Marcus Porcius Cato (234–149 př. n. l.), známý také jako Cato starší, případně Cato Censorius, byl přední římský senátor, řečník a spisovatel.
Pocházel z poměrně skromného, plebejského rodu z města Tusculum. Jako voják se vyznamenal za druhé punské války. V jejím závěru zahájil svoji výjimečně úspěšnou politickou kariéru, v níž ho podporoval urozený Lucius Valerius Flaccus. Společně s ním zastával v roce 195 př. n. l. konzulát a v roce 184 př. n. l. cenzuru. Ve funkci konzula vedl vítězné tažení proti odbojným kmenům v Hispánii, za což se mu v Římě dostalo triumfu. V roce 191 př. n. l. se podílel na vítězství nad seleukovským králem Antiochem III. v bitvě u Thermopyl. Své silně konzervativní názory prosazoval v úřadu cenzora, kdy bojoval zejména proti přepychu a rozmařilosti vyšších římských vrstev. Jako přísný obhájce starobylých mravů se stavěl proti vzrůstajícímu vlivu řecké kultury. V politice se opakovaně střetával s Hannibalovým přemožitelem Scipionem Africanem a přivodil jeho pád. Navzdory nepřátelství části nobility se Cato postupem let domohl pozice jednoho z nejváženějších členů římského senátu. V pokročilém věku navštívil Kartágo a znepokojen obnovenou prosperitou bývalého nepřítele soustavně vyzýval k jeho zničení (Carthago delenda est). Zemřel nedlouho po vypuknutí třetí punské války.
Cato dosáhl značného věhlasu svou výmluvností. Zasloužil se rovněž o rozvoj latinské prózy a je považován za jejího zakladatele. Jeho dílo Počátky (Origines) představuje první latinsky psané dějiny Říma. V úplnosti se ale dochoval pouze jeho spis O zemědělství (De agri cultura).
Život Původ, mládí a vojenská služba Cato se narodil v roce 234 př. n. l. v latinském městě Tusculum, přičemž náležel k plebejskému rodu Porciů.Cicero. Brutus 61, 80, 89; Plútarchos. Cato starší 1.1; Velleius Paterculus II.128; Cornelius Nepos 1.1; Astin (1978), s. 9; Rawson (1989), s. 459. Jeho rodina nepatřila k římské aristokracii a nebyla ani nijak zámožná.Plútarchos. Cato starší 1.3, 21.7; Astin (1978), s. 3. Svého otce Marka popsal Cato jako poctivého a statečného muže.Plútarchos. Cato starší 1.4. Vyzdvihoval také odvahu svého praděda, který v boji přišel o pět válečných koní a obdržel za to náhradu ze státní pokladny. Někteří historikové z toho dovozují, že jeho praděd mohl být členem jezdeckého stavu.Astin (1978), s. 3. Jedince postrádající urozený původ nazývali Římané novými lidmi (homines novi).Astin (1978), s. 2. Sám Cato připouštěl, že nikdo z jeho předků nezastával žádný z úřadů, připomínal ale jejich četné zásluhy.Plútarchos. Cato starší 1.5.
Mládí strávil na otcovských statcích v sabinském kraji.Plútarchos. Cato starší 1.2. Plútarchos uvádí, že nedaleko se nalézal dům obývaný kdysi Maniem Curiem Dentatem, někdejším trojnásobným konzulem lhostejným k majetku.Plútarchos. Cato starší 2.1-4. Cato tam často chodíval a podle Dentatova vzoru se snažil žít prostý a skromný život.Plútarchos. Cato starší 2.5. V mládí neoplýval bohatstvím a nevyhýbal se ani tvrdé práci na svých polích.Plútarchos. Cato starší 2.5, 3.3, 4; Christ (2010), s. 85. Později rozmnožil své jmění vkládáním peněz do aktiv přinášejících jistý zisk, jako byly rybníky, teplé prameny, výnosné pastviny a lesy.Plútarchos. Cato starší 21.11, 12.
Během druhé punské války vstoupil ve věku sedmnácti let do armády.Plútarchos. Cato starší 1.15. Stalo se tak zřejmě při mimořádných odvodech konaných po porážce v bitvě u Kann v roce 216 př. n. l., kdy kartaginský vojevůdce Hannibal pustošil Itálii.Plútarchos. Cato starší 1.15; Astin (1978), s. 6. Cato si počínal neohroženě a vyznamenal se v četných bojích.Plútarchos. Cato starší 1.16. V pozdějších válkách v Hispánii a Řecku si vydobyl reputaci vynikajícího velitele (summus imperator).Fronto 204.3, 216.13; Livius XXXIX.40.11. V roce 214 př. n. l. sloužil v Kampánii, patrně pod Markem Claudiem Marcellem.Cicero. Cato starší o stáří 10; Astin (1978), s. 6. Jako vojenský tribun ho doprovázel při tažení na Sicílii.Cornelius Nepos 1.4. V roce 209 př. n. l. se ve vojsku Quinta Fabia Maxima podílel na znovudobytí Tarenta.Plútarchos. Cato starší 2.6, 7; Astin (1978), s. 7. Za svůj přínos k vítězství v bitvě u Metauru v roce 207 př. n. l. obdržel pochvalu.Cornelius Nepos 1.5. Služba v armádě poskytla Catonovi příležitost navázat blízký osobní kontakt s mnoha vlivnými lidmi a umožnila mu uskutečnit své politické ambice.Astin (1978), s. 6, 8.
