Karel Nepraš (2. dubna 1932, Praha – 5. dubna 2002, Praha)Ševeček L, Karel Nepraš a přátelé, 2007, s. 38 byl český sochař, kreslíř, grafik a vysokoškolský pedagog. Nepraš se již v 60. letech stal jedním z nejvýraznějších českých výtvarníků díky své schopnosti zmocňovat se nových materiálů, technik a technologií a tvůrčím způsobem je zhodnocovat.Ševeček L, Karel Nepraš a přátelé, 2007, s. 4 Jeho originální tvorba byla uznávána také v zahraničí.Fernand Hazan (ed.), Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne, Paris 1970, pp. 227-228Benezit: Dictionary of Artists (Volume 10: Müller - Pinchetti), en., Éditions Gründ, Paříž 2006 Hravostí, podvratnou ironií a trpkým humorem se uchránil od patosu, tezovitosti i jakýchkoli ideologických šablon.Pavla Pečinková, Nepraš v DOXu, Revolver Revue 89, 2012, s. 220 Neprašovo dílo bývá řazeno k tzv. České grotescePro výtvarné umění např. Josef Kroutvor: "Groteska je vnitřní rozpor, dvojí vědomí, rub a líc života. Vnější projev neodpovídá vnitřní zkušenosti". Josef Kroutvor, Manifest české grotesky, in: Kroutvor J, Fernety, Torst, Praha 1998, s. 301-305, která se částečně překrývala s novou figuracíMartina Vítková: Karel Nepraš - život a dílo, in: Martina Vítková, Markéta Korečková (eds.), 2020, s. 22-33, ale termín vznikl spíše náhradou za pojmy jako odcizení, absurdita a manipulace, které byly nepřijatelné pro tehdejší komunistický režim.Jaroslav Anděl, Kontexty Karla Nepraše, in: Jaroslav Anděl (ed.), Karel Nepraš, 2012, s. 32 S tím, jak se rychle zhoršovala státní kulturní politika za normalizace, působila groteska jako výrazně intelektuální komentář skutečnosti.Marie Klimešová, Groteska a grotesknost, in: Švácha R, Platovská M (eds.), Dějiny českého výtvarného umění VI/1‑2 1958‑2000, Academia, Praha 2007, s. 691 Podle Jana Kříže je jen málo světových sochařů, kteří by tak dokonale dokázali propojit tragikomično lidské existence s tragikomedií obecných dějin.Hvížďala K, Wernisch I, Mí trpaslíci mají vždycky sněhurku, Lidové noviny, příloha Týden, 15.12.1997, s. 76
Dobu normalizace prožil ve složitých existenčních podmínkách, bez možnosti vystavovat a v ústraní. Uznání se dočkal znovu až po pádu komunistického režimu, kdy byl jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. Vedle výuky se nadále intenzivně věnoval vlastní tvorbě a je pokládán za jednoho z nejoriginálnějších představitelů Nové figurace.Morganová P, 2000, nestránkováno
Život Karel Nepraš se narodil v rodině bankovního úředníka. Díky učitelce výtvarné výchovy na měšťance, která podporovala jeho zájem o kreslení a radila mu, viděl ještě před únorem 1948 i několik výstav.Karel Nepraš: Iron story, 1999, s. 13 V letech 1948–1951 absolvoval Střední průmyslovou školu keramickou v Praze, kde studoval také Bedřich Dlouhý. Roku 1952 byl přijat na Akademii výtvarných umění do sochařského ateliéru prof. Jana Laudy, a roku 1958 absolvoval jako akademický sochař.Markéta Stará, in: Jaroslav Anděl (ed.), Karel Nepraš, 2012, s. 244-258
