Říše Jüan, oficiálním názvem Velká Jüan (, , , doslova „Velký základní/prvotní stát“) byla mongolská říše zahrnující Mongolsko a Čínu, existující v letech 1271–1368 za dynastie Jüan. Založena byla Čingischánovým vnukem chánem Chubilajem, který do roku 1279 dokončil dobytí sungské Číny. Oslabení jüanské moci v Číně a nespokojenost obyvatelstva vyústila roku 1351 v povstání rudých turbanů, které skončilo vznikem čínské říše Ming, jejíž armády roku 1368 vytlačily jüanská vojska z většiny Číny včetně hlavního města – Pekingu. Říše a dynastie Jüan, následně omezená na Mongolsko je pak nazývána Severní Jüan.
Vznik Koncem 50. let 13. století byla mongolská říše na vrcholu moci. Její východní polovině vládl veliký chán Möngke. Západ, kromě Íránu kontrolovaného Möngkeho bratrem Hülegim, ovládal chán Zlaté hordy Berke. Möngke roku 1258 vyrazil do války s jihočínskou říší Sung. Dobýval sungské opěrné body na západě země, v S’-čchuanu, zatímco mongolský generál Urjanchadaj útočil z Jün-nanu, Mönkgeho bratr Chubilaj v čele další armády útočil na Sungy ze severu, na středním toku Jang-c’-ťiang, a nejmladší bratr Arik-buka z hlavního města říše Karakorumu spravoval Mongolsko.
náhled|upright=0.7|vlevo|Veliký chán Chubilaj V srpnu 1259 Möngke při obležení Che-čou (dnes součást Čchung-čchingu) ve věku padesáti let zemřel. Nového chána měl podle zákona – Jasy – zvolit chural v Mongolsku za účasti členů Čingisova rodu. Vláda v Karakorumu v čele s Arik-bukou chural začala připravovat. O postavení nového vládce mongolské říše se hlásil Arik-buka, podporovaný prvním ministrem Bolgajem, Möngkeho vdovou i mnohými chány z rodu Čingisovců. Chubilaj však převzal iniciativu, přitáhl do svého sídla Kchaj-pchingu na severní hranici Číny, a v květnu 1260 se nechal svou armádou zvolit velikým chánem. Na zprávu o Chubilajově uzurpaci hodnostáři v Karakorumu v červnu 1260 reagovali prohlášením Arik-buky za velikého chána. V západních údělech Arik-buku podpořil Berke, kdežto Hülegü se postavil na stranu Chubilaje (a především proti Berkemu).
Chubilaj prohlásil Arik-buku uzurpátorem, podle čínské tradice vyhlásil éru vlády Čung-tchung („Umírněná vláda“). Získal na svou stranu bývalou Möngkeho armádu i Urjanchadajův sbor, které byly zprvu ochotny podpořit Arik-buku. V nastalé válce bohaté zdroje severní Číny přinesly Chubilajovi převahu nad soupeřem. Po neúspěchu pokusu o ovládnutí střední Asie nezbylo Arik-bukovi než se, roku 1264, vzdát. Jeho stoupenci v čele s Bolgajem byli popraveni, on sám však dostal milost a zemřel o dva roky později.
V občanské válce mezi Arik-bukou a Chubilajem se projevil rozkol uvnitř mongolské elity. Chubilaj v pozici správce severní Číny v 50. letech posunoval vládní politiku k čínským vzorům a postupům. Podobně i Hülegü v Íránu stál před potřebou získání si loajality místního zemědělského obyvatelstva, mongolským kočovníkům cizího kulturními i politickými tradicemi. Naproti tomu Arik-buka se ve svém údělu v západním Mongolsku i jako správce v Karakorumu sblížil s mongolskými konzervativci, kteří Chubilajovo počínšťování říše odmítali jako zradu Čingisova dědictví a Jasy.
Země a lidé náhled|vlevo|Asie roku 1335, říše Jüan červeně Říše Jüan při svém vzniku zahrnovala dnešní Mongolsko a jižní Sibiř, Mandžusko, přilehlé oblasti Dálného východu, severní Čínu od Velké čínské zdi až k řece Jang-c’-ťiang a jihozápadní Čínu až k hranicím Vietnamu. Podléhal jí i Tibet a Korea. Chubilaj dobyl zbytek Číny a části Myanmaru a Thajska.
