náhled|Paul von Hindenburg jako polní maršál, pohlednice č. 23 z kolekce Němečtí vojevůdci, asi 1912, foto: Albert Meyer
Paul von Hindenburg (celým jménem Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg; 2. října 1847 Posen – 2. srpna 1934 Neudeck) byl německý polní maršál, významná osobnost první světové války a v letech 1925–1934 prezident Německa. Na jeho počest získala své jméno také např. vzducholoď Hindenburg.
V německé armádě Paul Hindenburg se narodil jako syn pruského aristokrata Roberta von Beneckendorff und von Hindenburg a jeho ženy Luisy (rozené Schwickart) ve městě Posen (dnes Poznaň, Polsko), které v té době leželo v Prusku. Po studiu na wahlstattské a berlínské kadetské škole se roku 1866 zúčastnil bitvy u Hradce Králové a v letech 1870–1871 francouzsko-pruské války. Roku 1903 byl povýšen do hodnosti generála.
V roce 1911 odešel do výslužby, ale vrátil se po vypuknutí první světové války. Byl povolán do služby, aby velel vojskům ve východním Prusku. Vzhledem k tomu, že císař Vilém II. se stále více vžíval do role jediného pravého vojáka a byl fascinován armádou, stala se z Německého císařství de facto vojenská diktatura, kterou vytvořili Hindenburg a jeho zástupce Erich Ludendorff a ta dominovala německé politice po zbytek války.
Hindenburg zvítězil v roce 1914 v bitvách u Tannenbergu a u Mazurských jezer, svedených proti ruské armádě. Velkou zásluhu na těchto vítězstvích měl plukovník Max Hoffmann, který rozpoznal důležitost nedostatečného zabezpečení radiové komunikace ruské armády. Díky prolomení jednoduché šifry získali Němci dostatek informací, aby Ludendorff s Hindenburgem včas věděli, kde a kdy bude ležet ruská armáda. Výsledkem bylo největší německé vítězství v první světové válce a zničení dvou ruských armád generálů Samsonova a Renenkampfa.
V říjnu 1914 byl Hindenburg povýšen do hodnosti polního maršála a získal post nejvyššího velitele východní fronty. Hindenburg se jako vojenský velitel obklopil skupinou talentovaných a schopných podřízených a i díky tomu vybojoval řadu velkých vítězství na východní frontě mezi lety 1914–1916. Tyto úspěchy udělaly z Hindenburga nejpopulárnějšího Němce. V průběhu války se kolem něho vytvořil ohromný kult osobnosti. Byl spatřován jako dokonalé ztělesnění německé mužné cti, poctivosti, slušnosti a síly. Přitažlivost Hindenburgova kultu nebyla závislá na žádné specifické společenské třídě, ideologii, náboženství ani regionu, nicméně nejvíce byl Hindenburg idealizován pravicovými Němci, kteří v něm viděli skvělého zástupce pruského étosu a luteránských, junkerských hodnot. V průběhu války byly všude po Německu postaveny dřevěné sochy Hindenburga, na které lidé zatloukali peníze a válečné lístky. Právě kvůli Hindenburgově oblibě byl program totální průmyslové mobilizace z roku 1916 pojmenován vládou Hindenburgův program. Před rokem 1914 by žádný takový projekt nemohl být pojmenován po nikom jiném, než po císaři Vilémovi.
Roku 1916 se stal náčelníkem generálního štábu a reálně moc vykonával ve spolupráci se svým zástupcem Erichem Ludendorffem, který měl na fungování štábu velký podíl. V září 1918 oznámil Hindenburg vyjednávání o příměří s Dohodou, ale již v říjnu změnil svůj názor a na protest odstoupil. Ludendorff byl nahrazen Wilhelmem Groenerem, schopným důstojníkem, který jako asistent věrně Hindenburgovi sloužil až do roku 1932. V říjnu 1918 hráli Hindenburg s Groenerem rozhodnou roli při přesvědčování císaře Viléma II., aby abdikoval pro dobro vlasti. Hindenburg byl po celý život přesvědčeným monarchistou a na tuto etapu svého života hleděl se značnými rozpaky. Prakticky okamžitě po císařově abdikaci tvrdil, že v ní nehrál žádnou roli a veškerou vinu připisoval Groenerovi.