Politický vzestup Vojenská zdatnost otevřela Catonovi dveře do politiky, k čemuž mu významnou měrou dopomohl i mimořádný řečnický talent. Svoji výmluvnost rozvíjel a zdokonaloval, když vystupoval jako obhájce v menších obcích a městech.Plútarchos. Cato starší 1.11; Astin (1978), s. 8. Touto činností získal mnoho přátel a rozšířil řady svých klientů.Plútarchos. Cato starší 3.9; Astin (1978), s. 8. V počátcích jeho veřejné dráhy se mu pravděpodobně dostalo pomoci ze strany některých vzdálenějších příbuzných.Astin (1978), s. 9. Prakticky ve stejné době, kdy vstoupil do politiky, pronikli do římské aristokracie i další dva zástupci rodu Porciů. Podstatně důležitější a pro Catonovu kariéru určující se ukázala podpora senátora Lucia Valeria Flakka, pocházejícího z velmi starého a vznešeného rodu. Právě on přesvědčil Catona, aby opustil venkov a odstěhoval se do Říma.Plútarchos. Cato starší 3.1-8; Cornelius Nepos 1.2. Flaccus se stal jeho patronem a jejich vztah se vyvinul v přátelství.Astin (1978), s. 10. S jeho přispěním stoupal Cato rychle a bez zaváhání po jednotlivých příčkách posloupnosti úředních hodností (cursus honorum).Plútarchos. Cato starší 3.9-11; Astin (1978), s. 11; Christ (2010), s. 86. Jejich spojenectví lze doložit i z obdobného průběhu jejich kariér, neboť ve stejném roce zastávali konzulát a sloužili jako vojenští tribunové v Řecku za války s Antiochem. Cato se rovněž aktivně zasazoval o to, aby byl Flaccus jeho kolegou v úřadu cenzora.Livius XXXIX.41.4.
V roce 204 př. n. l. se Cato stal quaestorem, načež ho přidělili k vojevůdci Publiu Corneliu Scipionovi, chystajícímu se do Afriky proti Kartágincům.Cicero. Brutus 60, Cato starší o stáří 10, 45; Livius XXIX.25.10; Astin (1978), s. 12. Během přípravy vojska na Sicílii mělo prý mezi oběma muži dojít k rozepři.Plútarchos. Cato starší 3.15, 16; Astin (1978), s. 12–14. Podle Plútarcha vnímal Cato s nechutí Scipionovu slabost pro divadlo a nošení řeckého oděvu a kritizoval ho, že narušuje morálku vojáků jejich přehnaně štědrým odměňováním.Plútarchos. Cato starší 3.15. Poté se měl vrátit ze Sicílie a společně s Quintem Fabiem Maximem si měl v senátě stěžovat na Scipionovu rozmařilost a náklonnost k řecké kultuře.Plútarchos. Cato starší 3.17, 18. Novodobí historikové pochybují o tom, že by quaestor mohl svévolně opustit přidělenou funkci.Astin (1978), s. 14, 15. Považují proto roztržku za smyšlenou, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že ji ostatní prameny nezmiňují.Astin (1978), s. 14, 15; Rawson (1989), s. 434. Cato choval patrně nemalé výhrady ke Scipionovým metodám a způsobu života, což se odrazilo i v jejich pozdějším konfliktu.Astin (1978), s. 15. Navzdory tomu s ním táhl do Afriky a posléze se vydal na Sardinii.Cornelius Nepos 1.8. Odtud přivedl do Říma básníka Quinta Ennia.Cornelius Nepos 1.8; Aurelius Victor. O vynikajících Římanech 47.1.
V roce 202 př. n. l. se plebejští aedilové museli vzdát úřadu kvůli procedurálním chybám při svém zvolení.Livius XXX.39.15. V souvislosti s tím pronesl Cato jednu ze svých prvních veřejných řečí De aedilibus vitio creatis. Astin (1978), s. 18. Další projev měl Cato pronést při příležitosti svého ustanovení aedilem v roce 199 př. n. l.Astin (1978), s. 19. Při zastávání tohoto úřadu musel se svým kolegou opakovat konání Plebejských her (ludi Plebeii).Livius XXXII.7.18. Za své úsilí se dočkal odměny v podobě zvolení praetorem pro následující rok.Livius XXXII.7.17. Praeturu vykonával na Sardinii, kde jako správce provincie zajišťoval zásobování vojska v Řecku potravinami a ošacením.Livius XXXII.8.7, 8, 27.3, 4; Plútarchos. Cato starší 6.2, 3; Astin (1978), s. 20. Vedle toho nechal z ostrova vyhnat všechny lichváře.Livius XXXII.27.5. Za svého působení na Sardinii dával Cato ostentativně najevo svoji hospodárnost kombinovanou s odměřeností:Astin (1978), s. 20, 21.
