Španělská západní Afrika (španělsky África Occidental Española) byla španělská kolonie ležící na pobřeží Atlantského oceánu na území dnešního Maroka a sporného území Západní Sahara. Vznikla v roce 1946 sloučením Španělskem ovládaných území Cabo Juby, Ifni, Rio de Oro a Sakia al-Hamra. Zanikla v 1958 navrácením území Cabo Juby Maroku.
V širším pojetí představuje španělská západní Afrika veškerá španělská území v západní Africe, ovšem bez Španělského Maroka a Kanárských ostrovů.
Historie
Španělské pronikání Informace o nejstarším období naleznete v článku Západní Sahara. První Španělé přicházeli do západní Afriky již koncem středověku, ať už to byl cestovatel Jaume Ferrer, Katalánec, který zmizel v roce 1375 na cestě podél afrického pobřeží, nebo Kastilci, kteří se v roce 1405 se vylodili u mysu Búdždúr a přepadli zde karavanu. V roce 1449 udělil král Jan II. Kastilský Juanovi de Guzman v léno území mezi mysy Ghir (u Agádíru) a Búdždúr. V 15. století se stal rozsah zámořských držav předmětem sváru s Portugalci a atlantické pobřeží Afriky v něm hrálo podstatnou roli. Tento spor se pokusil vyřešit papež Kalixtus III., když v roce 1456 určil mys Búdždúr jako hranici rozdělení světa mezi Kastílii (severně) a Portugalsko (jižně). První výprava Kastilců se uskutečnila až v roce 1476. Naproti Kanárským ostrovům zbudovali pevnost Santa Cruz de Mar Pequeña. Její přesná poloha není přesně známa; může jít o Vádí Chebica, Puerto Cansdao nebo Sidi Ifni. Pevnost byla záhy obklíčena vojskem o síle 10 000 pěšáků a 2 000 až 3 000 jezdců a vzdala se, protože dostala z Kanárských ostrovů jen nepatrné posily (700 mužů).
Objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem mělo za následek odklon španělského zájmu od západní Afriky. Rozdělení světa mezi Portugalsko a Španělsko bylo v roce 1494 nově definováno smlouvou z Tordesillas. Přesto se Španělé v roce 1496 na pobřeží vrátili a tři roky poté uzavřeli s kmenovým svazem Ait Atta, který žil podél horního toku řeky Dra, smlouvu o poddanství vůči španělskému trůnu. Mír se ovšem netýkal ostatních kmenů, např. kmene Massa. Dalšími pevnostmi, které Španělé postavili, byly Taghazút, Búdždúr (Cabo Bojador) a San Miguel poblíž Agadiru. Další výstavbu pevností španělský král zakázal a navíc kmen Massa zničil pevnost San Miguel, při jejíž obraně padly tři čtvrtiny posádky. V důsledku mezinárodních událostí ponechali Španělé po roce 1509 celé pobřeží portugalskému vlivu. V odporu proti evropské expanzi se místní kmeny v roce 1511 sjednotily pod vedením Saadů a dobyly Taghazút (1516). O rok později dobyly také Santa Cruz de Mar Pequeña. Tuto pevnost sice Španělé obnovili, ale Saadové se jí definitivně zmocnili v roce 1524.
Návrat Španělů Pro blízkost Kanárských ostrovů španělský zájem o území západní Afriky nezanikl, nicméně jejich hlavní zájem byl soustředěn na americké zámoří. Navíc bylo toto území za Saadů pod silnou marockou vládou, která pronikání zabraňovala. Teprve v 18. století otevírali Španělé na pobřeží dočasné obchodní stanice, což bylo 28. května 1767 stvrzeno smlouvou z Marrakéše, kterou podepsal sultán Mohamed III. s Karlem III. Španělským. Obdobná smlouva byla uzavřena v Meknesu 1. března 1799 mezi Sulejmanem Marockým a Karlem IV. Španělským.
V důsledku porážky Maroka ve španělsko-marocké válce (1859-60), muselo Maroko na základě dohod z Tetuánu postoupit Španělsku především území na severu, ale též území na pobřeží Atlantiku, kde se kdysi nacházela pevnost Santa Cruz de Mar Pequeña, aniž by byla známa její přesná poloha. V roce 1878 nalezla výprava Španělů zříceniny u ústí řeky Nún a její vůdce Blacso de Garray dostal svolení místních kmenů ke zřízení rybářského přístavu. Ovšem sultán Mulaj Hasan navrhl, aby byl přístav zřízen jinde – na území Ifni, ale nepřátelství zdejšího obyvatelstva zabránilo Španělům si tuto oblast přivlastnit, což se podařilo až později.