Následky války Po válce Hindenburg roku 1918 opět odešel z armády a oznámil záměr stáhnout se z veřejného života. O rok později byl předvolán před komisi Reichstagu, která vyšetřovala odpovědnost za vypuknutí války v roce 1914 i porážku roku 1918. Hindenburg neměl zájem objevit se před ní a byl tedy soudně obesílán. Jeho výstup před komisi byl veřejností horlivě očekáván. Ludendorff, který se s Hindeburgem nepohodl kvůli rozhodnutí z října 1918 pokračovat ve vyjednávání o příměří, se obával, že by Hindenburg mohl prozradit, že to byl on, kdo toto vyjednávání navrhoval. Napsal Hindenburgovi dopis, ve kterém ho informoval o svých připravovaných memoárech a hrozil, že v nich uvede, že Hindenburgovi nepatří zásluhy za vybojovaná vítězství, což nebyla tak docela pravda, ale ohrozilo by to Hindenburgovu pověst. Ludendorff naznačoval, že na Hindenburgově výpovědi závisí, jak příznivě ho v memoárech vylíčí.
Nakonec se Hindenburg před komisí objevil, odmítl však odpovídat na jakékoliv otázky týkající se odpovědnosti za německou porážku a místo toho pouze přečetl prohlášení, které bylo předem posouzeno Ludendorffovým právníkem. Vypověděl, že německá armáda byla na podzim 1918 jen krůček od vítězství a pouze „dýka do zad“ od neloajálních sil na domácí frontě a nevlastenečtí politici zapříčinili porážku. Navzdory pohrůžce, že jeho odmítnutí vypovídat může být bráno jako pohrdání soudem, Hindenburg jednoduše odešel okamžitě po dočtení svého prohlášení. Postavení válečného hrdiny ho uchránilo od stíhání.
Své paměti Hindenburg pojmenoval Mein Leben (Můj život) v letech 1919–1920. Mein Leben byl v Německu velkým bestsellerem, ale mnoha kritiky byl odmítnut jako nudný pokus o sebeobhajobu, který přeskočil většinu kontroverzích témat. Poté se Hindenburg stáhl z veřejného života a trávil většinu svého času se svou rodinou. Vdovec Hindenburg měl velice blízko ke svému jedinému synovi majorovi Oskarovi von Hindenburg a ke svým vnučkám.
Prezident V bouřlivých letech výmarské republiky nastoupil roku 1925 namísto Friedricha Eberta na post prezidenta. Ve skutečnosti neměl Hindenburg žádný zájem kandidovat na jakoukoliv veřejnou funkci. V prvním kole prezidentských voleb roku 1925 nezískal žádný kandidát většinu. Sociálně demokratický kandidát, ministerský předseda Pruska Otto Braun, souhlasil s tím, že z voleb odstoupí a podpoří kandidáta Katolické středové strany Wilhelma Marxe. Jelikož společný kandidát dvou konzervativních stran Německé lidové strany a Německé národní lidové strany Karl Jarres byl považován za příliš hloupého, vypadalo to na jasné vítězství Marxe. Nicméně jeden z vůdců Německé národní lidové strany navštívil Hindenburga a řekl mu, že je jediný, kdo může Marxe zastavit. Hindenburg ze začátku odmítal, ale Tirpitz na něj vyvinul silný tlak a nakonec ho ke kandidatuře zlomil. Přestože v rozhodujícím druhém kole kandidoval jako nezávislý, byl obecně považován za konzervativního kandidáta. Volby pak skutečně vyhrál z části i díky své pověsti válečného hrdiny.
vlevo|náhled|Portrét od Maxe Liebermanna z roku 1927 Po prvních pět let Hindenburg plnil důstojně povinnosti svého úřadu. Většinu času si zachovával odstup od víru německé politiky let 1925–1930 a snažil se hrát roli jakéhosi republikánského ekvivalentu konstitučního monarchy. Často byl skutečně označován za Ersatzkaisera (náhradního císaře). Nicméně oproti očekávání německých monarchistů Hindenburg nevyvíjel žádné úsilí monarchii skutečně obnovit. Přísahu výmarské ústavě bral velmi vážně a byl rozhodnut zůstat věrný její liteře. To mu však nebránilo ignorovat demokratický duch ústavy. Podle jeho přesvědčení dokud byly jeho činy v hranicích litery zákona, nezáleželo na jeho duchu.
Hindenburg neměl o politiku velký zájem. Jediné dvě oblasti, ve kterých se angažoval, byly vojenské výdaje a zemědělské dotace pro Junkery. V roce 1928 prosazoval Groenera na post ministra obrany v nově formované vládě „velké koalice“ vedené sociálním demokratem Hermannem Müllerem. V soukromí si Hindenburg často stěžoval, že opustil klid důchodu a naříkal, že se nechal přimět kandidovat na prezidenta. Stěžoval si, že obsahem politiky je mnoho záležitostí, jako například ekonomika, kterým nerozumí a hlavně ani rozumět nechce. Ovšem Kamarilla, kterou se obklopil, s ním měla jiné plány. Kamarilla je označení pro skupinu jeho přátel a poradců, jež na něj měla velký vliv. Nejdůležitějšími členy byl jeho syn, major Oskar von Hindenburg, Otto Meissner, vlivný šéf prezidentské kanceláře, Groener a jeho chráněnci a ambiciózní politik Kurt von Schleicher. Nejvýznamnějším byl jeho syn, který se sám přestěhoval do prezidentského paláce a sloužil jako jeho pobočník. Jakožto jeho nejbližší spolupracovník značně kontroloval přístup ke svému otci. Jelikož byl Schleicher jeho dobrým přítelem, mohl plně využívat svého výsadního postavení.
