Kraje jsou tradiční územní jednotkou českých zemí už od středověku. V Čechách byly vymezeny již ve 13. století, na Moravě o něco později. Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. V 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno, aby bylo ve 20. století opět zavedeno, přičemž bylo od té doby ještě několikrát reformováno.
První kraje v Čechách náhled|Mapa krajů od 14. do 18. století Počátky Počátky krajského zřízení spadají v Čechách do 2. poloviny 13. století, kdy jimi Přemysl Otakar II. nahradil původní hradské zřízení. Konkrétní kraje se utvářely ale postupně z označení jen původně neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství, zejména přes instituci krajských poprávců. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy (tzv. sněmíky) roku 1434. Na počátku se jednalo o 12 krajů:M. Balíková: GEO Autority – GEO termíny v oblasti veřejné správy Česka, úpravy, červen 2012, pracovní verze. Portál Národní autority ČR, Národní knihovna ČR, přehledy krajů na stranách 11–18Dějiny správy v českých zemích, str. 111. Bechyňský kraj (správní středisko Bechyně) Boleslavský kraj (Mladá Boleslav) Čáslavský kraj (Čáslav) Hradecký kraj (Hradec Králové) Chrudimský kraj (Chrudim) Kouřimský kraj (Kouřim), také zvaný Pražský Litoměřický kraj (Litoměřice) Plzeňský kraj (Plzeň) Prácheňský kraj (Prácheň, později Písek) Rakovnický kraj (Rakovník) Slánský kraj (Slaný) Žatecký kraj (Žatec)
Zvláštní postavení měly tzv. vnější kraje: Loketský kraj (Loket) Kladský kraj (Kladsko) Trutnovský kraj (Trutnov), roku 1515 připojen k Hradeckému krajiDějiny správy v českých zemích, str. 112.
Mimo krajské zřízení stály částečně autonomní oblasti: Chebsko (Cheb) Ašsko (Aš)
Úpravy Za vlády krále Jiřího z Poděbrad (1458–1471) byli opět na čas jmenování poprávci, tentokrát ale už jako podřízení hejtmanům. V každém kraji pak byli už od roku 1470 z místní šlechty voleni dva hejtmani, jeden z panského stavu, druhý z rytířského. Hejtmani se starali o veřejný pořádek v daném kraji, měli v pravomoci hrdelní soudnictví, dohlíželi na kvalitu mince a také veleli krajské vojenské hotovosti. V první polovině 16. století stoupl vliv hejtmanů natolik, že kraje byly spravovány z jejich sídel, zpravidla šlechtických hradů či zámků, a krajská města ztratila svou funkci.…ve starobylém vltavském kraji – Historický vltavský kraj , web Zřícenina hradu Kamýk, obec Kamýk nad Vltavou Po Obnoveném zřízení zemském už přestaly být svolávány krajské sněmy a hejtmany jmenoval panovník. Jejich pravomoc byla hlavně trestní, vojenská a policejní, také měli kontrolovat patrimoniální správu. Úředníky do svých kanceláří (zárodek krajských úřadů) si platili ze svých prostředků. Hlavními agendami takového úřadu byly: berní věci, vojenské věci, finanční věci, živnosti, obchod a průmysl, soudní agenda, politická a policejní agenda.Dějiny správy v českých zemích, str. 133, 134. Až od roku 1706 ale měli podle nařízení císaře Josefa I. vykonávat státní správu v jednotlivých krajích školení úředníci (byrokraté), kteří museli při rozhodování přihlížet ke stavovským návrhům.
Za Jiřího z Poděbrad také vznikly další dva kraje: Podbrdský kraj (pojmenován podle Brd, správní centrum Beroun) Vltavský kraj (pojmenován podle Vltavy, tehdy nejmenší český kraj; správní centrum neměl, některé jeho funkce postupně přijalo poddanské město Sedlčany)Sedlčany, web Středočeského kraje: „Rychle se rozrůstající město bylo až do husitských válek (1420–1436) hospodářským a správním centrem středního Povltaví – tehdejšího Vltavského kraje.“
Podbrdský kraj byl vyčleněn z kraje Rakovnického a Vltavský z kraje Bechyňského. Někde se však uvádí, že oba byly vyčleněny z kraje Prácheňského. Tento stav (14 krajů) přetrval bez podstatných změn po dalších asi 250 let, než roku 1714 došlo opět k redukci na 12 krajů: Slánský a Rakovnický kraj byly sloučeny do nového Rakovnického kraje se sídlem ve Slaném; Podbrdský a Vltavský kraj byly sloučeny do Berounského kraje.
Vedle toho došlo k dalším dílčím změnám: mělnické panství (dosud Litoměřický kraj) a část brandýského panství (Kouřimský kraj) byly připojeny ke kraji Boleslavskému, a k Žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko, již dříve spojené s Ašskem.
