vpravo|230px|náhled|Bohatství národů od Adama Smithe z roku 1776 je považováno za vznik ekonomie. Dějiny ekonomického myšlení se zabývají vývojem ekonomie jako vědní disciplíny prostřednictvím ekonomických směrů a teorií utvářených po staletí ekonomickými mysliteli, jejich následovníky a ekonomickými školami. Na samém vzniku se ekonomické otázky prolínaly s náboženskými či byly součástí obecnějších úvah o společnosti. Jako samostatná vědní disciplína se ekonomie nakonec vydělila v 17. a 18. století zformulováním klasické politické ekonomie. Toto období bylo katalyzátorem pro další rozvoj nových směrů, škol a teorií, které vedly až k dnešní, tzv. moderní ekonomii, která však zdaleka není homogenním celkem a její vývoj rozhodně není uzavřen. To ilustruje následující přehled dějin a směrů ekonomického myšlení.

Antika Dějiny ekonomického myšlení byly dlouhou dobu součástí myšlení filozofického. Autorem názvu celé vědní disciplíny „ekonomie“ je starořecký filozof Xenofón, který pro svůj spis použil název „Oikonomikos“. Ve staré řečtině znamenalo oikos dům, nomos pravidla, název spisu tedy lze přeložit jako „pravidla domu“, volněji „pravidla domácího hospodářství“.

Platón se ekonomickými aspekty zabýval především ve svém rozsáhlém dialogu Ústava. Domnívá se, že společnost se má dělit na tři třídy: pracující, vojáky a filozofy. Poslední třída – filozofové by měli vládnout. Naopak, pouze pracující mají mít soukromé vlastnictví. Pro vojáky a filozofy není soukromé vlastnictví vhodné, neboť podlamuje morálku a vede k sobectví a upřednostňování vlastních zájmů, což podle Platóna nejsou správné vlastnosti ani vládce ani obránce vlasti.

Platónův žák Aristotelés se zabývá ekonomickými problémy zejména ve svých spisech Politika a Etika Nikomachova. Aristotelés rozlišuje vlastnictví přirozené a nepřirozené. Přirozené vede k dobrému hospodaření, naproti tomu nepřirozené jen ke zbytečnému hromadění majetku. Rozhodně pak odmítá lichvu.

Římané se rovněž věnovali ekonomickým otázkám, novými významnými myšlenkami však do dějin ekonomického myšlení nepřispěli.

Scholastika Pro zárodky ekonomického myšlení období středověku je charakteristický vliv kanonického práva. Scholastika vychází na jedné straně z Písma a na druhé straně ze znovuobjevených spisů antické filozofie. Tuto epochu nejlépe reprezentuje Tomáš Akvinský, dominikánský mnich, katolický filosof a teolog, a jeho rozsáhlý spis Summa theologiae (Suma teologická, 1273). Akvinský znovu zpřístupnil myšlenky antických filozofů. Čerpá zejména z Aristotela a snaží se jeho filozofii interpretovat v souladu s křesťanským učením. Jedná se o tzv. tomistickou syntézu. Např. stejně jako Aristoteles, Akvinský odmítá úrok, neboť ten představuje odměnu za čas, který věřitel musí čekat na vrácení zapůjčené částky. Čas však náleží Bohu, a proto je nepřípustné, aby si odměnu přisvojoval člověk. Dalším významným příspěvkem kanonistů je koncept spravedlivé ceny, kterým opět navazují na původní výklad Aristotela. Významnost tohoto konceptu spočívá v tom, že cena je poprvé vztažena k nákladům, což bude později dominantním přístupem klasické politické ekonomie. Strukturu spravedlivé ceny tvoří: náklady výrobce na výrobu náklady obchodníků na dopravu a prodej + přiměřený (spravedlivý) zisk obchodníka daně, cla, mýta a jiné poplatky, které musí být obchodníkem uhrazovány Významné byly také názory kanonistů na peníze. I zde jsou pro Akvinského východiskem názory Aristotela. Výraznou osobou peněžní teorie 14. století byl např. Mikuláš Oresme, jenž poprvé vyjadřuje souvislosti později známé jako Greshamův zákon. Dalšími významnými představiteli pozdní scholastiky byli John Duns Scotus Johannes Buridanus.