Jüanská říše spojovala rozmanité země, jejichž obyvatelstvo se výrazně lišilo. Na severu žily „lesní národy“ jižní Sibiře, v povodí Jeniseje usedlí Kyrgyzové. Stepní zónu jižně od sibiřských lesů obývali kočovníci – Mongolové, jméno, které od roku 1206 zahrnovalo kromě vlastních Mongolů všechny obyvatele stepi – Kerejty, Tatary, Najmany, Onguty, Merkity a další. Východně od nich v Mandžusku zůstávali Džürčeni a Kitanové, jihozápadně v oázách podél karavanních cest žili Ujguři, východně od nich v dnešním Kan-su Tanguti. Velká čínská zeď oddělovala step od jižních zemědělských oblastí osídlených Číňany.
Různorodé obyvatelstvo říše jüanská vláda rozdělila do tří kategorií: Mongolů, Se-muů (), kteří zahrnovali Ujgury a imigranty ze západní a střední Asie, severních Číňanů (), totiž obyvatelstva bývalé říše Ťin. Patřili sem Číňané žijící severně od Jang-c’-ťiang, Kitanové, Džürčeni a Korejci.
Po dobytí říše Sung její obyvatelstvo spadlo do čtvrté kategorie jižních Číňanů ().
Číňané tvořili absolutní většinu obyvatel říše – roku 1290 úřady v Číně napočetly 13,19 miliónu domácností, které podle odhadu vlády měly 58 834 711 osob. Soupis obyvatel byl proveden pro účely výměry daní, nebyly proto započteni vojáci, mniši a duchovní, nevolníci a otroci v majetku mongolských knížat a sčítání se netýkalo Jün-nanu a některých dalších těžko dostupných regionů. Soupis zachytil značný nepoměr mezi osídlením severní a jižní Číny – na severu žilo 10 miliónů lidí, na jihu 50 miliónů.
Kultura
Literatura a umění V říši Jüan se kultura bohatě rozvíjela. Čínští vzdělanci měli jen omezený přístup do státní správy, proto málo psali o politice, nebo filozofii, ale obrátili se k vědě a technice – psali o matematice, lékařství, geografii, stavitelství a zemědělství. Úroveň cestopisů, kartografie, geografie a vědeckého vzdělání poté vzrostla. Na popularitě získala lidová kultura. Rozvíjelo se především drama a romány, v literatuře rostlo užití lidového jazyka. Pod vedením mongolského ministra Togta čínští učenci sepsali dějiny tří předešlých říší – Sung, Liao a Ťin.
Rozvíjelo se malířství, k významným mistrům patřili Čchien Süan, Kao Kche-kung, Li Kchan, Čao Meng-fu, Žen Žen-fa, Chuang Kung-wang, Wu Čen a Wang Meng. V jüanské éře byl oblíbeny modrobílý porcelán s dračími motivy.
Většina jüanských císařů ovládala čínskou řeč, nikoliv však čínské znakové písmo. Pro zápis mongolštiny bylo v jüanském státu používáno klasické mongolské písmo, vytvořené z ujgurského písma začátkem 13. století. Na žádost Chubilaje sestavil roku 1269 Phagpa, představený tibetské buddhistické školy sakjapa, tzv. „kvadrátní písmo“. Jüanské úřady ho sto let používaly pro zápis mongolštiny i čínštiny. Po pádu jüanské vlády v Číně vyšlo z užívání.
Kulturní výměna Politická jednota Číny a většiny střední Asie přinesla bezpečí na cestách a podpořila tak obchod mezi Východem a Západem. Rozvoj kontaktů mezi různými regiony euroasijského kontinentu – Čínou, střední Asií, Středním východem a východní Evropou (zejména Ruskem) přinesl značné zvýšení kulturní výměny.Gregory G.Guzman - Were the barbarians a negative or positive factor in ancient and medieval history?, The historian 50 (1988), 568-70Thomas T.Allsen - Culture and conquest in Mongol Eurasia, 211 Z období vlády dynastie Jüan známe první evropské cestovatele do Číny. Nejznámější z nich je Marco Polo, jehož vyprávění sepsané v knize Milión udivovalo Evropany po řadu generací.
Velký význam měl příklon jüanských císařů k tibetskému buddhismu, jehož stoupenci tehdy silně ovlivnili Čínu. Muslimové do říše Jüan přinesli středovýchodní kartografii, astronomii, lékařství, ale i styl odívání a jídlo. V Číně se objevily středovýchodní plodiny jako mrkev, tuřín, nové odrůdy citrónů, lilků, a melounů, vysoce kvalitní cukr, bavlna.C.P.Atwood- Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire, p.611
Některé čínské techniky a produkty, jako tisk, porcelán, karetní hry a lékařská literatura se rozšířily do západní Asie, zatímco výroba tenkostěnného skla a cloisonné získala popularitu v Číně. V Číně se objevily i nové hudební nástroje.