Nikdy nežádal od státu peníze na úhradu svých výdajů, služební cesty do jednotlivých měst konal bez povozu pěšky, provázel ho jediný otrok, který mu nesl oděv a obětní misku. V tomto ohledu vystupoval vůči poddaným v provinciích shovívavě a prostě, ale na druhé straně opět v jiných případech zachovával důstojnost a přísnost: na soudě byl neúprosný, v plnění nařízení vyplývajících z úřední moci byl důsledný a bezohledný, takže se provinciálové římské vlády nikdy více neobávali ani ji více nemilovali.Plútarchos. Cato starší 6.4, 5.
V průběhu 2. století př. n. l. byly vydány tři samostatné zákony leges Porciae rozšiřující právo římských občanů podat odvolání (provocatio) proti rozhodnutí úředníků o trestu smrti nebo bití.Astin (1978), s. 21. Třebaže nemáme informace o datu přijetí těchto zákonů ani o jejich původcích, zdá se, že Cato mohl být autorem některého z nich, nebo se alespoň přičinil o jeho schválení.Astin (1978), s. 22.
Konzulát Lex Oppia Cato a jeho přítel Flaccus byli zvoleni konzuly pro rok 195 př. n. l.Livius XXXIII.42.10. Krátce poté, co nastoupili úřad, se v Římě rozhořel vážný politický spor ohledně zrušení Oppiova zákona (lex Oppia).Livius XXXIV.1.1, 2; Astin (1978), s. 25. Tento právní předpis z roku 215 př. n. l. stanovil, že žádná žena neměla mít na sobě více než půl unce zlata, nesměla nosit pestrobarevné šaty, ani se nechat vézt po městě a jeho okolí ve voze taženém dvojspřežím.Livius XXXIV.1.3, 4. Návrh tribunů lidu Marka Fundania a Lucia Valeria na jeho zrušení se setkal s odporem mnoha občanů.Livius XXXIV.1.2. Další dva tribunové Marcus a Publius Juniové Brutové prohlásili, že v zájmu zachování zákona užijí práva veta.Livius XXXIV.1.5. Veřejnost se vzápětí rozdělila v názoru na to, zda předpis zrušit, nebo ponechat v platnosti.Livius XXXIV.1.6, 7. Ulice zaplnily zástupy žen horlivě se domáhajících odstranění restrikcí a poukazujících na to, že ekonomické důvody pro jeho zachování pominuly skončením druhé punské války.Livius XXXIV.1.8-10; Astin (1978), s. 25. Obsadily dokonce všechny vstupy do domu Brutů a neodešly, dokud tribunové nezměnili své odmítavé stanovisko.Livius XXXIV.8.1. Když stáhli svoji hrozbu veta, lidové shromáždění Oppiův zákon zrušilo.Livius XXXIV.8.1-3; Zonaras 9.17; Valerius Maximus 9.1.3.
Do vzrušené debaty se vahou své konzulské autority zapojil také Cato, profilující se jako rezolutní zastánce lex Oppia.Livius XXXIV.1.11-13; Astin (1978), s. 25–27. Livius uvádí dva projevy: Catonovu obhajobu zákona a ráznou odpověď tribuna Lucia Valeria.Livius XXXIV.2-7. Novodobí historikové nepovažují zaznamenané znění ani jednoho z nich za autentické.Astin (1978), s. 25. Cato údajně varoval před rovnoprávností mužů a žen a zejména před zálibou žen v přepychu, povzbuzujícím marnotratnost.Livius XXXIV.2-4. Ať už se jedná o pouhou fabulaci, či nikoli, Catonova intervence ve prospěch zákona ukazuje, že už v této době ho znepokojoval rostoucí přepych a vehementně podporoval jeho omezování.Astin (1978), s. 25, 26.
Velení v Hispánii Los přiřkl Catonovi jako jeho úřední působiště Přední Hispánii.Livius XXXIII.43.3, 6. Liviovo dílo obsahuje pozoruhodně podrobný popis jeho vojenských operací v provincii.Astin (1978), s. 28. Po jazykové i faktické stránce se nápadně shoduje s dochovanými fragmenty Catonovy řeči o svém konzulátu (De consulatu suo) a patrně je převzat z tohoto projevu a z Počátků. K Liviově mimořádně příznivému hodnocení jeho činů je tedy třeba přistupovat se značnou obezřetností.Astin (1978), s. 29; Harris (1989), s. 123. Ostatně v jiné souvislosti Plútarchos otevřeně uvádí, že Cato nešetřil sebechválou a nevyhýbal se zjevné chlubivosti.Plútarchos. Cato starší 14.5; Christ (2010), s. 86.