Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout [ˈbəː(r)naut]) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ [ˈstaːf bəː(r)naut] v časopise Journal of Social Issues. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které se shodují v určitých bodech: Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání. Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení. Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální. Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava. Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu. Koncem května 2019 WHO kodifikovala syndrom vyhoření v Mezinárodní klasifikaci nemocí, a tím jej zařadila mezi nemoci; tomuto kroku předcházela diskuse. Švédsko a Nizozemsko jej uznaly jako diagnózu již dříve.
Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese.
Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.
Fáze Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze: 0. fáze, předfáze: jedinec pracuje co nejlépe, snaží se, přesto má pocit, že požadavkům není možné dostát a jeho snaha není dostatečně ohodnocena, tato fáze představuje jakési podhoubí pro vznik syndromu vyhoření 1. fáze: pocit, že jedinec nic nestíhá, jeho práce začíná ztrácet systém 2. fáze: vyskytují se symptomy neurózy (např. úzkost) spolu s pocitem, že jedinec stále musí něco dělat, přičemž výsledkem je chaotické jednání 3. fáze: pocit, že „něco uděláno být musí“, mizí a nahrazuje ho opačný pocit – že se nemusí nic; pouhá přítomnost druhých lidí jedince dráždí, přidružuje se ztráta veškerého nadšení a zájmu, převládá únava, zklamání a vyčerpání
Příznaky Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky: únava a pokles výkonu deprese a úzkosti poruchy paměti a soustředění poruchy spánku tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém…) nespokojenost, dystrofie, neschopnost uvolnit se tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák…) snížení sebedůvěry a poruchy v interpersonálních vztazích
Jde tedy o stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně oploštělý až cynický, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže.
Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, pedagogy, manažery, policisty, programátory, architekty a další profese.
V současné době je však překonán názor, že se obětí syndromu mohou stát pouze pracovníci v pomáhajících či jinak exponovaných profesích.
Moderní studie vypovídají, že příčinou syndromu vyhoření je především zvýšený tlak na vlastní výkon, který doprovází silné obavy z vlastního selhání. Dalším rizikovým faktorem je psychické vyčerpání, ke kterému dochází z důvodu jednostranného zaměření mysli a neschopnosti relaxace.
Je pak otázkou, zda jedince tlačí k výkonům jen okolí, jako je tomu například v pomáhajících profesích nebo zda si tento tlak vytváří sám neúměrnými požadavky na vlastní výkon a přehnanou sebekritikou.
Z výsledku moderních výzkumů vyplynulo, že syndrom vyhoření ohrožuje mnohem širší část populace. Nezanedbatelný podíl na prevalenci této poruchy mají i ženy v domácnosti, studenti či matky na mateřské dovolené.
Rozdíl mezi vyhořením a stresem Stres i vyhoření jsou reakce na náročné situace, zejména v pracovním kontextu. Oba stavy jsou spojeny s negativními důsledky pro duševní a fyzické zdraví jedince. Jsou často výsledkem dlouhodobého tlaku a přetížení, ať už je to kvůli nadměrné pracovní zátěži, emocionálním požadavkům nebo nedostatku podpory. Zároveň se ale jak stres a vyhoření projevují velmi rozdílně.
Příčiny a charakteristika:
Stres: Je typicky reakcí na nadměrné požadavky nebo tlaky, které jsou vnímány jako zátěžové, ale zpravidla dochází k zotavení po odstranění stresorů. Vyhoření: Je pokročilejší stádium stresu, které se vyznačuje emocionálním, fyzickým a mentálním vyčerpáním. Je spojeno s pocitem ztráty osobní identity, cynismem a sníženým výkonem, zejména v pracovním prostředí. Vyhoření se často vyvíjí po dlouhodobém období neřešeného stresu a jeho dopady jsou obvykle hlubší a delší.
Projevy a důsledky:
Stres: Může vést k různým fyzickým a psychickým příznakům, jako je bolest hlavy, úzkost, podrážděnost nebo problémy se spánkem. Stres může být také spojen s krátkodobými emočními a behaviorálními reakcemi. Vyhoření: Zahrnuje chronické pocity vyčerpání, negativní postoje k práci a sníženou profesionální efektivitu. Jednotlivci s vyhořením mohou zažívat dlouhodobé negativní důsledky pro jejich mentální zdraví, jako je depresivní nálada a sociální izolace.
Přístupy k léčbě a zvládání:
Stres: Management stresu často zahrnuje techniky, jako je časový management, relaxační techniky, fyzická aktivita a vyhledání podpory. Vyhoření: Vyžaduje komplexnější přístup k léčbě, který může zahrnovat dlouhodobou terapii, změny v pracovním prostředí a životním stylu, a často se zaměřuje na znovunalezení smyslu práce a osobního života.
Prevence a léčba Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci. V práci má být samozřejmě pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v životě člověka. Důležitá je sociální opora (společenská podpora) osoby, které hrozí vyhoření, jejímiž hlavními zdroji jsou: funkční rodina, kolegové v zaměstnání, přátelé, zájmy a celkově trávení volného času včetně aktivního i pasivního odpočinku (zábavy).
Při léčbě vyhoření se také využívají psychologické (především psychoterapeutické) přístupy (zejména přeučení k smysluplnějšímu postoji k práci (jak v domácnosti, tak v zaměstnání), především existenciální psychoterapie, transformační systemická terapie, logoterapie a daseinsanalýza.
Diagnostika Vzhledem k tomu, že syndrom vyhoření neměl jasně daná a oficiálně uznaná kritéria, nejsou dosud způsoby jeho diagnostiky zcela konsensuální. V současné době (červen 2019) existují především dotazníkové metody. V České republice jako jediná plně standardizovaná metoda je tzv. Shiromova–Melamedova škála vyhoření (Shirom–Melamed burnout measure), pro kterou jsou dostupné normy od reprezentativního vzorku české populace.
Odkazy
Reference
Literatura
Související články Syndrom Stres Duševní hygiena
Externí odkazy
Vyhořet může každý. Zpověď Cibulky, Šípkové, Peckové a rady Radkina Honzáka nebo Jana Cimického na webu Českého Rozhlasu Plus
Vyhoření