Merkantilismus Jako součást tzv. kameralistiky se začíná v raném novověku rozvíjet merkantilismus, který po celé 17. století zůstává oficiální ekonomickou doktrínou většiny evropských států. Klade důraz na kladnou obchodní bilanci a na významnou roli státu. Na zahraniční obchod se dívá jako na hru s nulovým součtem, kde jeden musí tratit stejnou měrou jako druhý získá. Raný merkantilismus proto odsuzuje odliv peněz ze země a snaží se mu zabránit cly a zákazy dovozu. Pozdější merkantilismus již odliv peněz ze země nezakazuje, avšak stále vidí hlavní zdroj bohatství státu v kladné obchodní bilanci. Merkantilismus ovládal evropské ekonomické myšlení a oficiální státní politiky dlouho do 18. století a byl odmítnut klasickou politickou ekonomií na přelomu 18. a 19. století.

Kameralismus Název kameralismus je odvozen z německého slova Kammerkollegium, které představovalo vysoké úředníky, jež působili ve dvorské kanceláři. Činnost úřadu dala vzniknout celé oblasti znalostí Kameralwissenschaften a na počátku 18. století byly na univerzitách zřízeny také katedry kameralistiky (účetnictví). První rakouská katedra kamerálních věd byla založena na Vídeňské univerzitě roku 1752 Johannem Heinrichem Gottlobem von Justi na přání Marie Terezie.

Kameralismus vznikl na základě poměrně zaostávající ekonomické, sociální a politické struktury v německy mluvicích zemích, což bylo výsledkem třicetileté války v letech 1618–1648. Odhaduje se, že v důsledku válečných událostí a následné rekatolizace obyvatel Habsburské monarchie klesla populace o 30–40 procent, obchodní výměna klesala a zemědělství a řemesla v menších městech se dostala do hluboké recese. Hospodářská krize tohoto období byla také důsledkem hlubokého politického rozpadu.

Kameralismus ovlivnil ekonomické myšlení v německy mluvicích protestantských zemích i v katolické Habsburské monarchii na přelomu 18. a 19. století. Je jakousi středoevropskou odrůdou merkantilismu. S merkantilismem sdílí ideu silného státu a princip pozitivní obchodní bilance. Stejně jako merkantilisté se i kameralisté soustředili na praktické otázky hospodářské politiky a ne příliš na teoretické otázky.

Od merkantilismu se mimo jiné liší větším důrazem na růst populace. A to ze tří důvodů: mocenských (více poddaných, větší armáda), fiskálních (více lidí odvádějících daně) a poptávkových (větší poptávka → větší trh a výroba). Důraz na populační růst byl znatelný i v merkantilismu, ale v kameralismu byl daleko zřetelnější a to kvůli tomu, že v Habsburské monarchii (hlavně v Českých zemích) byl kvůli rekatolizaci citelný úbytek obyvatelstva (viz exulanti). Rozdílný byl také pohled na obchodní bilanci, pro merkantilisty to byla bilance peněz, pro kameralisty spíše bilance práce (zaměstnanosti). Kameralisté nekladli tak velký důraz na příliv zlata. Za zdroj národního bohatství považovali spíše zemědělství. Zemědělství považovali za nejdůležitější, protože se domnívali, že veškerý průmysl, řemesla a obchod může vzkvétat pouze tam, kde je kvalitní zemědělství. Dalším důvodem byla snaha zajištění zemědělství, které by bylo soběstačné a tudíž nezávislé na dovozu z okolních států. Kvůli tomu byli velmi znepokojeni hospodářskou nerovnováhou mezi městem a venkovem. Kameralisté navrhovali reformu zemědělství, která spočívala v parcelaci velkostatkářské půdy. To by podle nich zvýšilo počet zemědělského obyvatelstva a tím i zemědělskou výrobu. Také motivace rolníků by tím byla posílena, jelikož by pracovali na své vlastní půdě. Kameralisté také rozdělovali práci na produktivní a neproduktivní. Do neproduktivní řadili například práci služebnictva atp.

Kameralismus byl během svého působení nejvíce rozšířen v nejen v Sasku, Prusku, Pruském Slezsku či Habsburské monarchii, ale také například ve Švédsku. Zde se začaly ideje této ekonomické teorie šířit poté, co Švédsko ztratilo pobaltská území v Severní válce. Jeho největším zastáncem byl botanik Carl Linné a jeho žáci.

Hlavní ideály kameralismu sepsal Johann Heinrich Gottlob von Justi v knize Staatswirtschaft (v překladu Státní ekonomika, 1758). Zde říká, že samostatný stát by měl směřovat ke vzdělávání svých obyvatel, k čemuž by mělo docházet skrze vědecký a technologický pokrok. Naznačil tedy pozitivní roli státu v životech jeho občanů, stát by do ekonomického dění měl zasahovat. Byl to pravý opak liberalismu a jeho neviditelné ruky trhu, který byl v té době aplikován například ve Velké Británii – jež ve svém vývoji předběhla Habsburskou monarchii nejméně o půl století.