Jan Lauda byl před válkou čelným představitelem tzv. sociálního umění a měl vynikající školení (žák Jana Štursy, společný ateliér s Otto Gutfreundem). Byl čelem KSČ a roku 1951 se stal laureátem Státní ceny za bustu V. I. Lenina.Jan Lauda, Horácká galerie Karel Nepraš byl jeho prominentním studentem a Lauda ho aktivně chránil a dával mu ze sochařství opakovaně výborné známky. Zachránil ho také před vyhozením ze školy, když Nepraš opakovaně neuspěl při zkouškách z marxismu-leninismu a Lauda přesvědčil zkoušející soudružku, aby mu dala alespoň trojku. V závěru studia obhájil i Neprašovu diplomovou práci – nekonvenční pomník průkopníka aviatiky E. Čiháka.Jan Steklík, in: Martina Vítková, Markéta Korečková (eds.), 2020, s. 15 Z praxe keramika i zásad Laudovy školy o nutnosti zachovat pevnou stavbu sochy si Nepraš odnesl inklinaci k vypouklému tvaru, který "je klenbou, která drží prostor"Karel Nepraš, in: Halířová M, 1992, nestránkováno
Šmidrové V tíživé atmosféře komunistického režimu 50. let, všeobecného špiclování a důrazu na výuku marxismu a socialistického realismu na Akademii byla osobní přátelství a soukromá setkávání studentů důležitější než škola. Nepraš i jeho přátelé si byli vědomi, že stojí zcela mimo oficiální umění a recese byla nutnou společnou sebeobranou.Karel Nepraš: Iron story, 1999, s. 11
Spolu se spolužáky Janem Koblasou, Bedřichem Dlouhým a hudebníky Rudolfem Komorousem, Liborem Peškem a Janem Klusákem založil Club (dle vzoru anglických pánských klubů), který připravil společnou dadaistickou akci výtvarníků, muzikantů a herců (Malmuzherciáda v klubu Unitářů, 19. 12. 1954). Nepraš zde vystavil obraz "Zelená matka ničí své dítě". Zúčastnil se také malíř Ladislav Placatka a skladatel Jan Bedřich a byla zde provedena společná skladba Eine kleine Dadamusik (s větami Duchaminulost, Duchapřítomnost, Duchabudoucnost).Karel Nepraš: Iron story, 1999, s. 9 Po této akci někteří klub opustili a spolek se nadále scházel ve složení Karel Nepraš, Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, Rudolf Komorous jako Šmidrové (od r. 1955 s Jaroslavem Vožniakem).Jan Kříž, Šmidrové, Obelisk, Praha 1970 Roku 1955 se Nepraš jako výtvarník podílel na představení Dva balety v Ledeburských zahradách, ke kterým napsal libreto Jan Koblasa.
V roce 1957 připravili jednodenní výstavu na Střeleckém ostrově spolu s přizvanými literáty (Václav Havel, Jiří Paukert, Milena Tobolová) a profesionálními hudebníky (Moderní jazzový kvintet Eugena Jegorova, Rudolf Dašek, Milan Kostohryz, ad.) jako komponovaný večer, spojený s prezentací mimoškolní výtvarné tvorby.Jan Koblasa (ed.), Šmidrové, 2005, s. 34
Aktivity spolku Šmidrové kromě pravidelných schůzek, recesistických akcí a formalizovaných rituálů s fragmentární společnou literární činností, pokračovaly i po ukončení studia na Akademii. Nepraš do spolku přinášel performativní hravý talent a kultivoval možnosti kresby. Roku 1958 vzniklo ze spontánního nápadu Bedřicha Dlouhého Šmidří dechové těleso. Nikdo ze zúčastněných neměl hudební vzdělání (kromě Koblasy, který vyhrál soutěž ve zpěvu). Nepraš hrál na křídlovku a asi tři měsíce ho soukromě učil trumpetista z konzervatoře.Karel Nepraš: Iron story, 1999, s. 25 Později hrál na housle. Jejich společným vystoupením byla také osobitá inscenace Paličovy dcery roku 1959 a parodie na tehdejší oficiální rituály – Slavnostní akademie Šmidrů ku vzpomínce básníka Václava Svobody Plumlovského v jazzovém klubu Reduta roku 1960 (za účasti Hany Purkrábkové, Aleše Veselého, Kateřiny Černé, Čestmíra Janoška, Jana Klusáka, Petra Lampla, Bohumíra Mráze). V témže roce vznikl amatérský film Šmidří laterna magika.
