mezi roky 1614 a 1638 uveřejnil šestou až osmou knihu madrigalů.
Roku 1627 se Monteverdiho mladší syn Massimiliano dostal do vězení inkvizice, protože četl zakázanou knihu. Skladateli se podařilo ho ze žaláře vyplatit až po několika měsících.
Po smrti jednoho ze synů, který padl za oběť morové epidemii, se Monteverdiho zdraví začalo postupně zhoršovat. Komponoval však dále. Když v roce 1637 zahájilo v Benátkách provoz první veřejné operní divadlo Teatro S. Cassiano, složil další jevištní díla, mimo jiné opery Odyseův návrat do vlasti (Il ritorno d’Ulisse in patria, 1640) a Korunovace Poppey (L’incoronazione di Poppea, 1642).
Nedlouho po návratu ze své poslední cesty do Cremony a Mantovy zemřel Monteverdi roku 1643 v Benátkách (podle záznamů na febbre maligna, zhoubnou horečku), a byl zde uctěn slavnostním pohřbem. Jeho hrob se nachází v bazilice Santa Maria Gloriosa dei Frari.
Posmrtně (1651) vyšla ještě devátá kniha Monteverdiho madrigalů, sebraná z jeho pozůstalosti.
Dílo náhled|Nejstarší známý portrét Claudia Monteverdiho (asi 1597, autor neznámý)
Claudio Monteverdi stojí na přelomu renesanční a barokní hudby. Nikdy nepřestal komponovat také v dosavadním renesančním stylu, ve kterém byl vychován, zároveň však přispěl k vývoji nových hudebních forem, zejména opery, i ke změně kompozičního stylu (využití disonance v jeho seconda pratica), a je proto všeobecně považován za nejvýznamnějšího barokního skladatele před Heinrichem Schützem. Monteverdi prosazoval kompoziční styl jednoho (nebo několika) hlasů s doprovodem bassa continua vedle tradiční polyfonie v palestrinovském stylu. To mu dovolilo větší volnost ve výrazových prostředcích ve prospěch většího citového výrazu a tónomalby.
Dalšími jeho významnými inovacemi v oblasti techniky hry na strunné nástroje je používání tremola (stálého opakování stejného tónu) a zavedení pizzicata (hra bříšky prstů namísto smyčce) pro zvýšení dramatického účinku hudby.
Nový kompoziční styl nebyl zprvu všeobecně přijímán, objevovaly se prudké polemiky, zejména Giovanni Artusiho (v letech 1602–1612), ve kterých kritizoval nerespektování dosavadních kontrapunktických pravidel, volné nástupy disonancí (volně nastupující nona), netradiční vedení hlasů, rytmické postupy i zacházení s disonancemi.
Krátce poté, co florentský komponista Jacopo Peri ke konci 16. století vytvořil operu jako nový hudebně-dramatický žánr, dovedl ji Monteverdi k jejímu prvnímu vrcholu a již za svého života byl vysoce hodnocen jako operní skladatel. Celkem složil osmnáct oper, dochovaly se však pouze tři (l’Orfeo, l’Incoronazione a Il ritorno) a Lamento z opery l’Arianna.
Monteverdiho celoživotní písňová tvorba, kterou soustřeďoval do svých knih madrigalů, demonstruje postupný přechod od polyfonního stylu renesance k barokní monodii. Jeho osmá kniha madrigalů, poslední, kterou sám připravil k vydání, se jmenuje Madrigaly válečné a milostné (Madrigali guerrieri et amorosi). Tato mimořádná sbírka je považována za jedno z vrcholných děl raného baroka a obsahuje i předmluvu, v níž Monteverdi teoreticky odůvodňuje nové prvky své hudby.
Po smrti upadl Monteverdi postupně do zapomnění. Jeho dílo objevil až italský skladatel a hudební vědec Gian Francesco Malipiero, který je v šestnácti svazcích vydal v letech 1916 až 1942. Od té doby zájem o Monteverdiho postupně roste. V současné době je již považován za jednu z významných postav dějin evropské hudby.
Kontext Monteverdi působil v období krize estetických hodnot. Až do doby krátce před jeho narozením byla veškerá vážná renesanční hudba psána technikou polyfonie, jež kombinuje řadu poměrně nezávislých hlasů do složité a kondenzované hudební struktury, má pevný matematický základ a přísná kompoziční pravidla, založená na etických principech. Nejprestižnějším žánrem, který pěstovali jeho velcí předchůdci – Josquin Desprez, Orlando di Lasso, Giovanni da Palestrina a další – byla duchovní hudba. Klíčovou hudební formou byla mše, jejíž latinský text byl vypracován ve zdobném kontrapunktu a poměrně rovnoprávné hlasy vytvářely homogenní hudební strukturu, jež odrážela ideály jasnosti, pořádku, přehlednosti, rovnováhy a harmonie. Renesance tyto hodnoty upřednostňovala; i celý vesmír se podle názoru tehdejší lidí přece řídil pevnou hierarchií, byl bezvadně koncipovaný, harmonický a člověk v něm zaujímal ústřední místo. V tomto filosofickém kontextu se disonance sice mohla v hudbě objevit, ale musela být pečlivě připravená a pečlivě vyřešená, protože rozbíjela harmonii celku.Ringer, s. 1–2