Fyziokratismus Fyziokratismus, neboli „vláda přírody“, vznikl v polovině 18. století ve Francii, nejpopulárnějším se stal později na konci 18. století. Podstatou fyziokratismu je teorie, že bohatství národů pochází ze zemědělství. Fyziokratismus je považován za první propracovanou ekonomickou teorii a učinil první kroky k osamostatnění ekonomie jako samostatné vědecké disciplíny. Na fyziokratismus navazuje Adam Smith a jeho Bohatství národů, které je považováno za počátek moderní ekonomie.

Fyziokratismus předznamenal příchod klasické ekonomie. Jejich přínosem bylo kladení důrazu na produktivní práci, idea přirozeného řádu a požadavek volného trhu. Jejich slogan, který se snažili prosadit, zněl: „Laissez faire, laissez passer“ – „nechte být, nechte plynout“. Ale i přes všechny tyto jejich přínosy nelze fyziokraty přiřadit ke klasické ekonomii. Hlavním důvodem je, že za produktivní práci považovali jen zemědělství, jejich víra, že bohatství je možno tvořit pouze ve spojení s přírodou (tedy půdou), a že zpracování výrobků považovali jen za nakládání se zemědělskými přebytky. Také se nikdy nepokusili o vysvětlení a popsání směnných poměrů, a čistý produkt chápali jen jako rozdíl hodnoty zemědělské produkce a jejích nákladů.

Specifickým přínosem fyziokratismu byla Ekonomická tabulka Francoise Quesnaye. Byla významným metodickým přínosem, protože poprvé ukázala ekonomiku jako neustále se opakující (kruhový) tok zboží a peněz. Dalo by se říci, že byla prvním, jednoduchým ekonomickým modelem. Quesnay v ekonomické tabulce popisoval vazby mezi hlavními společensko-ekonomickými třídami lidí. Fyziokraté rozdělili společnost do 3 tříd:

Produktivní třída – zemědělci Sterilní třída – lidé v průmyslu a v obchodě

Nečinná třída – vlastníci půdy

Mezi fyziokraty se řadí kromě Francoise Quesnaye například: Duponta de Nemour, Victora Riquetii a další…

Klasická politická ekonomie

Adam Smith Skotský ekonom a filosof Adam Smith se narodil 5. června 1723 ve městě Kirkcaldy ve Skotsku. V letech 1737–1740 studoval matematiku, geometrii a fyziku na Glasgowské univerzitě. Od roku 1740 studoval sedm let na Oxfordské univerzitě. Od roku 1751 učil logiku jako profesor na Glasgowské univerzitě. V roce 1759 vydal „Teorie mravních citů“. V roce 1764 ukončil svou dráhu profesora, a stal se učitelem syna významného politika Charlese Townshelda. V letech 1764–1766 cestoval po Evropě (Paříž, Toulouse a Ženeva). V roce 1767 byl poradcem Townshelda při vypracování návrhu zdanění. 9. března roku 1776 vydal své stěžejní dílo Bohatství národů (celým názvem „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“). Roku 1778 byl jmenován celním zplnomocněncem pro Skotsko a pro daň ze soli. 17. července roku 1790 umírá v rodném Skotsku.

Bohatství národů Bohatství národů je významným dílem nikoli díky tomu, že by přineslo nějaké nové poznatky, ale díky tomu, že se Smithovi podařilo shrnout tehdejší ekonomické vědění do jednoho celistvého díla. Smithovo Bohatství národů bylo značně ovlivněno dobou, v níž Smith žil, tedy osvícenstvím. V období osvícenství filosofové razili cestu myšlenkám svobody, ale státníci stále uplatňovali politiku merkantilismu. Tento konflikt mezi ideologií liberalismu a přetrvávající politikou merkantilismu je i tématem Bohatství národů, kde Smith kritizuje stávající obchodní systém. Smith věnoval stávajícímu systému osm kapitol čtvrté knihy, a poslední kapitolu věnoval fyziokratismu, který považoval za velký pokrok. V Bohatství národů Smith zmiňuje a popisuje čtyři ústřední témata, která se stala stěžejními pro klasickou politickou ekonomii. Těmito tématy jsou:

Neviditelná ruka trhu Růst národního bohatství Měření národního bohatství Teorie hodnoty a rozdělování