Z nespoutané zábavy povstala zcela seriózní, ale stále absurdně laděná tvorba, obsahově inspirovaná Kafkou a Klímou a ovlivněná soudobou inklinací k existencialismu.Magdalena Juříková, Vesele vážný, Art+Antiques 7-8, 2012, s. 8-13 Desetiletou historii spolku Šmidrové připomněla výstava v Ostrově nad Ohří roku 1965, kterou připravil teoretik skupiny Jan Kříž, autor pojmu "divnost".Jan Kříž, Šmidrové, Ostrov nad Ohří, 1965Jan Kříž, Estetika divnosti, Výtvarné umění 1, 1967, s.1-13 Roku 1968 se uskutečnila první pražská výstava Šmidrů ve Špálově galerii,Jan Kříž, Šmidrové, Galerie Václava Špály, SČVU, Praha, 1968 reprízovaná později v Krajské galerii v Hradci Králové.
S uvolňující se politickou atmosférou a potřebou věnovat se vlastní tvorbě se činnost spolku postupně utlumila, ale ještě v roce 1962 nakrátko Šmidry znovu spojilo založení hokejového klubu Paleta vlasti. Kromě Koblasy, Nepraše a Dlouhého byli zakládajícími členy Hugo Demartini, Theodor Pištěk, Josef Klimeš, Karel Kouba, Milan Stibůrek (jediný hokejista, člen B-týmu Sparty), Bohumil Němeček, Radek Venclík a Jan Vachuda. V 60. letech působil spolek mimo jiné v Baráčnické rychtě. Ochotnické aktivity Palety vlasti, merendy, besídky, plesy a kabarety byly po celá 60. léta přinejmenším stejně populární jako o desetiletí později besídky Divadla Sklep. Různé aktivity spolku přetrvaly po celou dobu normalizace a v tehdejší zatuchlé politické atmosféře byly vítaným rozptýlením. Roku 1992 předala delegace klubu cenu Palety vlasti Václavu Havlovi.Václav Havel a Paleta Vlasti, Knihovna VH, 2012
O rekonstrukci aktivit spolku Šmidrů se zasloužil Jan Koblasa, který zveřejnil své deníkové záznamyJan Koblasa, Záznamy z let padesátých a šedesátých, 2002, Vetus Via, Brno, 2002 a žijícím členům v letech 2004–2005 rozeslal dotazník.Jan Kříž, Neprašova "divnost", in: Jaroslav Anděl (ed.), Karel Nepraš, 2012, s. 76
Křižovnická škola Jako autor kreseb do časopisů se Nepraš seznámil s výtvarníkem Janem Steklíkem a ve společnosti scházející se v hospodě U Křižovníků v roce 1963 založili Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipuBubínek Revolveru: Veronika Tuckerová, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu a její dějiny, kde se se Steklíkem střídali jako ředitelé. Kromě výtvarníků (Naděžda Plíšková, Zbyšek Sion, Otakar Slavík, Zdeněk Beran, Rudolf Němec, Aleš Lamr, Olaf Hanel, Antonín Tomalík aj.) a fotografů (Jiří Putta, Helena Wilsonová, Jan Ságl, Jaroslav Kořán, ad.), se zde scházeli i teoretici a literáti (Jan Kříž, Eugen Brikcius, Vladimír Borecký, Věra Jirousová, Josef Kroutvor, Karel Oujezdský, Paul Wilson, Andrej Stankovič, Petr Lampl, ad.), mladí básníci z okruhu časopisu Sešity pro mladou literaturu (Kabeš, Wernisch, Šrut) a příslušníci tehdejšího kulturního undergroundu (Ivan Martin Jirous, Vratislav Brabenec, Jiří Němec, Dana Němcová, František Maxera a d.).Jiří Hůla, Inventura Křižovnické školy, Revue Art IV, 2005, s. 20-25 Volné sdružení Křižovnické školy byl zcela ojedinělý tvůrčí fenomén, který jako osobitá paralela k hnutí Fluxus propojoval všednodenní realitu s uměním, s ambicí vstupovat do sociálního nebo přírodního prostředí. Prosazoval tzv. estetiku "divnosti" a dal vzniknout české výtvarné grotesce.Ludvík Ševeček, Nepraš a Steklík navzájem, 2014 Slavíková řadí Křižovnickou školu mezi neoavantgardistická hnutí 60. a 70. let, jejichž snahou byl překročit hranice mezi životem a uměním hrou.Slavíková D, 2015, s. 8