Právě Schleicher přišel s myšlenkou „prezidentské vlády“ založené na tzv. „25/48/53 receptu“. „Prezidentské vlády“ byly vlády, které závisely spíše na prezidentovi než na Reichstagu a jejichž kancléř se tak zodpovídal na prvním místě prezidentovi. „25/48/53 recept“ označoval tři články ústavy, které to činily možné. Článek 25 prezidentovi umožňoval rozpouštět Reichstag. Článek 48 prezidentovi umožňoval podepisovat mimořádné zákony bez souhlasu Reichstagu. Ten ale mohl do 60 dní jakýkoliv takovýto zákon odvolat prostou většinou hlasů. Článek 53 prezidentovi umožňoval určovat kancléře.
Schleicherova myšlenka byla, aby Hindenburg vybral za kancléře člověka, kterého on vybere, nechal ho vládnout prostřednictvím článku 48 a vyhrožoval Reichstagu, že využije článku 25 pro jeho rozpuštění, pokud se pokusí kterýkoliv zákon anulovat. Jeho záměrem bylo postupně legálně podkopat demokracii prostřednictvím „prezidentských vlád“ a nakonec vytvořit skutečnou autoritativní vládu. Jeho koncepce byla naprosto v rámci striktní interpretace ústavy, ale jasně porušovala její duch. Hindenburg z ní nebyl nadšen, ale byl tlačen k souhlasu svým synem, Meissnerem, Groenerem a Schleicherem.
První pokus ustanovit „prezidentskou vládu“ se odehrál v letech 1926–1927, ale pohořel na nechuti jakéhokoliv politického vůdce akceptovat toto politické schéma. Během zimy 1929–1930 byl již Schleicher úspěšnější. Po řadě tajných jednání Meissnera, Schleichera a Heinricha Brüninga, parlamentního vůdce Katolické středové strany, se mu podařilo přimět Brüninga souhlasit s tímto systémem. Zůstává sporné, do jaké míry si byl Brüning vědom Schleicherových plánů demokracii zcela zbořit.
Schleicher poté nechal rozhlašovat zprávy o zhoršujících se sporech uvnitř velké koalice Sociálních demokratů a Německé lidové strany ohledně zvýšení dávky v nezaměstnanosti o půl nebo celý procentní bod. Výsledkem těchto intrik byl pád druhé Müllerovy vlády v březnu 1930 a jmenování Brüninga kancléřem.
Brüngingovým prvním zákonem byl rozpočet, který volal po ostrém omezení výdajů a zvýšení daní. Poté, co byl v červenci 1930 Reichstagem odmítnut, požádal Brüning Hindenburga, aby ho podepsal podle článku 48. Reichstag se rozhodl zákon zrušit a Hindenburg ho, dva roky před vypršením mandátu, rozpustil. Rozpočet pak byl opět schválen na základě článku 48. Volby v září 1930 znamenaly velký vzestup preferencí nacistů, kteří získali 17 % oproti 2 % z předcházejících voleb v roce 1928.
Po volbách Brüning pokračoval ve vládnutí, převážně přes článek 48. Jeho vláda byla držena hlasy Sociální demokracie, která nehlasovala pro zrušení zákonů, které prosadil přes článek 48. Obávali se totiž, že by další nové volby mohly jen pomoci nacistům a komunistům. Hindenburg naopak začíná pociťovat nechuť k neustálému prosazování všech zákonů jen přes článek 48. Brüning mu předkládal detailní vysvětlení, která měla vysvětlit ekonomickou nezbytnost svých zákonů, ale Hindenburg je pokládal za naprosto nesrozumitelné. Brüning ve své politice pokračoval ve zvyšování daní a snižování výdajů s cílem vypořádat se se Světovou hospodářskou krizí. Jedinou oblasti, za které vláda utrácela velké částky, byla obrana a dotace pro Junkery, tento program se nazýval Osthilfe (Východní pomoc). Obě tyto výdajové složky rostly také kvůli Hindenburgově zájmu o ně.