Britské intermezzo V druhé polovině 19. století v oblasti od Maroka až k emirátu Adrar na jihu vládla anarchie. Místní kmeny žily ve vzájemně velmi komplikovaných vztazích, které měly složitou hierarchii uplatňovanou pomocí poplatků za ochranu, nebo výpalného; některé válečnické kmeny žily pouze z nich. Slušnou pověst a silnější postavení zde měl kmen Uld Delim, který ovšem neustále válčil s kmenem Inzarugů. Každý kmen měl svoji jedinečnou strukturu a dělil se na frakce a subfrakce a, vzhledem ke kočovnému způsobu života, na tábory, které obývala zpravidla jedna rodina. Kmenová autorita se uplatňovala prostřednictvím vládců (šejků), nebo výjimečně kmenového shromáždění (džama).
V roce 1879 získal Skot Donald MacKenzie povolení místního kmene založit na rozloze 3 x 12 km poblíž mysu Juby obchodní stanici. Společnost North-West Africa Company, která mu patřila, zde zřídila faktorii Port Victoria, aby podchytila část karavanního obchodu. S cílem tomu zamezit nabídl sultán Mulaj Hasan MacKenziemu vyplatit odstupné. To však MacKenzie odmítl a pokračoval ve vyzbrojování místních kmenů, proto vyslal sultán v roce 1880 vojenskou výpravu, která měla stanici obklíčit. Výprava nezpůsobila velké škody, nicméně přiměla MacKenzieho, aby hledal spojence, kterého našel v mauritánském emírovi z Adraru. Později, v roce 1882 nebo 1886, vyslal sultán proti Port Victoria ještě jednou trestnou výpravu. V roce 1888 byl vedoucí obchodní stanice zavražděn, v důsledku čehož bylo Maroko přinuceno zaplatit Britům kompenzaci ve výši 5 000 liber. Přes občasné šarvátky s kmenem Inzarugů, došlo k posílení marockého vlivu. Britská přítomnost byla ukončena později.
Počátky španělské nadvlády Také španělské obchodní společnosti se začaly o území zajímat více. V roce 1881 postavila společnost Sociedad Pesquerías Canario-Africanas přístaviště v místě Dachly.
Hektický byl rok 1884, kdy v lednu podepsal Emilio Bonelli y Hernando, zastupující společnost Sociedad Española de Africanistas y Colonistas, smlouvu s místními náčelníky, ve které přenechali poloostrov Rio de Oro Španělsku, které ho tehdy ale ještě nezabralo. 28. listopadu podepsal Emilio Bonelli další smlouvu se třemi zástupci kmene Uld bu Sba, která ho opravňovala zřídit faktorie Villa Cisneiros (dnes Dachla), Puerto Badía (dnes Angra da Cintra – 100 km jižně od Dachly) a Medina Gatell (dnes Al-Kuvíra). V souvislosti s probíhající Berlínskou konferencí vyhlásilo 26. prosince Španělsko protektorát na pobřeží od mysu Búdždúr na severu až po Bílý mys (Bahía del Oeste, Ras Nuadhibú) a nazvalo ho Rio de Oro. Měsíc na to byl tento zábor na závěr konference uznán, což zabránilo Donaldovi MacKenziemu zřídit faktorie, které zde zamýšlel. Správním střediskem se stala Villa Cisneiros, kde Bonelli nechal pomocí dělníků z Kanárských ostrovů postavit přístav.
6. dubna 1887 vyhlásili Španělé rozšíření svého protektorátu 240 km do vnitrozemí, kde začínal emirát Adrar, a zároveň vznesli požadavky na oblast Sakía al-Hamra na severu. Správa obou protektorátů byla svěřena náměstkovi guvernérova Kanárských ostrovů, jemuž bylo území podřízeno. Byla to reakce na březnový nájezd kmenů Uld Delim na Villu Cisneiros, kterou vyplenily. Další útoky proběhly v březnu 1892 a v listopadu 1894. Ani smlouva s šejkem kmene, která byla podepsána 2. března 1895 neznamenala konec nájezdů na město, poslední byl proveden v březnu 1898.
Britská přítomnost v oblasti byla ukončena v roce 1895 poté, co se Britové pokusili přimět sultána, aby prohlásil, že území Cabo Juby je na něm nezávislé. Protože takové prohlášení nezískali, rozhodli se mu prodat za 50 000 liber společnost North-West Africa Company oficiálně s tím, aby se faktorie Port Victoria přeměnila na svobodný přístav. V britsko-marocké smlouvě z 13. března se konstatuje, že nikdo nebude moci vznášet požadavky na území mezi vádí Dra a mysem Búdždúr, protože toto náleží Maroku. V té době ještě nebyly mezi Španělskem a Francií, tehdy dominující velmocí na západě Afriky, dohodnuty hranice zájmových sfér, k čemuž došlo až počátkem 20. století.