Náboženství náhled|Soška bódhisattvy Kuan-jin z bílého porcelánu z období dynastie Jüan V jüanské éře se v Číně začal výrazněji šířit islám, přítomný zejména na severozápadě a jihozápadě od tchangských dob.Rossabi (1994), s. 460. Také nestoriánství a katolictví zažily období tolerance. Buddhismus, zvláště jeho tibetský směr, vzkvétal, zatímco soupeřící taoisté byli leckdy perzekvováni.
Mezi kočovníky Mongolska dominovalo křesťanství nestoriánského směru, mandžuské národy byly šamanisté, přítomný byl i buddhismus. Vlastní Mongolové měli svou „černou víru“, podle níž světu vládl jediný bůh na nebesích – Chormusta, Věčný bůh (Möngke Tengri). Jüanská vláda opustila kočovnické tradice i víru a přiklonila se tibetskému buddhismu školy sakjapa. Dědictvím jüanské záštity nad buddhismem je množství uměleckých památek. Po roce 1300 se ve velkém měřítku začaly objevovat mongolské překlady buddhistických textů, téměř všechny z tibetských originálů. Do mongolštiny byl přeložen i značný počet čínských konfuciánských a historických děl. Mnoho vysoce postavených Mongolů, např. přední Džalajrové a Oronarové podporovalo konfuciánské vědce a instituce. Ve snaze o obnovení řádu v čínské společnosti prosazovala vláda při spravování Číny konfuciánské postupy. Neokonfucianismus v Ču Siho verzi se stal oficiálním učením požadovaným u úřednických zkoušek. Z politických důvodu Chubilaj a jeho nástupce Temür krátce podporovali i katolické křesťanství.
Postoj vlády k muslimům byl občas nepříznivý, pak byli podrobeni různým omezením – týkajícím se např. porážek prováděných v souladu s muslimskými předpisy (halal) i dalších praktik, jako obřízky. Analogickými omezeními byli podrobeni židé.
Vesměs však muslimové tvořili nezanedbatelnou část obchodníků i výběrčích daní.Elverskog, s. 233. Muslimem byl i Chubilajův vnuk Ananda, který se roku 1307 pokusil získat trůn. Vrcholu dosáhl muslimský vliv v říši Jüan za vlády Jesün Temüra v letech 1323–1328, kdy klíčové pozice u dvora zaujali muslimové Dawlat-šách a Ubajdulláh, kteří muslimy a křesťany osvobodili od povinných prací. Oba byli popraveni po změně vlády roku 1328. Ke konci říše korupce a perzekuce vyvolala příklon muslimů k čínským povstalcům. Na založení říše Ming se proto podílelo i několik muslimských generálů (např. Lan Jü). Čínská jména některých muslimských komunit znamenají „kasárna“ nebo „díky“, čínští muslimové (Chuejové) tvrdí, že je to doklad tradice vojenské pomoci muslimů v protimongolských bojích a následné čínské vděčnosti.
S oslabováním schopnosti vlády zajistit řád ve společnosti, patrným v průběhu 14. století, rostla mezi čínskou většinou obyvatelstva říše popularita učení ilegálních taoistických a buddhistických sekt. Nejvýznamnější z nich byla společnost Bílého lotosu, silně ovlivněná manicheismem. Její aktivisté předpovídali příchod božského spasitele, který očistí svět od zla a přemůže jüanskou vládu. Organizačně i ideově připravili povstání rudých turbanů.
Správa Politicky byl vládní systém vytvořený Chubilajem kompromisem mezi mongolským patrimoniálním feudalismem a tradičním čínským autokraticko-byrokratickým systémem. Vzdělaná čínská elita v něm neměla vážnost, jíž požívala v dřívějších čínských státech. Její pozici zaujali Mongolové, obsazující nejvyšší úřady. Kvůli nedostatku vhodných mongolských kandidátů se v administrativě říše uplatnila řada cizinců řazených do kategorie Se-mu. Mongolům a Se-muům zůstala čínská kultura cizí, rozdíl mezi nimi a podřízenými Číňany dal jüanskému režimu koloniální charakter.
Centrální úřady Struktura vlády Yuan získala svou podobu během Chubilajovy vlády (1260-1294). Následující vládci pozměnili funkce některých orgánů, základní prvky však zůstaly stejné do konce dynastie.
Byrokratický systém vytvořený Chubilaj reflektoval různé kulturní tradice, včetně čínské, kitanské, džürčenské, mongolské a tibetských buddhistů. Zatímco oficiální názvy vládních institucí byly téměř úplně převzaty z čínské tradice, ve skutečnosti jüanská byrokracie kombinovala prvky různých kultur. Čínské administrativní postupy a úřady byly převzaty ze správní praxe domorodých říší Tchang, Sung, stejně jako kitanské říše Liao a džürčenské říše Ťin.