Jan Ludvík Lukes (22. listopadu 1824 Ústí nad OrlicíSOA Zámrsk, 1812-1837 Matrika narozených v Ústí nad Orlicí , sign.2067, ukn.10178, str.147. Dostupné online – 24. února 1906 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Vojtěcha, sign. VO Z11, s. 197) byl český operní pěvec (tenor) a hudební pedagog. Někdy je uváděn jako Jan Ludevít Lukes. Z tohoto zdroje je též převzato datum úmrtí 24.02.1906 (rok 1908, který uvádí např. Malá čs. encyklopedie nebo databáze autorit NK ČR, je zjevně nesprávný, protože by zemřel 2 roky po nekrologu). Do matriky byl zapsán jako Jan Evangelista Lukesle.
Život Mládí Jan Ludvík Lukes pocházel z chudé, početné rodiny; jeho rodiče si nemohli dovolit zaplatit mu vzdělání. Již od dětství prokazoval hudební nadání, od šesti let se učil zpívat. V devíti letech byl přijat jako zpěvák do augustiniánského kláštera v Brně. Brzy se tam stal předním sopranistou. Při studiu na německé klášterní škole měl ale problémy, proto, bez vědomí rodičů, odjel s prázdnou kapsou do Olomouce, Kroměříže a nakonec do Vídně, kde se začal učil soustružníkem. Jakmile se o tom dozvěděl otec, povolal ho zpátky domů, kde se tři roky učil tkalcem.
Studia a pobyt ve Vídni Po určité době začal znovu toužit po vyšším vzdělání. Vrátil se proto do Brna, kde s podporou tamních augustiniánů absolvoval gymnázium. Živil se přitom hudbou – hrál na fagot a kontrafagot, pozoun, violoncello a klavír. Spřátelil se také s Hynkem Vojáčkem, pozdějším kapelníkem petrohradské opery. Při jedné z návštěv v jeho rodném městě Vsetíně podnikl výlet na Slovensko (Trenčínsko), kde na jeho hudební sluch silně zapůsobilo místní nářečí.
Z Brna odjel roku 1848 za dalším vzděláním do Vídně. Přihlásil se na právnickou fakultu, kterou úspěšně ukončil v roce 1853. Mezitím se zdokonaloval ve zpěvu (jeho učiteli byli Heinrich Proch, tenorista Bassadora a Gustav Barth). Učil se i dramaturgii, estetiku a italštinu. Na studium si vydělával doučováním.
V roce 1853 soukromě nastudoval operu Alessandro Stradella (složil Friedrich von Flotow) s cílem získat místo v olomouckém divadle. Měl úspěch, divadlo mu nabídlo angažmá a v následujících šesti měsících nastudoval role ve 24 operách. Ve volném čase vyučoval hudbu na městské škole. Na konci prosince téhož roku ho František Škroup přijal do německé opery v Praze (dnes Stavovské divadlo). Hrál v českých i německých představeních. Jednou z jeho známých rolí byl Škroupův Dráteník, kterého s velkým úspěchem zazpíval autentickým slovenským nářečím. Nastudoval padesát oper.
Po neshodách se Škroupem odešel po třech letech z divadla. Cestoval po Evropě (Německo, Anglie, Belgie, Francie, Švýcarsko, Savojsko, Tyrolsko), studoval chemii a pivovarnictví. V hudbě se zaměřil na lidové písně, vystupoval na koncertech a besedách. Roku 1861 se zasloužil o založení pěveckého sboru Hlahol.
Sňatek a rodinný život Roku 1860 se vrátil do Prahy. Zde se 15. listopadu 1861 oženil s Kateřinou, rozenou Kučerovou (1834–1905), dcerou pivovarníka Františka Kučery. Převzal pivovar „U Raismanů“ v Haštalské ulici, kde se stal sládkem. Manželé Lukesovi měli syna Rudolfa (*1861), který se stal lékařem.
Návrat k hudbě V roce 1864 se vrátil k opeře. Zpíval v Bruselu, Pešti, Vratislavi a Drážďanech. 15. prosince 1865 zahrál v Praze roli v Donu Giovannim a následujícího roku získal angažmá v české opeře (tj. v Prozatímním divadle).
V divadle vystupoval do roku 1873. Potom přijal místo učitele zpěvu v operní škole Bedřicha Smetany a nakonec si otevřel vlastní ústav. K jeho žákům patřili např. Marie Laušmannová, Bohumil Benoni, František Broulík, Josefina Reinlová, Robert Polák a další Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 284. náhled|Hrobka rodiny Lukesovy na Městském hřbitově v Ústí nad Orlicí Zemřel roku 1906 v Praze a pohřben byl v rodinné hrobce na Městském hřbitově v Ústí nad Orlicí.
Význam a hodnocení Lukes patřil ve své době k nejvýznamnějším českým zpěvákům. Současníci na něm oceňovali všestrannost – působivě zazpíval národní píseň, koncertní árii i operní roli. Jeho silnou stránkou byl dramatický zpěv; díky roli pěvce Fina v Glinkově opeře Ruslan a Ludmila je považován za pravzor slovanského dramatického zpěvu. Měl velký hudební talent, ale handicapem pro něj byly nedostatečně vyvinuté hlasivky. Josef Leopold Zvonař v Riegrově Slovníku naučném uvedl, že kdyby ho příroda obdařila tak dobrým hlasovým orgánem, jak velký má talent, byl by fenoménem. Recenzent bruselského časopisu Le Guide musical se v roce 1864 vyjádřil obdobně: Je mnoho tenorů s výraznějším hlasem, ale Lukes zazpíval poeticky, sympaticky a procítěně. Oceňovaná byla i jeho interpretace českých národních písní, kterou uznávali i Němci; jeden německý list ho r. 1857 v této souvislosti označil za mistrovského zpěváka (Meistersänger). Básník Vincenc Furch k jeho portrétu pro vídeňskou Slovanskou besedu připsal: „Kdo má písně jako my, kdo je zpívá jako ty?“ Muzeum v Ústí nad Orlicí má v držení pohár, který Lukes získal 16. května 1868 za titulní roli v premiéře Dalibora.
Stal se čestným členem řady pěveckých souborů. Některé z nich, např. smíchovský a orlickoústecký, přijaly do svého názvu jeho jméno. Roku 1949 byla na jeho rodném domě (dnešní Lukesova 313) umístěna pamětní deska.
Příbuzenstvo Jeho syn Rudolf Lukes (1861–1934) byl lékařem.heslo Lukes Rudolf MUDr. in: Ottův slovník naučný. Od roku 1912 do konce života vedl plicní sanatorium Albertinum v Žamberku.
Odkazy
Reference
Literatura Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 284–5
Externí odkazy
Kategorie:Čeští operní pěvci Kategorie:Čeští tenoristé Kategorie:Narození v roce 1824 Kategorie:Úmrtí v roce 1906 Kategorie:Narození v Ústí nad Orlicí Kategorie:Muži Kategorie:Úmrtí 24. února Kategorie:Narození 22. listopadu Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Pohřbení na Městském hřbitově v Ústí nad Orlicí