První kraje na Moravě náhled|Krajské dělení Moravy v době Josefa II. Na Moravě byl vývoj odlišný. Předchůdcem územněsprávního členění Moravy byla přemyslovská údělná knížectví v 11. a 12. století (brněnské, znojemské a olomoucké), na konci 12. století teprve sjednocená do Moravského markrabství. Nicméně také zde byli pro každý kraj voleni dva hejtmani, jeden pán a druhý rytíř. Jejich pravomoc byla jednak vojenská, jednak vybírali berně. Po Obnoveném zřízení zemském už byl vždy jmenován jen jeden hejtman.
O krajích na Moravě se hovoří teprve od 16. století, nejdříve byly zřízeny roku 1529, ustálily se v roce 1569, ale pravidelná krajská organizace se rozvinula až po Bílé hoře (vznik takových krajů je datován až rokem 1637). Země se dělila na 5 krajů: Brněnský kraj (Brno) Olomoucký kraj (Olomouc) Hradišťský kraj (Uherské Hradiště) Jihlavský kraj (Jihlava) Znojemský kraj (Znojmo)
Roku 1735 byl z Olomouckého kraje vyčleněn Přerovský kraj, od roku 1783 se sídlem v Hranicích (také některá sídla ostatních krajů se, byť nakrátko v letech 1783–1794 změnila, krajský úřad Olomouckého kraje byl v Uničově a Jihlavského kraje ve Velkém Meziříčí).Dějiny správy v českých zemích, str. 160, 161.
Prvotní členění Rakouského Slezska náhled|Rakouské Slezsko v době Josefa II. Historické Slezsko se tradičně dělilo na řadu knížectví, z nichž na dnešní české území zasahovala zejména knížectví Niské, Krnovské, Opavské a Těšínské. Tento stav zůstal v podstatě zachován i po roce 1742, kdy většinu Slezska získalo Prusko a českým zemím (tehdy v rámci Rakouska) zůstal pouze jeho jihovýchodní okraj (Rakouské Slezsko).
Zbytkové Slezsko bylo rozděleno na čtyři knížectví: Krnovské (středisko Krnov) Niské (Vidnava) Opavské (Opava) Těšínské (Těšín)
Krajské zřízení bylo ve Slezsku zavedeno teprve roku 1783: Opavský kraj (sloučením Krnovského, Niského a Opavského knížectví; sídlo v Opavě, ale v letech 1783–1793 v Krnově) Těšínský kraj (zahrnoval také východní okraj dosavadního Opavska)
Reorganizace krajů v Čechách roku 1751 Reskriptem Marie Terezie z 23. ledna 1751 byly čtyři plošně největší české kraje rozděleny, konkrétně: Bechyňský kraj na podíl táborský a budějovický, Plzeňský kraj na podíl plzeňský a klatovský, Žatecký kraj (znovu) na podíl žatecký a loketský a Hradecký kraj na podíl hradecký a bydžovský.
Naopak nejmenší kraje byly spojovány, aby došlo k přibližnému vyrovnání jejich velikosti - Rakovnický kraj se spojil se Slánským a Vltavský s Podbrdským, čímž vznikl kraj Berounský. Krajské úřady byly zestátněny, bylo zrušeno staré pravidlo o dvou hejtmanech v kraji a stanoveno, že hejtman musí být úředníkem s odbornou kvalifikací a musí sídlit a úřadovat v krajském městě. Krajské úřady byly nadřízeny vrchnosti a bylo jim svěřeno vybírání berní. Byly tak položeny základy krajských úřadů v dnešním slova smyslu.náhled|Krajské dělení Čech v době Josefa II.
Od roku 1751 tedy existovaly v Čechách tyto kraje: Berounský kraj (Praha, 1788–1792 sídlem Beroun) Boleslavský kraj (Mladá Boleslav) Budějovický kraj (České Budějovice) Bydžovský kraj (Nový Bydžov, už od roku 1784 ale krajský úřad sídlil v Jičíně) Čáslavský kraj (Čáslav) Hradecký kraj (Hradec Králové) Chrudimský kraj (Chrudim) Klatovský kraj (Klatovy) Kouřimský kraj (Praha) Litoměřický kraj (Litoměřice) Loketský kraj (Loket) (se stále mimořádným postavením Chebska) Plzeňský kraj (Plzeň) Prácheňský kraj (Písek) Rakovnický kraj (Praha, od roku 1788 Slaný) Táborský kraj (Tábor) Žatecký kraj (Žatec) Do žádného z těchto krajů nepatřila Praha, spravovaná samostatně. Za Josefa II. bylo dočasně nařízeno, aby sídlo kraje bylo pokud možno v geografickém středu každého kraje. To vedlo k tomu, že např. Hradecký kraj měl v letech 1779–1792 sídlo v Hořiněvsi.