Postup kolonizace a odpor proti ní náhled|vlevo|Hrob Coppolaniho (foto 1908)Zatímco Španělský vliv zůstával omezen na pobřeží, Francouzi se snažili ovládnout i vnitrozemí Sahary, aby propojili svoji stabilizovanou državu v Alžírsku s nově získanými územími v dnešní Mauritánii. Vznikla nutnost určit hranice, což proběhlo na několika tajných jednáních v Paříži: 27. června 1900 jižní a západní hranice Ria de Oro; 3. října 1904 hranice území Sakia al-Hamra a přilehlého zájmového území v Maroku. První úmluvou přišli Španělé o oblast Sedkha Idjil poblíž Bílého mysu, přičemž přesné vymezení hranice na tomto poloostrově bylo určeno až v roce 1912. 7. listopadu 1901 byl protektorát Rio de Oro prohlášen španělskou kolonií a v jejím nově vyhlášeném hlavním městě Villa Cisneros (dnes Dachla) byl zřízen úřad guvernéra. Odtud byl řízen i protektorát Sakia al-Hamra. Prvním guvernérem byl jmenován roku 1903 Francisco Bens, který se významně zapsal do zdejší historie.
Další významnou osobností byl v této době šejch Ma el-Ainin, který v roce 1895 založil v místě vodního zdroje a křižovatky karavanních cest opevněnou osadu Smara. Byl rovněž náboženským vůdcem a jeho vliv sahal až do dnešní jižní Mauritánie. Zprvu podporoval postup Francouzů, kteří svůj nápor soustředili nejdříve proti válečnickým kmenům, jeho mocenským rivalům. V roce 1905 vyslal svého nejstaršího syna do emirátu Adrar, aby s marockou vojenskou pomocí podpořil tamějšího vládce v boji proti Francouzům. Ti však mezitím porazili klíčové kmeny v oblasti Tagant (dnešní Mauritánii), přičemž padl i emír Adraru Bakar. Situace se obrátila poté, co byl 12. května 1905 zavražděn (patrně na příkaz Ma el-Ainina) francouzský komisař pro Mauritánii Xavier Coppolani. Ma el-Ainin vyhlásil proti Evropanům svatou válku a požádal o pomoc Maroko, přičemž se neobrátil přímo na sultána Abdelazíze, ale na jeho bratra Abdelháfida. Cílem bylo zajistit přímé dodávky zbraní po moři, k čemuž byl využit především přístav v Tarfaji. Zde se také na podzim roku 1905 vylodil sultánův strýc Idrís Ben Abderrahmán, aby se připojil k jednotkám ve Smaře. V roce 1907 zahájili Francouzi pod vedením nového komisaře Henri Gourauda ofenzívu na sever. Srážky dopadaly většinou ve pospěch Francouzů, a přestože Smara nebyla boji zasažena, Ma el-Ainin se stáhl do Tiznitu, kde se prohlásil mahdím a záhy v roce 1910 zemřel.
V roce 1911 propukla druhá marocká krize a jejím urovnáním získala Francie volné ruce v Maroku. Neustále stupňovala svůj tlak na sultána Abdelháfida, který nahradil v roce 1908 svého bratra Abdelazíze, považovaného za příliš ústupného. Na trůnu čím dál méně závislí místní vůdci chtěli, aby se sultán energicky postavil Evropanům, kteří během předchozí vlády prakticky připravili Maroko o samostatnost. Ovšem nedisponovali silami dostatečnými k jejímu obnovení. 30. března 1912 podepsal sultán Feský mír, kterým se samostatnosti oficiálně vzdal ve prospěch Franci a Španělska a tyto mocnosti si zřídily na území Maroka protektoráty. Syn Ma el-Ainina Abdel al-Hiba, který se prohlásil sultánem Tiznitu a mahdím, poté vytáhl na sever a 15. července 1912 v čele desetitisícové armády slavnostně vstoupil do Marrakéše. Tři dny poté Abdelháfid abdikoval ve prospěch svého bratra Jusúfa, ovšem Abdel al-Hiba byl záhy poražen. Dohodu o definitivním rozdělení Maroka podepsalo Španělsko s Francií v Madridu 27. listopadu 1912. Dohoda potvrdila předchozí úmluvy o hranicích, definovala hranice enklávy Ifni a navíc přiřkla Španělsku území Cabo Juby, které doposud bylo ve španělské sféře vlivu.