Země Moravskoslezská (1782–1850)
Protože o většinu území Slezska přišla Marie Terezie při válkách s Pruskem v letech 1741–1746 (dnes náleží toto území vesměs Polsku), její syn, císař Josef II. v roce 1782 sloučil státní správu Moravy se Slezskem. Samospráva Rakouského Slezska (Opavska a Těšínska) ale byla v roce 1849 obnovena. Slezsko a Morava tedy byly v letech 1850–1918 zcela svébytnými korunními zeměmi.
Správní reformy po roce 1848 V revolučním roce 1848 došlo k závažným změnám ve struktuře i činnosti rakouské správy. Předně byla zrušena patrimoniální (vrchnostenská) správa (panství) a nahrazena byla správou státní (zeměpanskou). Dále byla zavedena samospráva, čímž se veškerá správa zdvojkolejnila. Nové správní uspořádání bylo upraveno několika dokumenty: dubnovou ústavou, císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní, č. 255/1849 o nové organizaci správy a prozatímním zákonem obecním č. 170 ze 17. března 1849. Posledně jmenovaným byla svobodná obec prohlášena za základ svobodného státu. Zcela nově byly zřízeny okresy v čele s okresními hejtmany.
Krajské zřízení z roku 1850 Reforma prakticky vůbec nezohledňovala dosavadní tradiční členění a ani mnohá dosavadní krajská střediska. Nové kraje byly od 1. ledna 1850 navrženy tak, že:Dějiny správy v českých zemích, str. 273, 274. v Čechách bylo vytvořeno 7 krajů se 79 okresními hejtmanstvími (Praha nebyla součástí žádného kraje). Šlo o kraje Budějovický, Českolipský, Chebský, Jičínský, Pardubický, Plzeňský, Pražský; na Moravě vznikly kraje 2 (Brněnský a Olomoucký) s 25 okresními hejtmanstvími; Rakouské Slezsko tvořilo jediný kraj se 7 okresními hejtmanstvími.
Celé české země se tak měly dělit pouze na 10 krajů (namísto dosavadních 24): Budějovický kraj (střediska České Budějovice, Tábor) Českolipský kraj (Česká Lípa, Liberec) Chebský kraj (Cheb, Most) Jičínský kraj (Jičín, Hradec Králové) Pardubický kraj (Kutná Hora, Vysoké Mýto) Plzeňský kraj (Plzeň, Písek) Pražský kraj (Praha) Brněnský kraj (Brno) Olomoucký kraj (Olomouc) Rakouské Slezsko (Opava)
Kraj měla spravovat krajská vláda v čele s krajským prezidentem. V této podobě však členění nakonec nebylo realizováno, reforma padla pod stůl s nástupem Bachova absolutismu.
Krajské zřízení 1855–1862 náhled|Mapa Českého království (1858) s vyznačením krajů z roku 1855 Do praxe byla nakonec 12. května 1855 uvedena méně radikální reforma, která počet krajů stanovila na celkových 20, čímž se opět přiblížila historickému členění. Nejpodstatnějším rozdílem bylo zavedení Pražského kraje v dříve rozdrobených středních Čechách. Okresy byly tzv. smíšené (tzn. spojovaly správu a soudnictví) a kraje, řízené krajskými úřady v čele s krajskými představenými, byly podrobeny pravomoci zemských místodržitelů.Dějiny správy v českých zemích, str. 275.
Čechy (13 krajů, 207 okresů, 2 samostatné městské úřady): Čáslavský (rozšířen o oblast Kolína a Poděbrad) Českobudějovický Hradecký Chebský (zhruba Loketský kraj s Tachovskem) Chrudimský Jičínský (zhruba roven kraji Bydžovskému) Litoměřický Mladoboleslavský Písecký (zhruba roven kraji Prácheňskému) Plzeňský Pražský (zhruba území Podbrdska, Rakovnicka-Slánska a většiny Kouřimska) Táborský (včetně někdejšího Vltavska) Žatecký
Morava (6 krajů, 76 okresů, 2 města): Brněnský Jihlavský Novojičínský (většina území kraje Přerovského) Olomoucký (včetně Přerova) Uherskohradišťský Znojemský
Slezsko (1 kraj, 22 okresů, 1 město)
Dne 23. října 1862 bylo ovšem krajské zřízení zrušeno (na Moravě a ve Slezsku již 5. června 1860). České země se od té doby členily již jen na okresy. Krajské úřady, které si ještě podržely některé pravomoci, byly definitivně zrušeny roku 1868.
První Československá republika Separatistické pohraniční kraje